Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 4. kapitola

Sraz Ostrava!!! 23


Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 4. kapitolaTeď už nic nedává smysl. Sára je na tom sice trochu lépe, ale nemůže se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Co se ale bude dít, až všichni poleví a nastane na chvíli klid? Doufám, že vám napětím bude bušit srdce. SarahBell

Pane bože! Cítila jsem se tak divně. Něco bojovalo o mé vědomí! Něco, s čím jsem dříve nebojovala. Ale ten šok z té zprávy do mě pumpoval adrenalin. Zhluboka jsem dýchala, jako kdybych bez toho nemohla žít.

„Co se děje?“ zeptala se Bella a vzala mě kolem ramen. Byla jsem ještě vyděšená, a tak jsem po ní vystřelila rukou. Seděla ve dřepu a teď se svalila vedle mě.

„Ach bože, promiň!“ zakryla jsem si polekaně pusu.

„Dobrý,“ řekla trochu omráčeně.

„Něco se mnou bojovalo. Chtělo mě to uvést do bezvědomí nebo tak…,“ mlela jsem rychle. V tu chvíli vstoupila do domu máma.

„Co se děje?“ řekla vyděšeně.

„Sáře se něco stalo.“ V ten moment máma dostala starostlivý výraz a vyrazila ke mně. Já jsem na ni koukala a v hlavě se mi mísily všechny věci, co se seběhly během pár vteřin. Myslela jsem na ten dopis. Snažila jsem se vybavit si to písmo, ale vzpomínka mi splývala se vším ostatním. Vstala jsem a věděla jsem, že na té zprávě bylo něco divného. Bilo to do očí… Ale co? Měla jsem zamlženou paměť.

„Co se děje, zlato?“ zeptala se máma starostlivě. Dívala jsem se na ni nedůvěřivým pohledem. Byla to ona? Zabila ty lidi? Nemohla jsem se přesvědčit, protože měla stále v očích čočky. Stále jsem byla nejistá. Až na Edwarda to nikdo nechápal. Nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem si šla sednout. Všichni stáli za mnou a máma se tichounce ptala, co se děje. Bella si sedla vedle mě a chytila mě opatrně za ruku.

„Jak to bylo napsané?“ zeptala jsem se nahlas.

„Co?“ ptali se všichni nechápavě.

Jen Edward ihned vyslovil odpověď. „Hůlkovým písmem,“ řekl pohotově.

„To nebylo ono…,“ zamyslela jsem se. Máma vždycky píše starým, ozdobným písmem, jak ji to učili v mládí. Pak jsem si vzpomněla na to vloupání do máminy kanceláře. Nemohla si všimnout, kdyby zmizelo těch pár papírů.

„Co se děje, Edwarde? Víš, že nemám ráda, když někomu odpovídáš na myšlenky,“ zamručela Alice. Edward se zakřenil. Já ale neměla na vtipy náladu. Přišla jsem k mámě a obě jsme se na sebe dívaly.

„Nezmizelo ti z kanceláře ještě něco?“ zeptala jsem se.

„Fotografie. A nevím co, ale něco chybělo. Jen si nedokážu vzpomenout,“ řekla přemýšlivě.

Podívala jsem se na Edwarda tázavým pohledem. Ptala jsem se, jestli to udělala. Zavrtěl hlavou. Mohla si sice chránit myšlenky, ale je to moje máma a já jí budu věřit.

Chtěla jsem odejít, a tak jsme se rozloučily a šly domů. Když jsme se posadily do obýváku, všechno jsem na ni vychrlila. Čočky se jí mezitím rozpadly a její oči měly stále zářivě zlatou barvu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ji podezřívala, byť jen na necelou vteřinu. Ona se mě snažila uklidnit. Dostávala jsem strach, co se děje.

Poté se hned spustila série divných událostí. Stávaly se další vraždy v okolí sto kilometrů. Jednou spadnul strom hned vedle našeho baráku a minul ho jen o kousek. Byl to opravdu zdravý strom. Skákala jsem na něj každý den. Dost mě to vyděsilo. Nám by se nic nestalo, ale o všechno bychom přišly. Také jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Přestaly se dít moje výpadky a kolapsy, ale nikdy jsem nezvládla jít na lov sama.

