Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 5. kapitola

31.01.2013 (15:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 791×

Máma stála na druhém konci mýtiny a proti ní stál Aro, Jane, Felix a Alec. Felix k ní přišel a chytil ji za ruce. Aro k ní přistoupil, něco jí pošeptal do ucha a pak jí utrhl hlavu.

„Nééé!" začala jsem křičet a chtěla jsem brečet. Zhroutila jsem se na kolena. Dívala jsem se na plápolající oheň zapáchající nasládlou vůní. Když jsem nemohla brečet, alespoň se spustil prudký déšť. Zdálo se, jako by neměl na oheň žádný účinek. Vycházely ze mě přidušené vzlyky. Jen matně jsem vnímala, že na planinu doběhli ostatní z rodiny. Bella se posadila vedle mě a objala mě. Zabořila jsem se do jejích vlasů a zařvala. Moje maminka. Žila jsem s ní přes sto let a teď zemře zbytečně.

„Proč nepočkali?" zakňourala jsem. Bella mě pohladila po vlasech.

„To oni nedělají." Začala jsem cítit umělý klid a věděla, že se dostavil Jasper. Vstala jsem a vykroutila jsem se z Bellina objetí.

„Nech toho, Jaspere!“ obořila jsem se na něj. Pak jsem se otočila zpátky. Klid rychle pominul.

„Proč?!" zařvala jsem směrem k Volturiovým. Vyrvala jsem ze země balvan a mrštila ho směrem k nim. Kvůli vzteku jsem ale nemrštila dostatečně, a tak stáli v bezpečné vzdálenosti. Byla jsem opravdu naštvaná. Aro se otočil a s klidným hlasem prohlásil:

„Mám své důvody," usmál se. Začala jsem opravdu zuřit. Ozvaly se hromy a brzy se objevily i blesky. Chtěla jsem se rozběhnout jejich směrem a urvat mu hlavu. Emmett mě ale držel v pevném objetí kus nad zemí.

„Emmette, prosím!" zuřila jsem. Snažila jsem se sebou mlít, ale měl větší sílu. Uvolnila jsem se a znovu zakvílela. Pohlédla jsem směrem k Volturiovým. Všimla jsem si Arových očí. Byly studánkově modré. Emmett povolil sevření a Alice si stoupla přede mě a chytla můj obličej do dlaní. Poddala jsem se Jasperovu účinku klidu, ale vzlykat jsem nepřestala.

„Sáro! Nic ji už nevrátí! Klid. Promiň." Padla jsem jí do náruče. Pak jsem ji pustila a otočila jsem se směrem k lesu. Pomalu jsem vykročila mezi stromy. Přidávala jsem na tempu, až jsem běžela tryskem mezi stromy. Jasperův účinek nemizel a já měla jistotu, že za mnou všichni utíkají. 

Doběhla jsem k domu Cullenových a rozrazila dveře. Renesmee se na mě ohlédla. Sedla jsem si na podlahu, opřela jsem se o zadní stranu pohovky a zabořila tvář do dlaní. Celá jsem se třásla.  Renesmee si ke mně přisedla a položila mi ruku na tvář. Viděla jsem moji maminku, jak se směje. I když jsem se stále třásla, usmála jsem se na ni. Objala mě a já ji nechala. Ostatní dorazili hned za mnou. Edward stál s Bellou v objetí a společně přistoupili ke mně. Edward Bellu pustil a sedl si do dřepu přede mě. Zírala jsem do země.

„Četl jsem Arovy myšlenky. On takhle nejednal dobrovolně." Zvedla jsem obličej a pohlédla na něj.

„Já vím. Vy jste na něj nekoukali? Nevšimli jste si něčeho?" téměř jsem křičela. Ostatní jen vrtěli hlavou.

„Měli jsme co dělat s tebou. Máš docela páru na to, jak jsi malá," ozval se tiše Emmett. Poznámka, která by jinak vedla v přátelskému pošťuchování, mě teď rozezlila. Stoupla jsem si před něj. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale to mi bylo momentálně jedno.

„A kdybys mě nedržel, mohla už Arova hlava hořet spolu s mou matkou!" křičela jsem a praštila do křišťálové vázy.

„Byla bys mrtvá! Byli čtyři. Už ses potkala s Jane?"

„Tím lépe! Alespoň bych nemusela snášet tenhle pocit. Už ti někdo vyrval srdce z těla?" křičela jsem a rozbila jsem další vázu. Emmett zavrtěl hlavou. Přistoupila ke mně Esme a pomalu mě usadila na pohovku. Znovu jsem pocítila vlnu klidu od Jaspera.

„Promiň, Esme. Rozbila jsem ti vázy," řekla jsem nepřítomně a znovu jsem zírala na zeď.

„To přeci nevadí," objala mě.

„Aro měl modré oči. To byla ta věc," řekla jsem klidně.

„Modré oči?“ ozval se Jasper. Přikývla jsem. Z druhé strany si ke mně přisedl Carlisle a chytil mě za ruku. Prudce jsem zvedla hlavu a zírala do jeho karamelových očí. Stiskl mou ruku a poprvé za celou chvíli promluvil.

„Můžeš zůstat s námi, jestli chceš," vyslovil velkorysou nabídku. Pozvedla jsem koutky.

„Nebudu obtěžovat, Carlisle."

„Neobtěžuješ. Už teď jsi členem rodiny," prohlásila Esme. Pohlédla jsem na její kulatý obličej. Měla ve tváři stejnou bolest, jakou jsem cítila já, ale také mateřský výraz ochrany.

„Děkuji," přikývla jsem.

Chvíli bylo ticho, které přerušil až Jasperův překvapený výkřik: „Modré oči! To znamená, že upír či člověk jsou pod vlivem jiné síly. Setkal jsem se s pár upíry pod vlivem ve válkách."

„Co ještě víš?" otočila jsem se směrem k němu.

„Už nic. Vím jen, že tito lidé či upíři udělají to, co je jim nakázáno," svěsil smutně ramena.

Od té doby se pro mě všechno zastavilo. Žila jsem s Cullenovými v domě. Celé dny a noci jsem jen stála u okna obývacího pokoje a zírala do lesů, jako bych čekala, že každou chvíli uvidím maminku, jak vychází zpoza stromů. Viděla jsem vždy jen ostatní členy rodiny, jak se vrací z lovu. Takhle to bylo celý měsíc. Stála jsem u okna a okolo mě se pohyboval život. 

Zima pominula a nastalo pršivé jaro. Stále jsem chodila do školy. Ve městě se povídalo, že mamku srazilo auto a Cullenovi mě nechali bydlet u nich. Ostatní lovili, ale já nevnímala ostrou bolest v krku ani slabost, která mě pohlcovala. Ostatní na mě mluvili, ale já neposlouchala. Cítila jsem se prázdná. Jako skořápka bez jádra. Všichni se snažili něco zjistit o vlivu jiných upírů, ale beznadějně. Po dalších dvou týdnech jsem přestávala cítit sílu v nohou a za pár dnů jsem se zhroutila na podlahu. Věděla jsem, že nemůžu umřít žízní, ale už jsem nedokázala stát na nohou.

„Dnes chci jít lovit," promluvila jsem poprvé za necelé dva měsíce. Od té doby, co jsem se zhroutila, přesunuli mě do křesla a já téměř nebyla schopná pohybu. Když jsem ale promluvila, všichni se otočili mým směrem. Bella pomalu přešla ke mně.

„Můžeš jít se mnou," šeptla. Lehce jsem přikývla a pomalu jsem vstala. Nedokázala jsem se pohybovat rychle, dokonce jsem se pohybovala ještě pomaleji než lidé. Bella otevřela dveře a já vyšla ven. Snažila se držet krok se mnou, ale občas jsem si všimla, že se nachytala, že přidává moc na kroku. Snažila jsem se zrychlit a za chvíli jsme zmizeli v lesích. Bella vystopovala stádo srn, a tak jsem se poprvé za dlouhou dobu nakrmila. Když jsem zase cítila sílu, pokynula jsem Belle a rozeběhla jsem se na svoje oblíbené místo. Na vrcholku skály, kde byl výhled na lesy a žádní lidé. Sedla jsem si na okraj skály, chvíli jsem koukala do propasti pod sebou a pak jsem pohlédla přes lesy do dálky. Za chvíli ke mně přiběhla Bella a sedla si vedle mě. Dlouhou chvíli jsme jen tak seděly mlčky a dívaly se na obzor. 

Nakonec jsem promluvila já: „Je dobré odejít z dosahu Jasperova otupujícího klidu. Můžu si srovnat myšlenky."

„Alespoň se ti to zvládne v podvědomí srovnat bezbolestně."

„Ano, už cítím jenom smutek, stejně jako nad smrtí bratra, než jsem ho pomstila. Pak jsem cítila vnitřní klid."

„Zjistíme, co se stalo," snažila se mě utěšit. Poprvé jsem odtrhla oči od obzoru a pohlédla na ni.

„Cítím prázdné místo. Kousek srdce chybí."

„Když odešel Edward, měla jsem pocit, že se moje srdce nenapravitelně rozpadlo."

„Ale on se vrátil, tohle se nedá vrátit. To je právě to. Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by zaplňoval prázdná místa."

„Cítíš se sama?" Tiše jsem přikývla. Znovu bylo dlouho ticho. Nechala jsem mraky se rozplynout a sledovala, jak se slunce noří za obzor. Cítila jsem sluneční paprsky, jak tančí na mých odhalených rukou, a sledovala jsem třpyt, který pokrýval mé tělo. Když se slunce celé zanořilo za kopce, vyskočila jsem na nohy.

„Měly bychom vyrazit domů. Nezastavila by ses se mnou u mě doma?" řekla jsem tiše a zalkla jsem se. To bude poprvé, co jsem šla domů. Bella tiše přikývla a doprovodila mě k domku. Bylo to mrtvé místo, tak smutné. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se po ztemnělé místnosti. V krbu, kde věčně hořel oheň, ležel starý popel. Vše bylo tiché, bez pohybu… bez života. Otevřela jsem dveře do matčina pokoje, v těsném závěsu s Bellou. Ustlaná čistá postel, uschlé květiny na stolečku u postele. Skříň byla otevřená a nějaké šaty byly poházené před ní. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem se zarazila. Ve vzduchu byl cítit parfém, který mamka používala k zastření svého pachu, seschlé růže a pak také… Velmi starý téměř se ztrácející cizí pach. Pohlédla jsem na Bellu. Viděla jsem, že ucítila to, co já. Přešla jsem ke skříni.

„Máma měla vždycky uklizeno. Nikdy by nenechala…“ podívala jsem se na dno skříně. Chyběla tam ta jediná věc, pro kterou jsem šla. Byla pryč.

„Někdo to vzal!“ vykřikla jsem a začala se přehrabovat na dně skříně.

„Co?“

„Takovou malou skříňku, měly jsme v ní všechno. Věci z mého dětství, fotky,“ vzdychla jsem. Nikde nebyla. Nic jiného jsem nechtěla. Šla jsem sem jenom kvůli tomu. Zvedla jsem se a vyšla ven ze dveří. Bella vyběhla za mnou. Nic jsem tam už nepotřebovala.

„Jdeme domů,“ zavolala jsem.

„Co se děje? Nechceš si něco vzít?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„To, co jsem chtěla, už někdo vzal,“ řekla jsem a v tu chvíli jsem dospěla k rozhodnutí. Běžely jsme k domu. Bože můj, celou dobu se něco snažíme zjistit a přitom stačilo podívat se k nám. Jestli to byl ten samý upír, tak se to dozvím. Brzy. Vběhla jsem do domu a utíkala do pokoje. Slyšela jsem zmatek mezi lidmi dole a Bellu, jak říká něco o té krabičce, ale to vůbec nebylo podstatné. Tu dostanu zpět. Vytáhla jsem notebook a začala vyhledávat. Párkrát jsem klikla, poté jsem seběhla dolů. Otočily se na mě tázavé pohledy.

„Jedu do Volterry," řekla jsem a prudce vydechla.

No, tak máme další kapitolu za sebou, tahle ovšem nebyla tak veselá. Doufám, že jsem vás napjala a že se budete těšit na další. Dejte komentář, příjmám chválu i kritiku. Taky bych chtěla vědět, co si myslíte o tom příběhu.

Díky za čtení,

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 5. kapitola: