Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » We have to go - 2. část

We have to go - 2. částDruhá část je tu! Jak Edward bude reagovat na Bellin odchod? Napadne ho něco? Trochu jsem fantazírovala, co se týče mercedesu, tak mi to snad nebudete mít za zlé. No a potom je tu Bella. Jak vnímá návrat na ostrov Esmé? Musím vás předem upozornit, že v této části se nic "akčního" nestane, žádné honičky ani bitvy. Chtěla jsem se soustředit hlavně na Belliny pocity a její vztah s Jacobem po proměně na upírku. A protože vzpomínám na léto, našla jsem na jejich situaci jedno pozitivum.

 

Pohled Edwarda

V posledních dnech se Bella chovala podivně, bylo na ní vidět, že něco chystá, ale možná to byla jen nervozita z nadcházejících dnů. Navíc, kdyby měla svůj plán, bylo by jen na škodu, abych se o něm dozvěděl, hlavně kvůli Arovi, samozřejmě. Nejvíc mě zmátl její polibek před tím, než jsme vyrazili na lov, cítil jsem její zoufalost a znepokojilo mě to. Naposledy jsem se jí podíval do očí, objal jsem Renesmé a rychle jsem doběhl ostatní.

Na lovu vše probíhalo… jako obvykle, takže nic zvláštního. Chytl jsem si dvě pumy a potom asi dva jeleny, ale pořád jsem musel myslet na Bellino podivné chování. O to víc jsem se těšil, až budu s ní a budu se moct nechat uklidnit její vůní. Přesvědčit se o tom, že je v pořádku a v mém objetí.

Rychle jsme se přibližovali k domu, zrovna se začalo stmívat, nad Forks byl obvyklý mračnový baldachýn, který bránil posledním slunečním paprskům zazářit na zem. Zítřejší den měl být osudným, na to jsem nezapomínal, ale v tu chvíli pro mě byly důležitější věci. Byly dvě. Renesmé a Bella. Konečně jsme byli u domu.

Přeskočili jsme řeku. To už nás obvykle Renesmé vítala a chtěla taky skákat na druhý břeh. Tentokrát jsem ani neslyšel její hlas. Vlastně jsem neslyšel nic, vůbec nic. Běžel jsem ke schodům, to už mě Bella měla objímat, dnes ani neotevřela dveře.

 

 

„Bello?! Vrátili jsme se!“ vstoupil jsem do domu. Nikdo mi neodpověděl, jen hrobové ticho. „Renesmé?!“ To už se mě zmocňoval strach. Zlé tušení se začalo vyplňovat, měla plán.

V tu chvíli pro mě všichni kromě Belly a Renesmé přestávali být důležití, jako by tam ani nebyli. Vycítil jsem Bellinu vůni, byla stará už nejméně devět hodin. V tu chvíli se mi v hlavě vyrojilo několik otázek. Mohou být v chaloupce, anebo s Jacobem v La Push, nebo u Charlieho? Ale její stopa vedla ke klavíru. 

Na křídle ležela bílá obálka. Mohla to být obyčejná zpráva o tom, kam se s Renesmé vydaly. Ovšem kdyby na obálce neležel Bellin zásnubní prstem po mé matce. Pohltila mě hrůza a zděšení, můj obličej ale zasáhla spíš bolest. Svou pozornost jsem znovu věnoval obálce, stálo na ní moje jméno napsané výrazným Belliným písmem. Obálku jsem rychle otevřel, nervozita na mně asi byla dost zřejmá, všichni se shlukli okolo mě. Začal jsem číst.

Drahý Edwarde,

já musela odjet, oba víme, že za to můžu jen já a nikdo jiný z rodiny, nebo ty, na tom nemáte nejmenší podíl.

Tak tuhle větu napsala kvůli Arovi, její formulace a všechna ta slova mi ani nedávala jiný význam. Nechápal jsem je.

Já tímto do rodiny Cullenových nepatřím.

Ale ne, Bello, vždycky do ní budeš patřit! Patříš ke mně. Každé slovo mě bolelo víc než cokoliv předtím. Už jsem to chtěl mít za sebou a vědět, že mě nemiluje, tak jsem četl.

Ať už tenhle dopis Aro odhalí nebo ne, vy už nejste v nebezpečí, tak nás prosím nevyhledávejte, chci, abyste žili.

Nevyhledávejte?! Jak mám žít bez tebe!

Přeji spokojený, bezpečný život, takový, jaký jste žili, než jsi mě potkal.

Můj život nebyl spokojený, než jsem tě potkal! Jako bych ti to nikdy neřekl!

Moc se omlouvám za tvůj čas, který jsi mi musel věnovat.

Omlouvám!? Mám celou věčnost, chtěl jsem ji dát tobě, chtěl jsem ti ho věnovat.

Jsem ti vděčná. O Renesmé neměj strach, snad ji udržím v bezpečí.

Bella

P. S.: Edwarde, prosím, nehledej mě a já ti slíbím, že to bude, jako bych nikdy neexistovala. Jsi svobodný, věřím, že si zasloužíš věčný šťastný život s některou, která tě neopustí.

Moc dobře jsem poznal svá slova. Moje mrtvé srdce odešlo s ní, ať už to chtěla nebo nechtěla. Čistý řez. Asi bylo načase ochutnat svou vlastní medicínu.

Sakra, Bello! Co tě to napadlo?! pomyslel jsem si.

Byl jsem ztracený, úplně ztracený, a navíc ve vlastním světě. Ve světě, ze kterého ona odešla. Chtěl jsem slyšet, že už mě nemiluje, potom bych ji nechal jít, ale ona mi to nenapsala, proto jsem byl odhodlaný ji neposlechnout. Edwarde, prosím, nehledej mě, a já ti slíbím, že to bude, jako bych nikdy neexistovala. Ale já nechci, abys neexistovala, to bys mě nikdy nezachránila, takže tě musím najít!

Potom mnou projela vlna vzteku, skoro jsem si nevšiml, že v rukách drtím okraj klavíru. Vzhlédl jsem. Všichni na mě zírali s nechápavostí v očích. Esmé už se na mě nemohla koukat, tak prolomila ticho.

„Co se stalo?!“ ptala se zoufale. Na tuhle otázku čekali všichni odpověď.

„Bella…“ zavzlykal jsem, její jméno mě tak bolelo. Kéž bych mohl plakat. „Odjela!“ Stejně jako moje dcera. Potom jsem přestal brát ohledy na všechny okolo mě. Rozběhl jsem se k chaloupce. Nikde ani stopa po jejich věcech. V garáži chyběl Mercedes Guardian, nejspíš kvůli Renesmé, bylo mi to jasné.

Sáhl jsem do kapsy a vytáhnul mobil. Vytočil jsem její číslo, byla nedostupná. Překvapivě. Potom jsem vytočil Jacobovo, zvedl to Billy.

„Zdravím vás, Billy.“ Snažil jsem se o zdvořilý tón.

„Edwarde?“ ozval se trochu… překvapeně.

„Omlouvám se, že vyrušuji, ale není tam Jacob? Nebo Bella s Renesmé? Prosím, řekněte mi pravdu,“ prosil jsem, znělo to dost zoufale, moje snaha o zdvořilý tón byla ta tam.

„Jacob odjel ráno a od té doby jsem ho neviděl. Popravdě jsem myslel, že je u vás. Bella tam není? Stalo se něco?“

„Bella zmizela a podle všeho je Jacob s ní. Myslím, že víte, že zítra budeme ve velkém nebezpečí. Bella… asi zpanikařila a utekla. Jacob chtěl být s Renesmé, takže je logické, že utekl s nimi.“ Bylo to, jako bych přemýšlel nahlas. Ovšem realita byla krutá, nebylo snadné vystihnout to slovy.

Nemohl jsem donutit své ledové srdce, aby se smířilo s tím, co Bella udělala. Ale ještě horší bylo, že to byla zase moje vina. Moje největší chyba v životě po sobě zanechávala velké stopy. Zase za to můžeš ty, je to jen tvoje chyba. Mělo tě napadnout, že se tebou nechá… inspirovat.

„Aha…“ ozval se Billy. Vytrhlo mě to z přemýšlení. „Jak mohou být daleko? Kam mohli jet?“

„To nevím, ale touhle dobou už by mohli být na druhém konci světa. Na jednu stranu víme, že zítra budou v bezpečí, ale ta skupina, co na nás bude zítra útočit, je moc silná a lehce je vystopuje, potom budou ve velkém nebezpečí,“ přemítal jsem.

„No… děkuji, že jsi zavolal, ale pro tuhle chvíli už nevím, jak bych ti pomohl. Zavolej mi, když bude něco nového s Jakem. Díky moc.“ Potom položil telefon. Jeho hlas byl nervózní, ale měl naspěch.

Začal jsem přemýšlet. Bella je nedostupná, dost možná už bude nedostupná navěky. Jacob má mobil doma. Jak mám zjistit, kam jeli? Je to už dlouho, nedokážu je vystopovat, to by zabralo spoustu času. Musel jsem začít znovu od začátku. Vrátil jsem se do chaloupky.

Vzpomněl jsem si na ten večer, kdy mě Bella prosila o pár sekund, aby mohla udělat něco… Byl to ten den, kdy Alice s Jasperem odešli. Rozhlédl jsem se kolem, vyvolávalo to ve mně spoustu vzpomínek, ale přece mě potom něco napadlo.

Knihy. Bella a knihy, tahle slova k sobě patřila. V jaké knize by nechala stopu? Shakespeare! Napadl mě Kupec benátský, ale vzpomněl jsem si, že ho spálila, byl tam vzkaz od Alice. Možná… tam bylo, aby utekla za ní. Možná jsou teď spolu a čekají na útok Volturiových, nebo jsou na útěku.

Vrátil jsem se ke vzkazu pro mě. Další mě napadl Romeo a Julie. A ano… byla tam naše společná fotka. Zezadu byla napsaná poznámka: Strana 42, Julie

Rychle jsem přemítl knihou a našel jsem citát, který Bella vybrala: Ach, Štěstěno, prý býváš nestálá. Tak proč jsi mi odvedla toho, kdo je vzor stálosti? Nebo buď přelétavá, za chvilku se ho, doufám, nabažíš a pošleš mi ho zpět.

Julie se s Romeem setkala, až když bylo pozdě. Romeo musel utéct před zákony a chránit svůj život, ale musel opustit svou lásku. To mi tím chtěla říct? Miluje mě! Bylo mi to jasné, jen mě chtěla chránit, měla stejný důvod jako já, když jsem ji opouštěl. Teď musím zachránit já ji.

Vrátil jsem se zpátky do domu. Všichni ponořeni do debaty se ke mně rychle otočili a zmlkli.

„Musíme je najít. Jacob odjel s nimi. Jak se dá zjistit, kde jsou?“

„Jeli autem?“ zeptal se Emmett.

„Mercedes Guardian,“ odpověděl jsem rovnou. Emmett se zamyslel a pak si vzpomněl na vyhledávací čip, měl být

určený pro případy krádeže, ale mohl nám pomoc.

„Díky, Emmette!“ To už jsem vybíhal schody a otvíral zásuvku v kanceláři. Zmáčknul jsem nenápadné tlačítko zavěšené u náhradních klíčů mercedesu. Na monitoru počítače se ukázala mapa. Auto právě projíždělo přes Redding v Kalifornii a stáčelo se na dálnici do San Franciska!

Rychle jsem zase seběhl, všem dole vysvětlil, co se děje. Emmett mi chtěl pomoc.

„Edwarde, nejspíš poletí letadlem, prohledáme aktuální lety,“ řekl plán. Všichni, koho to zajímalo, šli s námi. Carlisle zůstal s ostatními dole a promýšlel plán na zítřek.

