Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Odjeď!

Bylo to všechno tak absurdní, že jsem musela vypadnout z domu. Utíkala jsem, kam mě vedl instinkt. Cestu jsem nesledovala. Když jsem se zastavila, uvědomila jsem si, že jsem někde uprostřed lesa. Korunami stromů pronikalo sluneční světlo na místo, kde jsem bez hnutí stála. Co teď? Neptala jsem se, co budu dělat, i přesto, že jsem se ztratila, protože já se nebála tmavých lesů, ale jeho temných očí, jeho temné duše. Co bude dál? Rukama jsem si objala břicho, které svíral tísnivý strach. Bála jsem se ho… Najednou jsem v něm neviděla to, co dřív. Přítel zmizel a nahradila ho stvůra. A když přítel odešel, odešla i důvěra.

Ne… Bello, přemýšlej, nabádala jsem se, ne… Tohle je jen sen… Zavřela jsem oči a s námahou jsem se nadechla. Z hloubi mysli se mi vynořila stará noční můra. Když jsem ji však viděla teď, byla jiná než ta skutečná.

Slunce zapadlo do hloubi mraků a pomalu se skrylo za obzor. Na Forkské lesy se snesla tma. Ticho… V té tmě jsem neviděla na krok. Natáhla jsem ruku a nahmatala něco tvrdého. Zachytila jsem se kůry stromu a tápala dál po další opoře. Má ruka však nahmatala něco teplého. Ruka člověka mě uchopila v zápěstí a táhla mě za sebou. Vyjekla jsem a zakopla, ale neznámý člověk mě zachytil dřív, než jsem mohla spadnout na zem. Pak jsem mu uviděla do tváře.

„Jaku!“ vyjekla jsem.

„Dělej, Bello, není čas!“ zašeptal a s mou rukou v té své se rozběhl kupředu. „Tudy, rychle!“ Vypadal rozrušeně.

„Proč?“ vypravila jsem ze sebe a nechala se vláčet lesem. Přesto, že mé oči si již přivykly temnotě. Každou chvíli jsem škobrtla o větev nebo o kámen. Uběhli jsme ještě pár kroků a má ruka vyklouzla z té jeho a já zakopla a spadla.

„Au!“ zaskučela jsem.

„Honem! Bello, vstávej!“ nabádal mě.

„Ale co se děje?“ Když vtom se Jacob divně zapotácel a ztratil se někde ve stínech. Najednou se z lesa ozvalo zlověstné zavrčení.

„Jacobe?“ Vrčení neustalo. „Jacobe?! Nedělej si ze mě srandu!“ žadonila jsem jak ustrašené dítě, když vtom se mezi stromy vynořil rudý vlk. Zaječela jsem a chtěla jsem se vyhrabat na nohy a utéct, když jsem zjistila, že vlkův pohled nespočívá na mně. Ohlédla jsem se a opět jsem vyjekla.

„Edwarde!“ vydechla jsem.

„Bello, věř mi…,“ zašeptal jen a natáhl ke mně ruku. Chtěl mě ochránit.

„Ne!“ vyjekla jsem. „Nepřibližuj se!“ Pak se vlk rozeběhl proti upírovi a já zašeptala Jakovo jméno…

Otevřela jsem oči. V pravém snu jsem se Edwarda nebála. Bála jsem se vlka. A to byla chyba. V pravém snu jsem se bála o Edwarda. Teď však o Jaka. A tak to má být… Párkrát jsem ještě zamrkala, abych odehnala poslední střípky snu.

Ach, bože, omílala jsem si v duchu. Co teď pro mne znamená realita? Strach ovládal mou mysl. Co budu dělat? Někde hluboko v podvědomí jsem už však byla rozhodnutá.

O pár dní později…

Rychle jsem vyběhla ze školy a blížila se ke svému autu. Však pár metrů před ním jsem se natáhla.

„Sakra!“ zaúpěla jsem. Někdo mi začal pomáhat na nohy.

„Ach, Bello,“ povzdychl si přenádherný hlas, ze kterého by se mi jindy podlomila kolena. Strnula jsem. Do tváře mi spadaly vlasy, takže když jsem mu pohlédla do obličeje, nemusela jsem snášet žár jeho ohnivých očí. „Vyhýbáš se mi,“ poznamenal.

„Kdepak… To se ti jenom zdá.“ Pokusila jsem se usmát, ale vyšel mi z toho jen nejistý úšklebek.

„Nezdá se mi to,“ namítl. „Co se děje? Přijde mi…,“ zarazil se, „jako bych tě ztrácel…“

Nadechla jsem se.

„Víš… Edwarde, nepřeju si, abychom se dál stýkali!“ vychrlila jsem ze sebe. Zůstal strnule stát. „Já… to nechci! Od dnešního dne nejsme přátelé,“ blekotala jsem jedno přes druhé, neschopna vydat ze sebe smysluplnou větu. Sklonila jsem hlavu.

„Vím vše… A už o tebe nestojím…“ Když jsem unikla žáru jeho očí, začala jsem mluvit poměrně klidně. „ Chci, abys zmizel z mého života. Navždycky. Odjeď. Vím, že to pro vás nebude problém…“ Ke konci poslední věty jsem se lehce zakoktala, avšak vytrhla jsem se jeho pevnému sevření, načež jsem doběhla k autu. Chtěla jsem být co nejdřív pryč.

***

A opravdu. Za týden nebylo po Edwardu Cullenovi ani památky…