Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 6. kapitola

rodina


A bit of different (reality) - 6. kapitola Další kapitola je zde! jak bude příběh pokračovat dál?

Neměli bychom se bát těch mrtvých, ale těch živých.

 

Emsé byla napjatá, i když se to snažila zakrýt úsměvem, bylo to na ní poznat a ve vzduchu byla nepříjemná atmosféra. Původně mě chtěla posadit do jídelny, ale já ji poprosila o to, jestli bych nemohla sedět u ostrůvku v kuchyni. Nemělo cenu špinit místo u stolu pouze pro jednoho a já nechtěla být sama. Teda chtěla jsem být sama a uspořádat si myšlenky v hlavě a zvážit všechny své možnosti, ale v ten samý moment jsem potřebovala ujištění, že tu pro mě někdo je. V ten moment jsem se v sobě ani já pořádně nevyznala. A když už mě Esmé vytáhla sem dolů, chtěla jsem mít poblíž alespoň jí, když tu má rodina nebyla.

Kdybych si mohla vybrat rodiče, určitě by to byla Esmé. Máma každým coulem, i když jsem tu byla krátce, nikdy jsem ji neviděla rozzlobenou, nebo křičet na své děti a jsem si jistá, že když už se na někoho zlobí, tak není agresivní a nemáte z ní takový ten nepříjemný až vyděšený pocit. Moji rodiče nebyli nikdy agresivní, ale občas byly situace, kdy jsem se nimi zkrátka necítila příjemně.

Vždy milá a vnímavá, někoho takového jsem teď potřebovala. Položila předem mě talíř s lasagnemi a já poděkovala. Sice se otočila a uklízela kuchyni, ale alespoň tu byla. Když jsem byla malá, rodiče vždy pracovali, aby mně a mým sourozencům mohli zajistit hezký život, nebylo to lehké. Byli jsme malí a oni museli pracovat, otázka toho, kdo nás bude hlídat vždy visela ve vzduchu. Často to byla babička, ale ta začala stárnout, a i když byla skvělá, rodiče usoudili, že není bezpečné, aby se o nás starala a začala se o nás starat nejstarší sestra. Nesouhlasila jsem s nimi. Nikdy si s námi nehrála a ujištěním se, že ještě dýcháme končila všechna péče. Když mi bylo osm rodiče si pořídili další dítě. Máma byla doma a já se těšila na to, že spolu strávíme nějaký ten čas, ale místo toho zase nic. Pořád všichni lítali jen kolem nového dítěte a já neexistovala. Na brášku jsem se těšila, myslela jsem si, že si budeme hrát a tak, ale nic, byl moc malý a nikdo mě k němu nechtěl pustit, aby se mu náhodou něco nestalo. Když byl dostatečně velký, abychom si mohli hrát, já byla velká, měla jiné zájmy a nechtěla si hrát. Ale na tom nezáleželo, protože, když mu byly čtyři měsíce máma otěhotněla a on tak k sobě měl sestru v perfektním věku. Měla jsem čtyři sourozence a byla jsem ta prostřední. Vždy jsem se cítila spíše jako cizinec ve své rodině než cokoliv jiného. Nezazlívala jsem jim to, vždy jsem to přičítala špatnému věku, který mě od všech dělil. Navíc jsem si našla své přátelé a přítele. Při myšlence na ně a na to, co se stalo mě nepříjemně bodlo u srdce. Podívala jsem se na zamyšlenou Esmé, která utírala pánvičku. Nezaleželo na tom, měla jsem babičku, se kterou jsem si tak rozuměla a už jen kvůli ní jsem se musela vrátit domů.

Seděla jsem u ostrůvku, jednou rukou si podpírala hlavu a druhou se spíš přehrabovala v jídle, než jedla a pozorovala Esmé, jak uklízí kuchyní. Jsem si jistá, že by to mohla mít během chvilky, ale přišlo mi, že se přede mnou snažila neukazovat své upíři schopnosti, jako by mě snad mohli vyděsit. Neměla jsem hlad, přesto jsem si sem tam něco uždibla, aby se neřeklo a trochu talíř rozházela, aby to vypadalo, že jsem něco snědla. Esménino jídlo bylo vynikající, tak jako vždy, a upřímně mi bylo líto, že toho nesním víc, ale neměla jsem hlad, žaludek jsem měla jako na vodě a nechtěla jsem ho více dráždit.

„Ehm, Emmo?“ Cukla jsem sebou, ani jsem si ho nevšimla, dokud mě neoslovil. Jak dlouho tu stál? Jasper stál vedle mě a vyčkávavě mě sledoval. V knize ho vždy popisovali jako kluka, který vypadá, že ho něco bolí, ale mně to tak nepřišlo. Možná mi přišel i uvolněnější, ale pravděpodobně to bylo tím, že byl doma, a ne mezi lidmi, nebo jsem nebyla dost empatická a neviděla jsem jeho bolest. Ale přišlo mi, že se tvářil normálně. Ani nevypadal na to, že by měl problém se mnou jako s člověkem a mé krvi, ale i tak jsem to raději nechtěla pokoušet. Taky je pravda, že jsme se spolu ještě moc nebavili, prostě nebyl čas a většinu času mě pozoroval se spoustou otázkou v očích a nedůvěřivým pohledem. Chápala jsem ho. Taky bych reagovala stejně být na jeho místě. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Myslíš, že až budeš po jídle, mohla by ses stavit nahoře v Carlisleho pracovně?“ Mám snad problém? Žaludek se mi nervózně sevřel, proč mi neřekne rovnou o co jde? Tohle nebude dobré. 

„Jo, jasně. Vlastně, už jsem dojedla.“ řekla jsem rychle. Byla plná a stejně by toho už více nezvládla sníst a tohle byla perfektní možnost, jak utéct. Poděkovala jsem Esmé za skvělou večeři, a i když měla spoustu námitek k tomu, že už odcházím a ani jsem se pořádně nenajedla. 

Následovala jsem Jaspera do pracovny. Překvapilo mě, když jsem tam viděla všechny, až na Esmé, která stejně musela slyšet každé slovo až dolů, někdo seděl za stolem a jiní, jako například Emmett stali a opírali se o zeď. A všichni koukali na mě a mě to samozřejmě znervóznělo. Jsem si jistá, že i ostatní to museli slyšet z mého tepu. Pod jejich pohledy jsem se cítila jako dítě, které vyvedlo nějaký problém a rodiče to zjistili. Tenhle pocit jsem moc dobře znala a nelíbil se mi. Na stole bylo několik počítačů, poházené nějaké složky a v neposlední řadě můj telefon a opodál i občanka. 

„Posaď se.“ vyzval mě Carlisle a ukázal na jednu z volných židlí. Jasper mi vysunul židli a zase ji i se mnou zasunul. Pravý gentleman. Uklidnilo mě to, protože kdybych měla tak velký problém, židli by mi nikdo neodsouval. Přede mnou se nacházely různé složky a já seděla a čekala jsem. 

„Musíme si promluvit.“ začal Carlisle. Jo, to mi tak nějak došlo. Neznělo to moc povzbudivě.

„O co, o co jde?“ zeptala jsem se.

„Prověřili jsme tvoje doklady,“ začal.

„A?“ skočila jsem mu nedočkavě do řeči. „Našli jste něco? Co se stalo? Kde je moje rodina?“ začala jsem nadšeně a srdce se mi vzrušením a nedočkavostí rozbušilo. Už brzy budu zase doma a s ní. Ale, co když mou rodinu nenašli? Určitě museli, nemohli se jen tak vypařit, někde se musela stát chyba. Už brzy se určitě vrátím domů. Ale místo nadšení, které bych čekala na jejich tvářích se místnosti ozývalo pouze hrobové mlčení. Zmateně jsem se na ně podívala. Dívali se všude po místní jen ne na mě. Tohle se mi nelíbí.

„Carlisle? Co se děje? O co jde!?“  Né můj hlas se netřásl, to se vám muselo zdát. 

„Jak jsem říkal, prověřili je tvoje doklady a tvůj telefon.“ Proč to tak natahuje.

„Z telefonu jsme nic nedostali. Nezapnul se, žádné úložiště, nefunkční disk, paměťová úložiště a paměťová karta naprosto nefunkční. Vůbec nic nereaguje.“ převzal si to Jasper. Dobře, telefon nefungoval hodně dlouho, takže mě ani nepřekvapilo slyšet, že je takhle rozbitý, ale minimálně tam byla paměťová karta, která by měla být v pořádku a fungovat.

„Jak je to možné?“ 

„Nevíme, ale vůbec nic jsme z něho nedostali, což není normální ani běžné skoro jako by došlo k nějakému zkratu nebo vyhoření, ale žádné stopy fyzického poškození jsme nenašli. Co se týče dokladů,“ zhluboka se nadechnout, jako by to snad potřeboval. „nic jsme nenašli. Nikoho s tvým jméně, obličejem, věkem. Žádné školní záznamy, žádné platné doklady, žádné záznamy otisků prstů,“ Kde vzali mé otisky prstů se raději ani nebudu ptát. „žádné lékařské záznamy, žádné záznamy, že by bys byla pohřešovaná nebo tě někdo hledal, žádné sociální sítě, žádná rodina.“ Asi budu mít infarkt a teď nastal ten správný čas začít panikařit, ale musí se to přece nějak vysvětlí musí existovat nějaké racionální vysvětlení. Musí někde něco být. „Dům, kde jste s Emmettem a Rose byli už asi devadesát let vlastní jedna rodina, vlastně od té doby, co byl postaven, nikdy ho nikdo s tvým jménem nevlastnil, ani tam nikdo jiný nebydlel, ani v té ulici Nic jsme nenašli, ještě na tom budeme pracovat, ale je to jako bys nikdy neexistovala.“ Dokončil Carlisle. Nic. V hlavě Jsem měla prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Můj svět se zhroutil jako domeček z karet.

„Jak, jak je tohle možné, Carlisle?“ zeptala jsem se.

„Nevím, ale ještě na tom budeme pracovat.“

„Já, já to ale nechápu“ Zamumlala jsem si pro sebe V uších mi hučelo, i když tu bylo chladno, cítila jsem, jak mi začíná být teplo a kapky potu na těle, i přesto bych se zvládla klepat zimou. 

„Alice?“ oslovila jsem drobnou brunetku. 

„Ano? “

„Co vidíš v mé budoucnosti?“ podívala jsem se na ni, ale ona svůj pohled sklopila na stůl. 

„Nic“ uhnula pohledem.

„Jaspere?“ otázala jsem se a podívala se na něj, ale on pouze zakroutil hlavou do stran a svůj pohled přesměroval pryč. V uších mi hučelo víc a víc. Jako v mlze jsem odsunula židli, roztřesenými rukami jsem popadla berle, postavila se, před očima se mi dělaly mžitky a naskakovaly mi před nimi černé tečky. Zapřela jsem se o berle, cítila jsem se neuvěřitelně slabě, až jsem byla překvapená, že jsem schopná chodit. Ruce mi brněly, ale zároveň to bylo, jako bych je necítila. Došla jsem ke dveřím, natáhla se po klice a nic. Pohltila mě černá temnota.

 

Ležela jsem v posteli. Za okny byla hustá tma, přes kterou toho nebylo moc vidět. Nevěděla jsem, co dělat vlastně jsem neměla ani, co dělat. Ani mi nevadil fakt, že jsem přišla o celou rodinu, tedy spíše jsem si to nedokázala přiznat, necítila jsem to. Sice nebyla ideální, ale pořád to byla má rodina a taky tu byl jeden člen, který mě potřeboval a myšlenka, že tu pro ni nebudu mě ničila. Prostě jsem tam ležela a zírala do lesa. Sem tam na obloze proletěl nějaký ten pták, ale na to, že jsme byli v lese, kde nic tu nic. Vsadím se, že zvířata cítila dravce v tomhle domě a několik kilometrů od tud nebyl ani mravenec. Bylo to zvláštní, protože já necítila strach ani potřebu utéct. Necítila jsem vůči nim strach, žádný smutek, ani úzkost ani jinou emoci. Prostě nic. Byla jsem naprosto otupená a prázdna. Psychicky a fyzicky mi přišlo nemožné pohnout se. Jako bych byla přilepená k posteli, tělo jsem měla strašně těžké a jediné, co jsem zvládala bylo ležet v posteli a zírat ven. Každý nádech a výdech byly namáhavými nezbytnými pohyby, jako bych měla balvan na hrudi, který mi ji svíral. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela, ale musela jsem usnout, protože když jsem znovu otevřela oči, za okny byla pořád tma, která pomalu začala ustupovat rannímu slunci. Ozvalo se zaklepání na dveře. Nic pořád jsem ležela a zírala, byla jsem moc vyřízena na to, abych cokoliv udělala, pohnula se, promluvila. Jen jsem tam dál ležela a zírala ven. Slyšela jsem otevření a zavření dveří. Žádné zvuky kroků, jak jen by to bylo možné, když jsou tak tišší.

„Jak se cítíš?“ Carlisle. Kdo jiný také. Chvíli jsem tam v tichosti ležela a sbírala síly na odpověď.

„Už bylo i líp, hádám. Odpadla jsem, co?“ zamručela a jsem slabě do polštáře.

„Jo.“ přitakal. Bylo to zvláštní, ležet k němu zády a bavit se s ním. Za normálních okolností by mi to mohlo připadat i neslušné a nezdvořilé, ale momentálně jsem neměla náladu na to řešit etiketu. Carlisle to bude muset pro jednou přežít.

„Přinesl jsem ti vodu a aspirin, musí tě bolet hlava.“ Toho jsem si ani nevšimla, ale měl pravdu.

„Polož je prosím na stoleček.“ Nemyslím si, že bych teď byla schopná do sebe cokoliv dostat. Cítila jsem se tu, jako když vás rodiče pošlou na prázdniny a vy se tam sice nemáte špatně, ale prostě to není domova není to ono, ale není na výběr, kam jinam jít a vy musíte zůstat.

Nevím, co bylo za den, nebo kolik bylo hodin. Nevím, jak dlouho jsem ležela v posteli. Jediné, co vím je, že jsem většinu času prospala, a i přesto jsem se cítila unaveně a slabě. Jednou za čas jsem se vzbudila a buď bylo venku světlo, nebo tma. Nevím kolik dní jsem strávila v posteli. Jediné, co vím je, že se u mě čas od času někdo zastavil, pravděpodobně ujistit se, že stále dýchám. O tom vypovídalo jídlo na stolečku a to, že jsem se občas vzbudila a slyšela klapnutí dveří, nebo tiché hlasy v pozadí, ale vždy jsem byla moc unavená a slabá na to abych se tím, jakkoliv zabývala. Musela jsem prospat několik dní nejedla jsem, sotva jsem pila a jediné, co jsem cítila byla únava. Konstantní, neustávající únava. Neměla jsem důvod postel opouštět. Neměla jsem žádný cíl, žádný úkol, nic. Už mě ani netrápilo, co se stalo, bylo mi to jedno, nezajímalo mě to.

 

Probudila jsem se a cítila se překvapivě dobře a bezstarostně? Tak jak už dlouho ne. Venku bylo světlo, ale slunce nesvítilo, bylo zataženo a pochmurno, ale nepršelo. Měla jsem hlad, což bylo překvapující. Vlasy jsem měla bolestivě zakudlané jako důsledek několikadenního zanedbání. Párkrát jsem si je pokusila prohrábnout, ale jediné, čeho jsem docílila bylo bolestivé tahání. Vlasy jsem si stáhla do provizorního drdolu a bylo mi jasné, že později budu ráda, když je rozčešu, ale teď bylo důležitější jídlo. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem se odhodlala sejít dolů, ale moje kručící břicho mě popohánělo. Nádech. Výdech. Otevřela jsem dveře a vešla do tiché chodby. Celý dům byl podivně tichý, tak jako vždy, skoro mi to dávalo dojem, jako bych tu byla sama. Sešla jsem dolů a z dálky zaslechla tichý šum televize, jak jsem předpokládala a měla jsem pravdu, jak se ukázalo. V obýváku na sedačce seděla Rose se zapnutou televizí a listovala nějakým časopisem. Jakmile jsem vešla, otočila se ke mně a její zářivě zlaté oči mě propalovaly. Věnovala mi úsměv. Necítila jsem se na to abych jí ho opětovala, tak jsem jenom sklopila pohled a pozdravila ji.

Rose zabránila trapnému tichu tak, že se mě zeptala, jestli si dám něco k jídlu. Mou odpovědí jí bylo kručení mého břicha a my se spolu vydaly do kuchyně. Ukázalo se, že Esmé vařila a měla jsem tam připravené kuřecí na smetaně s rýží. Měla jsem šílený hlad, a i když jsem věděla, že všechno nesním nabrala jsem si velkou porci, kterou jsem dala ohřát. Rose mi nabídla, že si to můžu sníst s ní u televize. Nebyla jsem si jistá, jestli by to ostatním nevadilo, jsou rodiny, které mají přísně zakázáno jíst kdekoliv jinde než v kuchyni a jídelně, ale Rose mě ujistila, že je to v pořádku a že to nikomu nebude vadit. V televizí hrál nějaký, mně neznámý seriál, který jsem měla jako zvukovou kulisu, spíš jsem se utápěla v myšlenkách. Občas ke mně dolehlo nějaké slovíčko, kterému jsem rozuměla. Ale můj cíl byl dát se dohromady a začít řešit vzniklé problémy. Přesně jak jsem řekla, i když bylo jídlo vynikající byla jsem ráda, že jsem snědla alespoň polovinu a byla jsem plná. Talíř jsem odložila na stůl a dožvýkala poslední sousto.

„Rose? Kde jsou ostatní?" Bylo mi divné, že jsme tu byly samy, navíc jsem potřebovala mluvit s Carlislem.

„Carlisle je v práci, zavolali ho tam k nějakému akutnímu případu," Jak jinak. „Esmé zařizuje nějaké věci k prodeji jednoho z jejích obrazů a potřebovala si zařídit něco dalšího, Emmett šel na lov a Alice s Jasperem zařizují nějaké dokumenty."

 


Páni, po dlouhé době je tu další kapitola. Musím říct, že mě velmi mrzí, jak málo jsou nové kapitoly a nejhorší na tom, je že u sebe mám předepsaných minimálně dalších deset, ale vázne to na opravě a po tom, co jsem několik měsíců zpět slíbila, že bych vydávala každý týden se cítím vážně trapně.

 

Od té doby, co vyšla poslední kapitola se toho stalo strašně moc. Zvládla jsem jet do Volterry a Montepulciana, kam jsem se už dlouhou dobu těšila (Doporučuji navštívit. Město je nádherné, lidé mílí a ta příroda kolem je dokonalá.), bohužel tam žádní upíři nebyli, alespoň jsem je nepotkala. V březnu jsem zameškala hodně školy (koneckonců jsem tam byla asi pět dní) a teď jsem měla hodně testů a chtěla bych zapracovat na svých známkách, né že by byly tak špatné, ale budou se počítat na přihlášku na vysokou a já chci vidět, kam až to zvládnu dotáhnout, když se budu snažit.

Pomalu mi přestává fungovat počítač a já se bojím, jak dlouho to ještě zvládne, během úpravy téhle kapitoly mi už asi dvakrát spadl word a já musela začít znovu. Bohužel bez wordu kapitoly nejsem shopná opravit a už jen to, jak ten počítač nefunguje, mě odrazuje na něj chodit (co oko nevidí, to srdce nebolí = když neuvidím rozbitý počítač, nebude mě to trápit).

Ve čtvrtek mi do auta narazila srna (bohužel za ní žádný Edward neběžel) a já teď budu muset řešit pojistku a opravu, takže si nejsem jist, jak moc času budu mít.

V poznámkách jsem měla napsané, abych se zeptala, jestli by byl zájem o jiné Twilight projekty, (například mám na Spotify rozpracovaný absolutně kompletní, chronologický Twilight playlist (všude jsou pouze ty nejznámější písničky, ale moc často už nejsou zmíněny doprovodné skládky a melodie, jako například scéna v Novém Měsíci, kdy Carlisle ošetřoval Bellu a v pozadí hrála skladba) a dávám dohromady seznam deleted scenes (kdyby v tomhle chtěl někdo pomoci, budu ráda). Na tomhle se budu snažit dále pracovat, už jen kvůli tomu, že to mohu dělat po částech ve škole, ale nevím, jestli by byl zájem o následné zveřejnění. Na jednu stranu by mi bylo líto nechat si to pro sebe, podobně jako s tímhle příběhem, když už na tom pracuji, ale na druhou, když o to nebude zájem, nevím, jestli to má smysl. Nápadů na jiné Twilight projekty mám celkem dost, jako například zpracovat historii (to by mě hodně bavilo), ale bohužel budu ráda, když zvládnu častější přidávání kapitol. Omlouvám se za nepříjemnosti a doufám, že to pochopíte a vydržíte zde. Nezapomeňte sledovat můj profil na updaty o kapitolkách a případným změnám ohledně příběhu. Budu ráda za komentář a moc děkuji těm, kteří tu vydrželi a doufám, že se brzdy potkáme další kapitoly. K.

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 6. kapitola :

 1
7. Selena18
14.05.2024 [6:04]

Emoticon Tak pěkně děkuji Emoticon Twd budu napnutí ještě víc Emoticon Emoticon

6. Selena18
14.05.2024 [6:03]

Emoticon

12.05.2024 [12:29]

KethrinSelena18, moc děkuji. Sama jsem zvědavá, jak se příběh bude vyvíjet. Jeden nikdy neví, kdy se nějaká z postav rozhodne k plot twistu. Emoticon

12.05.2024 [12:25]

KethrinAhoj Lorinne, za nic se neomlouvej, jsem ráda, že tu vůbec zůstal někdo s právy na zveřejňování. Už jsem se začínala bát, jestli se Ti něco nestalo, nebo jestli jsi neodešla. Abych byla upřímná, tak už mě napadlo zkusit Ti napsat, ale přišlo mi to drzé a nebyla jsem si jistá, jestli je mail stále aktivní. Moc děkuji za nabídku, vážím si toho a v budoucnosti určitě vyzkouším.

3. Selena18
01.05.2024 [21:48]

A neboj všechno zvládneš dobře.
S příběhem pokračuj dal jsem zvedava jak se to bude vyvíjet Emoticon Emoticon

2. Selena18
01.05.2024 [21:47]

Super kapitola už se těším dá další Emoticon Emoticon Emoticon

1. Lorinne webmaster
30.04.2024 [20:25]

LorinneAhoj, prepáč mi, že musíš tak dlho čakať na vydanie poviedok. Tak mi napadlo, že namiesto písania tu sa mi skús ozvať priamo na mail: luciapuskasova222@gmail.com

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!