Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 24. kapitola

31.07.2013 (12:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1602×

Příhodná píseň

Elvis Presley - Heartbreak hotel - 1956

Zbytek prázdnin jsem strávila zamčená ve svém pokoji. Nejedla jsem, témeř jsem nespala a celou dobu poslouchala uplakané desky. Když jsem konečně usnula, znovu a znovu se mi před očima odehrával Edwardův odchod ze všech možných úhlů. Už jsem o něm nedostala žádnou zprávu. Nedozvěděla jsem se, jestli odešel s Lynette. Patrně ano. Co bych měla já, co ona ne? Je krásná, nesmrtelná a může dát Edwardovi život plnohodnotného upíra. Je vhodnou adeptkou na 'Šťastně až na věky', na rozdíl ode mě.

Ve škole to bylo ještě horší. Rozneslo se to ještě dřív než to, co kdo dostal za dárky. Když jsem přijela na parkoviště, všechny pohledy padly na mě. Vick s klukama přijel ve svém dodělaném autě. Vypadalo opravdu krásně, ale já mu ho ani nepochválila. Holky se ke mně ihned přihnaly.

„Bells? Co se stalo? Udělal ti něco?“ ptala se ihned Laura. Zatřásla jsem hlavou. Rob na mě jen pokrčil rameny. Nechal mě, abych řekla svojí verzi.

„Jsem v pohodě, jasný?“ řekla jsem nakřáple.

„Zhubla jsi,“ řekla vyčítavě Bess a vzala mě do náručí. Na setinu vteřiny jsem s ní musela souhlasit. Začaly mi vystupovat žebra a klíční kosti. Kloubky na rukou jsem měla bílé, jak se přes ně napínala kůže. Bála jsem se, že se pod jejím sevřením zlomím. Moje oči bezděčně sklouzly na místo, kde obvykle parkovali Cullenovi. Edwardův Borgward tam nestál, na rozdíl od aut zbytku jeho rodiny.

„Ne, nezhubla,“ řekla jsem tvrdohlavě. Cítila jsem se jako rozbitá hadrová panenka. Taky jsem se tak pohybovala. Chvíli do mě hučeli a já jen vrtěla a přikyvovala. Neměla jsem na ně sílu. Pak jsme museli do třídy a tak všichni vyrazili. Chvíli jsem tam ještě stála a dívala se na prázdné parkovací místo. V co jsem vlastně doufala? Muselo mi být jasné, že nepřijede. Otočila jsem se k odchodu. Stále na parkoviště přijížděla opožděná auta, ale já věděla, že Edward už nepříjde. Každý úder mého srdce mlátil do té díry v hrudi.

„Bello!“ ozval se za mnou nejznámější hlas na celém světě. Byla jsem šťastná, že ho zase slyším, ale o to to bylo těžší. Snažila jsem se pokračovat v cestě, jenže on mě zastavil.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, oči sklopené k zemi. Nechci se dívat do jeho tváře.

„Jen chci vědět, že jsi v pořádku." Věděla jsem, že mě zkoumá pohledem. „Jedla jsi něco?“

„Jsem v pohodě.“ Tuhle větu opakuju poslední dobou nějak často.

„Ne, to nejsi.“ Zavrtěl rozhodně hlavou. Jeho prsty se dotkly mé tváře. Nedokázala jsem je setřást. „Chybíš mi.“

„Bež za Lynette,“ zašeptala jsem. NE! Zůstaň se mnou! Křičelo podvědomí. Chtěla jsem s ním zůstat.

„I když jsi mě opustila, nikdy bych s ní znovu neodešel. Prosím, Bello. Vrať se,“ zašeptal témeř neslyšně. „Nejraději bych Lynette utrhl hlavu, kdyby se ukázala." řekl trochu hlasitěji a hlavně s dávkou odhodlání.

„Kašli na toho zmetka, Bello!“ štěkla za mnou Laura a rozeběhla se k nám. Vytáhla jsem zpod trička řetízek, na kterém visel prsten od Edwarda.

„Miluju tě. Odejdi, prosím,“ řekla jsem jako zaúpění. Laura mě popadla za zápěstí.

„Nevim, co jsi jí udělal, ale tohle není naše Bella. Takže jí dej raději pokoj,“ vyprskla mu do tváře. Pak mě začala táhnout pryč a Edward tam stál dočista paralizovaný. Potlačovala jsem slzy.

Tupé zírání do zdi byla má záchrana. A taky jediná možnost. Všichni na mě pokradmu zírali. Nebyla jsem schopná slova. Navíc, Rosalie se na obědě tvářila tak nějak samolibě. Na dramaťák jsem prostě neměla a tak jsem se ulila. A takhle to šlo dál... Únor. Březen. Do poloviny května se o nás všichni bavili, ale už je to přestalo bavit. Snažila jsem se tu díru zaplnit, trávila jsem čas s partou, pokoušela jsem se smát, nebo se třeba opít, ale nic z toho nefungovalo. Díra se zvětšovala ještě tím, že jsem ho viděla každý den ve škole. Nemluvila jsem s ním. On nemluvil se mnou. Na dramaťáku to Halliersová vzdala a vzala nám role. V květnu jsem se rozhodla projít osamotě. Nějak jsem se zaloudala k okraji lesa. Chvíli jsem zauvažovala, ale pak jsem si řekla, že je to stejně jedno a vykročila jsem mezi stromy. Uviděla jsem Edwarda, jak postává na našem plácku. Vypadal, že přemýšlí. Pod nohou mi zašustilo listí a on se otočil. Na tváři mu přeběhla radost a hned na to zděšení.

„Bello,“ zašeptal a otočil se na mě celým tělem. Polkla jsem.

„Já...“ Došly mi slova. Nevěděla jsem co říct. Stát s ním takhle v lese, sama... Srdce mi začalo bít jako splašené a vymlacovalo ještě větší díru v hrudi.

„Odejdi,“ řekl naléhavě. Překvapeně jsem zamrkala.

„Cože?“ řekla jsem nechápavě.

„Odejdi,“ zopakoval prosebně a jeho oči křičely naléhavostí. Nechápala jsem to. Proč chce, abych odešla? Semkla jsem rty do úzké linky a zamračila se. Ne, nechci odejít. Už to dál nevydržím. Ale poslechla jsem. Jestli si to přeje on, tak to udělám. S tichými slzami jsem se otočila k odchodu a vrátila se mezi stromy. Naposledy jsem se otočila, když jsem uviděla Lynette, jak se samolibým výrazem přichází na mýtinu. Chtěla jsem vykřiknout, ale čísi ledová ruka mi překryla ústa. Dotyčný mě stáhnul na zem. Byl to Nicholas. Překvapeně jsem zamrkala. Naznačil mi, abych byla zticha a já pokývala hlavou. Spustil dlaň z mé tváře.

„Nevím, co tady vy dva plánujete, ale tohle se Lynette líbit nebude,“ zašeptal a nakoukl zpoza kamene, za kterým jsme seděli, na plácek. Já to pochopila až moc dobře. Edward nechtěl, abych viděla, co se chystá udělat. Vrátit se k ní.

„Já jsem tady zcela náhodou a raději bych umřela,“ řekla jsem ublíženě a on se na mě na vteřinu zadíval, jakoby se mi chystal splnit přání. Pak se ušklíbnul a pohodil hlavou.

„Ne, to bych nedokázal,“ řekl s úšklebkem a znovu nakouknul na plácek.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se Edward opravdu vrátí k Lynette,“ zašeptala jsem smutně. On na mě vyvalil oči.

„Takže on se s ní sešel, aby se k ní mohl vrátit?“ řekl překvapeně.

„Myslela jsem, že bojuješ za Lynette, tak bys to snad měl vědět, ne?“ vyprskla jsem. Zatvářil se nějak ublíženě, znovu zatřásl hlavou a neodpověděl.

„Pššt,“ naznačil mi a pokývl směrem k mýtině. Začali mluvit, ale já je neslyšela. Byli příliš daleko.

„Co říkají?“ zeptala jsem se tiše.

„Lynette se raduje a říká, že to věděla,“ pokrčil rameny. Nasucho jsem polkla. Sedím tady s upírem, který pomáhal jiné upírce mě zabít a nechávám si od něj tlumočit co říká si můj bývalý přítel s jeho bývalou přítelkyní. Začínala jsem v tom mít zmatek. Proč mě vlastně nezabil? „Edward říká, že si moc věří,“ zašeptal mi další informaci.

„Vážně?“ řekla jsem a povytáhla se, abych měla výhled. On mě znovu srazil k zemi.

„Teď jsem ho neslyšel, ale mluvil o tobě a tvářil se fakt příšerně. Co jsi mu provedla?“ zamračil se na mě varovně.

„Rozešli jsme se, aby mohl odejít s ní. A teď to opravdu udělá,“ řekla jsem smutně. Další úder do prázdného místa v mé hrudi.

„Jenže on s ní nechce odejít,“ zašeptal celkem zmateně. I já jsem byla zmatená. Zvedla jsem hlavu a naskytl se mi výhled na Edwarda a Lynette. Stáli asi metr od sebe. Lynettiny tváře se zhostil údiv. Edward se tvářil odhodlaně.

„Co to povídáš? Ty budeš raději s tou děvkou, než se mnou?“ zakřičela tak silně, že jsem to slyšela i já. Zalapala jsem po dechu.

„Nemůžu ti patřit, Lynette. Nikdo ti nemůže jen tak patřit,“ odpověděl hlasitě Edward. A v tu chvíli se zdálo, že Lynette vybuchne. Kdyby mohla, zfialověla by vzteky.

„To se ještě uvidí, kdo komu může a nemůže patřit,“ zakřičela vztekle. A pak se vydala pryč. Edward zůstal stát osamocený na mýtině. Chtěla jsem se k němu rozeběhnout a dát mu obrovskou pusu, ale Nicholas mi v tom zabránil.

„Bež pryč, nebo tě budu muset zabít. Nebo to udělá Lynette. Jsem pořád zlej, jasný?“ řekl. Zněl varovně. To nebyl vtip. Postavila jsem se na nohy a vykročila pryč. Dal mi šanci odejít. Prozatím. „A drž se od Edwarda dál. Lynette neskončila,“ řekl za mnou ještě. Když jsem vyklopítala z lesa, dala jsem se do běhu. A doběhla jsem až k našemu domu. Vpadla jsem do svého pokoje a zavřela se tam. Takhle zmatená jsem ještě nikdy nebyla. Tak dlouho jsem zírala do stropu a přemýšlela nad tím, že jsem usnula.

Probudil mě průvan v mém pokoji. A pak taky přikrytí mé tváře ledovou dívčí rukou. Vytřeštila jsem oči přímo do Lynettiny bledé tváře.

„Trochu si promluvíme, kotě,“ zašeptala šíleně a zvedla mě. Pevně mě držela a vyskočila z okna, nechaje okno otevřené. Ale ne. Nemyslím, že bude chtít mluvit.

Blížíme se konci a já vám prozradím, že už zbývá opravdu jen pár kapitol. A taky vám prozradím, že mám rozdělané malé letní pokračování, které bude mít tak deset kapitol. Doufám, že se budete těšit.

Zatím,

SarahBell

Toto je Seattle v roce 1957

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 24. kapitola: