Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Wrong generation - 1. kapitola

Wrong generation - 1. kapitolaNe každý má stejnou šanci, ale pokud jsme ji dostali, je jen na nás, jak s ní naložíme. Někdo se jí oddá, jiný si s ní pohrává, až ji nakonec zahodí, a ti nejodvážnější či nejbláznivější ji roztrhají, jako by byla z papíru. Stvoření, která ji ale nakonec hodí po svých ochotných dárcích, žijí na chvíli v tomhle příběhu. Pojďte si je znepřátelit... Povídka o tom, co se stane, když jste tak hloupí, že rozzuříte vládce, ale natolik chytří, že jim unikáte.

(trailer)

1. Kapitola:

Kapky… dopadají zprudka na vlhkou, plesnivou zem. Ozvaly se čvachtavé kroky. Tento uchu nelahodící zvuk se odrážel od obloukových stěn jako světlo od ledové pokožky. Pár krys zpozornělo. Jedna si stoupla na zadní a předními tlapkami chytala rovnováhu. Dva černé špendlíky, jenž kroužily tmou. Ale kroky ustaly a už bylo opět slyšet jen pouhopouhé klopýtání vod v kanálech. Už tomu nevěnovala pozornost. Ale to nejspíš neměla dělat. Ve zlomku vteřiny u ní někdo stál. Bylo to žena – Johana (čti Džoana). Krysa už pískala v jejích chladných rukách. Jediným rychlým pohybem jí zlomila vaz. Bez zlomku nechuti či lítosti nad tvorem, který by jí nikdy neublížil. Ovšem… Tohle dělala každý den po stovky let. Brala životy nevinným živočichům. Nakonec přestala rozlišovat krysy, kočky nebo lidi. Vždyť i mezi člověčinou se najdou opravdové krysy, snad i větší a prachbídnější než její přítelkyně v kanálech. Mrtvou ji schovala do hluboké kapsy dlouhého, koženého kabátu. Pousmála se a dál vířila vody plné lidských fekálií. Inu, domove, sladký domove…

Poměrně zajímavá upírka tahle Johana. Původem ze Skandinávie, stará zhruba jedenáct století, byla dcera výjimečného válečníka. A sama se prý vydávala na vikinské výpravy za kořistí a bolestí. Na svůj původ je velmi hrdá a povětšinou se s ním netají, ba naopak. Vlasy má dlouhé a významně platinové, místy spletené do dredů. Jako ostatní upíři má rudé oči, ale jako jediné se jí barví do červena celé oči, když pije krev. Hodně upírů to považuje za známku vady. Zastávají názor, že je tzv. „nemocný upír“. Ale většina z nich zemřela buď její rukou, nebo se raději vzdala. Ale proč se jí oči barví do karmínu? To ví jen ona sama a vzhledem k tomu, jak křiví tvář, když se jí na to někdo optá, nebude to mít zrovna příjemnou minulost. A přestože je stará jen jedenáct set let, dokázala již zabít i upíry staré dva tisíce let. Většina upírů v podzemí se jí straní. Ale ona je nezávislá. Většinou je samotářská, ale má pár přátel, kterým věří. Nikdy nedovolila, aby byla něčí loutka, hračka, a proto asi skončila tady – mezi „podzemními upíry“.

Abyste rozuměli tomuto pojmu, musíte je pochopit. Pochopit upíry ze špatné, ztracená generace. Ne každý z nich nejspíš dostal šanci na lepší život, ale opravdu každý z nich se nenechal opít rohlíkem. Nikdy nesloužili nikomu jinému, nepodřídili se. Zato upíři, kteří dodržují zákony jiných upírů, kteří se staví na post vládců, žijí bez větších problému nad zemí. Jenomže ti, kteří se zprotivili zákonům Volterry, neměli jinou šanci, museli buď políbit králům boty, anebo se uchýlit do ústraní – do podzemí.

Johana vešla do místnosti okované ztrouchnivělými cihlami. Zápach z kanálů nebyl ničím příjemným, ale pro upíry to nijak zvlášť významné nebylo, povětšinou nedýchali. Zamířila k menší partě upírů, kteří se jen tak váleli v rohu.

Tahle místnost je něco jako hala v přepychovém sídle, jenomže je to tak trochu poblíž kanalizace. Zbloudilých upírů je hodně, takže je tu často rušno. A navíc tu každý den promlouvá pár upírů, kteří se snaží udržovat klid a neprozradit se lidskému světu. Ano, dokonce i tady se pár jedinců snaží vzbudit disciplínu. Blížila se šestá hodina večerní a slunce se za chvíli chystalo do hajan. A jakmile žhavé slunce uhasí svůj žár, začnou roztávat podzemní upíři – vylézají ven pod měsíční lucernu!

Upíří rychlostí byla u skupinky za sekundu. Na sobě pořád stejný kabát, šedivé roztrhané kalhoty, černé tričko na ramínka a tmavý šátek, který měla uvázaný do tvaru „véčka“, s lebkami. Došla k jednomu z nich a hodila po něm krysu.

„Říkala jsem si, že už budeš mít hlad, Jamesi,“ vyvalila na něj s úšklebkem. Zasmál se a hodil krysu jako tenisák do dálky. James – starý pouhé dvě stovky let, světle hnědé vlasy, vysoká postava s kamennou kůží.

„Za chvíli jdeme nahoru. Tam si vystopuju lepší kořist, věř mi!“

„Ty bys neulovil ani psa, kámo, natož nějakou pěknou kočičku,“ procedil mezi zuby Alex. Alexandr – pětadvacetiletý upír, který má jen pár set let. Rudé oči, středně dlouhé oříškové vlasy. Na první pohled sympatický člověk. Zábavný, avšak trochu nedospělý upír, který se snaží pouze si užívat.

„Jak chceš,“ ukončila jejich dlouhou konverzaci. „A co ty, Viky, nějaké plány na večer?“ Ale Victoria nestačila odpovědět. Victoria – rudovlasá upírka stará asi čtyři sta padesát let. Victoriiny pohyby připomínají kočku. Jako vždy rudé neproniknutelné oči a neobvykle vysoký hlas, který někdy působí dětsky.

„Tak schválně. Sázka,“ nadhodil James a švihnul očima po ženách. „Kdo dneska vysaje víc pěkných bab!“

„A jak to chcete posoudit?!“ vložila se do toho Victoria. „Chcete je svádět spolu? Jeden se bude vždycky dívat? Protože jinak nevidím možnost, že byste jeden druhému věřili, kolik jste jich měli,“ vypískla chytře.

„A co takhle sbírat jejich kalhotky? Podle počtu poznáme vítěze,“ navrhla Johana.

„A jak podle toho poznám, jestli byla ženská kus?“ opáčil Alex.

„Nevím. Snad podle velikosti?“ usmála se Johana.

„Zase další skvělej nápad,“ řekla Victorie a nadzvedla pochybně obočí.

„Jo, stejně všichni vědí, že já jsem mnohem –“

Známý zvuk ho ale přerušil – hlas známé osoby – Alistaira. Všichni upíři ztichli a sledovali štíhlého, vysokého blonďáka. Velmi ambiciózní průkopník upírů, jenž se vzepřel Arovi a ostatním králům. Je to upír starý jen sedm set let, ale i tak dost silný. Hned po své proměně se obrátil proti ostatním lidem. Dlouho žil samotářský život, ale poté, co naštval pár vládců, dostal se mezi nejhledanější upíry, jež chce Aro zabít nebo zajmout.

„Mí drazí přátelé, jelikož se blíží hodina naší svobody, nebudu to dlouho zdržovat,“ začal. (Jelikož je zrovna podzim, západ slunce se pohybuje někdy okolo šesté večerní) „Nechci a ani vám nemohu nakazovat, co dělat či nedělat, ale pamatujte na naše pravidla. Vysáté nástroje požitku laskavě uklízejte, také zahlazujte stopy po zubech a hlavně se nenechte nikým, opravdu nikým, zpozorovat! A to nejdůležitější: každý špeh od Volturiových buď pozná pomstu, nebo vaše záda. Nenecháme se přece zabít nebo nechat mučit, abychom neprozradili náš úkryt.“

„Každodenní přednáška o tom samém,“ špitne Alex. Ale ne dost potichu – Alistair se zastaví ze svého proslovného pochodu a zaměří se rubínovýma očima přesně na něj. Má totiž schopnost vyhledat cokoliv, pokud se to moc nepohybuje.

„Ach, Alexander, že ano?“ Na odpověď ale nečeká. „Něco ti snad nevyhovuje? Chceš se nechat zabít? Nebo chceš nechat na odstřel Volturiovým nás všechny?“

„Jen říkám, že to slyšíme večer co večer, už to umím líp jak ty…“ V Alistairovým očích se zračil hněv. Rozhodně to nebyl upír, který nechá vzdor bez povšimnutí.

„A víš, že večer co večer přibývají další? Upíři, kteří neznají naše pravidla. Jen nesmrtelná prasata, která chtějí sex, krev a slast v těch nejbizarnějších měřítkách. Záleží jim jen na sobě, ale na zachování naší společnosti nikoli. A proto je varujeme, aby věděli, že když budou nezodpovědní, budou nést následky.“

Na to už Alex nic neříkal, stejně by to nemělo cenu. Chystali se opustit místnost co nejrychleji, ale po Johaně byla sháňka.

„Můžeš na moment, Johano?“ špit Alistair.

Slyšela ho dost dobře, ale neměla chuť se s ním vybavovat, prostě šla pryč, dokud ji něčí paže nechytla za zápěstí.

„Pět minut tě snad nezabije,“ uštknul někam jejím směrem.

„Promiň, zrovna jsem se chystala jít vyhledávat sex, krev a co bylo to poslední?“ Jak jinak než s úšklebkem?

„Taky máš problém jako Alexander?“

„Jo, taky mě to štve. A víš co nejvíc? Že si hrajeme na nezávislý upíry, ale stejně se cpeš na nějakej post vůdce a štěkáš po nás rozkazy.“

„Má tady nastat anarchie? Nikdo jiný to tu nechtěl vést. A pokud nás Volturiovi najdou…“

„Ty jsi tak naivní, víš o tom?!“ Jen se na ni nuceně usmál. „Myslíš, že králíčci nevědí, kde jsme?! Ale ano, vědí. Vědí to moc dobře, ale neodváží se sem strčit na prst. Je to jako kdybys strčil malíček potřenej burákovým máslem do klece dravejch fretek – ukousnou celou ruku.“

„Kdyby nás našli, už dávno bych nežil, to mi věř.“

„Zas si nemysli, že jsou tak hloupí,“ opáčila. „Chtěl jsi mi vůbec něco nebo jen zdržuješ?“

„Potřebuji pomoc. Jste ty, Alexander a ostatní ochotní jít na menší exkurzi?“ Při této otázce mu nebezpečně vibrovalo obočí, avšak naprosto nečitelně.

„Nějaká hra?“ odfrkla Johana. „Nezajímají mě tvoje výlety s tvýma poskokama, promiň,“ řekla, otočila se na podpatku a už chtěla jít, když…

„Jdeme navštívit Volturiovy.“ Jejich označení zašeptal naprosto neslyšně. Johana se zastavila a prudce sebou trhla.

„Co je to za blbost?“

„Máme plán.“

„Jo? Plánujete si svou smrt? A co ta přednáška?! Chceš si zahrávat se životy nás všech?“ Poslední větu se snažila říct tak „vůdcovsky“ jako on.

„Jde nás jenom pár. Je to diskrétní návštěva.“ V tuhle chvíli už byla přímo u něho. Doslova se k němu nalepila, aby jí nic neuniklo, protože mluvili potichu. V místnosti už bylo sice prázdno, ale nikdy nevíte, kdo může poslouchat. „Bude tam jen jeden z vůdců a jeho směšná garda, co ho má ochránit.“ Johana sebou cukla. Kdyby byla ještě člověk, dvě věci by po ní lezly – mráz a červy.

„Kdo tam bude?!“ vychrlila neslušně hlasitě, přesto tiše. „Moment,“ zklidnila hlas, „jak to víš?“

„James není jediný stopař.“

„Můžeš mu věřit? Co když je to bouda…“

„Copak jsi nikdy neriskovala? Nebuď zbabělá.“

„A proč zrovna my? Je tu spousta upírů, kteří touží po setkání s… ty víš s kým.“

„Vím, že jsi silná. Možná jsi stará jen tisíc let, ale jsi mocná. Možná až moc.“ Chvíli stála bez hnutí, pořád v jeho blízkosti.

„Nemám zájem. Je to blbost, Alistaire!“ sykla a rychle pelášila pryč. Avšak Alistairovi stačilo jen jedno slovo.

„Caius,“ řekl poměrně hlasitě a nebojácně. Johana byla v tu chvíli jako přikovaná k podlaze. Naklonila hlavu tak, aby na něj viděla, a tázavě svraštěla čelo. „Ano, ten vůdce je Caius, milá John.“

„Taky jsem slyšela nějakou novinku,“ naklonila se zpátky k němu.

„Jakou?“ optal se podiveně. Vše, co se děje, musí přece vědět. Nebo ne?

„Zítra už budou jen dva vládci,“ špitla s radostí.


Děkuji za přečtení! :) Není to zřejmě příběh pro každého, ale rozhodně to bude temné a překvapivé, možná i zábavné nějakým tím mým způsobem. Nevím, kolik je tu teď aktivních čtenářů, avšak doufám, že se najdou nějací koně, kteří jsou na stejné vlně. Tak aspoň ten komentář napište, koláčci! :) Johnna 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Wrong generation - 1. kapitola:

 1
3. majka587
01.07.2015 [9:33]

Konečne niečo čo ma zaujalo viac ako na 60%. Určite napíš čo najskôr pokračovanie! Teším sa naň brutálne! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2015 [23:54]

slecnaVolturiovajá Tě prosím, já Tě žádám, pokračuj! Ale nezabíjeje mi pls Arýska! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.06.2015 [22:36]

VictoriaJamesLaurentkonečne po dlheeeej dobe poviedka, ktorá sa mi páči natoľko, aby som ju bola ochotná čítať. srdiečko mi zaplesá pri okamžitom spomenutí na volturiovcov, takže na ďalšiu kapitolu sa pochopiteľne neskutočne teším. dúfam, že nás necháš nazrieť aj do súkromia volterry, budem sa tešiť . zaujímalo by ma, či je viky s jamesom spolu, alebo nie. ale to už predbieham. budem sa tešiť na ďalšiu časť Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!