Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Přátelé?

Bella letí z Phoenixu do Port Angeles. Těší se na Edwarda, ale zároveň se jí stýská po mamince. Vedle sebe má příjemného muže, se kterým se spřátelí. Kéž by pohádky skutečně existovaly...

Tragédie se stávají dnes a denně. Lidé spravedlnost nemohou ovládnout. Bohužel pro nás a pro ty, které jsme milovali či obdivovali.

07.09.2011 (21:00) • Patt • FanFiction jednodílné • komentováno 39× • zobrazeno 6056×

Věnováno hokejistům, kteří zahynuli dnes při tragickém pádu ruského letadla. Pro kluky z hokejového týmu Jaroslavl.

 

Létání mi nikdy nevadilo. Ráda jsem sledovala zmenšený svět pode mnou, mraky, kterými jsme proplouvali, a ráda jsem sledovala sluníčko, jež se najednou zdálo být blíž. Jako kdyby stačilo natáhnout dlaň a dotknout se toho zářivého, žlutého kotouče, pohladit jej a cítit teplo, proudící z konečků prstů do zbytku těla.

„Mohu vám něco nabídnout?“ ozval se u mé hlavy vlídný hlas letušky. Otočila jsem na ni hlavu a rozpačitě se pousmála.

„Ne, děkuji.“

„A vy?“ otočila se na mého souseda.

Muž, jenž seděl vedle mě, vypadal velmi mladě. Mohlo být tak dvaadvacet a působil velmi sympatickým dojmem. Rozcuchané vlasy barvy čokolády, přívětivé ocelově šedé oči a jemný úsměv na rtech. Zkrátka takový ten typ, se kterým byste se určitě dokázali bavit celé hodiny, ale stále byste se nenudili.

Také zavrtěl hlavou. „Také ne.“

Jen kývla a s perfektně nasazeným úsměvem se posunula o řadu dál.

Natočila jsem hlavu zpět k okénku a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Nastavila jsem tvář slunci a užívala si ten hřejivý pocit na své pokožce. Phoenix mi bude chybět, protože jsem tady nechávala maminku, ale do Forks jsem se těšila. Za ním.

Za Edwardem.

Jak moc mi chyběl… Stále jsem si v mysli zřetelně vybavovala jeho tvář. Nepřirozeně bledou a jistě sametově hebkou. Vzpomínala jsem si na jeho ostře řezané, leč dokonalé rysy samotného Boha. Bronzové, naoko rozcuchané vlasy, zářivé a od pohledu jemné. Dokonalé smyslné rty, rovný nos… Hřejivé, karamelové oči, které mne sledovaly s takovou něhou, že jsem nemohla uvěřit, že je můj. Jenom můj. Že mi patří jeho srdce, kamenné a bez života. Nebilo, ale patřilo mi.

Povzdechla jsem si.

„Děje se něco?“ Můj soused se ke mně zvědavě obrátil.

„Ehm… Cože?“ Trhla jsem sebou a zmateně se na něj podívala. „To bylo na mě?“ V okamžiku, kdy jsem to vypustila z pusy, jsem toho litovala.

„Ano, to bylo na vás,“ odvětil pobaveně a rty zvlnil do úsměvu. „Povzdechla jste si, tak jsem si drze dovolil se vás optat, jestli se něco nestalo. Omlouvám se, pokud to bylo moc troufalé.“ Povytáhnul koutky ještě výš.

„Ale ne, vůbec ne,“ vykoktala jsem a začervenala se. Absolutně jsem nechápala, proč jsem zrudla. Absolutně ne.

„Tak to jsem rád.“ Zakřenil se.

„Jen… Já jen… No, stýská se mi.“ Nehodlala jsem to rozebírat před cizími lidmi.

„Ah.“ A dál to nerozebíral. Místo toho změnil téma. „Vy bydlíte v Port Angeles?“

„Ne. Já jsem z Forks.“ Už to tak bude.

„A studujete?“

„Ano.“

„Já také.“

„Jak co nejúspěšněji zlikvidovat svého souseda v letadle?“ pokusila jsem se zažertovat.

„Těsně vedle,“ zasmál se. „Psychologii.“

„Psychopatický psycholog?“ zazubila jsem se vesele.

„To slovíčkaření…“ Naoko zoufale zavrtěl hlavou a zvednul ruce, jako kdyby se dovolával u toho nahoře. Pak po očku mrknul po mně. „A ženské k tomu…“

Dloubla jsem ho do boku. Vůbec mne nezaráželo, že bych se měla chovat rozpačitě, zdrženlivě. A hlavně jsem měla myslet na Edwarda, na okamžik, kdy mne znovu sevře v náruči, mé srdce podá výpověď… Ale místo toho jsem se uvolněně smála s naprosto neznámým chlápkem. Ty jedeš, Bello.

„Jau. A má to pořádně ostré lokty!“

„‚To‘ má jméno.“

„Vážně?“ vykulil oči, ale pak se rozesmál. „Fajn, To. Dovol mi, abych se ti představil. Mé jméno zní absolutně božsky.“

Vyčkávala jsem.

Ale nic se nedělo. „Mám snad hádat?“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Ne.“ Zakřenil se. „Mark. Mark Delaney.“

„Těší mě. Já jsem Bella. Bella ‚To‘.“

„Isabella? Moc pěkné jméno. Proč si ho zkracuješ?“ Se zájmem se na mne podíval.

„Jsem Bella. Prostě Bella. Odjakživa jsem jí byla a vždycky jí budu.“

Usmál se, natáhl ke mně ruku a já ji jemně stiskla. Měl velmi příjemnou hrubou dlaň, mužskou a teplou.

„Přátelé?“ navrhnul a v očích mu zajiskřilo.

„Přátelé,“ přikývla jsem.

 

 

V okamžiku, kdy jsem chtěla pustit jeho dlaň, sebou letadlo začalo házet. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Neustále. Vyděšeně jsem vykvikla a pevně stiskla Markovu ruku. Oplatil mi stisk, ale sám se tvářil vyděšeně. Otřesy po chvíli přestaly a nad námi se ozval kapitánův hlas.

„Hovoří k vám kapitán letadla. Právě nás zastihly lehké turbulence. Prosím, nepodléhejte panice a hlavně zůstaňte připoutáni a na svých místech. Děkuji.“

Polkla jsem a podívala se na Marka. V obličeji byl nelidsky bledý. Jako Edward, pomyslela jsem si. Podíval se na mě a já zřetelně viděla, jak se v jeho očích zračí hrůza. Zděšení.

„Už je to dobrý,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně, konejšíc jak sebe, tak jeho. „Bude to… v pohodě.“ Ale neznělo to příliš přesvědčivě.

„Jo,“ vydechnul. Jeho stisk ovšem nabíral síly. Byl křečovitý. V šoku.

„Marku… Marku, už je to dobré. Už je to dobré. Nic se nes-“

Moje slova přerušil další otřes, ale tenhle byl mnohem silnější než ty předchozí. Opět to s letadlem házelo nahoru a dolů, jako když si malé dítě hraje s jojem. Všechno se třáslo, slyšela jsem zvuk tříštících se hrnků, vyděšené ječení ženy… Bolest v ruce byla silnější a silnější. Pak se ozval výbuch.

Na vlastní oči jsem viděla, jak se přední část letadla tříští na kousky a odlamuje se od té zadní. Na vlastní oči jsem viděla, jak letadlo začalo padat, pamatuji si, jak jsem to cítila. Ten děsivý pocit, to zděšení… Cítila jsem žár ohně, jeho plameny, to zničující horko.

Bolest. Bolest. Bolest…

Vteřiny se zdály dlouhé, ba víc jak minuty, táhly se jako hodiny. Nekonečně dlouhé hodiny.

