Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 2. kapitola


A bit of different (reality) - 2. kapitola Další kapitola je zde! Reálně nevím, co sem psát, takže abyste se dozvěděli vice k dnešní kapitole, můžete si jí přečíst. Přeji příjemné čtení. Kapitolu bych ráda věnovala Forever Twilight in Forks.

Co když se přece jenom v určitém životním momentu fikce stane realitou?

 

„Kam teď půjdu­?“ Zeptala jsem se Carlislea cestou k autu.

„To záleží na tobě. Pokud chceš, můžu tě odvést na policejní stanici a tam ti určitě pomohou dostat se domů.“ Nabídl. Policie? To bylo poslední místo, kam jsem chtěla. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, co říct. Přišlo mi neslušné říct ne a obtěžovat ho déle po tom všem, co pro mě udělal. „Pro zatím tedy můžeš zůstat u nás, jestli budeš chtít a jak jsem slíbil, pomůžeme ti zjistit, jak ses dostala do lesa a pomůžeme ti vrátit se zpět za rodinou.“ Dodal po tom, co jsem nic neřekla. Ten nápad se mi celkem zamlouval, lepší než policejní stanice. Nemohla jsem tady s nimi zůstat a čím dříve odejdu, tím lépe. Pouze jsem přikývla. Nastoupila jsem do auta a vydali jsem se na cestu.

 

Auto zajelo na lesní příjezdovou cestu. Čím blíže domu jsme byli, tím nervóznější jsem byla. Věděla jsem, že dřív či později budu muset s pravdou ven a čím dříve to bude, tím lépe. Znala jsem se moc dobře, na to abych věděla, že se jednou prořeknu nebo řeknu něco co bych vědět neměla a podobně. Věděla jsem, že pak bych se mohla nacházet v mnohém horší a nepříjemnější situaci. Knihy sice říkaly, jak jsou tihle 'lidé' hodní, ale kdo ví, jaká je pravda v téhle podivné realitě. Carlisle i Rose – která by podle knih měla být mrzutá a neměla by mít ráda lidi – se ke mně zatím chovali velice laskavě, ale co až zjistí, co všechno vím? Třeba mě budou považovat za blázna, při nejmenším. V horším a nepravděpodobnějším případě mě budou považovat za hrozbu, která ohrožuje jejich rodinu a zbaví se mě.

Zastavili jsem před proskleným domem, srdce jsem měla až v krku a nervózně klepala zdravou nohou. Carlisle si musel všimnou mé nervozity, protože se na mě otočil a věnoval mi úsměv.

„Nemáš se čeho bát. Moje rodina ani já ti neublížíme.“ Jo, to říkal teď, ale co až se dozví, co všechno vím a že vím co jsou.

Opět mi pomohl vystoupit z auta a já mu poděkovala. Po štěrku se šlo hůř než po rovné nemocniční chodbě, tak mi trvalo déle, než jsem došla k domu. Co si budeme, snažila jsem se to oddálit, co nejvíce to jen šlo, ale nezáleželo na tom, protože jsem se stejně za nedlouho dostala ke dveřím a s bušící srdcem vešla dovnitř. 

„Pojď se seznámit s ostatními.“ Pobídl mě Carlisle a vedl mě otevřeným prostorem až do obývacího pokoje. Musím uznat, že jejich dům byl vážně něco. Všude sice byly krabice a bylo vidět, že hodně věcí chybí, ale i tak byl dům nádherný a upravený. Došli jsme do obývacího pokoje a přerušili tím konverzaci lidí, co tam byli. Téměř okamžitě se na nás, tedy hlavně na mě, dívalo pět párů zlatých oči. V křesle u konferenčního stolečku seděla brunetka s mateřským výrazem a já okamžitě věděla kdo to je. Zapřít se nedala. Něhu, která z ní čišela a úsměv který věnovala Carlislovi, když jsme vešli dovnitř mluvil za vše. Esme.

Na pohovce zády ke mně ale obličejem ke mně seděl mladík s delšími blonďatými vlasy, který mi věnoval zkoumavý pohled u sebe měl přitáhnutou, i z té dálky drobnou, dívku s nakrátko ostříhanými černými, havraními vlasy, které měla rozházené do všech stran, ale zároveň bylo vidět, že jsou stylisticky a téměř až s geometrickou přesností upravené a velice elegantní, která se na mě dívala spíše zmateně než jakkoliv jinak. Dvakrát jsem si je prohlížet nemusela, abych věděla, na koho se to dívám. Alice a Jasper.

A poslední pár, který seděl na pohovce naproti mně mi už byl známý. Seděly vedle sebe a držely se za ruce, ale i tak bylo vidět, jak blízcí si jsou. Bylo to něco, co popřít prostě nešlo. Zatímco hromotluk se na mě díval s rozjařený výrazem a v jeho oči se odrážela spousta šibalských plamínku, blondýnka se na mě usmívala, což mě vyvedlo z míry. Neměla by mě nesnášet? Rose a Emmett.

I když nikdo nedal nic najevo, i tak jsem cítila určitou ostražitost, nedůvěru a napětí, což jsem naprosto chápala a respektovala. Kdyby se mi do domu dostala cizí holka, chovala bych se úplně stejně. Carlisle mi jemně položil ruku na záda a popostrčit mě dál. Jako na popravu. Přiletělo mi hlavou.

„Tohle je Emma,“ Představil mě. „Emmo, tohle je…“ Začal a já věděla, že mi došel čas. Teď nebo nikdy. Řekla bych, že to musím udělat, dokud mám odvahu, ale pravda byla taková, že jsem vůbec žádnou neměla, byla jsem vyděšená, ale věděla jsem, že to musím udělat. 

„A tohle je Esme, Alice a Jasper a Rose s Emmettem.“ Na jejich tvářích se objevily nevěřícné a celkem vyděšené pohledy a než jsem se stihla zastavit, bez přemýšlení jsem automaticky pokračovala dál. „Edward a Bella. Počkat, ale kde je Edward s Bellou?“ Hrobové ticho, to se ozývalo místností. 

„Já vás znám. Všechny. Všechny vaše příběhy, vím o vás možná i víc než vy sami o sobě a také vím více než by vám bylo příjemné.“ Musela jsem to ze sebe dostat vše najednou, protože pak už bych na to neměla odvahu. „Někdy i mě samotné“ Šeptla jsem si pro sebe, ale slyšet to museli všichni. Jejich obličeje, i pro ně, nepřirozeně ztuhly. I Emmettovy typické jiskřičky pohasly a v jeho obličeji se objevil vážný výraz. Tohle není dobré. Pomyslela jsem si. Srdce mi rychle bušilo v hrudi a já si byla jistá, že jestli budu mít někdy infarkt, teď byl mohl být ten čas. Rodina se na sebe dívala a já si byla jistá, že mezi nimi musí probíhat konverzace. Ten typ konverzace, při které mluví moc potichu a rychle na to abych jim já jako člověk rozuměla. Udělala jsem nejistý krok dozadu. Dobře možná to nebyl dobrý nápad, možná jsem měla kontaktovat policii tak jak nabízel Carlisle, nebo zkusit konzulát, poděkovat za pomoc a předstírat, že se tohle nikdy nestalo a já jsem jen hloupá holka, která to přehnala s pitím a nějak se dostala do Ameriky. Ale že z toho jednou bude vtipná historka, alespoň doufám, že bude. 

„Já… já nebudu vám dělat problémy. Přísahám!“ Vyhrkla jsem.

„Co kdyby ses posadila a řekla nám, jak víš, co víš a co všechno vlastně víš.“ Pobídl mě klidně Carlisle a rukou ukázal na prázdné křeslo. Dobře, hádám že tohle byla ta lepší možnost a z toho co řekl Carlisle soudím, že pořád doufali, že moc nevím nebo, že jsem se spletla nebo jsem je někde zahlédla, ale já je v příštím okamžiku měla zklamat. Zároveň jsem si byla jistá, že teď už z toho jen tak vycouvat nemůžu - a podle výrazu na Jasperově tváří- byli účastníci, kteří by mě ani odejít nenechali odejít. Udělali by vše, aby ochránili svou rodinu.

Carlisle se posadil do křesla vedle Esme a rukou ji objal kolem pasu. Posadila jsem se do slonově bílého křesla a berle opřela vedle sebe. Cítila jsem se osaměle a nejistě, vážně se mi nelíbilo být v takovéhle situaci. Všichni na mě koukali a čekali co ze mě vypadne. Byla jsem z toho tak nervózní. Měla jsem spoustu otázek, ale teď jsem nebyla ta, která se mohla ptát. Nadechla jsem se a začala.

„Já… já vás znám. Všechny.“ Na jejich obličejích se nacházely nevěřícné a zmatené výrazy. „A taky vím… taky vím co… co jste zač.“ Pokračovala jsem a sklopila pohled do klína, kde jsem si opět hrála s prsty. Místnost byla tichá a já si byla jistá, že tohle byl jeden z momentů, kdy by byl slyšet špendlík, který spadl na zem. Neměla jsem odvahu na ně pohlédnout.

„Jak to víš?“ Otázal se Carlisle vyrovnaně. Zmateně jsem na něj pohlédla. Oni to nevěděli? Vím, že od vydání knih už uplynulo několik let, ale bylo to takové Bum – obzvláště pro náctileté dívky – že nebylo možné, aby o tom neslyšeli. Nemluvě o tom, že destinace jako Forks, Port Angeles, La Push, Seattle a všechna jiná knižní místa se stala turistickou atrakcí. Dobře, tady je něco hodně špatně, ale hodně. Věděla jsem, že něco bylo špatně už od začátku, ale teď jsem nemyslela jen to, že jsem se ocitla na druhé straně planety, ale to, že oni existovali, ale nevěděli o knihách, a to že vůbec existovali. Byla jsem si jistá, že by o tom museli vědět. Prostě museli!

„Z knih přece. Vy je snad neznáte?“ Zeptala jsem se zmateně. Vyměnili si nejisté pohledy. Cítila jsem se jako blázen, tohle všechno, tahle celá situace byla naprosto šílená. 

„Z jakých knih? O čem jsou?“ Zeptal se vyrovnaným a klidným hlasem Carlisle, ale já věděla, že to pro něj tak jednoduché nebude. Byla jsem člověk, který se tu záhadně objevil a tvrdil, že je zná a že ví, co jsou, tohle by vzalo kde koho, i Carlislea s jeho stářím, klidností a vyrovnanosti. Tohle se Vám prostě nestává každý den, ani když jsou vám tři století, je to něco, co se prostě neděje. Povzdechla jsem si. Tohle bude na dlouhou. 

„Přece Twilight Saga?“ Začala jsem, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem, ale oni si pouze věnovali nic neříkající pohledy a stále se tvářili jako by to slyšeli poprvé v životě, tak jsem pokračovala.

„Pokusím se to shrnout. Je to knižní série, která vypráví o dívce jménem Isabella – Bella – která se přestěhuje z Arizony do Forks za tátou. Když nastoupí na místní střední školu, na obědě potká rodinu adoptovaných dětí doktora Cullena. Všichni jsou zadaní, až na kluka s bronzovými vlasy. Na Edwarda.“ Přišlo mi divné vyprávět jim něco, co určitě museli znát z vlastní zkušenosti, co si zažili na vlastní kůži. Celkem jsem si připadala jako nějaká náctiletá holka, která kamarádce doporučuje knížku. Z prstu jsem si sundala prstýnek, se kterým jsem si začala hrát mezitím, co jsem jim vyprávěla děj první knihy.

„A tohle je první kniha.“ Skončila jsem a váhavě se na ně podívala. Nevěřícně se na mě koukali a já se ještě více shrbila do křesla. Ani nevím kdy, ale v průběhu vyprávění si Jasper musel dojit pro notebook, teď ho měl na klíně a něco na něm ťukal, což mě ani moc nepřekvapilo, protože většinu času jsem si hrála s prstýnkem a propalovaly ho pohledem a pohled jsem měla upřený ve svém klíně nedokázala jsem se na nikoho z nich podívat. Neubránila jsem se zívnutí. Nevěděla jsem kolik hodin je, ale mohla jsem vidět že za okny se pomalu, ale jistě začalo stmívat. 

„Kolik je těch knih?“ Zeptal se Carlisle a já si nemohla nevšimnout zvědavosti v jeho očích hlas což mě donutilo k úsměvu.

„Pokud si to pamatuji správně, hlavní série má čtyři knihy. Mám pocit, že ke knihám jsou napsané ještě další tři knihy, související s prvním dílem. Ale nejsem si jistá, už je to dlouhá doba, co jsem je četla, nebo se o ně zajímala a moc už si to nepamatuji. Jestli se nepletu, tak sama autorka napsala knihy k Twilight, které byly zveřejněné na jejím webu. Pak je tu pár knih od fanoušků, které například vypraví o časových liniích ve vašem a našem světě, něco málo jsou parodie a nějaké vypráví o vašich životech. A základní knižní série byla zfilmována do pěti filmů.“ Bylo vidět, že se chce zeptat na něco dalšího, ale byl přerušen Jasperem.

 „Hledej.“ Jasper mi položil notebook na klín a vyčkávavě se na mě díval se založenými rukami na hrudi. 

„Co?“ Byla jsem zmatená a neměla nejmenší tušení co po mně chce. 

„Ty tvé knihy, tu tvou pohádku.“ Řekl nevrle. Ou tohle. Chápu. Do Google vyhledávače jsem sebevědomě zadala Twilight Saga, ovšem, když jsem stiskla enter, místo knih a filmů se mi zobrazily informace o vesmíru, knihy o vesmíru, fotky stmívání a podobně a jediný výsledek, který se týkal byl na Twilight Zone. Close but not enought. O-ou. Chvíli jsem scrollovala a přešla na fotky. Snažila jsem se najít cokoliv, co by souviselo s tím, co jsem hledala, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, nikde jsem nemohla nic najít.

„Dobře, tohle začíná být divné.“ Šeptala jsem si pro sebe. Byla jsem si stoprocentně jistá, že něco objevím. Musela jsem. Jindy jsem pouze při zadání Twilight měla problém zbavit se toho upírského příběhu, ale teď, jako by se po něm slehla zem. S nadějí jsem do vyhledávače zadala jméno autorky, ale opět žádný výsledek související s tím, co jsem hledala. Spousta Facebookových profilů s bezpočtem Stephenie Meyer, pár jsem se jich pokusila rozkliknout s nadějí, že najdu její profil, nebo alespoň nějaký fan profil, ale žádná nebyla ta . Žaludek se mi sevřel a cítila jsem, jak mi rychle buší srdce a uvědomění, že to musí slyšet i ostatní jenom dodalo na mé nervozitě, prsty se mi rozklepaly a čelo orosil studený pot. Tohle není možný! Zkoušela jsem zadávat jednotlivé názvy knih nebo různé souvislosti ať už v angličtině, tak i v češtině, ale nenašla jsem nic, co by s tím, jakkoliv souviselo a čím déle jsem hledala tím nervóznější jsem byla. Žádné výsledky, jako by Twilight Sága nikdy napsaná nebyla a nic z toho, co jsem znala neexistovalo. I když jsem věděla, že to není pravda, připadala jsem si jako bych lhala. Neměla jsem žádný důkaz o tom, že jsem říkala pravdu, i když jsem si byla jistá, komu teď čelím. 

„Já… já to nechápu.“ Řekla jsem tentokrát už nahlas. „Nic tady není a nic nemůžu najít. Jako kdyby knihy nikdy nebyly. Neexistovaly, ale jsem si jistá, že to není možné.“ Hlas se mi třásl a cítila jsem, jak se mi slzy zoufalství pomalu začínají drát do očí. Vyměnili si krátké pohledy.

 „Jak ses ocitla v tom lese?“ Zeptal se mě ženský hlas. Nebyla jsem si úplně jistá, kdo se na to zeptal. Jasper si vzal notebook zpátky a vrátil se zpět k Alice. 

„Já nevím.“ Povzdechla jsem si zoufale.

 „Nevíš? Přece si musíš pamatovat, jak ses tam dostala.“ Zeptal se rozhořčeně Jasper a já se pod jeho pohledem ještě více přikrčila. Vážně byl děsivý.

„Poslední, co si pamatuji je, že jsem se vracela domů od kamarády a pak nic. Probudila jsem se v lese, kde jste mě našli.“ Sama jsem pořád nemohla pochopit, jak se to všechno stalo a já se ocitla zde.

„Kde to vlastně jsem?“ Téhle otázky jsem se celkem bála, ale jednou jsem tomu čelit musela. 

,,Forks, Washington, Severní Amerika.“ Řekla tentokrát Rose a věnovala mi lítostivý úsměv. I když jsem to tak nějak čekala, slyšet to říct někoho jiného bylo ještě těžší než předtím, kdy jsem mohla doufat, že se mýlím. 

 „Amerika? Ale já to nechápu. Byla jsem na druhé straně země, v Evropě! Jak… jak jsem se dostala na druhou stranu planety bez toho abych věděla, jak se to stalo? To… tohle přece nejde! Já tomu nerozumím! Co se tady děje? O co sakra jde?“ Hlas se mi třásl a snažila jsem se rozmrkat slzy tlačící se mi do očí. „Mohl… mohl by mi prosím někdo půjčit telefon? Musím zavolat domů.“ Když už nic jiného. Zeptala jsem se. Esme se zvedla z křesla a podala mi telefon. Roztřeseně jsem do číselníku zadala číslo na mámu, vytočila ho, telefon si přiložila k uchu a čekala.  

„Je nám líto, ale volané číslo je nedostupné, nebo neexistuje. Opakujte prosím volání později. We are sorry but the person you are calling is not available right now. Please try to call them later.“  Tohle jsem nečekala. Esme se posadila na opěrku vedle mé ruky a jednu ruku mi položila na záda. Normálně bych si to nenechala líbit, ale momentálně jsem neměla sílu řešit to a měla jsem důležitější věci na práci. Zkontrolovala jsem, jestli mám zadanou správnou předvolbu a vše je správné, když jsem si byla jistá, znovu jsem vytočila číslo, ale ozvalo se to samé robotické Volané číslo není dostupné nebo neexistuje.  S posledními zbytky naděje jsem zadala číslo táty, ale výsledek byl stejný a pak ještě dvakrát, když jsem se snažila dovolat sestrám.

„Nechápu to, proč ta čísla nefungují?“ Zeptala jsem se a dívala se ně jako by mi snad mohli dát odpovědi na mé otázky, ale opět si mezi sebou pouze vyměnili pohledy. 

„Nedáš si něco k pití nebo k jídlu?“ Zeptala se Esme vedle mě a já si až teď uvědomila, jak mám z toho všeho vyprahlo v krku.

„Máte čaj, prosím?“ Potom všem by čaj nemusel být od věci.

„Jistě. A nic k jídlu si nedáš?“ Zeptala s mateřským úsměvem. „Sice tu toho moc nemáme, lidskou návštěvu jsme nečekali, ale něco by se tu našlo.“ Pouze jsem zavrtěla hlavou.

„To je dobrý, čaj bude stačit.“ Esme se odebralam, předpokládám , do kuchyně. Při pohledu na ní mi připomněla moji babičku, byly stejně laskavé a vřelé a to bolelo. Moje babička mi v mnoha ohledech nahrazovala rodiče. Moji rodiče nebyli perfektní a ideální a já sama si s nimi moc blízka nikdy nebyla a moc jsme si nerozuměli, ale když jsem teď seděla na druhé straně země, chyběli mi. 

 


 

 

Další kapitola úspěšně za námi. Na začátek bych ráda poděkovala úžasné Lorinne za opravu a podporu. Moc si toho vážím a děkuji. Btw, vzhledem k tomu, jak daleko už s příběhem jsem, nic mě už neodradí a kritika je vždy vítaná (už jen protože většinu času nevím, co dělám). Včera jsem měla čas ve škole (časem zjistíte, že kapitoly jsou tak ´rychlé´ protože se nudím ve škole. Jinak by mi trvalo dlouho dát se do práce.), tak jsem pracovala na další kapitole a najednou mě napadl naprosto úžasný plot twist. Bohužel se mi to sem nehodí a musela bych změnit velkou část toho co jsme napsala, ale nechce se mi vymýšlet vše od znova, a navíc jsem s tím spokojená tak jak to je teď, takže myšlenku jsem si zapsala do budoucna do jiné knihy, která zatím vůbec neexistuje, ani jako myšlenka. A teď k důležitějším věcem.

Zajímavosti: Třináctého září měla Bella narozeniny. Všechno nejlepší Bells, užívej věčnosti!

Letos čtrnáctého září, včera, začal ve Forks každoroční Twilight festival. Je úžasné jak i po tak dlouhé době lidi stále Twilight mají rádi. Chvíli jsme přemýšlela, že bych tam letěla, ale všechno je to teď moc drahé, ale myslím, že do budoucna dobrý cíl a sen. Festivalu se účastní spousta lidí, kteří dělají cosplay nebo jsou fanoušci, a dokonce i herci kteří ve filmech hráli. Nejsem si jistá, kdo přesně je tam letos, ale myslím, že jsem zahlédla Rechelle Lefevre (Victoria v Twilight), Ashley Greene (hrála Alice a vážně nestárne) a spousta dalších. Minulý rok (možná dva roky zpět) holčina, která hrála (cospaly) Bellu dělala na instagramu 24 h v kuse livestream po Forks a vybírala peníze na cosplay svatby Edwarda a Belly. Tehdy jsem měla to štěstí pár hodin vidět a bylo to vážně skvělé. Už jen to, že jsem mohla vidět město, které jsem vždy chtěla navštívit, a i když to bylo video, bylo to velice autentické a doteď na to ráda vzpomínám. Dokonce nedávno, herečka (cosplay), která hraje Rose byla požádaná o ruku před Peter Facinelli (herec Carlislea). Celkem cool, řekla bych. Osobně si myslím, že je škoda, že v Evropě nic podobného není, alespoň o tom tedy nevím. A jestli někdo chce namítnout, že není kde, tak mějte na mysli, že Volterra je v Evropě a zas tak daleko není (sama jsem tam byla). Takže takhle něco málo k twilight světu v dnešní době. Né, že by se někdo ptal…                                         

Zpět k mému příběhu. Jak jsem psala, většinu času nevím, co dělám a když jsem dnes opravovala kapitolu nebyla jsem si jistá, jestli není moc krátká. Kapitoly se snažím mít přes dva tisíce slov dlouhé, což mi přišlo tak akorát, ale teď si nejsem jistá, jestli nakonec délka kapitol nebude odrazující (ráda bych připomněla, že příběh se teprve rozjíždí a rozhodně si myslím, že stojí za to vydržet.). Tím, že mám příběh napsaný jako souvislý text (už teď kolem dvaceti kapitol, jestli budu pokračovat s takovou délkou kapitol), tak vždy vyberu část, která bude jako další kapitola a pak se stane, že kapitola skončí v té nejnudnější části a čtenáři pak nemají na co čekat. Tohle je věc, která mě trápí, ale vzhledem k tomu, že už teď vím, že příběh budu pravděpodobně upravovat, až ho dopíšu, tak se na to snažím nemyslet. Navíc, jestli to někoho baví, číst to bude.  Za případné chyby se omlouvám a budu se těšit u další části. 

UPDATE pro Lorinne: Děkuji za vrácení kapitoly. Uvědomuji si, že kapitoly mi opravuješ ve svém volném čase a moc si toho vážím. Doufám, že nebude moc troufalé, když se zeptám, jestli bych se čas od času nemohla připomenout pod tvoje shrnutí (jak jsi poílala), když budu mít kapitoly hotové a připravené. Moc děkuji.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 2. kapitola :

 1
2. Selena18
08.10.2023 [21:07]

Jentak dal libi se mi to Emoticon

1. Lorinne webmaster
22.09.2023 [15:32]

LorinneAhoj, áno, budem veľmi rada, ak mi napíšeš, že už si kapitolu poslala Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!