Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » We have to go

02.07.2012 (16:15) • Moon • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 3617×

Nehybně jsem seděla na pohovce. Jediné, na co jsem myslela, byla moje Renesmé. Proč ji chtějí zabít? Nikomu neublížila a ani neublíží, je naprosto nevinná! Tak proč mi ji chtějí brát?!

Edward se na mě znovu podíval, cítila jsem, jak mě zkoumá a snaží se odhadnout, na co myslím. Určitě to ale nebylo těžké uhodnout, za pár dní jsme měli všichni zemřít. Ale já jsem byla rozhodnutá, že nikdy nedovolím, aby jí někdo někdy ublížil.

„Zítra pojedu s Renesmé k Charliemu,“ hlesla jsem. Ve skutečnosti jsem se chtěla kouknout na adresu v Kupci benátském, kterou mi Alice napsala.

„Dobře,“ pohladil mě Edward po tváři.

„Edwarde?“ ptala jsem se. Nevěděla jsem proč, prostě jsem ho potřebovala oslovit, slyšet jeho jméno. Čekal, co mu řeknu, ale mě přepadla touha a musela jsem ho políbit.

„Jdeme uložit Renesmé,“ zašeptal mi. Přikývla jsem a vstali jsme. Edward vzal tvrdě spící Renesmé opatrně do náruče, rozloučili jsme se a vydali se lesem do chaloupky. Když jsme dorazili, Nessie rozespale otevřela oči.

„Zlatíčko…“ zašeptala jsem a vzala si ji od Edwarda. Zanesla jsem ji do pokoje a opatrně uložila do postýlky, přikryla jsem ji dekou a políbila na čelíčko. Pomalu ke mně natáhla ručku a dotkla se mé tváře. Bála se, že se nám něco stane, Jakeovi, Edwardovi… mně.

„Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil.“ Chtěla jsem, aby měla pocit bezpečí. Navíc jsem byla opravdu rozhodnutá ji ochránit.

„Dobrou noc, miláčku.“ Tiše a spokojeně si oddechla a hned usnula.

Šla jsem do ložnice, Edward stál u okna a díval se na sněhové vločky, doufala jsem, že jich nebude moc.

„Bello…“ zašeptal bolestně. „Nesmím tě ztratit.“

„Neztratíš.“ Objala jsem ho kolem ramen. Pokřiveně se usmál a políbil mě.

„Samozřejmě,“ souhlasil okamžitě J. „Bavíme se o rodných listech, úmrtních listech, řidičských oprávněních, pasech, kartách sociálního pojištění…?“

Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. A pak můj úsměv pohasl. Alice mě sem poslala z nějakého důvodu, a byla jsem si jistá, že je to kvůli tomu, abych chránila Renesmé. Její poslední dar pro mě. Věc, o které věděla, že ji budu potřebovat.

Jediný důvod, proč by Renesmé potřebovala padělané doklady, by byl, kdyby utíkala. Pokud bychom prchali s Edwardem, nepotřebovala bych J., ale…

A pak mi to došlo, Alice chtěla, aby utekla a Aro o tom neměl podrobnosti, proto to nemohl vědět Edward, a proto to nemohl být on, kdo s ní uteče! Nechtěla jsem opustit ani jednoho z nich, ale pokud byl někdo, komu bych měla věřit, byla by to Alice.

„Dva rodné listy, dva pasy, jeden řidičák,“ řekla jsem tichým, napjatým tónem.

„Jména?“

„Anabella… McCrainová a… Vanessa McCrainová.“ Nessie se podobalo Vanesse, McCrainová bylo příjmení z filmu a Anabellám se taky říká Bella. Prostě jsem věděla, že systém aerolinek i jiné systémy nejsou zrovna nepřístupné, zvlášť ne pro někoho, jako jsou Cullenovi, v žádném případě jsem nechtěla mít jejich společnost.

Bylo to rychlé rozhodnutí, ale její přítomnost ohrožovala zbytek rodiny. Věřila jsem, že budou v bezpečí, když ani Edward nebude vědět, kde jsme. Ovšem… bude to bolet, víc než to, bojím se, že tak silná nejsem.

V tom mi bleskl hlavou Jake… on to nesnese stejně jako Edward. A jak mám utéct, aniž by mě někdo viděl? Sakra!

S J. jsme se domluvili na podrobnostech údajů a na dalších podmínkách. Zaplatila jsem předem, peníze byly opravdu to poslední, s čím jsem se chtěla zatěžovat.

Čas utíkal a Vánoce uplynuly více méně pohodově, myslela jsem na to, že to možná jsou naše poslední společné svátky. Toho dne jsem se Edwarda nepustila, pevně jsem ho objímala, nenechala jsem ho, aby se ode mne vzdálil. Poznal, že se něco děje, ale to se nemělo stát.

„Bello, co je to s tebou?“ ptal se sladce. Usmála jsem se a snažila se tvářit tak, aby nic nepoznal.

„Nic, chci tě jen… cítit.“ Díky bohu nic neodhalil a nejspíš to přirovnal k nervozitě z nadcházejících dnů. Oddechla jsem si a děkovala, že už nejsem tak špatná lhářka.

„Přece víš, že tě už nikdy neopustím,“ usmál se na mě. Ale já tebe musím… i když nechci a nevím, jak se s tím vyrovnám, jak bez tebe budu žít, žít s tím, že jsem zbaběle utekla a udělala tu stejnou chybu jako tenkrát ty. Jak moc tě to bude bolet? Jak moc zraním Jacoba? Doufám, že víš, jak tě miluji! Doufám v to stejné, jako jsi doufal ty, když jsi mě opouštěl, ale já zklamala… věřila jsem lži, ale co ty? Pochopíš, proč jsem odešla?

Nechal mě opřít se a pak si sedl k mým nohám a vzal můj obličej do dlaní.

„Prosím tě, Bello, řekni mi, že si budeš pamatovat, jak moc tě miluji. Slib mi to,“ prosil mě znepokojeně. Jeho zlatavým očím se nedalo vyhnout, nedalo se jim nevěřit a nemohla jsem nevidět tu silnou lásku.

„Jak bych mohla zapomenout?“ Pohladila jsem ho po líci.

„Slib mi to, prosím,“ řekl vážně.

„Slibuji, Edwarde Cullene, že si budu navěky pamatovat, co ke mě cítíš,“ Přitáhl si mě k sobě a něžně mě políbil. Odtrhla jsem se stejně, jako to dělával on. Jeho obličej se bolestně zkřivil, ale nechal to být a přitisknul si mě k hrudi. Políbil mě do vlasů, a když viděl, že se nebráním, trochu se uklidnil. Tenhle poloviční život mě ničil, nechtěla jsem nic předstírat ani mu lhát. Je nějaký způsob jak uniknout času, jakýkoliv?

Dny prožité s Edwardem a s rodinou plynuly rychle. Nessie jsem nechávala s Jacobem. Chtěla jsem, aby nezapomněla a všechny si dobře pamatovala. Taky s Edwardem často trávila čas u piana, v lese u knížek a všude možně. Čas se nám krátil.

Plánovala jsem odjet alespoň den před tím, než Volturiovi přijdou, doufala jsem, že se za mnou Edward nevrhne. Taky jsem přemýšlela, jestli dokázal hledat souvislosti. Jestli si spojil dohromady všechna fakta, a proto se mě už na nic neptá a možná se snaží i nemyslet na moje divné chování. Možná.

Schůzka s Džejem proběhla tak, jak jsem si to představovala, s pasy jsem byla spokojená a Džejovi jsem byla vděčná za jeho práci. Ovšem jedna jeho věta mi docela změnila pohled na věc.

„Kdybyste mě jen mohla ujistit, že nemáte v plánu unést tu holčičku jejímu otci, tak by se dnes lépe spalo.“

Řekla jsem mu v podstatě pravdu a prosila jsem ho, aby se na to snažil zapomenout. Trochu nechápavě mi slíbil, že vyhoví, a rozloučili jsme se.

Ale tu větu jsem nemohla dostat s hlavy. Vždyť měl pravdu, unáším ji milujícímu otci. Dělala jsem tu největší blbost na světě, chtěla jsem ji úplně ochránit před zraky Volturiových, ale měla jsem zůstat a dokázat, že Renesmé není upír. Ale v těch chvílích jsem to brala jako jediné východisko, říkala jsem si, že by mě Edward zastavil, kdyby si nemyslel, že mám dobrý plán.

Poslední den jsem ještě trochu trénovala s Kate a Emmettem, šla jsem na lov s Renesmé a Jacobem, ale většinu času jsem byla zavěšená na Edwardovi. Myslím, že chápal, co se děje, ale věřil mi a nechal mě uskutečnit můj plán. Brzy ráno všichni odešli na lov do hor.

Když jsem ho viděla naposledy… myslela jsem, že je to můj konec. Políbil mě i Renesmé na čelo a potom si mě k sobě přitisknul, pohladil mě po tváři a vášnivě políbil na rty. Potom ještě jednou do vlasů. Věděl, co se mu chystám udělat? Pak se rozloučil s Nessie a věnoval nám usměv, potom vyrazil za ostatními. Když zmizel mezi stromy, cítila jsem, jak s ním odchází moje srdce. Můj obličej se zkřivil bolestí. Jak bez něj zvládnu žít?

Renesmé mě pohladila po tváři a ukázala mi, že se brzo vrátí a znovu se políbíme. Přitiskla jsem ji k sobě.

„Nebo snad ne?“ ptala se udiveně.

„Zlatíčko… musíme odjet,“ řekla jsem jí pravdu, kterou nechtěla slyšet ani jedna z nás, ale měla právo to vědět. Zakroutila hlavičkou a z očí jí pomalu tekly slzičky, chápala dobře. Pohladila jsem ji po tváři a vzala do náruče.

„Bude to dobré, uvidíš,“ uklidňovala jsem ji, ale ona věděla, že o tom sama pochybuji.

A pak mě napadlo něco, čím bych mohla Edwarda úplně ochránit. Musela jsem ho od sebe úplně odpoutat. Všechna pouta zpřetrhat, aby s tím neměl nic společného a aby neměl potřebu nás chránit a hledat. Navíc on si zasloužil svobodu.

Rychle jsem na papír napsala:

Drahý Edwarde,

já musela odjet, oba víme, že za to můžu jen já a nikdo jiný z rodiny, nebo ty, na tom nemáte nejmenší podíl. Já tímto do rodiny Cullenových nepatřím. Ať už tenhle dopis Aro odhalí nebo ne, vy už nejste v nebezpečí, tak nás prosím nevyhledávejte, chci, abyste žili. Přeji spokojený bezpečný život, takový, jaký jste žili, než jsi mě potkal. Moc se omlouvám za tvůj čas, který jsi mi musel věnovat. Jsem ti vděčná. O Renesmé neměj strach, snad ji udržím v bezpečí.

Bella                                                                                                                                                                

P. S.: Edwarde, prosím, nehledej mě a já ti slíbím, že to bude, jako bych nikdy neexistovala. Jsi svobodný, věřím, že si zasloužíš věčný šťastný život s některou, která tě neopustí.

Dopis jsem se vzlyky položila na piano, stáhla jsem si prsten a položila ho na papír, doufala jsem, že pozná svoje slova a pochopí, jak moc mě to bolí. S rychlostí jsem sbalila všechny své i Renesméiny věci, všechny fotky a ostatní věci z domu i z chaloupky, včetně připravených pasů a mou platební kartou, na které jsem měla hodně peněz pro nouzové případy.

Jednu naši společnou fotku jsem nechala v Romeovi a Julii. Cítila jsem se, jako bych potlačovala slzy, ale kdybych mohla plakat, nezvládla bych tohle všechno.

Nastal čas odjet, všechno jsem naložila do auta, kvůli Renesmé jsem se rozhodla pro Mercedes Guardian, abych měla alespoň trochu pocit, že je v bezpečí. Kromě toho mi to auto dal a chtěla jsem mu ho brzy vrátit, rozhodně jsem si ho nechtěla nechat.

Vzala jsem Renesmé sedící na schodech za ruku a chtěla ji odvést do auta.

„Maminko, prosím tě…“ vzlykla. Nevěděla jsem, co jí mám říct, jak ji mám uklidnit.

„Renesmé, miluji tě, miluji celou rodinu, kterou právě opouštím, miluji tatínka, kterého tím moc zraním. A právě proto ho opouštíme, protože ho milujeme a chceme, aby byl v bezpečí. Tak mi to, prosím, nedělej ještě těžší.“ Moje chápavá Nessie se na mě podívala moudrýma očima a přikývla, ale plakala.

„Nestihla jsem se rozloučit,“ zavzlykala.

„Slibuji, že až nám nebude hrozit nebezpečí, vrátíme se. Vrátíme se, až nás zavolají. Proto bylo zbytečné říkat si sbohem,“ usmála jsem se. „Všechno bude dobré, někde se schováme.“ Pohladila jsem ji. Jenom mi smutně přikývla a vstala. Usadila jsem ji na zadním sedadle a vtiskla jí do dlaně medailonek, který jsem jí dala k Vánocům.

„Bello, Nessie, jsem tady, promiňte, že jsem se opozdil…“ volal Jake. Během těch mých nejhorších dvaceti minut v životě jsem zapomněla, že má přijít. To ne, je pozdě!

„Bello!?“ Nechala jsem ho, ať mu to dojde, ztratila jsem slova. Stála jsem v otevřených dveřích auta a bránila Jakeovi ve výhledu na Nessie.

„Zbláznila ses?!“ Pochopil rychle a moc dobře.

„Jakeu, já to musím udělat, chci…“

„Chceš, aby ho nezničili, že jo?“ To mě vytočilo, nešlo tady jenom o Edwarda.

„Jacobe! Jde mi o všechny!“ zakřičela jsem.

„To vykládej někomu jinýmu. Ale jak sis myslela, že budu reagovat na to, že je Renesmé pryč?!“ vyhrkl. Nic jsem neřekla. Zhluboka dýchal a snažil se ovládat. Renesmé vystoupila z auta, pevně se chytla Jakea kolem krku a něco mu ukázala. Asi po minutě z něj vylezlo: „Vezmi mě s sebou.“

To nebyl tak hrozný nápad, byli bychom silnější a Renesmé by to potěšilo. Ale mělo to háček, pro Jakea jsem neměla pas ani jiné… dokumenty.

Nadechla jsem se a přemýšlela. Zvedla jsem telefon a vytočila Džejovo číslo.

„Dobrý den, přejete si?“ ozval se Džejův přívětivý hlas.

„Dobrý den, tady Bella,“ řekla jsem stejným tónem.

„Bella Cullenová? Je nějaký problém s vaší objednávkou?“ ptal se s obavami v hlase. Zároveň jsem ale věděla, že kdyby byl problém, neměl by námitky a pokusil se ho bez zbytečných řečí vyřešit.

„Ne, s objednávkou jsem spokojená, ale obávám se, že budu muset udělat další. A Džeji… spěchá to.“

„Oh, Bello, jak moc to spěchá?“ ptal se s úlevou, ale vycítil, že je to naléhavé.

„Vlastně bych to potřebovala ještě dnes,“ odpověděla jsem přímo pravdu.

„Prosím?! Já se obávám, že…“

„Džeji, prosím vás, je to moc důležité! Jsem ochotná zaplatit, kolik si řeknete,“ přerušila jsem jeho nepotěšený hlas a začala ho přemlouvat.

„Co by to mělo být za doklady?“ nadechnul se.

„Pas a rodný list,“ odpověděla jsem prostě.

„Nemám ani fotku, Bello,“ říkal mi nesouhlasně a s velkými obavami, ale pořád stejným zdvořilým tónem.

„Je to ten muž na fotce, kterou jsem vám dávala, ta třetí osoba.“

„Mám ji ve vaší složce, ano. A co jméno?“  Nevěděla jsem, jestli ty informace vůbec někdy použije a vyhoví mé objednávce, každopádně mi připadalo, že ho zajímám.

„Jacob… Wolfe, dvacet let.“ Jake vedle mě se zasmál.

„No, mám namířeno do San Franciska, můžu to vyřešit tam. Takže… teď je osm, uvidíme se okolo půlnoci v mé kanceláři v San Francisku? Je na Union Street. Moc se omlouvám, ale obávám se, že s cestou do Seattlu to pro mě bude nemožné… myslím časově. Takže vadilo by vám pro objednávku přijet?“

„Ne, vůbec ne. Vlastně to přijde vhod. Děkuji mockrát, Džeji, opravdu.“

„Samozřejmě. Tak nashle.“                                                                            

„Nashle, Džeji,“ rozloučila jsem se. Asi jsem měla štěstí, že Džej byl na cestě k opatřování podobné objednávky.

„Takže? Falešný pas pro mě, vy už ho máte… trochu se v tom ztrácím. Kam vlastně jedeme?“ ptal se Jacob opřený o auto.

„No, v žádném hotelu zůstávat nemůžeme. Určitě odjíždíme ze Severní Ameriky. Musíme pryč, poletíme ze San Franciska prvním možným letem a je mi jedno kam, ale pryč ze států a… prostě daleko,“ vysvětlovala jsem.

„Jsi si jistá, Bello? Já jen, uvědomuješ si, co děláš?“ ptal se Jacob s vážným pohledem. Nadechla jsem se a chvíli jsem zaváhala, ale nakonec jsem přikývla.

„Tak jo. Nerad to říkám upírce, ale věřím ti.“ Tohohle Jacoba jsem… milovala. Usmála jsem se a otevřela dveře od auta.

„Chceš řídit?“ Napadlo mě, že by se to Jacobovi líbilo, ale hlavně… bych to nezvládla.

„Pokud chceš.“ Sedla jsem si za Renesmé a přivinula si ji k sobě, pořád ještě plakala.

Jacob nastartoval a vyjel. Ohlédla jsem se na dům, ve kterém jsem toho tolik zažila. Opouštěla jsem svůj domov, rodinu, lásku. Ale nejhorší bylo, že mi to všechno připadalo logické a v pořádku, pro dobrou věc. Byla to jen osudová chyba, že jsem se zamilovala do pravého nepravého?

Nechala jsem Renesmé vykouknout z okna. Dívaly jsme se spolu na dům, který jsme už nikdy neměly vidět. Naposledy jsem se koukla na Edwardovo piano, ale kazil ho můj vzkaz. Ještě poslední pohled… a potom jsem se otočila.

Budu si pamatovat, co jsi mi dal, Edwarde, tvou lásku, způsob, jakým jsem se změnila, všechno. Slibuju! Miluji tě a vždycky budu. Proto mi odpusť mou slabost, nejsem tak silná, abych ti řekla do očí, že tě nemiluji.

Hodiny mi připomínaly sekundy. Bylo mi zle. Každou chvíli se vrátí z lovu.

„Vystřídám tě,“ pošeptala jsem Jakeovi, už jsme byli tak v půlce Oregonu a čekalo nás dalších pět hodin cesty. Cullenovi se měli vrátit okolo páté odpoledne a bylo půl páté, byla jsem šíleně nervózní.

„Tak jo,“ přikývnul mi a zastavil. Vyměnili jsme si místo. Nessie se přitulila k Jakeovi a usnula, byl to neklidný spánek, vzlykala, plakala a volala tatínka. Připomínala mi mě, taky jsem křičela ze spaní, když mě Edward… opustil.

Přidala jsem na rychlosti, bylo devět hodin večer, Renesmé už spala o něco klidněji, zato můj stav se horšil. Do San Franciska jsme dorazili přesně ve tři čtvrtě na dvanáct.

„Union Street,“ vzdychla jsem.

„Bello, co bude s autem?“ zeptal se Jake.

„Prodám ho tady,“ odpověděla jsem. „Co Renesmé? Jak je jí?“ změnila jsem téma, nechtěla jsem, abychom se dostali k debatě o Edwardovi, bylo mi jedno, v jakém kontextu by to bylo.

„Maminko?“ zašeptala Renesmé.

„Už tam budeme, neboj, Nessie,“ pohladil ji Jake a posadil si ji do náruče.

„Už jsme tady, vydržte v autě, já to vyřídím,“ řekla jsem, zaparkovala a vystoupila. Byla půlnoc, nemohla jsem uvěřit, že to už byl další den, že začíná první den věčnosti bez Edwarda. Potom jsem si všimla Džejova auta. Odhadla jsem to, ale stejné stálo před kanceláří v Seattlu, takže mi to potom bylo jasné.

Přešla jsem po chodníku a otevřela jsem přední dveře auta, Džej už na mě čekal.

„Džeji! Smím?“ ptala jsem se zdvořile.

„Zdravím vás, Bello! Jistě. Čekal jsem, že to poznáte. Snad vám nevadí, že to budeme řešit tady,“ říkal unaveně.

„Ne, to je v pořádku.“ Nastoupila jsem a zavřela dveře.

„Dobře, jaká byla cesta? Jestli se smím zeptat.“ Mezitím hledal objednávku v kufříku.

„Dlouhá, ale… příjemná.“ Nestála jsem o to, aby se mi omlouval, toho už jsem měla dost.

„To jsem rád. No… tady to je, Bello,“ podával mi obálku. Měl na ní napsané moje jméno a pěkně boubelatou částku.

„Děkuji mockrát, Džeji.“ Z kabelky jsem vytáhla peněženku a zaplatila připravenou hotovostí.

„Vlastně bych potřebovala ještě jednu… radu,“ řekla jsem. Džej přikývl a poslouchal. „Neznáte někoho, kdo by koupil moje auto?“

„Co je to konkrétně za auto?“ ptal se.

„Mercedes Guardian,“ odpověděla jsem nevzrušeně.

„Prosím?!“ rozzářil se mu obličej.

„Ano, Mercedes Guardian,“ ujišťovala jsem ho.

„Tak s tím vám rád pomůžu. Jeden můj klient spoléhal na moje kontakty a doufal, že mu ho zařídím, bohužel se mi nepovedlo ho sehnat. Takže jste právě narazila na zájemce, Bello.“

„Tak to je… výborné,“ usmála jsem se.

„Co mě to bude stát?“ zeptal se.

„Vlastně… nic, když nás zavezete na letiště a slíbíte mi, že potom hned odjedete z města.“

„Opravdu ani dolar? To ne… dám vám alespoň třetinu z toho, co jste zaplatila,“ naléhal.

„Jak chcete, ale pro mě je důležitější, abyste se vrátil zpátky, než peníze.“

„Tady jsou peníze, aby se mi lépe spalo,“ podával mi třetinu mé platby, vzala jsem ji a dala zpátky do kabelky.

„Teď vás zavezu na letiště,“ řekl a vystoupil z auta, spíš se nemohl dočkat, až se projede v Guardianu. Vystoupili jsme a přešli k našemu autu. Džej byl pořád překvapený a nedočkavý, nemohl z auta spustit oči.

Představila jsem mu Renesmé a Jacoba a vyrazili jsme k letišti. Celou cestu si Džej vychvaloval kvalitu a luxus a nevím, co všechno. Nevnímala jsem to, myslela jsem na Edwarda, upřeně jsem zírala na ruku, kde měl být jeho prsten. Jacob si mě všimnul, věděla jsem, že se mě dřív nebo později zeptá, co jsem udělala, než jsem chtěla odjet.

Dorazili jsme na letiště, Džej nám pomohl vyskládat všechny věci. Potom se rozloučil a byli jsme bez auta.

„Tak jdeme,“ řekl Jake, který byl rád, že jsme se zbavili Džeje.

Vešli jsme do terminálu. Okolo nás běhali lidé k přepážkám, nebo vyhlíželi příbuzné, vládla tam typická letištní atmosféra. Podívala jsem se na obrovský monitor s přehledem odletů. Právě odlétlo letadlo do Phoenixu. První možný let pro nás byl…

„Další let… Rio de Janeiro!“ ozval se Jake. Ironicky jsem se zasmála. To snad ne!

„Co je?!“ ptal se Jake uraženě. Renesmé si rezignovaně sedla na kufr a čekala, až se domluvíme. Fascinovalo ji všechno kolem. Letištní hala, všichni ti lidé, kteří někam spěchali dokonce i pár minut po půlnoci…

„Nic… já jen. Je to taková ironie,“ dostala jsem ze sebe.

„Co?“ ptal se Jake nechápavě.

„Jakeu, tam jsme letěli s Edwardem na líbánky,“ vysvětlila jsem mu.

„Jo… dobrý, detailně mi to nemusíš popisovat.“ Vzhlédla jsem znovu k přehledu odletů.

„Další let je do Říma, no… to bychom si nepomohli. Tak poletíme… vlastně to není tak špatný nápad,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Poletíme do Ria?“

„Ano, pojďme pro letenky a odbavit se,“ zavelela jsem a vzala Renesmé za ručičku.

Zhruba za hodinu jsme už nastupovali do letadla. Renesmé hned po vzletu usnula. Položila jsem jí hlavu na můj klín a přikryla ji dekou. Hladila jsem ji a líbala do vlasů. Jacob taky rychle usnul.

Edwarde, teď si asi říkáš, kde jsme, a bolí tě, co jsem ti napsala. Myslím na tebe. Vzpomínám, jak to všechno začalo, byl to jen pocit, který vzrostl v naději, tichou myšlenku a tiché slovo. A potom jsme si uvědomili, jak moc silné pouto mezi námi je, jak silná láska. Ale já vím, že pro tebe teď nebudu víc než bolestivá vzpomínka. Tak mi odpusť, že jsem se nemohla rozloučit. To, že se věci mění, neznamená, že na to, jak to bylo předtím, musíme zapomenout. Naopak… nech své myšlenky, aby byly silnější a silnější, dokud to všechno nebude jako dřív. A pokud to tak už nikdy nebude, nepromarni svou věčnost utápěním se v bolesti, ale najdi své štěstí. Tvůj cíl by měl být hlavně takový, abys našel odpověď na otázku: kdo jsi? Opravdu, Edwarde, myslím, že je to jediná otázka, na kterou neznáš odpověď, a do té doby, než tu odpověď najdeš, má tvůj život smysl.

Tak co vy na to? Jak myslíte, že to skončí? Zajímají mě vaše názory, takže pište.

Tahle povídka je věnována vilince.

Autor: Moon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek We have to go: