Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je brutus!!! 9. kapitola

09.08.2015 (20:30) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 5× • zobrazeno 2448×

9. kapitola

alleB

V tomtéž silném obětí obou dvou paží mě dovlekli zpátky do domu. Bránila jsem se a cukala, ale k ničemu mi to nebylo.

Být v pasti mi ovšem nevadilo ani zdaleka tolik jako to, co tady na mě zkoušeli poslední hodinu, nebo dvě.

Všichni se shromáždili ve vile v obýváku a jeden po druhém na mě mluvili a vyprávěli mi své zážitky s požitím lidské krve. Pochopila jsem z toho, že tahle Bella lidskou krev ještě nikdy neokusila, ale to přece není můj problém, tak proč se tu ke mně chovají jako k nějakému vyléčenému alkoholikovi, co se neočekávaně a neuváženě opil a teď toho lituje?

Celé je to jako nějaká ujetá rodinná terapie, o kterou jsem vážně nestála, nemluvě o tom, že se všichni chovají, jako by se právě dali ke scientologům. Oni z toho všeho nadpřirozena dělají přímo neuvěřitelnou nudu…

Hlavně Edward. Ten je vážně hodně užvaněná tlama, pokud jde o to, jak mě právě teď zcela jistě pálí svědomí, které vlastně ani nemám.

„Zbláznila ses? Co je to s tebou?“ ptal se mě Edward nepříčetně.

„Nedojdeš–li k šílenství, má vůbec smysl žít?“ otázala jsem se ho.

„Ty tady filozofuješ?“ nemohl tomu uvěřit. „Zabila jsi ty lidi tam venku, co je to s tebou?“

„Všichni jsou dneska samý zájem. Měla jsem začít zabíjet už dřív.“ Smála jsem se a koulela na něj znuděně očima.

„Tohle nejsi ty,“ zašeptal, přiblížil se ke mně a pokusil se mě pohladit po tváři.

„A to zase proč? Protože už nedělám, co se o de mě čeká?“ vyjela jsem na něj a před jeho dlaní rázně ucukla.

„Chováš se divně. Jako bys nám všem chtěla ukousnout hlavu,“ postěžoval si.

„A kdo tvrdí, že nechci?“ Ušklíbla jsem se. „A vůbec, dej tu hnusnou pracku pryč dřív, než ti ji vyrvu i s ramenem.“

To ho vážně ani nenapadlo, že nejsem ta jeho Bella? Vždyť jsem to právě přímo kapitálně zvorala a chovala jsem se k němu... No, jako já a jemu stále nedošlo, že tu něco nehraje.

Sice mi řekl, že to snad ani nejsem já, ale stále si myslí, že za to může ta lidská krev. Nemluvě o tom, že neustále doufá, že pochopím, že mi chtějí pomoci a že mi nechtějí nic vyčítat. Jen si zřejmě zkrátka mám uvědomit, že se to nedělá a musím projevit nějakou tu lítost.

Ten jejich nedostatek skepticismu je brzy dostane do hrobu, protože ne v každém je kousek dobra, který zapříčiní, že se vše v dobré obrátí…

I když, proč mu nedopřát tu radost?

„Edwarde,“ oslovila jsem ho rozklepaným hlasem a udělala na něj psí oči.

„Ano, Bello?“ otázal se a zvedl ke mně oči plné naděje a také lásky.

„Já nevím, co se to se mnou stalo. Nemůžu si prostě pomoci, nedokázala jsem tomu zabránit. Já… Tak strašně mě to mrzí,“ začala jsem tu před nimi vzlykat.

„To je dobrý, Bells. My to chápeme. Každý z nás někdy uklouzl, to je v pořádku. Společně to určitě překonáme,“ konejšil mě.

„Já… zabila jsem je. Jak to chceš napravit? Vždyť to se ani nedá. Už jsou mrtví.“ Pokračovala jsem dál v pláči a vrhla se mu do náruče, aby mě mohl konejšit, tak jak to uměl jenom on.

Ostatním asi postupně začalo docházet, že se z této rodinné schůze stala intimní chvíle mezi Edwardem a mnou, takže se postupně taktně vytratili z místnosti. Jen Jasper mi, zdá se, příliš nedůvěřoval, ale Alice ho odtáhla dříve, nežli mohl cokoliv říci.

S Edwardem jsme tam posléze seděli ještě několik desítek minut a možná i pár hodin. Nechala jsem se od něj držet v náručí a šeptat si do ucha konejšivá slůvka. Byla to trochu nuda, ale celé tohle divadlo bylo nutné, aby mi znovu uvěřili.

„Už budu hodná, slibuju,“ řekla jsem a vzápětí ho požádala, aby mě nechal na chvíli o samotě.

Nelíbilo se mu to, ale vyhověl mi. Jak taky jinak…

Ó, já křivopřísežnice… Za tohle určitě půjdu do pekla. Vlastně počkat, já už v něm byla. V podstatě jsem v něm vyrostla, tak sem s tím, kde je problém?

***

„Je jen otázka času, než jim dojde, že nejsi já. Neznáš mě. Oni ano…“

V tom měla ta druhá upírka pravdu. Nejsem jeho Bella a dřív nebo později to zjistí, obzvláště po téhle jejich scéně, jenže já tady nebudu jenom tak sedět a čekat až to přijde.

Jestli jsou tady Cullenovi ti hodní, tak kdo je potom ten zlý? Někdo to být přece musí…

Poklepávala jsem si ukazováčkem po bradě a procházela se sem a tam po Carlisleově pracovně a přitom jsem odpověď měla přímo před nosem a to doslova.

Vyhoupla jsem se na okraj toho mohutného vyřezávaného stolu, který by uvítal trochu toho prachu, protože takhle byl ten stůl tak čistý, že jsem se v něm skoro viděla.

Ladně jsem si přehodila nohu přes nohu a rukama se o něj zapřela. Zaklonila jsem hlavu a zatřásla jí. Mé dlouhé tmavé vlasy mě přitom lehce polechtávaly na kříži. Bylo to velice příjemné.

Přitom jsem si všimla, že naproti onomu mohutnému stolu, hned vedle dveří, visel starý obraz a na něm Volturiovi.

„Že mě to nenapadlo dřív,“ zaradovala jsem se.

No, jestliže Bella na druhé straně zrcadla dělá přesně totéž a taky se rozhodla je vyhledat, myslím, že ji čeká velmi nemilé překvapení, protože ti naši Volturiovi jsou vážně mega magoři…

Než jsem se ale definitivně rozhodla vydat se za nimi, chtěla jsem nejprve mluvit s Bellou. Nevím ani moc proč, ale bylo to prostě tak.

Nakráčela jsem si to přímo před zrcadlo a zřejmě jsem měla štěstí, protože ta druhá Bella tam byla taky.

Zajímavá náhoda…

***

Po tom našem krátkém rozhovoru s druhou Bellou jsem zase ucítila ten podivný pocit. Rozhovor s ní mi nepřinesl vůbec nic nového. Vlastně to bylo celkem zbytečné, protože ona stále chce domů a já stále ne. To bylo celkem jasné, jenže i když jsem měla pusu plnou silných řečí, pravda je taková, že já její život nechci. Je to ubohé, nudné, zoufalé… Chtělo by to zkrátka změnu.

„Kurva,“ zaklela jsem a uskočila až k protější stěně.

Málem mě to tam totiž znovu vtáhlo. Bylo to, jako by mě někdo otáčel vzhůru nohama a naruby zároveň.

Tenhle podivný zážitek mi ale pomohl uvědomit si, že aby zrcadlo fungovalo, musíme u něj být obě dvě současně a tudíž jím musíme obě dvě projít ve stejnou chvíli, pokud se chceme vyměnit, jenže to já přeci nechci, nebo jo?

Ne, mně se tu celkem líbí. Jasně, všichni tu mají takový divný smysl pro humor a Edward je nudnej patron, ale jinak to tu není až tak špatné…

„To jsi fakt tak ubohá, že musíš žít cizí život, abys byla šťastná?“

Vybavila se mi slova té druhé Belly, která mi touhle větou nasadila pořádného brouka do hlavy, ale hlavně mě tím dost naštvala.

Už mě dokonce i napadlo, že když to zrcadlo zničím, tak už mě nikdo nebude moct poslat nazpátek, ale ať jsem se s ním pokusila udělat cokoliv, nefungovalo to.

No, vážně, pokoušela jsem se ho zapálit, rozštípat sekerou, rozmlátit holýma rukama, utopit ho v jezeře, ale nic nefungovalo a navíc se vždycky vrátilo na své původní místo.

Nejspíš se s ním nemohlo dělat vůbec nic, dokud se někdo odtamtud nacházel tady a naopak. Za normálních okolností, by to asi bylo super bezpečnostní opatření, ale mně se to momentálně vůbec nehodilo.

Musela jsem to tedy vzdát, jelikož jestli jej chrání nějaké kouzlo, je všechna má snaha naprosto zbytečná.

Když se ale nedokážu zbavit toho pitomého křápu, tak se aspoň zbavím jich. Třeba to vyjde, takže si uděláme výlet do té Volterry.

Jsem celkem zvědavá, jak ti tři šašci vypadají tady…

***

Sice mi to do Itálie chvíli trvalo, ale nakonec jsem tam přeci jen dorazila. Cestovala jsem letadlem a pozorně si všímala všech těch lidí okolo. Sice po mně neustále pokukovali, ale zřejmě jim vůbec nedocházelo, že mezi nimi právě kráčí upírka.

To by se u nás stát nemohlo…

Volterra vypadala skoro stejně jako ta v našem světě, jen tu chyběla ta jejich pověstná věž dobré víry a naděje.

Byla noc a proto jsem se nemusela nijak omezovat v pohybu, ale to bych asi nedělala ani tak. Členové toho jejich úchylného spolku mou přítomnost zaregistrovali v téže chvíli, kdy jsem prošla jejími hradbami a proto netrvalo dlouho a oslovila mě malá drobná blondýnka s rudýma kukadlama v černém hábitu se zlatým přívěškem na krku.

„Cullenová,“ poznamenala ta dívka s odporem.

„Volturiová,“ napodobila jsem její tón a kývla na znamení pozdravu.

„Zavedeš mě k velké trojce?“ zeptala jsem se jí.

„A důvod?“

„Do toho pěšákům jako ty nic není,“ zpražila jsem ji a sledovala, jak se snaží potlačit vztek, který jí kazil ony andělské rysy, kterými její tvář oplývala.

***

Dívka, jíž několik upírů oslovovalo jako Jane, mě vedla dlouhými podzemními chodbami Volterrského sídla těch tří šašků a já se nemohla ubránit tomu, abych nepocítila třebas jen ždibíček obav z následujícího setkání. Jenže čím více se obávám, tím prořízlejší pusu vlastně mám.

No, co k tomu dodat jiného, než že jsem si to tam prostě nakráčela a aniž by stihl kdokoliv z nich cokoliv říci, spustila jsem na ně já. Asi to byl špatnej nápad, ale nebyla jsem zvyklá s těmi třemi jednat s úctou. U nás byli něco jako spodina, takže mi tohle celé připadalo velice bizarní…

„Takže, kdo tady tomu velí?“ zeptala jsem se a podle toho, jak se na mě Aro zadíval, jsem téměř okamžitě poznala, že je to právě on.

„Půvabná Isabelle… Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem se doslechl, že jsi nás poctila svou návštěvou, čehož si od nás žádáš?“ otázal se Aro.

„Chci se s vámi dohodnout,“ prohlásila jsem.

„Jistě, ale na čem přesně?“ nechápal Aro.

„Vydám vám Cullenovi. Bez mého štítu proti vám nic nezmůžou…“

„Vydáš?" Rozesmál se. „Ty nám nabízíš svou vlastní rodinu na stříbrném podnose?“ divil se.

„Ano,“ potvrdila jsem své předchozí tvrzení rázně.

„Proč?“ chtěl vědět.

„Musíte znát mé důvody?“

„Oh, to jistě ne, ale nemáme důvod k jejich likvidaci. Navíc Carlisle je můj velmi dobrý přítel.“

Tvářil se lehce pohoršeně, ale já viděla, jak se mu ty jeho chtivé pracky zachvěly a jak přímo umírá touhou vědět, co za tím vším stojí…

„Já vám jej dám. Slyšel jste někdy o zrcadlu boha Elsteta?“

„Ach, ano. Velmi stará a mocná věcička,“ zamumlal. „Ovšem to je jen pověst.“

„Oni ho mají,“ oznámila jsem mu.

„Vážně?“ vydechl nevěřícně. „A symboly?“

„Je jich tam spousty, to vás ujišťuji,“ řekla jsem a doufala, že je to pro něj silná motivace.

„Nuže dobrá tedy, zrcadlo by pro mé čistě vědecké účely mohlo být skvělé, to jistě, ale vyhladit kvůli němu takovýto klan? To se mi nezdá správné… Ale pokud ho skutečně mají a pokud bylo použito, vím celkem jistě, že vy nejste pravá Isabelle. Takže, kdo jste, táži se vás?“

„Jsem. Ujišťuji vás, že jsem Isabella.“

„Nemožné,“ souhlasili jeho bratři.

„Víte vy co? Když vezmu v úvahu, jak moc jste u nás vyhranění, očekávala jsem, že budete víc... No, jako já, ale vy nejste jako já. Jste šedá zóna a to se mi nelíbí. Poukazuje to totiž na fakt, že tohle není svět, kde jsou všichni šlechetní, stejně jako můj svět není plný násilnických zrůd jako jsem já a Cullenovi. Docela jste mě zklamali…“ Ušklíbla jsem se zamyšleně.

„Pozor, děvenko. Neúcta se u nás trestá opravdovou smrtí. Važ svá slova, radím ti,“ promluvil Caius.

„Poslužte si. Zabijte mě, jestli chcete. Je mi to fuk,“ upozornila jsem ho.

„Takže jsi přeci jen odjinud,“ usoudil Aro a nejspíš tomu poprvé skutečně uvěřil.

„Ale stále Isabella,“ připomenula jsem mu.

„No, když je vám to tedy fuk, slečno Isabello, tak vám snad nebude vadit, když vás nyní vrátíme tam, kam patříte,“ oznámil mi s vítězným úsměvem.

„Co?“ vylítlo ze mě překvapeně.

„Nuž, co jste čekala? Že obětuji životy tolika vzácných darů kvůli nějakému starému křápu, který sice funguje jako brána do jiných realit, ale nikdo ho nedokáže ovládat, protože na něj neexistuje žádný návod? Myslím, že ne,“ oznámil mi hraně lítostivým hlasem.

Myslela jsem, že mě snad omejou…

„Jane, Felixi, Alecu, Demetri, buďte tak laskaví a dopravte zde přítomnou slečnu zpátky do místa jejího bydliště. Forks předpokládám, že?“

Vrhla jsem po něm sice nenávistný pohled, ale jinak jsem nezmohla nic, protože na tyhle čtyři sama prostě nemám. I když na mě jejich dary nefungují, mají dosti brutální fyzickou převahu…

Jako vždycky škemrám o vaše komentíky, snad mi nějaký věnujete...

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je brutus!!! 9. kapitola: