Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wrong generation - 2. kapitola

03.07.2015 (20:30) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1330×

2. kapitola:

Z vládců nesnášela Johana nejvíc Caia. Nikdo ale neví proč. Oproti některým věcem je dost tajnůstkářka. Nejčastěji nenáviděný byl Aro. Naopak Marcus je typ upíra, krále, kterého nechcete tak moc zabít.

Johana už neměla šanci dohnat někoho ze svých přátel. Zdržela se příliš dlouho. Upíři, kteří chodí na svobodu jen v noci, nemívají tolik trpělivosti. Samozřejmě je nikdo nenutí, aby se potáceli v páchnoucích kanálech zdejšího podsvětí, ale co venku? Za svitu slunce na povrch nemohou – nakonec by se proměnili ve spálený uhlík. Přes prvotní třpyt až k poslední špetce prachu. Nemohou takhle zemřít, nemohou spáchat sebevraždu, ale mohou trpět. A navíc, kdyby je někdo viděl, byli by prozrazeni. A to je u Volturiových jeden z nejvyšších zákonů. Ten trestají smrtí. Mnoho z generace už se snažilo zabavit v bytech, barech, kde je tma, kam nedopochoduje ve dne ani špetka světla, ale přece jen je to neuspokojovalo tak, jak by chtěli. V podzemí jde hlavně o bezpečnost. Sem se žádný z Volturiových ještě neodvážil.

Johana rychle vyšplhala po měděném žebříku, opatrně odsunula poklop kanálu a bez povšimnutí zmizela ve stínech města. Cestou ještě kopla poklop zpět. Svou upíří ladnost na chvíli schovala a vystoupila na osvětlený chodník, kde se už potáceli místní opilci, účastníci rande nebo jen přízraky noci, ke kterým patřila i ona. V trochu ušmudlaných teniskách brázdila pouliční chodník. Na oslavu dnešní svobody udělala tu nejprostší věc, kterou může udělat každý člověk, každá bytost – nadechla se. Ať už jste bohatý, chudý, silný, tenký, kůň nebo krvelačný upír, tohle je naprosto samozřejmé a svobodné. Vzduch jí v seschlých plicích sice extázi nezpůsobil ani ho necítila, ale o to jí nešlo. Vždy si říkala, že je tak trochu na hlavu, když se tím snaží dokazovat, jak je naživu, když už její srdce dávno nebije.

„Ach,“ vydechla. Jako když se v horkém letním dni napijete ledové tekutiny… Tak osvěžující pro ni byl doušek naprosto nepotřebného, zbytečného vzduchu.

Pohled Johany:

Mé kecky klapaly po zemi jako by do rytmu. Do rytmu větru, cinkajících skleniček v restauraci nalevo, do zvuku města. Chci usnout a zase se probudit… Celé dny strávené v podzemí už mi lezou na mozek. Jsem tam teprve pár měsíců a už se mi to vymyká. Nechápu upíry, co tam dokážou jen tak sedět a čekat, snad na nějakou odplatu nebo co. A zítra to možná skončí. Jsem si vědoma toho, že setkání s Caiem bude mít hlubší následky, avšak za to, co mi udělal, se ho budu pokoušet roztrhat na kusy až do konce mého mrtvého života. To máme všichni v podzemí společné – my nikdy nezapomeneme! Není nás zas tak mnoho, ale každý jedinec má tolik nenávisti, že by mohl nakrmit všechny hladové na světě. Možná už zítra skončí můj dlouhý život. Už jsem si zvykla na to, být upír. Na všechny ty výhody, proplouvání životem, nestarání se o nic, jen o potravu. Po přeměně mým bratrem, kterého už jsem neviděla několik století, jsem ho proklínala. Myslela jsem jen na to, že jsem monstrum, mašina na zabíjení a požitek, nakonec jsem si na to rychle přivykla a odpustila mu to.

Došla jsem k jednomu klubu, jeho jméno jsem nepokládala za důležité, táhla mě tam ta hudba. Směs elektroniky a nějakého rocku. Otevřela jsem celkem mohutné černé dveře, které se lesky, vešla dovnitř a zaplatila symbolické vlezné. Vybíral ho nějaký nabušenec v kožené bundě. Díval se na mě divně. Moje reakce byla jen to, že jsem nechápavě zvedla obočí. Zíral až úchylně, když už jsem chtěla pokračovat dál po schodech, promluvil:

„Na co zíráš, kotě?“ V tu chvíli jsem měla chuť vyrvat mu srdce z hrudi. Pro mě by to byla hračka. Něco jako škrtnou sirkou, ale kde bych zase našla další takový bar? A i když lítost nedávám nikdy najevo, nechtěla bych být ta uklízečka, která by po něm ty sračky musela čistit. Jednou nohou na prvním schodu jsem trhla hlavou na něj.

„Na nic,“ řekla jsem naprosto klidně.

Místo další úchylné poznámky vztyčil pravou ruku, nechal ji plout ve vzduchu před ústy, ukazováčkem a přítelem prostředníčkem vytvořil pomyslné „V“ a jazykem mezi prsty zablemcal. V tu chvíli jsem mu ten růžovej sajrajt chtěla přimotat ke koulím. Avšak daleko rychlejší bylo ho přibít ke zdi. Levačkou jsme ho chytla pod krkem, hned se snažil vyprostit, já mu ještě přidala pozdrav kolenem do rozkroku.

„Tohle si zkoušej na někoho jinýho, ne na mě.“ V jeho očích se zračil jen strach o svoje nádobíčko. Nic víc, nic míň. Ani ho nejspíš nenapadlo, že bych ho mohla na místě zabít – jedním škubnutím. Ale nestojí mi za to. Jen ho vystraším, možná si potom na mě zavolá nějaký další obludný kamarády. No co, aspoň bude dneska legrace.

„Jen jsem žertoval,“ zanotoval přidušeně. Odhodila jsem ho na zem jako zmačkanou plechovku a sestoupila jsem po schodech. 

U baru bylo plno, pod pódiem bylo plno. Na něm stály hudební nástroje, které dychtily po instrumentalistech jako ďábel po duši. Ale ti se zatím neukazovali, přestože fanoušci pod jevištěm byli na hudbu podobně nadržení jako jejich nástroje. Jednou přijdou…

Sedla jsem si na barovou židličku a poručila si jedno mojito. Bílý rum je na mě sice sladký, ale mám ráda chuť limetek. Často si ho dávám jako rozjezdový drink, potom začnu s něčím tvrdším. Zády jsem se opřela o kovový bar a dala jsem si pořádný doušek. Přitom jsem si do sklenice namočila jeden z mých dredů, což se mi stává často, když do sebe jen neklopím panáky. Vytáhla jsem ho a lehce vyždímala. Pak jsem se rozhlédla kolem. Žádní pěkní chlapi na sání…

Kopla jsem do sebe celou první dávku a objednala jsem si něco ostřejšího – bourbon. Po dvou skleničkách jsem se cítila daleko uvolněnější. Alkohol na upíry sice nepůsobí tak, jako na člověka, ale jisté příjemné následky to má. Za chvíli jsem se zvedla a zamířila na dámy. Ne že bych chtěla použít toaletu, jen jsem se chtěla podívat, kdo to vlastně dneska vyšel mezi ně. Jak asi dneska vypadám? V podzemí se můžete upravit jen v nějaké smrduté kaluži.

Na záchodech momentálně nikdo nebyl. Přistoupila jsem k umyvadlu, které bylo dost nechutné, a vzhlédla jsem vstříc osobě v zrcadle. Vypadala jsem poměrně stejně jako před týdnem. Tvář hladká a studená, bez náznaku nějaké vrásky, bez náznaku citu – jen občan noci, anonym tmy a neznáma, co se přes den hrbí v kanálech. Asi miluju svůj život… Jako člověk bych mohla brečet o pomoc, mohla bych se zabít. Jako upír tuhle svobodu nemám. Tuhle vymoženost bych jim snad i záviděla, kdybych si na to už nezvykla.

Když jsem se vrátila k baru, vypila dalšího panáka a chtěla zaplatit za pivo, najednou mě zastavil nějaký muž.

„To je na mě,“ řekl rázně. Nebránila jsem se a napila se z lahve. On si koupil stejnou značku a přiťuknul si se mnou. „Já jsem Nick.“

„Ana.“ Vždy si zkracuji jméno. Nechci, aby mě mohli lehce najít. Kdyby chtěli, stejně mě najdou, ale co už.

„Ana? Jméno pro krásku.“ Flirtovací schopnost podnapilého drsňáka sice moc neobdivuju, ale je celkem milý oproti ostatním. „A copak děláš, Ano?“

„Právě sedím,“ připustila jsem s úšklebkem. Zkusíme, jak si zatím vede, nevypadá úplně opilý.

„To vidím, ale copak děláš za práci?“ Nejspíš jsem se spletla. Jeho výslovnost to sice nedá znát, ale to, že se snaží o napití se z láhve nosem, svědčí o opaku.

„Jsem servírka.“ Nudné zaměstnání, na kterém se není na co vyptávat. „A co ty?“ Řekla bych, že nejlepší balič žen v okolí.

„To ne… A já bych přísahal, že jsi anděl.“ Láhev se úspěšně dostala po cestě plné zkoušek do úst. Hurá! Spíš ďábel, hochu…

„Necháš se pozvat na panáka?“ optala jsem se.

Za deset minut už měl tak dobrou hladinku, že když z něj kapku upiji, nebude si to zítra vůbec pamatovat. Dezorientovaného jsem ho dovedla na dámské toalety. Opět jsem měla štěstí. U umyvadla byla jen nějaká opilá parta holek. Těm je úplně jedno, co se teď bude dít v jedné z kabinek. Vybrala jsem tu poslední, ta se zdála nejzapadlejší. On si samozřejmě myslel, že bude sex na záchodech. Ano, to je hrozně romantické. Promiň, ale není tu dvouvrstvý papír, tak dnes ne. Po menším polibku, kdy vraždil můj jazyk jeho ostrým dechem, jsem se od něj odtrhla a zakryla mu pusu dlaní.

„Ticho…“

Zatímco Johana nabírala síly na to, aby je mohla dalšího dne poměřit s Volturiovými, Alistair se snažil vymyslet plán.

„Tupí králové… Jen ukájí všechny svoje zvrhlý touhy. Jednomu z nich se zamane, že vyhladí jeden druh jenom proto, že se jich bojí,“ stěžoval si Alistair.

„Neříkej, že máš rád vlkodlaky!“ zasyčela Hannah. Krásná upírka z dob vlády krále Artuše, výborná bojovnice. Dlouhé čokoládové vlasy, temně rudé oči, dokonalá tvář, poutavé oči, hubená postava a její dokonalý cit pro to, být zlá mrcha, která dostane vše, co si zamane. Krom Alistaria, sice se spolu někdy vyspí, ale nikdy ho nezajímala jako něco víc než jen nástroj požitku. Přesto může mít snad kohokoliv, i když o nikoho opravdu nestojí. Na první pohled vykresluje postavu snad nějaké telenovelské frašky, ale uvnitř je daleko komplikovanější. Maska je přec tak důležitá.

„Nijak v lásce je nemám, to mi můžeš věřit, ale už jsem viděla i symbiózu mezi naším druhem a jimi.“

„Chceš tím snad něco naznačit?“ otázal se pobaveně Benjamin. Snědý upír z egyptské smečky. Tmavé a krátké kudrnaté vlasy, červené oči a roztomilost v jeho mladé tváři. Přesto si toho hodně zažil. „Byl jsem u té spolupráce, jestli si vzpomínáš. Já ti to připomenu…“

„To nemusíš,“ zavyl Alistair. „Ano, Volturiovi nás skoro všechny pobili a my jsme zbaběle uprchli. Nejsem na to hrdý, Benjamine.“

„A kdo by je jinak pomstil?! Měli jsme se nechat roztrhat na kusy?“

„Nedráždi ho,“ prohodila Hannah. „Víš, jak vášnivě rád dává proslovy. Na to, jak jsi byl samotářský, ses docela pochlapil.“

„Všichni z těch hadů za to zaplatí,“ upustila Alistairova ústa. „Teď máme šanci dostat toho blonďáčka Caia.“

„Takže to on chce vybít všechny psy?“ zeptala se Hannah.

„Ano, bojí se toho, jak proti nim může být bezmocný,“ pronesl Benjamin a zasmál se.

„A ty proti němu chceš jít jen s… šesti upíry?“ podivila se. „Bude mít gardu plnou těch Arových zázračných loutek se svými úžasnými dary.“

„Bude mít jen někoho, Aro by neposlal své nejlepší upíry vyřizovat jeho nenávistné boje.“

„Takže, abych si to ujasnila, Caius provozuje svůj upíří fetiš a my ho překvapíme jen v šesti?“

„Ale máme Johanu.“

„Je to snad Buffy?“ odfrkla Hannah. „Vždyť není až tak silná.“

„Možná jsi starší, ale ne silnější, Hannah. V tomhle mi můžeš věřit. Ona ho nenávidí a ráda rozsápe pár upírů, aby mu to mohla říct.“

„Silnější než já?“ vyjela na něj. „To jsi asi nechtěl říci, Alistaire.“

„Ty jsi samo nejlepší, Hannah,“ snažil se ji Benjamin umlčet. „A k čemu potřebujem toho stopaře a ostatní? Jsou mladí, snad jen pár set let.“

„Říká se tomu návnada, Benjamine,“ zasyčela Hannah. „A náš stopař se ještě nevrátil.“

„Vyrazíme zítra dopoledne,“ řekl Alistair a chystal se odejít.

„Dopoledne? Já myslel, že chceme najít my je. Ne, aby oni přišli k nám.“

„Neboj, má pršet,“ pronesl klidně.

„Říká se tomu moment překvapení, zlato,“ špitla Hannah a následovala Alistaira. 

Zatím to není nějak akční, ale musíme se prokousat začátkem, než nastoupí zápletky a další. Asi to není úplně senzační, ale snad se aspoň trochu líbilo. Díky za čtení, když už jsem po dlouhé době snad zase zpátky. :)

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong generation - 2. kapitola: