Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 18. kapitola

20.07.2012 (13:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2908×

Pozorovala jsem jeho tvář, která se ke mně blížila a děsila se toho, co se stane. Vymýšlela jsem všechny možné scénáře, ale ani jeden nesplnil to, co se za pár okamžiků stalo. Čekala jsem vášnivý polibek, kterých jsem od jeho otce dostala dost, ale nic takového se nekonalo. Jemně přitiskl své ledové rty na ty mé a já vydechla. Už jednou mě políbil, ale teď to bylo jiné. Hezkým způsobem jiné. Netlačil na mě, dával mi možnost útěku, ale já neměla ani pomyšlení na to, že bych ho teď nechala se jen o kousek pohnout. Cítila jsem na tváři slzu, která pomalu stekla k našim rtům a odtáhla se. Jeho oči byly pořád zavřené, ale po několika okamžicích je otevřel a já pohlédla na ty dva topazové drahokamy. Zářily.

„Pojď, pojedeme. Musím tě včas vrátit domů, jinak mě tvůj táta nechá zavřít,“ pobídl mě a dlaní vyhledal tu mou. Pevně ji stiskl a vedl mě k autu. V půli cesty si mě hodil na záda a rychle doběhl k místu, kde stálo Alicino Porsche. Pustil mě, pomohl mi nastoupit a rychle vyjel směrem k Seattlu. Nevnímala jsem nic kolem sebe. Jediné, co má mysl přijímala, byly pohyby jeho prstů v mé dlani. Byla jsem zmatená. Co to mělo znamenat? Proboha, spala jsem s jeho otcem, nemůžu s ním být. Měl by mě nenávidět, ne milovat.

Když jsme dojeli do města, už se mě nedotýkal. Prošli jsme několik bytů, které jsem měla vytipované, ale ani jeden nesplňoval to, co jsem potřebovala. Když jsme se blížili k poslednímu bytu, už u dveří jsem měla zvláštní pocit, že tady je mé místo. Cítila jsem, jak ke mně stěny promlouvají, že jsem konečně doma. Pohladila jsem zeď na chodbě a usmála se. Ze schránky jsem vyndala klíč, sevřela ho v dlani a spolu se svým společníkem pro špatné chvíle jsem se blížila k bytu číslo deset. Zasunula jsem klíč do zámku, otočila jím a otevřela dveře. Připadala jsem si jako v ráji. Prostorná chodba s botníkem, sedačkou a kobercem. Pomalu jsem kráčela k prvnímu pokoji a v půli cesty ztratila dech. Místnost byla velká, sladěná do modré barvy v moderním pojetí. Postel, skříň, zrcadlo, stůl a velké okno. Vedlejší pokoj mě tak nezaujal, ale také byl hezký. Koupelna byla veliká, prostorná a světlá. Kuchyně splňovala to, co jsem požadovala a obývací pokoj byl dost velký pro dva. Když jsem se vrátila do předsíně, pohlédla jsem na Edwarda a usmála se.

„Je dokonalý,“ vydechla jsem okouzleně a pohladila stěnu, na které byla nalepena tapeta s nevinným světlým vzorem.

„Ano, to je,“ souhlasil a do ruky vzal papír, který ležel na botníku. Rychle přečetl, co na něm bylo napsané, a podíval se na mě.

„Jak moc je drahý?“ zeptala jsem se a obávala se odpovědi.

„Polovina toho, co si ochotná do něj investovat,“ odpověděl mi a já na něj překvapeně pohlédla. Přešla jsem k němu, vzala mu papír z rukou a podívala se na čísla, která mě vyděsila.

„Co to povídáš? Vždyť je to mimo moji finanční situaci. Nemám na něj,“ povzdychla jsem si zklamaně a papír položila zpátky na místo, kde byl.

„Tu cifru vyděl dvěma a už jsi na čísle, které je pro tebe stravitelné,“ namítl a já se na něj otočila.

„Proč bych ho dělila dvěma? Nechci tu nikoho cizího, tenhle byt je pro mě jako stvořený,“ pověděla jsem mu a posadila se na sedačku vedle botníku.

„Tu druhou polovinu bych zaplatil já,“ vysvětlil a já na něj pohlédla. Nebyla jsem schopna jakéhokoliv pohybu. Jen jsem tupě zírala do jeho zlatých očí a naprosto nechápala, o co mu jde. Zasmál se mému výrazu a posadil se vedle mě.

„Přemýšlej. Budu chodit na vysokou, která je jen deset minut pěšky odtud. Mám to blízko domů, když se rodina vrátí, mám to blízko k lesu, kde budu lovit. Pro tebe je to dokonalý byt a pro mě taky. Pochopím, když to odmítneš, ale lepší nabídka už se ti nenaskytne,“ polemizoval a já mu musela dát za pravdu. Lepší nabídka už nebude. Otočila jsem se na něj a natáhla k němu dlaň. Přijal ji a já se zasmála.

„Předem upozorňuji, že nejsem moc pořádná,“ varovala jsem ho a poslouchal jeho smích, který naplnil náš nový byt.

Když jsem se svým plánem svěřila rodičům, tatínek se zvedl, popadl pušku a zvolal, že jde toho chlapce seznámit s pravidly, která bude muset dodržovat. Maminka ho však uklidnila a neskrývala nadšení, které málem způsobilo, že se vznášela nad židlí. Raději jsem se zvedla, šla si sbalit a snažila se ignorovat její plány na společnou večeři. Večeři, kde by u jednoho stolu usedli rodiče, já a Edward. Jen při té představě jsem se otřásla. Ještě před pár měsíci jsem plánovala, že jednou usednu za jeden stůl s rodiči a s ním, ale najednou bylo vše jinak.

Během několika dní jsem si přestěhovala věci do svého nového ráje. Maminka mi pomáhala a neskrývala nadšení nad tím, jak je Edward pohledný a milý. Pomáhal nám s krabicemi a já se divila tomu, že si přivezl jen dvě tašky. Já bych svoje stěhování přirovnala ke stěhování národů. V koupelně jsem si sobecky přivlastnila poličku u umyvadla a druhou polovinu skříňky se zrcadlem. Když jsem vyzvala Edwarda, aby si v koupelně uložil věci, jen zakroutil hlavou a řekl, že si je nechá v pokoji. Nechápala jsem proč, ale nakonec jsem to hodila za hlavu a skládala si oblečení do úhledných komínků a ukládala je do skříně, kterou jsem si okamžitě zamilovala. Stejně jako obývací pokoj, který splňoval vše, co jsem si představovala. Chtěla jsem si nenápadně přivlastnit pohovku nejblíže velké televizi, ale když se na ni Edward rozvalil a začal se dívat na sport, ze svých plánů jsem musela upustit.

Věci už jsem měla uložené, všechno připravené, ale do nové postele jsem se ještě nechystala. Bála jsem se toho, co na mě dolehne, až se smířím s tím, že už nebudu bydlet doma. Nahlas bych to nepřiznala, ale byla jsem stále vázaná na své rodiče. Po tom, co se stalo, jsem znovu přišla na to, jak důležití pro mě jsou.

Zbývalo pár týdnů do začátku školního roku a já začala být pěkně nervózní. Sháněla jsem co nejvíce informací o nové škole, profesorech a obávala se toho, co se první den stane. Zrovna jsem seděla na pohovce a pročítala si informace, když jsem za sebou uslyšela povzdychnutí. Otočila jsem se a všimla si Edwardova pobaveného pohledu.

„Proč si to čteš? Stejně nic z toho není pravda,“ prozradil mi a já povytáhla obočí. Posadil se vedle mě a vzal si papíry, které ležely na stole. Přečetl si je a zasmál se.

„Pojď se mnou, dám ti odbornou přednášku,“ zvedl se a natáhl ke mně ruku. Usmála jsem se, chytila se ho a došla se převléknout. Měla jsem v plánu si sebou vzít notes a zapisovat si to nejdůležitější, ale když jsem si všimla jeho pobaveného pohledu, raději jsem všechno nechala doma.

Pomalu jsme došli ke škole a já opět obdivovala její majestátnost a osobnost, kterou tato stará budova měla. Poslouchala jsem Edwardův odborný výklad o škole, o tom, jak to tak chodí, jak se co dělá, jak co probíhá a kdo na škole učí. Podle toho, co všechno mi řekl, mi došlo, že na této škole nebyl jen jednou. Obdivovala jsem to, s jakou nadsázkou a humorem vyprávěl o kapacitách učících na univerzitě.

Po půl hodině, kdy mu konečně došla slova a on se tak mohl nadechnout, se na mě otočil a pousmál se. Poděkovala jsem mu a chtěla jít zpátky domů, ale chytil mě za paži a donutil mě tak, abych se na něj otočila.

„Pojď se ještě projít,“ vydechl a já kývla hlavou. Šli jsme kus od sebe, oba jsme si udržovali bezpečný odstup. Procházeli jsme se po Seattlu a já obdivovala to, co jsem ještě neviděla. Edward občas něco prohodil, ale jinak byl tichý, rozhlížel se kolem sebe a vedl mě hlouběji do města. Když jsme došli na náměstí, přešel Edward ke kašně a pohladil tmavý kámen. Došla jsem k němu a udělala to samé.

„Pamatuji si doby, kdy tady žádná kašna nebyla,“ vydechl a já se na něj překvapeně podívala.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se ho šeptem a všimla si jeho pobaveného úsměvu.

„Víc, než si myslíš,“ odpověděl a do ruky nabral vody, kterou po mě následně prskl. Překvapeně jsem se na něj podívala a osušovala si tvář, kterou zasáhl. Smál se a bylo na něm vidět, že se baví, ale mě do smíchu nic nebylo. Chtěla jsem mu to oplatit, ale věděla jsem, že kdybych po něm prskla vodu zpátky, netrefila bych se. Naštvaně jsem se otočila a vydala se na cestu domů. Ani jsem se neotáčela, bylo mi jasné, že jde za mnou. Když jsem procházela kolem velkého stropu u silnice, přidal se ke mně a odkašlal si.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě rozzlobit,“ zašeptal a já se na něj podívala. Měla jsem sto chutí mu něco říct, ale když jsem si všimla jeho upřímného pohledu, změkla jsem. Zbytek zpáteční cesty jsme mlčeli, ale já se pro sebe usmívala, když si Edward několikrát povzdychl.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 18. kapitola :