Ve smrtelných spirálách se zadní část i s námi řítila k zemi, nabírala rychlost… Všechno bylo tak děsivě reálné, a přeci jako ve snu. Tiskla jsem Markovu ruku a po tvářích mi tekly slzy. Plakala jsem, protože už jsem nikdy neměla spatřit své blízké. Plakala jsem, protože stejný osud čeká všechny cestující tohoto letadla. Plakala jsem, protože jsem věděla, že zemřu.

„Přátelé?“ ozvalo se mi v hlavě.

Zavřela jsem oči.

Prosím, ať to mám rychle za sebou. Prosím, ať nic necítím. Prosím, odpusť mi všechny hříchy.

Prosím.

 

---

 

Konec se vám zřejmě bude zdát uspěchaný, klidně se do mě pusťte. Je to neoriginální, uspěchané, hrozné. Já vím, ale nezáleží mi na tom. Oproti tragédii, co se stala, je to nic.

Touto povídku chci uctít památku zesnulých talentovaných hokejistů. Hokejistů, přátel, manželů, přítelů, synů či dokonce otců. Chci, aby mohli vědět, že na ně nezapomeneme.

Dále bych ráda poukázala na drabble Roxy, se kterou jsme se shodly v tématu... Určitě si jej přečtěte. A také té úžasné autorce díky za písničku. Nejen že mi ji poslala, abych ji do této povídky vložila, ale ona mne tou písní pomohla dokopat do fáze, kdy jsem se do té situace vžila. Moc díky, Roxy.

 

Rest in peace...

Autor: Patt (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Přátelé?:

Můžu napsat jen jedno- totálně mě to dostalo...

Boužel jsem si této povídky všimla až dnes. Jinak mi to vůbec nepřišlo uspěcháný bylo to pěkný a jako vzpomínka na hokejsty Jaroslavle a na naše tři co tam zahynuli to bylo pěkné.

ako to, že som si túto poviedku všimla až teraz?! to som ale lajdák! každopádne bolo to nádherné a plné citu! dúfam, že sa takáto katastrofa už nikdy nestane. nepamatám si, kedy som tak strašne plakala ako pri pohrebe Pala Demitru. R.I.P. všetkých, ktorí tragicky zahynuli na palube lietadla. Nezabudneme na vás.

Vždyť je to úžasné... RIP, kluci

Neoriginální? Uspěchané? Hrozné? Ne, je to dokonalé - a strašně smutné. Opět se nemohu ubránit slzám, prostě to nejde. A ta hudba k tomu...
Ten popis letu na začátku byl skvělý, já, jakožto člověk, který nikdy neletěl - a ani nepoletí, jsem ti za něj vděčná, nějak jsem si to neuměla představit. Teď už umím, díky tobě.
Mark se jevil jako dobrý člověk, ho si prostě nešlo neoblíbit. Je dobře, že ho tam Bella měla. Alespoň nějaká "útěcha"...
"Jsem Bella. Prostě Bella. Odjakživa jsem jí byla a vždycky jí budu." U této věty jsem se musela ušklíbnout, jelikož jsem věděla, co bude následovat. Alespoň co se týče tohoto příběhu, vždycky jí budeš, ale už pouze v našich srdcích...
"Přátelé?" "Přátelé". Tohle mě dostalo na kolena a vehnalo slzy do očí. A když se to na konci zopakovalo...
Cítila jsem se úplně bezmocná, když Bella utěšovala Marka; už jim nebylo pomoci. Bohužel...
Nevím, jak bych měla charakterizovat ten konec a napsat jen smajlíka mi přijde blbé. Bylo to tak... tak hrozivé a nevyhnutelné.
Chtěla bych ti moc poděkovat za to, že jsi to napsala na památku všech hokejistů (a ostatním, co byli na palubě), ne jen těm třem, popř. čtyřem. Moc to pro mě znamená, ty víš...
Je mi líto, že tato krásná jednorázovka vznikla na popud tak strašné a až moc reálné události. Přála bych si, aby se to vůbec nikdy nestalo. Ale už to nejde zvrátit. :(
K povídce se určitě v budoucnu vrátím, protože je to dokonalá připomínka toho, co se stalo - a já nechci zapomenout.
Dokázalo se ti výborně popsat tu ztrátu, kterou mnoho z nás cítí. Jsi skvělá autorka. Tohle je jedno z nejlepších děl, co jsem v poslední době četla, i když tak smutné.
A nakonec snad jen jedno slovo - přátelé...