Přešli jsme na oficiální web mezinárodního letiště v San Francisku. Je to obrovské letiště, pochopitelně. Bylo tam přes tři sta letů a přes sto různých aerolinek. Mohli tam být nejdřív za tři hodiny, což vyřazovalo ty nejaktuálnější lety, v letadle mohli být nejdřív za čtyři až pět hodin.

Jak ji zachytit, odtamtud mohla letět kamkoliv, už bych ji nenašel. Volturiovi by to zvládli mnohem rychleji a chytili by ji.

„To byl sakra dobrej nápad!“ řekl Emmett. „Kdyby letěla ze Seattlu nebo odněkud blíž, dávno bychom věděli, kam letí a mohli bychom ji zastavit, ale takhle nám maximálně nechají stopu končící v dalekém San Francisku a od té chvíle, kdy nastoupí do letadla, mohou být kdekoliv. Pak už ji najde jedině Demetri.“

„Najdeme, kam letí? Nebo to necháme?“

„To je na tobě,“ odpověděl.

„Demetri by ji tak jako tak našel, ale přesto…“ Přerušil mě mobil.

„Edwarde!“ ozval se zvonivý hlas.

„Alice?!“ zavrčel jsem.

„Promiň mi to, nenapadlo mě, že to vezme takhle!“ omlouvala se.

„Alice, je tam Bella?“ naléhal jsem.

„Ne,“ odpověděla. „Poslouchej mě, našli jsme jednoho poloupíra. Je mu už hodně. Růst poloupírů se zastaví ve chvíli, kdy dospějí. Nejsou nebezpeční, to už víme, učit se taky dokážou. Máme dost svědků. Edwarde, zvládneme je přesvědčit. Jsme na cestě do Forks, budeme tam brzy. Neboj se, Belle se nic nestane! Zítra je najdeme,“ vychrlila a potom to hned položila. Byl jsem si jistý, že mi to už znovu nevezme.

„No… tak to vyřešila za tebe!“ zasmál se Emmett vedle mě. „Myslím, že musíme Alice věřit,“ dodal. Vrátili jsme se dolů a celou noc jsme probírali taktiku. Moc mi nešlo přestat myslet na Bellu, takže jsem se stáhnul do svého pokoje a myslel na to, že bude v pořádku.

Nepřestal jsem sledovat vyhledávač Guardianu. Během tří hodin auto opravdu zaparkovalo na jednom náměstí v San Francisku. Chvilku se tam zastavili a potom pokračovali na letiště. Auto ale projelo městem a vracelo se zpátky na dálnici. Vrací se?!

 

 Pohled Belly

 

Džej už asi určitě míří do Seattlu. Začala jsem se bát, že na to Edward nějak přijde. Jako by mi unikala důležitá skutečnost. Myšlenky ale šly stranou. Začalo se rozednívat, když jsme přijeli na ostrov Esmé. Všechno vypadalo tak, jak jsem si to matně pamatovala. Zavedla jsem Renesmé s Jacobem do vily.

„No páni!“ vyjekl Jacob. Nikdy mě nenapadlo, že se sem podívám znovu a navíc s Jacobem a s Renesmé. Dům byl nádherný, ale bez Edwardovy přítomnosti najednou postrádal kouzlo.

Jacob s Renesmé usnuli brzy, takže jsem měla celé dopoledne na vyrovnání sama se sebou. Přemýšlela jsem, proč mi osud nadělil zrovna tyhle chvíle, plné obav, bez něj, ale poprvé v pozici té, která za naše odloučení může.

Říkala jsem si: Teď, teď už určitě přišli. Doufala jsem, že Aro je nechá a půjde vyhledat nás. Takový byl plán.

Když Renesmé s Jacobem vstali a… naobědvali se, najednou začala panovat úplně jiná nálada, teprve teď jsem si všimla, že jsem u moře a venku je krásný den, na nebi ani mráček. Typická letní nálada. Byl to únik před peklem do ráje? Nebo před rájem do pekla?

Každopádně… slunce jsem vždycky milovala. Najednou jsem si konečně užívala dne, byla jsem to já teď a tady.

„No… já nevím, jak vy, ale já nebudu v depresích čekat, až mě někdo přijde zabít,“ řekl Jacob. „Pokud tohle má být můj poslední den, už s tím nic nenadělám, takže si ho hodlám naplno užívat! A protože vy dvě jste to poslední, co tomuhle…“ dramaticky ukázal na nádhernou pláž, „chybí,“ dodal. Renesmé se zachichotala. „Doufám, že si půjdete užívat se mnou!“ To už jsme se zasmály obě.

 

 

Tenhle Jacob mi moc chyběl, podala jsem mu ruku. Renesmé vyběhla na pláž, lehké žluté šatičky za ní vlály stejně jako dlouhé bronzové vlásky, vypadala už tak minimálně na pět let a byla okouzlující, ani moje bílé nabírané šaty, co jsem měla na sobě, mě nemohly udělat hezčí než ji.

Jacob pořád svíral mou ruku a díval se mi do očí.

„Tak pojď, Bells,“ zašeptal mi do ucha. Usmála jsem se. Jeho rychlostí jsme z domu vyběhli na pláž za Renesmé, pořád ruku v ruce. Tam jsme se pustili. Všichni tři jsme najednou úplně zapomněli, že nás jde někdo zabít. Začali jsme blbnout, užívali jsme si, jak řekl Jake. Naplno!

Psali jsme do písku naše jména a potom jsme ho rozhazovali kolem. Renesmé byla ve svém živlu a nemohla jsem říct, že já ne. Bylo zvláštní vidět ostrov tak detailně a jinak, než jsem byla zvyklá.

„Musím se ti k něčemu přiznat,“ oslovil mě Jacob, když jsme si s Renesmé hráli na honěnou. „O tomhle dni jsem snil už dlouho.“ Zasmála jsem se.

„Vážně?!“ To už jsme se smáli zase všichni, i když jsem věděla, že to myslel doopravdy… byli jsme tak sjetí svobodou, že jsme se smáli na plné kolo.

Zběsile jsme spolu tančili po pláži, Renesmé za námi běhala. Najednou mi něco mokrého přilétlo na lýtko. Otočila jsem se, Renesmé přišla na mokrý písek a začala ho po nás házet. Za pár minut jsme byli tak špinaví, že jsme se konečně rozhodli skočit do vody.

Cákali a stříkali jsme po sobě slanou vodu a houpali se ve vlnách. Renesmé byla fascinovaná mořem. Úplně doslova. Poprvé od doby, co jsem upírka, jsem měla bezstarostný den, takže jsem byla fascinovaná úplně stejně. Nádherný den. Kdyby nás někdo pozoroval, asi by zavolal do blázince nebo by na nás poslal odchytovou službu.

Všechno do sebe tak zapadalo, přesto realita byla zhruba taková: Malá poloupíra s vlkodlakem a novorozenou upírkou, na které se právě řítí smrtelné nebezpečí v podobě Volturiových, se společně chovají jako šílenci a hází po sobě pískem, jako by snad neměli žádné starosti. Dokonce i téhle teorii… vlastně spíš faktu jsme se smáli.

Mohla jsem se potápět a vůbec se nenadechovat a neviděla jsem rozmazaně, takže jsem viděla všechen ten pestrobarevný mořský život, kterým se to okolo ostrova hemžilo. To už mi to připadalo víc jako sen než realita.

Ani ve vodě jsme se nepřestali smát. Pořád se něco dělo, bitky, vtípky, Jacob nás házel do vody… bylo to vlastně dost nepopsatelné. A když se nám zdálo, že už bychom měli jít z vody a dát si chvíli oddych, někdo vždycky vymyslel něco navíc, nebo se řeklo:

„Tak posledních deset minut a jdeme! Ale lhali jsme si do kapsy. Chtěli jsme zůstat, jak dlouho to bude možné. Byl to letní ráj.

Renesmé milovala vodu, vůbec se nebála. Ani velkých vln, ani slané vody… ani nemyslela na zlé upíry, co nás chtějí zabít. Dokázala se prostě odtrhnout od starostí a být sama sebou, to jsem na ní obdivovala.

Z vody nás vyhnal až nadcházející západ slunce. Vůbec nic nenaznačovalo, že bychom měli zemřít… naopak.

Našli jsme si nádherné místo u převislé palmy. Vylezli jsme na její kmen a tiše jsme se dívali, jak zapadá slunce. Naše jména napsaná do písku si odnesl příliv.

„Jako by to nikdy nemělo skončit,“ zašeptala jsem. Oba na mě vrhli souhlasný pohled a kochali se dál. Jacob políbil mě i Renesmé do vlasů.

„Byl to nádherný den, takový bych ještě chtěla zažít,“ šeptla Renesmé.„A taky takový západ slunce!“

„Já taky,“ řekli jsme s Jacobem společně. Celá ta chvíle byla okouzlující, ale hlavně, a to bylo to hlavní, nezapomenutelná, taková, co zvláštním způsobem mění životy. A v našem případě to byl i pohled na smrt, už jsme se jí nebáli.

Všichni jsme se bez dalších slov, ale s širokým úsměvem vrhli znovu do vody. Ani jsme se nestačili pořádně uklidnit a znovu jsme blbnuli. Bylo to už klidnější, ale stejně pořád bláznivé. Jacob mě zezadu objal, utekla jsem mu, ale znovu si mě chytil. Oba jsme věděli, že je to jenom přátelství, ale užívali jsme si západ slunce, tak byl na nádech romantiky čas. Nechala jsem ho, aby mě políbil na čelo, dál už jsem ho nenechala zajít. Ani on to nechtěl.

Znovu jsem se dostala k přemýšlení o Edwardovi a vylezla jsem z vody. Další den proběhl stejně jako ten předchozí, žádní Volturiovi, ani náznak nebezpečí. Jen další šílenosti a odpočívání. Ptala jsem se sama sebe, jestli bych třeba neměla zkusit zavolat Cullenovým, třeba je už vše urovnané.

Ale slíbila jsem, že to bude, jako bych nikdy neexistovala. A hodlala jsem to vyplnit, i kdyby se mě Edward pokusil najít. Už nikdy to nemělo být jako předtím, už jsme k sobě nepatřili.

 


Věnováno, všem, kterým se líbilo.

Měli byste zájem o třetí část? A líbila se vám tahle? Překvapila nebo zklamala? Komentujete:)

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek We have to go - 2. část:

 1 2   Další »
23.06.2013 [17:15]

Ziivo som si to predstavila a je to super ty by si malavnapisat viac ako len tretiu cast ale aj stvrtu piatu siestu.......... A tak dalej Emoticon

13. Marvi
08.04.2013 [13:19]

MarviNo brzo jsem si všimla další části... Ale lepší než vůbec! Nádhera! Jen doufám, že Cullenovi přežijí a rodina bude zase pospolu! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Moon
23.03.2013 [19:06]

MoonMichellCullen, NessieCullenBlack, Viky123, Natyss, stass, mokasina, petruss11, BabčaS, Teri a všichni ostatní: Moc vám děkuju! A ano, třetí část jsem úspěšně napsala! Snad vás nezklame... čeká na vydání!!! Emoticon Emoticon

10.03.2013 [8:44]

petruss11 Emoticon Emoticon Normálně nemám příběhy Belly a Edwarda ráda, ale ten tvůj jsem si zamilovala. A určitě bych chtěla třetí část Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2012 [5:17]

mokasinaSamozřejmně další část Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. stass
30.10.2012 [18:46]

jj, chce to tretiu časť Emoticon Emoticon Emoticon je to báječne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Terka H.
19.10.2012 [23:20]

Teda!! Emoticon Emoticon Bei, to je super, určo pokračování! :)

7. Natysss
15.10.2012 [20:55]

no samozdřejmě že musí být třetí část!!!!!! takhle to useknout... to se nedělá Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. P.
13.10.2012 [18:20]

Emoticon rychle pokračování! Emoticon

12.10.2012 [22:05]

Viky123 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon můsíš pokračovat! jsem strašně zvědavá jak to všechno dopadne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!