Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Apocalypse

ApocalypseUž vás někdy napadlo, co by se stalo, kdyby se upíři množili dál a dál, až by jich bylo více než samotných lidí? Tohle se právě stalo. V roce 2672 už svět nepatří lidem. Převládají upíři a většina lidí žije v takzvaných táborech, kde je systematicky pěstují. Ostatní "divocí" lidé žijí v malých koloniích a utíkají z místa na místo. K takovým patří i Bella, která zůstala sama a hledá novou kolonii. Jenže co když jednoho dne potká zvláštního upíra, který ji odmítá zabít nebo odvést do tábora? Příběh o lásce, odvaze, nadřazenosti a zmaru...

SarahBell


 

Svět je jiný. Změnilo se to, všechno. Bojím se vykročit ven z lesů. Jsem jedna z posledních, co přežívají mimo tábory. Lidi, co jsem znala, mí rodiče... všichni už jsou mrtví. Dostali je upíři, asi tak před dvěma týdny. Já a pár ostatních uteklo, ale většina byla buď na místě zabita, nebo odvedena do táborů.

Lidstvo pomalu vymírá. Upíři ovládli svět a začala jim docházet potrava. A tak začali pěstovat lidi v táborech jako prasata na jatka. Regulovaný chov, jak se tomu mezi námi říká. Jenže žádné my už není. Teď  jsem sama v lesích a nezbývá mi nic, než utíkat. Ale je těžké utéct před upíry. Musím se schovávat hluboko v lese, mezi skalami. A mám strach. Je mi sotva dvaadvacet a už bych měla zemřít? Ani náhodou. Říká se nám divocí lidé, protože žijeme mimo systém. Systém, který se mi nelíbí.

 

Vrátila jsem se zpět do jeskyně, kterou jsem na krátko obydlela. Zády jsem se opřela o tvrdý kámen a zhluboka se nadechla vlhkého vzduchu. Nikdy jsem nevěděla, co se může blížit, a tak jsem vždy byla napjatá k prasknutí. To se mi vyplatilo, protože jsem nyní zaslechla tlumené hlasy na skále nade mnou.

„Hej, cítíš to?“

„Co?“

„Člověka.“

„Asi tudy procházel.“ Vsadila bych se, že majitel tohodle hlasu lhostejně pokrčil rameny. Vyskočila jsem na nohy a neslyšným krokem jsem se přesunula hlouběji do jeskyně za takový veliký kámen. Nemělo cenu utíkat. Mohla jsem se jenom skrýt.

„S tebou není žádná legrace, Edwarde. Nechápu, proč ses dal na tu praštěnou dietu,“ řekl vyčítavě ten první hlas.

„Víš co, Alecu? Škubni si. Já se tam dolů podívám a ty počkej tady,“ promluvil Edwardův hlas. Zatrnulo mi a stáhla jsem se do ještě menšího klubíčka. Jestli mě najde a bude mít žízeň, patrně na místě zemřu. Jestli bude mít dobrou náladu, odtáhne mě do tábora a zemřu později. Seskočil na kraj jeskyně.

„Je tam něco?“ zavolal Alecův hlas ze shora.

„Nikdo tu není, slyším jenom tvoje podělaný myšlenky,“ řekl s úšklebkem a zhluboka se nadechnul. Věděla jsem, že mě cítí. Udělal pár kroků do hlubin jeskyně. Byla jsem naprosto vyděšená, ale s čistou hlavou. Zavrtěl hlavou, když stál jen pár kroků od kamene, za kterým jsem se shovávala, a pak se otočil a vykročil zpět. „Nic tam není.“

„Fajn, tak jdeme domů. Měl bys do sebe kopnout nějakýho živáčka. Stává se z tebe měkotina,“ řekl rýpavě Alec.

„Leda prd,“ řekl ten Edward. Pak se dali do běhu a já si konečně mohla oddechnout. Přežila jsem to. Byl sotva dva metry ode mě a nepoznal, že jsem tam. Ale co to říkal s těmi myšlenkami? Věděla jsem, že upíři mají schopnosti, takže on patrně dokázal číst myšlenky. Ale to by pak musel slyšet ty moje. Že by lhal, že neví, že tu jsem? Jenže nad tím není čas přemýšlet. Zítra se musím přesunout a mezitím se musím vyspat. Lehla jsem si na tvrdou zem a zabalila se do jediné deky, kterou jsem měla. Byla jsem tak unavená, že jsem okamžitě usnula.

Vzbudil mě ledový chlad přímo u mé tváře. Malátně jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl mladý muž s bronzovými vlasy a zlatýma očima. V prvních vteřinách jsem byla zmatená, ale byl tak ledově chladný, že mi došlo, že je to upír. Vyrazila jsem do sedu a zády se přitiskla ke kamenné stěně.

„Prosím, neubližuj mi,“ vypadla ze mě prosba. Bylo mi jasné, že nemá žádný význam. Už jsem mu patřila. Nemohla jsem se nijak bránit, protože můj zapalovač ležel v mém vaku asi dva metry ode mě.

„Nechci ti ublížit,“ řekl ten muž a já poznala ten hlas. Edward. Aha, takže mě dotáhne do tábora.

„Tak to mě raději rovnou zabij, do tábora s tebou nepůjdu,“ řekla jsem a v duchu jsem si začala nadávat za svou prostořekost. Tohle je můj konec.

„Já... chtěl jsem jenom vidět divokého člověka. Už jich je tak málo,“ řekl omluvně a odtáhl se ode mě dál.

„Cože?“ vyhrkla jsem a nejraději bych si dala pohlavek.

„Nechápej to špatně. Já věděl, že tu jsi, cítil jsem tě, ale neslyšel jsem tvoje myšlenky, a tak jsem chtěl vědět, co jsi zač. Jsem Edward,“ řekl a pomalu ke mně napřáhnul ruku. Nedůvěřivě jsem pohlédla na jeho roztaženou dlaň a moje ruce se ani nehnuly.

„Já vím,“ špitla jsem a pohledem stále visela na jeho ruce. Zamračil se na svoji ruku a zase ji pomalu stáhnul.

„Dobře, to asi nebylo nejvhodnější,“ přiznal. Nemohla jsem si pomoct. Působil na mě víc jako člověk, než jako upír. Hlavně proto, že neměl krvavě rudé oči. Proč mají vlastně jinou barvu? „Nemusíš se bát. Já nelovím lidi. Vyšel jsem si na lov nějaký tý pumy a vzpomněl jsem si, že jsi byla tady,“ řekl na vysvětlenou. Jenže tím mě zmátl ještě víc.

„Co se mnou chceš udělat?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Co? Nic,“ řekl pohoršeně, jako by ho to uráželo.

„Odvedeš mě do tábora, ne? Tak jako ostatní,“ řekla jsem smířeně.

„Ne, nic takového. Klidně si tu zůstaň, pro mě za mě,“ pokrčil rameny a otočil se k odchodu.

„Počkej. Co ty jseš vlastně zač?“ vyhrkla jsem a doufala, že nebudu muset litovat své otázky.

„Upír, co se vzepřel systému. A přesto mě mají Volturiovi rádi,“ ušklíbnul se.

„Proč?“ zeptala jsem se tak nějak všeobecně.

„Jsem Arův syn,“ řekl se znechuceným úšklebkem. „Bylo zajímavé tě poznat, i když stále neznám tvoje jméno.“

„Bella,“ vyhrkla jsem okamžitě a v tu chvíli bych si nejraději omlátila hlavu o skálu. Proč mu to vůbec říkám? Dal mi milost a já se mu ještě předhazuju.

„Tak zatím, Bello. Možná bychom se ještě mohli vidět,“ řekl, mrknul na mě a zmizel. V tu chvíli všechny mé svaly povolily a já se konečně nadechla. Co to bylo za podivného upíra, že mě nechá jen tak jít? Říkal něco o pumách a o lovu. A ten Alec, co tu s ním byl předtím, mluvil o nějaké dietě. A jeho zlaté oči. Vzepřel se systému? Jako že si nebere lidi z táborů? Nešlo mi to do hlavy. Vůbec nic z toho jsem nechápala. Jen jsem sebrala svoje věci, naskládala je do vaku a dala se na cestu. Tady už zůstat nemůžu. Vyklouzla jsem ven, zrovna když začalo pršet. Po pár krocích jsem byla úplně zmoklá, ale nedbala jsem na to a vydala se do rokliny mezi skalami. Chodila jsem celý den a hledala nějaký přístřešek. Někde na východě by měla být kolonie, ale nikdo nevěděl přesně kde. Kolonie se přesouvají z místa na místo, aby unikly upířím lovcům. Taky jsem do jedné patřila, dokud nás nechytli. A teď jsem byla odhodlaná najít jinou. Na kolonii jsem zase nenarazila, ale alespoň jsem našla vhodný úkryt na jeden dva dny. Byla to taková dutina ve skále s dobře ukrytým výklenkem. Rozhodla jsem se opéct zvěř, kterou jsem ulovila, a tak jsem začala sbírat dříví. Postavila jsem provizorní ohniště a rozdělala oheň. Když jsem zamířila k východu pro další dříví, málem mě ranila mrtvice. Byl to on. Seskočil ze skály nade mnou a lehce dopadl i z dvou set metrové výšky.

„Ahoj,“ řekl se samolibým úsměvem a vkročil dovnitř. Zase se ve mně všechno stáhlo.

„Takže sis pro mě přišel teď?“ řekla jsem přidušeně. Nebyl to sarkasmus. Opravdu mě to děsilo.

„Říkal jsem ti, že tě nechci zabít. To by byla škoda,“ řekl s upřímným výrazem. Trochu jsem se uvolnila. Jen nepatrně, ale uvolnila.

„Co tu chceš?“ zavrčela jsem.

„Chtěl jsem tě jen vidět. Vážně,“ řekl rychle a přísahal na dva prsty. „Fascinuješ mě.“

„Jsi divnej.“ Ale ne, znovu se dostává na povrch moje prostořekost. Příliš jsem se uvolnila. Ale on působí tak lidsky.

„A ty prostořeká,“ ušklíbnul se ironicky.

„Zabiješ mě za to?“ zeptala jsem se odvážně.

„Ne, já lovím jenom zvířata,“ řekl a já mu, nevím proč, věřila.

„A to jako proč? Máte nadvládu nad celým světem, můžeš si vzít cokoli se ti zamane,“ řekla jsem smutně. Posadila jsem se k ohni do nejzaššího kouta, takže jsem na něj dobře viděla, ale on ke mně nemohl přes oheň. Oheň. Jediná zbraň.

„Jenže já s tím nesouhlasím. Zažil jsem normální lidský svět. Byl daleko lepší než to, co z něj zbylo teď,“ řekl a ramenem se opřel o skálu. Dala jsem opékat králíka a on se nepatrně zaxichtil. Musela jsem si odfrknout. „Co?“ zeptal se s překvapeným úšklebkem.

„Co jsi to vlastně za upíra,“ ušklíbla jsem se. Začínala jsem si nějak moc dovolovat, ale nemohla jsem si pomoct. Vždyť je to v podstatě člověk. Sice mě může zabít, ale neudělá to.

„Nevybral jsem si to. Vybral za mě můj otec,“ pokrčil rameny.

„Jak to?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Když mi byly asi tak dva roky, otce proměnil Caius, který ho chtěl za společníka. Pak proměnil i mého strýce Marcuse a když mi bylo pětadvacet, pak i mě. Chtěl, abychom byli skupina nomádů, jenže ta povedená trojice se rozhodla ovládnout svět. Odmítal jsem to a chtěl jsem odejít, jenže ta proradná Chelsea mě připoutala k nim. Nemůžu odejít, ať se snažím sebevíc,“ řekl a z jeho hlasu čišela nefalšovaná zloba. Věděla jsem naprosto přesně, o kom mluví. Povídačky o Volturiových se vykládají mezi našimi dětmi jako horory.

„Nikdy jsem neslyšela o tom, že by měl Aro syna,“ řekla jsem překvapeně.

„Protože se to snaží utajit. Kdyby ostatní věděli, že má syna jako jsem já, který s ním nesouhlasí, tak by to zrovna nepodpořilo jeho status vládce."

„A ten Alec, kdo to je?“ Moje hrozná zvědavost. Je tak nebezpečná, ale neodolatelná.

„Alec? On a Jane jsou sourozenci. Mají obrovskou moc, ale jinak jsou to ještě děti. Nemá ani páru o tom, co tohle systematický vyvražďování znamená,“ odfrkl si naštvaně. Páni, on je snad doopravdy proti upířímu režimu.

„Máš docela zvláštní pohled na věc,“ řekla jsem překvapeně.

„Téměř celý lidský život jsem strávil s matkou, která milovala život,“ řekl lhostejně, ale bylo poznat, že se o tom nechce bavit. Tak jsem to téma nechala být, i když mě pálilo na jazyku. Neublížil mi, k mému údivu. Když jsem začala zívat, sám navrhnul, že odejde. Nějakým zvláštním způsobem mě přesvědčil, že mě nezabije, jakmile usnu. I přes to jsem si lehla na uzavřenou stranu za oheň, abych se cítila více v bezpečí. A druhého rána jsem se opravdu vzbudila v pořádku na stejném místě. Sbalila jsem se a šla dál. Určitě tu někde musí být další kolonie. A Edward si mě zase našel. Povídali jsme si zase dlouho do noci. A další den zase. A takhle dál. Já cestovala a on se mnou. Stále jsem nemohla pochopit jeho postoj, ale začínal se mi líbit. Začal to být můj přítel. A možná i víc. Nikdy jsem se ho nedotkla a on to respektoval. Byli jsme od sebe nejblíž metr a on to respektoval. Chápal můj strach. Znal důvod, proč utíkám a proč se bojím. Důvodem byla svoboda. Život. A svým způsobem se mi líbilo, jak za mnou stále chodí. Fascinovalo ho to, jak se mi nemůže dostat do hlavy, a tak hltal každé mé slovo. Stal se mojí oporou a já ho začala vnímat jako člověka. Vždyť on také vlastně utíká. Ještě hůř, on bojuje proti vlastnímu otci. A pak jsem se ho poprvé dotkla. Byl to jen letmý dotyk, když mi podával zapalovač, a já zjistila, že mi to vůbec nevadí. Už mě neděsil. Děsili mě upíři, ale ne on. Byla jsem víc v bezpečí než kdykoli jindy.

 

***

Seděla jsem naproti němu a drželi jsme se za obě ruce. Jen tak jsme seděli a jeden druhému se dívali do očí.

„Měla by ses zítra přestěhovat,“ navrhnul mi. „Nemohl jsem najít žádnou kolonii, ale budu hledat dál.“

„To nevadí,“ řekla jsem tiše.

„Ty je nechceš najít?“ řekl překvapeně a jeho zlaté oči zasvítily. Nepatrně jsem pohnula hlavou na stranu.

„Takhle můžu být s tebou,“ řekla jsem a lehce nadzvedla koutky.

„Udržím tě v bezpečí. Nikdy nedovolím, abys skončila v táboře,“ řekl a při té představě se bolestně zašklebil.

„Já vím,“ odpověděla jsem a zadívala se na prašnou zem. Jednou rukou jsem ho pustila a prstem začala kreslit do prachu slunce. „Tolik mi chybí.“

„Kdo?“

„Slunce. Je ho tak málo. Na jihu je ho víc. Jednou jsem našla silnici. Byla tak popraskaná a vrásčitá. Byla rozpálená od slunce a já jsem si sedla a začala jsem se jí dotýkat. Muselo tam jezdit tolik aut. Svobodných lidí,“ povzdechla jsem si.

„Odkud toho tolik víš o svobodném světě?“ řekl udiveně Edward.

„Moji rodiče se do toho narodili. Mámin táta umřel v táboře. Tátova rodina ani nepřežila útok. Oba byli ze San Francisca, vyprávěli mi o něm. O tom červeném mostě. Golden Gate. Tam vedla ta silnice. Do San Francisca. Bylo to tam opuštěné, polozřícené domy, převrácená auta... Jak jste to mohli dopustit?“ vydechla jsem. Neodpověděl. Ani nemohl odpovědět. V tu chvíli široký stín proříznul zbytky světla dopadajícího do jeskyně. Edward mě vytáhnul na nohy a strčil si mě za záda. Východ nám zastoupil Alec a ještě jeden veliký a hrozivě vypadající úpír.

„Já věděl, že se jednou zapleteš s tou chátrou,“ řekl jízlivě Alec.

„O čem to mluvíš?“ řekl na oko hloupě Edward, čímž ho vyprovokoval.

„Dej nám tu holku,“ řekl ten vysoký.

„Ty drž hubu, Felixi,“ zavrčel Edward. Jenže to ho vyprovokovalo ještě víc. Já se ani nehnula. Bylo mi jasné, že na tyhle dva Edward nemá. Felix po něm skočil a odhodil ho na druhou stranu stísněné jeskyňky. Alec ke mně přiskočil a pevně mě stisknul.

„Ne!“ vykřikla jsem.

„Jediný důvod, proč Arovi neřeknu o tomhle, je to, že jsi jeho spratek,“ zasyčel Alec. Pak jsem cítila jen hbitý stisk prstů, který mě okamžitě omráčil. Tohle je můj konec.

 

***

 

Probudila jsem se v táboře a na sobě jsem měla táborový stejnokroj. Otřepala jsem se. Byla jsem v malém betonovém domku se třemi postelemi a na sobě měla kalhoty a košili v barvě betonové šedi. Vyhrabala jsem se na nohy a rozrazila dveře. Byla jsem uprostřed obrovského tábora. Kolem dokola byla vysoká zeď a před ní ještě elektrický ohradník. Nebe bylo šedé stejně jako stejnotvárné betonové kostky, které fungovaly jako domy. Stejnou barvu měla i zem a všichni lidé. A všichni se tvářili... smířeně. Povídali si, šli do práce, děti si klidně hrály na ulici a smály se. Bylo jasné, že tohle je už několikátá generace tohohle tábora. Za těch čtyřicet let, co lidstvu nepatří svět, se tu muselo protočit tisíce lidí. Ze smrti se tu stala rutina. Pohlédla jsem na svou ruku. Stejně jako ostatní jsem na ruce měla elektronický náramek, který určuje, kolik mi je let, skupinu mé krve, kolik dětí mám a také to, kolik času mi ještě zbývá. Musela jsem se otřást nad tou představou. V tu chvíli do mě někdo šťouchnul.

„Do práce, mladá,“ řekl ten muž a ukázal k obrovské šedé kouřící budově. Tam se vyrábí úplně všechno, co upíři nebo lidé v táborech nezbytně potřebují. Vykročila jsem tím směrem a začala přemýšlet, co se stalo s Edwardem. Určitě je v pořádku. Vrátil se domů a do svého života. Zapomněl na mě.

„7451,“ zavolal jakýsi hlas, když jsem se dostala ke vchodu. Otočila jsem se tím směrem, ačkoli jsem nevědělam na koho volá. Byl to upíří dozorce v šedě modré kombinéze. „No ty,“ ukázal na mě. Podívala jsem se na svou náprsní kapsu. Měla jsem tam to číslo vyšité. Mluvil na mě. Vykročila jsem k němu a podívala se zpříma do jeho rudých očí. Naštvaně se na mě podíval.

„Co je?“ řekla jsem otráveně. Jestli se rozhodne mě zabít, tak do toho.

„Byla jsi vyžádaná,“ zavrčel a změřil si mě znechuceným pohledem. Pak mě popadnul za ruku a začal mě táhnout k obrovské bráně. Prošla jsem řadou čipování, scanování a kontrolami, než mě posadili do ušmoulaného auta a odvezli mě Bůh ví kam.

Když jsme dorazili na místo, začali mě tvrdě tlačit dál temnou chodbou. Vystoupili jsme přímo do domu, takže jsem nevěděla, kde jsem. Ale byla jsem vyžádaná, takže mě chce asi někdo důležitý. Šli jsme dlouho temnými chodbami s vysokými stropy. Stále mě popoháněli rýpáním do zad, až jsme došli k vysokým dveřím až ke stropu. Ty se pomalu otevřely a já byla vtlačena do obrovského sálu. Uprostřed byly tři trůny a na nich tři děsivě vypadající upíři. Jejich kůže byla jako potažená průhledným papírem. Samotní vládci. Aro, Caius a Marcus.

„To je ona?“ řekl opovržlivě ten tmavovlasý. Aro.

„Ano,“ ozval se tichý dunivý hlas spoza trůnů. Aro zkroutil tvář do úšklebku.

„Jsem rád, že ses rozhodnul vrátit se k nám. Opravdu chceš začít zrovna s ní? Příliš krve mít nebude,“ řekl Aro. „Vem si ji tedy.“ A v tu chvíli se ze své skrýše vynořil Edward. Pohledem mě prosil, abych nic neříkala.

„Chci to udělat v soukromí,“ řekl přidušeně.

„Proč?“ zeptal se Caius.

„Je to mé přání,“ řekl tvrdě.

„Ale-“ začal zase Caius s jistou dávkou zvědavosti.

„Ne! Prostě ji odveďte do mého pokoje!“ zaburácel Edward a zuřivě se na něj podíval. Jeden z nich mě začal táhnout pryč a já bez jediné hlásky hleděla na Edwarda, jak o něčem tiše mluví s Arem. Pak se za mnou dveře zabouchly a já zase skončila ve tmě.

Tvrdě jsem dopadla na ledovou podlahu v prostorné ložnici. Byla zařízená velice střídmě, jen komoda, veliká knihovna a s jistou dávkou marnivosti tu byla i postel. Vyškrábala jsem se na nohy zrovna ve chvíli, kdy se dveře znovu otevřely a dovnitř elegantně vklouznul Edward.

„Bello,“ zašeptal a okamžitě si mě přitáhnul do náruče. „Je mi to tak líto.“ Začala jsem se cítit v bezpečí. Stačila jeho blízkost, abych se cítila zase v pořádku.

„Nemůžeš za to,“ odpověděla jsem a plíce si naplnila jeho vůní.

„Ale ano, můžu. Ale budeš v bezpečí, schovám tě tady a pak tě dostanu ven,“ zašeptal a zabořil tvář do mých vlasů.

„Jak?“ řekla jsem nepřesvědčeně.

„Mám tady cestu do podzemí. Budeš tam muset pár dní zůstat a pak tě dostanu ven, slibuju,“ přísahal odhodlaně. Najednou se ozvalo klepání a oba jsme strnuli. Pak mě popadnul za ramena a začal mě tlačit za postel. Tam odklopil víko a ukázal dovnitř.

„Dej si pozor,“ zašeptala jsem.

„Ty si dávej pozor,“ řekl s úsměvem a pomohl mi dovnitř. Chtěla jsem se ho pustit a chytit se zábradlí, ale Edward mě vytáhnul zpět. Dal mi dlouhý polibek, měkký a cudný, ale o to víc se mnou otřásl. Pak se na mě ještě rychle podíval a postrčil mě do podzemí a zavřel za mnou poklop.

 

Zůstala jsem v podzemí, přesně tak, jak Edward chtěl. Často za mnou chodil, nosil mi jídlo, povídal si se mnou a líbal mě. Zjistila jsem, že jsem do něj čím dál větší blázen. Seděl se mnou celé hodiny v mokrých špinavých chodbách a povídal si se mnou.

„Dnes v noci. Půjdeme do San Francisca a zůstaneme tam. Nebo můžeme třeba do Paříže. Nebo do Londýna. Kamkoli budeš chtít. Zůstanu s tebou, už navěky,“ sliboval, když jsem byla stočená v jeho náruči.

„To je jedno. Chci být jen s tebou,“ zašeptala jsem. Naplňovala mě naděje. A pak jsem si něco uvědomila. „Proměň mě,“ řekla jsem najednou a odtáhla se, abych mu viděla do očí.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„Proč ne? Chci být s tebou navěky a všechno by to řešilo.“

„Upírů je už příliš,“ řekl se zavrtěním hlavou.

„Dám se na stejnou dietu jako ty. Budeme moct žít spolu,“ řekla jsem rozhodně.

„Uděláš to?“ řekl s novou nadějí v hlase. Přikývla jsem a on se na chvíli zatvářil nerozhodně. Prosebně jsem se na něj zadívala a on pevně stisknul víčka k sobě. Pak tvrdě přikývnul.

„Tak rychle,“ řekla jsem nedočkavě a nastavila mu svůj krk. A on to udělal. V tu chvíli mě pohltil zuřivý oheň, který sžíral každý kousíček mého těla. Moje srdce uhánělo jako splašené a já se usilovně snažila nekřičet. Věděla jsem, že je to jediná šance, jak být spolu. I když se stanu součástí mnou odsuzovaného druhu.

 

Když jsem otevřela oči, byla jsem na stejném místě. Edward mě okamžitě vytáhnul do sedu a pevně mě objal. Když mě pustil, oba jsme se vyhrabali na nohy. Chtěla jsem jít ven, utéct, na nic jiného jsem nedokázala myslet. Nevnímala jsem žízeň, nevnímala jsem svoji změnu. Nevnímala jsem nic.

„Musíme odejít. Teď jsou dvě v noci,“ informoval mě Edward. Přikývla jsem a rychle se rozhlédla kolem. Nikdo jiný tu nebyl.

„Kudy?“ zeptala jsem se.

„Rovně,“ řekl, vzal mě za ruku a dali jsme se do rychlého běhu. Utíkali jsme dál a dál, až jsme se dostali k malým dřevěným dvířkám zasazeným do kamenné zdi. Edward je otevřel a oba jsme vpadli do chladné noci. Byli jsme za budovou a hned před námi byl les a stačilo jen do něj přeběhnout. Oba jsme na sebe kývli a dali se do běhu. Začali jsme se míhat mezi stromy a já si užívala tu rychlost. Najednou jsem ale v nose ucítila ještě něco jiného, než můj a Edwardův pach. Je tady ještě někdo. Je jich víc. Ohlédla jsem se. Za mnou se stále přibližoval Felix. Ohlédla jsem se na Edwarda a ten se na mě překvapeně zahleděl. Jenže ve chvíli, kdy se nedíval před sebe před něj skočil jakýsi mladík a zastavil ho v běhu.

„Edwarde!“ zaječela jsem a zpomalila. Padla jsem do Felixova sevření. A tak jsme se museli vrátit zpět do toho doupěte upírů.

 

Opět jsem se ocitla ve velkém sále, tentokrát Edwardovi po boku. Přitáhnul si mě ochranitelsky do náruče a přímo se zadíval svému otci do očí. Dveře blokoval Felix a v místnosti byla přítomna i celá garda. Žádná možnost úniku.

„Co sis myslel, že děláš?!“ zakřičel Aro a vstal z trůnu.

„Proč mě nenecháš odejít?“ řekl ostře Edward a stisknul mě ještě silněji. Pomalu jsem pokukovala kolem dokola.

„Jak můžeš způsobit takovou ostudu své rodině? Nevíš, že stvořit upíra je přísně zakázáno?“ řekl a vydal nelidské zavrčení.

„Co s tím uděláš? Už se to stalo! Sám si tvoříš upíry z lidí, u kterých předpokládáš nadání,“ odpověděl Edward silně, až jsem se sama přikrčila.

„Zklamal jsi mě, Edwarde. Už jsi to udělal tolikrát, ale tohle je to nejhorší, co jsi mohl udělat,“ řekl zklamaně, ačkoli bylo poznat, že je mu Edward lhostejný. Aro byl tak sobecký a sebestředný.