Obvykle jednorázovky nečítam, málokedy.
Táto ma zaujala, tak som sa do nej pustila.
Bola veľmi smutná, najmä kvôli podmienkam, v ktorých vznikla.
Smrť toľkých ľudí za takých podmienok je strašná. Keď si pomyslím, že medzi tými úžasnými talentovanými nadanými ľuďmi bol aj taký skvelý človek s dušou ako Pavol Demitra, je mi strašne smutno. Mal rodinu, dve malé deti, manželku (ktorá si toho v poslednom čase vytrpela až príliš veľa - smrť dieťaťa po pôrode, vlastné zdravotné problémy a teraz aj manžel).
R.I.P.

Moc děkuji za překrásné komentáře, ačkoli mne tolik netěší. Nečetla bych je, kdyby se ta ošklivá tragédie nestala. Jako věrnou hokejovou fanynku mne to velmi zasáhlo, a proto jsem se rozhodla na jejich počest napsat povídku.
Také bych ráda něco podotkla k Markovi. Nevím, jestli se si všimla toho jména, ale někteří z vás možná ano. Ptáte se, jak jsem na to přišla?
Jako sparťanský fanoušek jsem měla volbu jasnou. Přiznám se, že nejvíce mne zasáhla smrt Jana Marka. Tak proto. Je to pro mne vyjádření obrovské úcty k tomuto sympatickému muži, kterého jsem potkala jen jednou v životě, ale zanechalo to ve mne stopu.
Ještě jednou: díky...

moc pěkné, a smutné. krásní

Jak už jsem psala k drabblu. Zase pláču. Už po několikáte. Ta tragedie je hrozná... Jak se tohle mohlo stát? Vždyť ta letadla už neměla lítat... Achjo. Je to hrozný. Ale tvoje jednorázovka je krásná a procítěná.

ja ani neviem čo napísať... strašne ma to rozplakalo
poviedka bola nádherná a zároveň strašne smutná
a tá tragédia je strašná toľko úžasných ľudí zomrelo to vážne nie je fér že museli umrieť
budú nám samozrejme strašne chýbať všetci a nezabudneme na nich

po tvári mi tečú slzy.. ďakujem za túto poviedku...

tak takhle jsem si dlouho nepoplakala...smutná povídka a smutná písnička je mi hrozně líto těch hokejistů a ostatních co byli v letadle, nemělo se to stát, tohle si nezasloužili... a je mi i líto jejich blízkých jinak samozřejmě tleskám, krásná povídka

opravdu moc pěkné, ale také velmi smutné a děsivé... kluci, budeme na vás vzpomínat, v našich srdcích nikdy nezemřete!

páni... nemám slov... chudák Bella a vlastně všichni, ale hlavně chudáci hokejisti... opravdu je mi jich líto, nezasloužili si to... včera když jsem to zjistila, nevěřila jsem tomu... teď je toho celý internet a fb a tím je to ještě horší... proč je život tak krutý... máš to nádherné i když smutné...

