Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přátelé?

Přátelé?Bella letí z Phoenixu do Port Angeles. Těší se na Edwarda, ale zároveň se jí stýská po mamince. Vedle sebe má příjemného muže, se kterým se spřátelí. Kéž by pohádky skutečně existovaly...

Tragédie se stávají dnes a denně. Lidé spravedlnost nemohou ovládnout. Bohužel pro nás a pro ty, které jsme milovali či obdivovali.

Věnováno hokejistům, kteří zahynuli dnes při tragickém pádu ruského letadla. Pro kluky z hokejového týmu Jaroslavl.

 

Létání mi nikdy nevadilo. Ráda jsem sledovala zmenšený svět pode mnou, mraky, kterými jsme proplouvali, a ráda jsem sledovala sluníčko, jež se najednou zdálo být blíž. Jako kdyby stačilo natáhnout dlaň a dotknout se toho zářivého, žlutého kotouče, pohladit jej a cítit teplo, proudící z konečků prstů do zbytku těla.

„Mohu vám něco nabídnout?“ ozval se u mé hlavy vlídný hlas letušky. Otočila jsem na ni hlavu a rozpačitě se pousmála.

„Ne, děkuji.“

„A vy?“ otočila se na mého souseda.

Muž, jenž seděl vedle mě, vypadal velmi mladě. Mohlo být tak dvaadvacet a působil velmi sympatickým dojmem. Rozcuchané vlasy barvy čokolády, přívětivé ocelově šedé oči a jemný úsměv na rtech. Zkrátka takový ten typ, se kterým byste se určitě dokázali bavit celé hodiny, ale stále byste se nenudili.

Také zavrtěl hlavou. „Také ne.“

Jen kývla a s perfektně nasazeným úsměvem se posunula o řadu dál.

Natočila jsem hlavu zpět k okénku a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Nastavila jsem tvář slunci a užívala si ten hřejivý pocit na své pokožce. Phoenix mi bude chybět, protože jsem tady nechávala maminku, ale do Forks jsem se těšila. Za ním.

Za Edwardem.

Jak moc mi chyběl… Stále jsem si v mysli zřetelně vybavovala jeho tvář. Nepřirozeně bledou a jistě sametově hebkou. Vzpomínala jsem si na jeho ostře řezané, leč dokonalé rysy samotného Boha. Bronzové, naoko rozcuchané vlasy, zářivé a od pohledu jemné. Dokonalé smyslné rty, rovný nos… Hřejivé, karamelové oči, které mne sledovaly s takovou něhou, že jsem nemohla uvěřit, že je můj. Jenom můj. Že mi patří jeho srdce, kamenné a bez života. Nebilo, ale patřilo mi.

Povzdechla jsem si.

„Děje se něco?“ Můj soused se ke mně zvědavě obrátil.

„Ehm… Cože?“ Trhla jsem sebou a zmateně se na něj podívala. „To bylo na mě?“ V okamžiku, kdy jsem to vypustila z pusy, jsem toho litovala.

„Ano, to bylo na vás,“ odvětil pobaveně a rty zvlnil do úsměvu. „Povzdechla jste si, tak jsem si drze dovolil se vás optat, jestli se něco nestalo. Omlouvám se, pokud to bylo moc troufalé.“ Povytáhnul koutky ještě výš.

„Ale ne, vůbec ne,“ vykoktala jsem a začervenala se. Absolutně jsem nechápala, proč jsem zrudla. Absolutně ne.

„Tak to jsem rád.“ Zakřenil se.

„Jen… Já jen… No, stýská se mi.“ Nehodlala jsem to rozebírat před cizími lidmi.

„Ah.“ A dál to nerozebíral. Místo toho změnil téma. „Vy bydlíte v Port Angeles?“

„Ne. Já jsem z Forks.“ Už to tak bude.

„A studujete?“

„Ano.“

„Já také.“

„Jak co nejúspěšněji zlikvidovat svého souseda v letadle?“ pokusila jsem se zažertovat.

„Těsně vedle,“ zasmál se. „Psychologii.“

„Psychopatický psycholog?“ zazubila jsem se vesele.

„To slovíčkaření…“ Naoko zoufale zavrtěl hlavou a zvednul ruce, jako kdyby se dovolával u toho nahoře. Pak po očku mrknul po mně. „A ženské k tomu…“

Dloubla jsem ho do boku. Vůbec mne nezaráželo, že bych se měla chovat rozpačitě, zdrženlivě. A hlavně jsem měla myslet na Edwarda, na okamžik, kdy mne znovu sevře v náruči, mé srdce podá výpověď… Ale místo toho jsem se uvolněně smála s naprosto neznámým chlápkem. Ty jedeš, Bello.

„Jau. A má to pořádně ostré lokty!“

„‚To‘ má jméno.“

„Vážně?“ vykulil oči, ale pak se rozesmál. „Fajn, To. Dovol mi, abych se ti představil. Mé jméno zní absolutně božsky.“

Vyčkávala jsem.

Ale nic se nedělo. „Mám snad hádat?“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ne.“ Zakřenil se. „Mark. Mark Delaney.“

„Těší mě. Já jsem Bella. Bella ‚To‘.“

„Isabella? Moc pěkné jméno. Proč si ho zkracuješ?“ Se zájmem se na mne podíval.

„Jsem Bella. Prostě Bella. Odjakživa jsem jí byla a vždycky jí budu.“

Usmál se, natáhl ke mně ruku a já ji jemně stiskla. Měl velmi příjemnou hrubou dlaň, mužskou a teplou.

„Přátelé?“ navrhnul a v očích mu zajiskřilo.

„Přátelé,“ přikývla jsem.

 

 

V okamžiku, kdy jsem chtěla pustit jeho dlaň, sebou letadlo začalo házet. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Neustále. Vyděšeně jsem vykvikla a pevně stiskla Markovu ruku. Oplatil mi stisk, ale sám se tvářil vyděšeně. Otřesy po chvíli přestaly a nad námi se ozval kapitánův hlas.

„Hovoří k vám kapitán letadla. Právě nás zastihly lehké turbulence. Prosím, nepodléhejte panice a hlavně zůstaňte připoutáni a na svých místech. Děkuji.“

Polkla jsem a podívala se na Marka. V obličeji byl nelidsky bledý. Jako Edward, pomyslela jsem si. Podíval se na mě a já zřetelně viděla, jak se v jeho očích zračí hrůza. Zděšení.

„Už je to dobrý,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně, konejšíc jak sebe, tak jeho. „Bude to… v pohodě.“ Ale neznělo to příliš přesvědčivě.

„Jo,“ vydechnul. Jeho stisk ovšem nabíral síly. Byl křečovitý. V šoku.

„Marku… Marku, už je to dobré. Už je to dobré. Nic se nes-“

Moje slova přerušil další otřes, ale tenhle byl mnohem silnější než ty předchozí. Opět to s letadlem házelo nahoru a dolů, jako když si malé dítě hraje s jojem. Všechno se třáslo, slyšela jsem zvuk tříštících se hrnků, vyděšené ječení ženy… Bolest v ruce byla silnější a silnější. Pak se ozval výbuch.

Na vlastní oči jsem viděla, jak se přední část letadla tříští na kousky a odlamuje se od té zadní. Na vlastní oči jsem viděla, jak letadlo začalo padat, pamatuji si, jak jsem to cítila. Ten děsivý pocit, to zděšení… Cítila jsem žár ohně, jeho plameny, to zničující horko.

Bolest. Bolest. Bolest…

Vteřiny se zdály dlouhé, ba víc jak minuty, táhly se jako hodiny. Nekonečně dlouhé hodiny.

Ve smrtelných spirálách se zadní část i s námi řítila k zemi, nabírala rychlost… Všechno bylo tak děsivě reálné, a přeci jako ve snu. Tiskla jsem Markovu ruku a po tvářích mi tekly slzy. Plakala jsem, protože už jsem nikdy neměla spatřit své blízké. Plakala jsem, protože stejný osud čeká všechny cestující tohoto letadla. Plakala jsem, protože jsem věděla, že zemřu.

„Přátelé?“ ozvalo se mi v hlavě.

Zavřela jsem oči.

Prosím, ať to mám rychle za sebou. Prosím, ať nic necítím. Prosím, odpusť mi všechny hříchy.


Prosím.


 


 


Konec se vám zřejmě bude zdát uspěchaný, klidně se do mě pusťte. Je to neoriginální, uspěchané, hrozné. Já vím, ale nezáleží mi na tom. Oproti tragédii, co se stala, je to nic.

Touto povídku chci uctít památku zesnulých talentovaných hokejistů. Hokejistů, přátel, manželů, přítelů, synů či dokonce otců. Chci, aby mohli vědět, že na ně nezapomeneme.

Dále bych ráda poukázala na drabble Roxy, se kterou jsme se shodly v tématu... Určitě si jej přečtěte. A také té úžasné autorce díky za písničku. Nejen že mi ji poslala, abych ji do této povídky vložila, ale ona mne tou písní pomohla dokopat do fáze, kdy jsem se do té situace vžila. Moc díky, Roxy.

 

Rest in peace...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Přátelé?:

08.09.2011 [20:39]

BellaSwanCullen8ja ani neviem čo napísať... Emoticon strašne ma to rozplakalo Emoticon Emoticon Emoticon
poviedka bola nádherná a zároveň strašne smutná Emoticon Emoticon Emoticon
a tá tragédia je strašná Emoticon toľko úžasných ľudí zomrelo Emoticon to vážne nie je fér že museli umrieť Emoticon Emoticon Emoticon
budú nám samozrejme strašne chýbať všetci a nezabudneme na nich Emoticon

28. Domssy
08.09.2011 [18:52]

po tvári mi tečú slzy.. ďakujem za túto poviedku...

08.09.2011 [17:07]

eberjacetak takhle jsem si dlouho nepoplakala...smutná povídka a smutná písnička Emoticon je mi hrozně líto těch hokejistů a ostatních co byli v letadle, nemělo se to stát, tohle si nezasloužili... a je mi i líto jejich blízkých Emoticon jinak samozřejmě tleskám, krásná povídka Emoticon

26. Tess2
08.09.2011 [17:04]

opravdu moc pěkné, ale také velmi smutné a děsivé... kluci, budeme na vás vzpomínat, v našich srdcích nikdy nezemřete! Emoticon Emoticon

08.09.2011 [16:53]

patulka13páni... nemám slov... chudák Bella a vlastně všichni, ale hlavně chudáci hokejisti... opravdu je mi jich líto, nezasloužili si to... včera když jsem to zjistila, nevěřila jsem tomu... teď je toho celý internet a fb a tím je to ještě horší... proč je život tak krutý... máš to nádherné i když smutné... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [16:25]

pusinky111Děkuji za tuto povídku! Je fajn vidět všude kolem a i na těchto stránkách mezi námi - puberťačkami tu sjednocenost. Kéž by vědomí toho, že je s nimi celý národ, alespoň malinko ulehčilo pozůstalým bolest ze ztráty a dodalo sílu, kterou teď budou potřebovat. Vždyť tady kluci nechali rodiny a děti, které je budou znát jen z fotek...
Díky, hoši, my nezapomeneme! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.09.2011 [15:54]

kajka007To bylo úžasné... První jsem to viděla na hlavní stránce, ale odložila jsem to... Najednou jsem si ale všimla pro koho to bylo... Pro hokejisty... To je prostě nemohla nechat být. Hokej je můj nejoblíbenější sport a celou zimu jím žiji. Když jsem slyšela o této tragédii má jediná reakce byla, že jsem si klekla na zem, obě ruce dala přes pusu a ze všech sil se snažila probudit. Bylo to hrozné... Ale myslím, že určitě nejsem sama. Tvá povídka byla úžasná, i když inspirována takovou příšernou nehodou. Bellu hrozně lituju, ale stejně tak i Edwarda... On to bez ní nepřežije... Opravdu souhlasím se všemi, co píšou jak hrozné to je. Byli to otcové, synové... No přesně jak jsi psala... Rachna Kachna to to letělo... Ironie, co? Byli to skvělí kluci, opora národního týmu. Ale nejenom oni, ale i dalších 35 (snad se nepletu) hráčů a trenérů. Tímto chci tedy i vzdát hold slovenskému kapitánovi národního týmu Demitrovi a samozřejmě všem ostatní... Rusům, Finům, Švédům... Byli jste dobří, hoši. We will never forget you! Emoticon
P.S.: Doufám, že ti nevadí, že jsem se tak rozepsala, tedy hlavně o hokeji... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Evík
08.09.2011 [15:39]

Nádherně napsaná jednorázovka, která mne díky tragédii, která se stala, naprosto a znovu dojala až k slzám. Je to strašné, ptám se sama sebe, proč se tohle musí dít a je mi moc líto všech pozůstalých, kteří po klukách zůstali... je to strašná rána pro všechny, pro celý český národ... přesto ještě jednou tě obdivuji za nádherně napsanou a krásně vystiženou jednorázovku k této tragédii Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. mňamka
08.09.2011 [15:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. Roxana
08.09.2011 [15:28]

RoxanaNeumím to nazvat slovy, zlatíčko. Jsem stále otřesena, když vím, jak trpěli a jak musí teď trpět jejich rodiny, když se o tom všude píše. Snad nevadí, když sem dopíšu slet pocitů Belly, které mě při tom napadaly...

\'Viděla jsem strach a děs v jeho očích. Byl to muž a byl bledý jako stěna. Trpěl, jeho ruce třásly, on se celý třásl i se mnou v náruči. Bylo neuvěřitelné, jak přede mnou vzplanul oheň. Cítila jsem to horko, ten pocit strachu, kdy se Vám sevřou veškeré vnitřnosti. Vybavila se mi scéna z tragického filmu, ve kterém letadlo spadlo, a všichni byli mrtví. Vždy jsem si říkala, že to není možné. Přeci to nemůže tak bolet, jak to na první pohled vypadá. Mýlila jsem se. Tragédie, kterou jsem vždy měla za filmovou, se odehrávala před mýma očima. V duchu jsem se kárala, ať jsem silná! Nesmím plakat, nesmím truchlit, opakovala jsem si pořád dokola, i Edward by byl silnějším jak ty a neuronil by slzu. Vzal by svou smrt důstojně. Ale já jsem nebyla jako on, já jsem byla Bella. Dívka, která zahynula při poslední cestě za svou láskou... Poslední Bellina myšlenka padla a ona zemřela s bolestným výrazem a slzami na tvářích.\'

Nemohla jsem si odpustit tento úryvek. Přesně to čtení mi vyvolalo tato slova. Proto Tě prosím, nezlob se, Patt, že jsem Tvé dílo doplnila. Skládám poklonu a upřímnou soustrast Všem rodinám. Naše hokejisté to nevrátí, ale oni vědí, že MY na ně myslíme. Emoticon
Děkovat mi nemusíš, za píseň vlastně vděčíme Prckovi, která se mi video poslala, děkuji! Povedla se Ti povídka a stejně tak i důstojné rozloučení...

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!