„Takový už jsem. Nech nás odejít a už nikdy o mě neuslyšíš,“ navrhnul Edward. Najednou napjaté ticho rozříznul Arův ostrý smích.

„Nemůžu riskovat ztrátu autority, synu. A ty, ani ta tvoje žába pro mě nemáte žádný důležitý význam. Příliš jsi mě zklamal. Je mi to líto, ale jinak to už nejde,“ řekl téměř znuděně a otočil se k nám zády. Chvíli bylo ticho. Najednou do mě Edward zaryl prsty a pak mě pustil. Za ním stál Felix a v rukou držel Edwardovu hlavu.

„Né!“ zaječela jsem při tom pohledu a pocítila nenaplnitelnou potřebu pláče. Vzplál ve mně vztek a já Felixe prudce kopla do břicha až dopadnul na záda pár metrů ode mě. Celá garda se na mě vrhla a mě se podařilo jich pár zneškodnit, ale nakonec jsem skončila v jejich držení.

„A co ty?“ řekl Aro a zadíval se na mě. „Je mi to líto, ale prostě mi překážíte,“ řekl s ledovým klidem Aro, jen pár centimetrů od mé tváře.

„Tak už mě prostě zabij,“ řekla jsem připraveně.

„Myslíš, že jsem nevěděl, že jsi tam dole?“ pokračoval ve svém monologu. „Jen jsem čekal, až se rozhodnete utíkat.“

„Co ti na to říct? Blahopřeji?“ řekla jsem kousavě. Spalovala mě šílená bolest, přímo v mém srdci. Uvnitř mě vybuchl granát a jeho šrapnely se mi zevnitř zabodávaly do těla.

„Přesně to,“ řekl hlasitě Aro. Pak se rozpřáhl a jedním rychlým pohybem mi urazil hlavu. Trhání mého těla na kusy jsem necítila. Cítila jsem jen bolest ze ztráty Edwarda. Moje poslední myšlenka patřila naší zmařené a příliš krátké lásce. A tomu, že v tomhle světě už spravedlnost nemá šanci. Lidstvo už nemá šanci. Všechno je u konce. Tohle je konec.


 Doufám, že se alespoň trochu zalíbila a že vám bude stát za komentář. Byl to jen takový pokus, tak doufám, že se zalíbil.

Díky za čtení,

SarahBell



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Apocalypse:

 1 2 3   Další »
11.07.2018 [14:30]

NatyCullenovaZezačátku to bylo moc hezké jen mě odrovnal ten konec.

20. :D
14.08.2013 [15:53]

krásné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19. Moon
22.07.2013 [21:44]

MoonPovedené! Zajímavá myšlenka, hezky napsané... Co dodat? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.07.2013 [13:35]

AfroditaAliceCullenFakticky úžasné... dokonce mi ani nijak moc nevadil ten konec. Naopak asi to tak bylo správné... Ale stejně bych chtěla vědět, jak to dopadlo, jestli upíři postupně vyvraždili celé lidstvo a pak sami vyshli... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Nesii
20.07.2013 [15:26]

NesiiPoviedka bola proste krasna aj ked smutny koniec. Ale nevadilo mi to.
:-)

19.07.2013 [22:45]

Mispool Emoticon Emoticon Emoticon

15. forever
19.07.2013 [20:37]

úžasný,skvělý,krásný. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.07.2013 [20:31]

kachnullkaZajímavý nápad, ale přišlo mně to moc rychle ukončené a mohlo tam být více emocí... Emoticon Emoticon

13. Kells
19.07.2013 [20:03]

Až do poslednej chvíle som čakala, že sa prejaví Bellin dar a že sa to skonči happyendom. Emoticon Asi som priveľmi staromodna Emoticon Emoticon Mne sa poviedka náramne páčila aj keď som skôr na kapitolovky. Nádherne napísané Emoticon Emoticon Gratulujem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. lejdy
19.07.2013 [2:55]

s tými emóciami mali kočky pravdu, nevadilo by, ak by ich tam bolo viac, ale inak to bola veľmi dobre napísaná poviedka, udržiavala ma v napätí a ja som rada, že som si ju prečítala... Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!