Děkuji za tuto povídku! Je fajn vidět všude kolem a i na těchto stránkách mezi námi - puberťačkami tu sjednocenost. Kéž by vědomí toho, že je s nimi celý národ, alespoň malinko ulehčilo pozůstalým bolest ze ztráty a dodalo sílu, kterou teď budou potřebovat. Vždyť tady kluci nechali rodiny a děti, které je budou znát jen z fotek...
Díky, hoši, my nezapomeneme!

To bylo úžasné... První jsem to viděla na hlavní stránce, ale odložila jsem to... Najednou jsem si ale všimla pro koho to bylo... Pro hokejisty... To je prostě nemohla nechat být. Hokej je můj nejoblíbenější sport a celou zimu jím žiji. Když jsem slyšela o této tragédii má jediná reakce byla, že jsem si klekla na zem, obě ruce dala přes pusu a ze všech sil se snažila probudit. Bylo to hrozné... Ale myslím, že určitě nejsem sama. Tvá povídka byla úžasná, i když inspirována takovou příšernou nehodou. Bellu hrozně lituju, ale stejně tak i Edwarda... On to bez ní nepřežije... Opravdu souhlasím se všemi, co píšou jak hrozné to je. Byli to otcové, synové... No přesně jak jsi psala... Rachna Kachna to to letělo... Ironie, co? Byli to skvělí kluci, opora národního týmu. Ale nejenom oni, ale i dalších 35 (snad se nepletu) hráčů a trenérů. Tímto chci tedy i vzdát hold slovenskému kapitánovi národního týmu Demitrovi a samozřejmě všem ostatní... Rusům, Finům, Švédům... Byli jste dobří, hoši. We will never forget you!
P.S.: Doufám, že ti nevadí, že jsem se tak rozepsala, tedy hlavně o hokeji...

Nádherně napsaná jednorázovka, která mne díky tragédii, která se stala, naprosto a znovu dojala až k slzám. Je to strašné, ptám se sama sebe, proč se tohle musí dít a je mi moc líto všech pozůstalých, kteří po klukách zůstali... je to strašná rána pro všechny, pro celý český národ... přesto ještě jednou tě obdivuji za nádherně napsanou a krásně vystiženou jednorázovku k této tragédii

Neumím to nazvat slovy, zlatíčko. Jsem stále otřesena, když vím, jak trpěli a jak musí teď trpět jejich rodiny, když se o tom všude píše. Snad nevadí, když sem dopíšu slet pocitů Belly, které mě při tom napadaly...

\'Viděla jsem strach a děs v jeho očích. Byl to muž a byl bledý jako stěna. Trpěl, jeho ruce třásly, on se celý třásl i se mnou v náruči. Bylo neuvěřitelné, jak přede mnou vzplanul oheň. Cítila jsem to horko, ten pocit strachu, kdy se Vám sevřou veškeré vnitřnosti. Vybavila se mi scéna z tragického filmu, ve kterém letadlo spadlo, a všichni byli mrtví. Vždy jsem si říkala, že to není možné. Přeci to nemůže tak bolet, jak to na první pohled vypadá. Mýlila jsem se. Tragédie, kterou jsem vždy měla za filmovou, se odehrávala před mýma očima. V duchu jsem se kárala, ať jsem silná! Nesmím plakat, nesmím truchlit, opakovala jsem si pořád dokola, i Edward by byl silnějším jak ty a neuronil by slzu. Vzal by svou smrt důstojně. Ale já jsem nebyla jako on, já jsem byla Bella. Dívka, která zahynula při poslední cestě za svou láskou... Poslední Bellina myšlenka padla a ona zemřela s bolestným výrazem a slzami na tvářích.\'

Nemohla jsem si odpustit tento úryvek. Přesně to čtení mi vyvolalo tato slova. Proto Tě prosím, nezlob se, Patt, že jsem Tvé dílo doplnila. Skládám poklonu a upřímnou soustrast Všem rodinám. Naše hokejisté to nevrátí, ale oni vědí, že MY na ně myslíme.
Děkovat mi nemusíš, za píseň vlastně vděčíme Prckovi, která se mi video poslala, děkuji! Povedla se Ti povídka a stejně tak i důstojné rozloučení...