Jednoho dne jsem vybrala schránku a jeden dopis byl adresovaný mně. Otevřela jsem ho a našla fotografii, kterou měla máma na stole v kanceláři. Byla přetržená a zbyla mi jen fotka mě. Máma byla odtržená. Vzpomněla jsem si na Alicinu vizi. Mám zemřít já? Nebo má máma? O tom dopise jsem jí nic neřekla, schovala jsem ho do šuplete v mém pokoji. Vždycky jsem se snažila uklidnit se, ale moc mi to nešlo. Dny ubíhaly a nebylo týdne bez nějaké zvláštnosti. Jednou jsem si sedla k mámě v obýváku, ona mi dala ruku kolem ramen a já se k ní schoulila, jak jsme to dělávaly, když jsem byla malá.

„Myslíš, že nám hrozí nebezpečí?“ zeptala jsem se. Podívala se na mě a usmála se.

„Nic ti nehrozí, broučku,“ zašeptala. Zděsila jsem se toho, že říká tobě, ale nedala jsem navenek nic znát.

„Myslíš nám. Tobě a mně,“ řekla jsem posmutněle. Nechtěla jsem, aby nás cokoli rozdělilo. Pohladila mě něžně po vlasech.

„Nevím, co se děje, ale všechno bude v pořádku,“ neustále se vykrucovala z přímé odpovědi. Tuší snad něco?

„Mám tě ráda, mami. Proto jsem tě přeměnila, i když jsi mohla žít spokojený normální život. Nechci, aby nás něco rozdělilo,“ zamračila jsem se.

„Já vím, zlato. Ale já bych bez tebe nežila spokojený život. Nic nás nerozdělí,“ řekla a otevřela medailonek na mém krku. Byla tam ona a já. A ona měla stejný. Pak mi začala zpívat ukolébavku, kterou mi zpívala, když jsem byla malé dítě. Jako člověk vůbec neuměla zpívat, ale po přeměně se její hlas zjemnil a zpříjemnil.

„Mám tě ráda.“

„Vždyť já tebe taky.“ Pak jsem ležela v její náruči celý den. Jen tak jsme si povídaly. Nějak jsme věděly, že chceme být co nejvíc spolu.

Druhý den, v neděli, jsme šly ke Cullenovým. Bylo prvního února a venku začalo sněžit. Všichni měli dobrou náladu a nikdo nedával najevo žádné starosti. Dnes to bylo na den přesně čtyři měsíce od našeho příjezdu, protože jsme přijely prvního listopadu, a tak jsme měly s mámou dobrou náladu. Někde v koutku mé hlavy cosi volalo, ale já jsem to hodila za hlavu. Chtělo mi to říct, že nemám být tak klidná. Trochu mě to rušilo. Co by se stalo? Jsme všichni spolu, v bezpečí. Zvedla jsem hlavu od knížky a přejela po všech v místnosti. Pak jsem se zarazila. Máma tu jediná nebyla.
„Kde je máma?“ vyskočila jsem na nohy a kniha dopadla s plesknutím na zem. Všichni se začali rozhlížet. Nebyla tu.

„Nešla třeba ven?“ nadhodila Alice.
„Leda hodně daleko,“ podotknul Edward. „Neslyším její myšlenky.“ V tu chvíli zavládlo na vteřinu hrobové ticho a ve druhé vteřině jsme všichni vyběhli ze dveří. Já běžela jako první. Bosýma nohama jsem dopadla do čerstvého sněhu a začala hledat stopu.

„To je k ničemu. Sníh všechno překrývá!“ zuřila jsem. Chodili jsme kolem domu a hledali něco, co by nám ukázalo směr. Najednou jsem slyšela výkřik a ihned jsem utíkala jeho směrem.

Byla to Alice, zorničky měla rozšířené a snažila se promluvit.

Zase se vrátila k normálu a pak vykřikla: „Baseballová mýtina!“ Okamžitě jsem se rozeběhla tím směrem. Jestli je něco mámě, musím jí pomoct. Kmitala jsem mezi stromy, až jsem vyběhla na náš baseballový palouk. Ano, opravdu tam stála moje máma. Ale nebyla sama.


Jestli jste až tady, tak vás obdivuju. Moc děkuju za podporu v podobě komentářů. Brzy se objeví nová kapitola, ta ale nebude dvakrát veselá.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život máš jen jeden, i když je nekonečný - 4. kapitola:

 1
29.01.2013 [16:40]

kimberlyanncullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. steel
27.01.2013 [19:09]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.01.2013 [16:56]

Sal333Nice!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jana
27.01.2013 [10:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. bara
27.01.2013 [10:10]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!