Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přátelé?

Přátelé?Bella letí z Phoenixu do Port Angeles. Těší se na Edwarda, ale zároveň se jí stýská po mamince. Vedle sebe má příjemného muže, se kterým se spřátelí. Kéž by pohádky skutečně existovaly...

Tragédie se stávají dnes a denně. Lidé spravedlnost nemohou ovládnout. Bohužel pro nás a pro ty, které jsme milovali či obdivovali.

Věnováno hokejistům, kteří zahynuli dnes při tragickém pádu ruského letadla. Pro kluky z hokejového týmu Jaroslavl.

 

Létání mi nikdy nevadilo. Ráda jsem sledovala zmenšený svět pode mnou, mraky, kterými jsme proplouvali, a ráda jsem sledovala sluníčko, jež se najednou zdálo být blíž. Jako kdyby stačilo natáhnout dlaň a dotknout se toho zářivého, žlutého kotouče, pohladit jej a cítit teplo, proudící z konečků prstů do zbytku těla.

„Mohu vám něco nabídnout?“ ozval se u mé hlavy vlídný hlas letušky. Otočila jsem na ni hlavu a rozpačitě se pousmála.

„Ne, děkuji.“

„A vy?“ otočila se na mého souseda.

Muž, jenž seděl vedle mě, vypadal velmi mladě. Mohlo být tak dvaadvacet a působil velmi sympatickým dojmem. Rozcuchané vlasy barvy čokolády, přívětivé ocelově šedé oči a jemný úsměv na rtech. Zkrátka takový ten typ, se kterým byste se určitě dokázali bavit celé hodiny, ale stále byste se nenudili.

Také zavrtěl hlavou. „Také ne.“

Jen kývla a s perfektně nasazeným úsměvem se posunula o řadu dál.

Natočila jsem hlavu zpět k okénku a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Nastavila jsem tvář slunci a užívala si ten hřejivý pocit na své pokožce. Phoenix mi bude chybět, protože jsem tady nechávala maminku, ale do Forks jsem se těšila. Za ním.

Za Edwardem.

Jak moc mi chyběl… Stále jsem si v mysli zřetelně vybavovala jeho tvář. Nepřirozeně bledou a jistě sametově hebkou. Vzpomínala jsem si na jeho ostře řezané, leč dokonalé rysy samotného Boha. Bronzové, naoko rozcuchané vlasy, zářivé a od pohledu jemné. Dokonalé smyslné rty, rovný nos… Hřejivé, karamelové oči, které mne sledovaly s takovou něhou, že jsem nemohla uvěřit, že je můj. Jenom můj. Že mi patří jeho srdce, kamenné a bez života. Nebilo, ale patřilo mi.

Povzdechla jsem si.

„Děje se něco?“ Můj soused se ke mně zvědavě obrátil.

„Ehm… Cože?“ Trhla jsem sebou a zmateně se na něj podívala. „To bylo na mě?“ V okamžiku, kdy jsem to vypustila z pusy, jsem toho litovala.

„Ano, to bylo na vás,“ odvětil pobaveně a rty zvlnil do úsměvu. „Povzdechla jste si, tak jsem si drze dovolil se vás optat, jestli se něco nestalo. Omlouvám se, pokud to bylo moc troufalé.“ Povytáhnul koutky ještě výš.

„Ale ne, vůbec ne,“ vykoktala jsem a začervenala se. Absolutně jsem nechápala, proč jsem zrudla. Absolutně ne.

„Tak to jsem rád.“ Zakřenil se.

„Jen… Já jen… No, stýská se mi.“ Nehodlala jsem to rozebírat před cizími lidmi.

„Ah.“ A dál to nerozebíral. Místo toho změnil téma. „Vy bydlíte v Port Angeles?“

„Ne. Já jsem z Forks.“ Už to tak bude.

„A studujete?“

„Ano.“

„Já také.“

„Jak co nejúspěšněji zlikvidovat svého souseda v letadle?“ pokusila jsem se zažertovat.

„Těsně vedle,“ zasmál se. „Psychologii.“

„Psychopatický psycholog?“ zazubila jsem se vesele.

„To slovíčkaření…“ Naoko zoufale zavrtěl hlavou a zvednul ruce, jako kdyby se dovolával u toho nahoře. Pak po očku mrknul po mně. „A ženské k tomu…“

Dloubla jsem ho do boku. Vůbec mne nezaráželo, že bych se měla chovat rozpačitě, zdrženlivě. A hlavně jsem měla myslet na Edwarda, na okamžik, kdy mne znovu sevře v náruči, mé srdce podá výpověď… Ale místo toho jsem se uvolněně smála s naprosto neznámým chlápkem. Ty jedeš, Bello.

„Jau. A má to pořádně ostré lokty!“

„‚To‘ má jméno.“

„Vážně?“ vykulil oči, ale pak se rozesmál. „Fajn, To. Dovol mi, abych se ti představil. Mé jméno zní absolutně božsky.“

Vyčkávala jsem.

Ale nic se nedělo. „Mám snad hádat?“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ne.“ Zakřenil se. „Mark. Mark Delaney.“

„Těší mě. Já jsem Bella. Bella ‚To‘.“

„Isabella? Moc pěkné jméno. Proč si ho zkracuješ?“ Se zájmem se na mne podíval.

„Jsem Bella. Prostě Bella. Odjakživa jsem jí byla a vždycky jí budu.“

Usmál se, natáhl ke mně ruku a já ji jemně stiskla. Měl velmi příjemnou hrubou dlaň, mužskou a teplou.

„Přátelé?“ navrhnul a v očích mu zajiskřilo.

„Přátelé,“ přikývla jsem.

 

 

V okamžiku, kdy jsem chtěla pustit jeho dlaň, sebou letadlo začalo házet. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Neustále. Vyděšeně jsem vykvikla a pevně stiskla Markovu ruku. Oplatil mi stisk, ale sám se tvářil vyděšeně. Otřesy po chvíli přestaly a nad námi se ozval kapitánův hlas.

„Hovoří k vám kapitán letadla. Právě nás zastihly lehké turbulence. Prosím, nepodléhejte panice a hlavně zůstaňte připoutáni a na svých místech. Děkuji.“

Polkla jsem a podívala se na Marka. V obličeji byl nelidsky bledý. Jako Edward, pomyslela jsem si. Podíval se na mě a já zřetelně viděla, jak se v jeho očích zračí hrůza. Zděšení.

„Už je to dobrý,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně, konejšíc jak sebe, tak jeho. „Bude to… v pohodě.“ Ale neznělo to příliš přesvědčivě.

„Jo,“ vydechnul. Jeho stisk ovšem nabíral síly. Byl křečovitý. V šoku.

„Marku… Marku, už je to dobré. Už je to dobré. Nic se nes-“

Moje slova přerušil další otřes, ale tenhle byl mnohem silnější než ty předchozí. Opět to s letadlem házelo nahoru a dolů, jako když si malé dítě hraje s jojem. Všechno se třáslo, slyšela jsem zvuk tříštících se hrnků, vyděšené ječení ženy… Bolest v ruce byla silnější a silnější. Pak se ozval výbuch.

Na vlastní oči jsem viděla, jak se přední část letadla tříští na kousky a odlamuje se od té zadní. Na vlastní oči jsem viděla, jak letadlo začalo padat, pamatuji si, jak jsem to cítila. Ten děsivý pocit, to zděšení… Cítila jsem žár ohně, jeho plameny, to zničující horko.

Bolest. Bolest. Bolest…

Vteřiny se zdály dlouhé, ba víc jak minuty, táhly se jako hodiny. Nekonečně dlouhé hodiny.

Ve smrtelných spirálách se zadní část i s námi řítila k zemi, nabírala rychlost… Všechno bylo tak děsivě reálné, a přeci jako ve snu. Tiskla jsem Markovu ruku a po tvářích mi tekly slzy. Plakala jsem, protože už jsem nikdy neměla spatřit své blízké. Plakala jsem, protože stejný osud čeká všechny cestující tohoto letadla. Plakala jsem, protože jsem věděla, že zemřu.

„Přátelé?“ ozvalo se mi v hlavě.

Zavřela jsem oči.

Prosím, ať to mám rychle za sebou. Prosím, ať nic necítím. Prosím, odpusť mi všechny hříchy.


Prosím.


 


 


Konec se vám zřejmě bude zdát uspěchaný, klidně se do mě pusťte. Je to neoriginální, uspěchané, hrozné. Já vím, ale nezáleží mi na tom. Oproti tragédii, co se stala, je to nic.

Touto povídku chci uctít památku zesnulých talentovaných hokejistů. Hokejistů, přátel, manželů, přítelů, synů či dokonce otců. Chci, aby mohli vědět, že na ně nezapomeneme.

Dále bych ráda poukázala na drabble Roxy, se kterou jsme se shodly v tématu... Určitě si jej přečtěte. A také té úžasné autorce díky za písničku. Nejen že mi ji poslala, abych ji do této povídky vložila, ale ona mne tou písní pomohla dokopat do fáze, kdy jsem se do té situace vžila. Moc díky, Roxy.

 

Rest in peace...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Přátelé?:

08.09.2011 [10:16]

KairaTayJednorázovka byla popsána dokonale. Tragédie, která se stala - je strašná. Emoticon Emoticon

18. Lela
08.09.2011 [9:50]

Je to naprosto dokonalé, slzy tečou po tváři... Kéž by tahle jednorázovka nemusela vzniknout...
Ať si to užijí i tam nahoře. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [8:18]

WhiteTiePatt, nevím, co říct. Vystihla jsi ten okamžik. Nemám slov, nedokážu vyjádřit tu bolest a smutek. Včerejší den byl hodně černý, zemřela spousta dobrých lidí a nic je už nevrátí. Krásně si uctila jejich památku, to jediné se dá v téhle chvíli dělat.

16. Aalex
08.09.2011 [7:43]

AalexJe to naprosto dokonalé. Konec je přesně takový, jaký by při katastrofě být měl. A do té včerejší se skvěle hodil. Je mi moc líto všech, co tam zemřeli a přála bych jim, aby ten konec byl opravdu rychlý. Nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [7:41]

zuzinecckaaJe škoda, že tato jednorázovka musela vzniknout za takových podmínek... Já se to dozvěděla večer a z šoku se musela posadit na zadek. Teď jen sleduju záznamy z loňska semifinále, kde se prosadili i rachna kachna a Marek. Prostě dva bomba šikovní hokejisti a jak skončili... :( Emoticon Emoticon Emoticon Je to strašný

08.09.2011 [7:10]

matysekmj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Co říct. Emoticon

07.09.2011 [23:05]

JanelineParáda, dobrý nápad. Emoticon Emoticon Emoticon

07.09.2011 [22:28]

N1I1K1O1LTo mě mají v plánu všichni rozbrečet? Pokud ano, povedlo se vám to. Emoticon
Totálně smutná jednorázovka. Úplně jsem si představila tu situaci v letadle.. A ta hudba k tomu.. úplně jsi mě dorazila Emoticon
Mám pocit, že to cítíme všichni stejně... Lituju českých kluků i těch, co z česka nepocházeli. Je to obrovská ztráta.. Rachna Kachna je nezapomenutelná a samozřejmě i všichni ostatní! Bez nich už český hokej nebude to co dřív Emoticon Emoticon Emoticon Nechápu jak se to mohlo stát.. Tady je vidět, že bůh neexistuje. Protože kdyby existoval, nevzal by si tak skvělé kluky - táty Emoticon

11. mata
07.09.2011 [22:11]

bylo to uzasne nadherne.....fak se ti to povedlo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.09.2011 [21:55]

stmivani158Promiň za chyby co ten napíšu, ale jsem úplně mimo.... Bylo to úžasné, nádherné a slzy mi tečou proudem. Nevím co napsat, tohle celé mluví za vše. Bylo to jednoznačně dokonalé. Vím jaké to je, když vám někdo zaklepe na dveře a vy slyšíte pouhé "...je mrtvý". Roky jsem to zakopávala v sobě a ty si to pár větama vyrvala napovrch... Můžu říct, že jsem četla hodně povídek, ale tohle je ta, která mě chytne za srdce a drtí při každé vzpomínce.
Nebylo to uspěchané... A tahle povídka by měla být v síni slávy.

Upřímnou soustrast všem pozůstalým.

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!