Jednorázovka byla popsána dokonale. Tragédie, která se stala - je strašná.

Je to naprosto dokonalé, slzy tečou po tváři... Kéž by tahle jednorázovka nemusela vzniknout...
Ať si to užijí i tam nahoře.

Patt, nevím, co říct. Vystihla jsi ten okamžik. Nemám slov, nedokážu vyjádřit tu bolest a smutek. Včerejší den byl hodně černý, zemřela spousta dobrých lidí a nic je už nevrátí. Krásně si uctila jejich památku, to jediné se dá v téhle chvíli dělat.

Je to naprosto dokonalé. Konec je přesně takový, jaký by při katastrofě být měl. A do té včerejší se skvěle hodil. Je mi moc líto všech, co tam zemřeli a přála bych jim, aby ten konec byl opravdu rychlý. Nádhera.

Je škoda, že tato jednorázovka musela vzniknout za takových podmínek... Já se to dozvěděla večer a z šoku se musela posadit na zadek. Teď jen sleduju záznamy z loňska semifinále, kde se prosadili i rachna kachna a Marek. Prostě dva bomba šikovní hokejisti a jak skončili... :( Je to strašný

Co říct.

Paráda, dobrý nápad.

To mě mají v plánu všichni rozbrečet? Pokud ano, povedlo se vám to.
Totálně smutná jednorázovka. Úplně jsem si představila tu situaci v letadle.. A ta hudba k tomu.. úplně jsi mě dorazila
Mám pocit, že to cítíme všichni stejně... Lituju českých kluků i těch, co z česka nepocházeli. Je to obrovská ztráta.. Rachna Kachna je nezapomenutelná a samozřejmě i všichni ostatní! Bez nich už český hokej nebude to co dřív Nechápu jak se to mohlo stát.. Tady je vidět, že bůh neexistuje. Protože kdyby existoval, nevzal by si tak skvělé kluky - táty

bylo to uzasne nadherne.....fak se ti to povedlo

Promiň za chyby co ten napíšu, ale jsem úplně mimo.... Bylo to úžasné, nádherné a slzy mi tečou proudem. Nevím co napsat, tohle celé mluví za vše. Bylo to jednoznačně dokonalé. Vím jaké to je, když vám někdo zaklepe na dveře a vy slyšíte pouhé "...je mrtvý". Roky jsem to zakopávala v sobě a ty si to pár větama vyrvala napovrch... Můžu říct, že jsem četla hodně povídek, ale tohle je ta, která mě chytne za srdce a drtí při každé vzpomínce.
Nebylo to uspěchané... A tahle povídka by měla být v síni slávy.

Upřímnou soustrast všem pozůstalým.

Klaním se Tvoje povídka mě, dnes už asi potřetí dohnala k slzám. Je skvělé, že si památku, těch našich kluků, takhle oslavila. Upřímně jim přeju, aby skórovali i tam nahoře

Wau... Tohle mě po dnešku úplně zabilo, rozbrečelo, dojalo. Jsem moc ráda, že jsi něco udělala na tento námět, bylo to neuvěřitelné...
Rest in peace.

Opět jsem musela sáhnout po papírových kapesníčkách a utírat slzy... Ten námět mě dostal, myslela jsem si, že už půjdu spát a přestanu číst všechny ty zprávy ohledně té tragédie... Bohužel jsem zavítala ještě sem... Vystihla si tu atmosféru, kterou měli kluci v letadle, i když asi chvilku ...
Čest jejich památce...

Patt, bolo to krásne napísané! Už pár hodín sa snažím nemyslieť na to. Dokonca som si po prvýkrát v živote urobila úlohu z angliny, len aby som sa aspoň trochu odpútala od tej hrôzy. Viem, že moje slzy, moje prosby už proste nepomôžu, no aj tak ich neviem zastaviť. Každý jeden zápas Slovenska som s ocinom pozerávala už od malička. Chodili sme aj spolu hrávať, istý čas som mala na stene vylepený plagát našej úžasnej reprezentácie, na ktorej figuroval hlavne Palko. Dnes som sa vrátila z mesta celá vysmiata a potom prišla tá rana. Tá strata... Nie som ani príbuzná, nepoznala som ho, no aj tak trpím. Neviem prečo, som strašná citlivka, plačem aj pri happy endoch, ale toto bolo hrozné... Rachna kachna... To poznám aj ja. Užasný hokejista, všetci boli úžasný. Jaroslavl bola špička v lige, a takto to skončilo. Je mi toho strašne ľúto, boli to určite úžasný ľudia, ktorí žili hokejom, ktorí preň aj umreli... Nie som jasnovidka, no viem, že ja sa z toho budem spamätávať ešte dlho, nakoľko Palino je naozaj slovenská legenda. Táto jednorázovka ma nerozplakala, ja som si už tak vyplakala slzy, že som ale úplne suchá. Ale táto jednorázovka bola krásna. Ten pocit, že vieš, že zomrieš, musí byť neznesiteľný. Dá sa povedať, že táto poviedka mala aj svetlú stránku. Takým chorým spôsobom... Bella neumierala sama. Tým nemyslím, že lietadlo bolo plné, ale že umierala ruku v ruke s priateľom, nebola sama. Síce len čerstvým, ale aj tak priateľom. A oni sa tiež poznali. Boli kamaráti, chodili spolu na pivo po každom zápase, vyhrávali spolu, ale aj prehrávali, tešili sa... Všetko spolu, presne ako jeden veľký tím. Buďme radi za tých dvoch ľudí, ktorí prežili a môžu naďalej tešiť svojich blízkych. Vzdajme hold legendám, ktoré síce zahynuli, no pre nás budú žiť stále. Chlapci, prešli ste krátku púť životom, no získali ste si srdcia mnohých fanúšikov. Ukázali ste, že ste hviezdy, naše krásne jedničky, a presne takými pre nás zostanete. Nech sa deje čokoľvek, ste tu s nami a my na vás nezabudneme. ĎAKUJEME!

Patt, nezlob se, ale já za tak tragických okolností nemůžu napsat, že je tato povídka dokonalá a úžasná. Ta tragédie a můj smutek kvůli této tragédii přebíjí tvou povídku. Můžu jen říct, že mám slzy v očích. Za normálních podmínek by mě tato povídka nerozbrečela, ale takto

Nádhera... Stále nemůžu uvěřit tomu, že se něco takového mohlo stát... R.I.P. Kluci...

Jestli jsi mě chtěla rozbrečet - tak se ti to povedlo!!!
Nemůžu napsat nic srozumitelného, omlouvám se.
Jen... bylo to úžasné!!
Prosím, ať to mám rychle za sebou. Prosím, ať nic necítím. Prosím, odpusť mi všechny hříchy.
R.I.P.
Hoši, nikdy na vás nezapomeneme!

Já coby milovnice hokeje jsem byla touhle zprávnou naprosto zdrcená... tahle jednorázovka byla krásná, ten konec nejvíc výstižnej a pěkně popsanej. Vybrala sis aktuální téma a myslím si, že tím dojmeš víc lidí, než jen bláznivou a emocionálně nestabilní Carliee

Ok, tak toto som už nevydržala po všetkých tých správach a naplno sa rozplakala, že ani ani poriadne nevidím na monitor.
R.I.P. Mali ste pred sebou ešte celý život, všetci ste boli úžasnými hráčmi, určite aj ľuďmi... presne, ako tu bolo spomenuté.
Krásna jednorázovka, ktorá ma dohnala k úprimným slzám

Přidat komentář:

Nick:

Text: