Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 1. kapitola

22.04.2012 (15:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 7731×

Když jsme byli malí, kladli nám na srdce, abychom nesahali na horké věci, jinak se spálíme. Varovali nás, ať nechodíme s cizími lidmi a nemluvíme s nimi. Učili nás, že zlo je nejčastěji uvězněno v lidech. Radili nám, abychom nedávali své srdce někomu, kdo si toho neváží. Já, stejně jako mnoho ostatních, jsme tyto rady nebrali vážně. Spálili jsme se o horký hrnec, pozdravili jsme někoho, kdo nám byl cizí, věřili jsme člověku, který byl zlý a lapili jsme se do jeho lží a slibů. Já, stejně jako mnoho ostatních, jsem se zamilovala…

Mohla jsem si ho tisíckrát zakázat, ale kdykoliv jsem ho uviděla, všechno ve mně se sevřelo a na tváři se mi objevil úsměv, který jasně dokazoval mé city. Nemohla jsem tomu zabránit. Věděla jsem, že je to špatné a moje láska nikdy nebude opětována, ale citům jsem nemohla přikázat, aby na něj zapomněly. Chodila jsem kolem něj každý den a přála si, aby si mě všiml. Znal mé jméno, věděl, do jakého ročníku chodím, ale nikdy mi nevěnoval víc než jen pozdravení ze slušnosti. Usmíval se, povídal a rukama si pomáhal, aby potvrdil to, co měl na mysli.

Seděla jsem až vzadu, v poslední lavici. Místo vedle mě bylo prázdné a já mohla nerušeně pozorovat boha před sebou. Světle blonďaté vlasy mu spadaly do tváře a on si je co chvíli dával za ucho. Měl na sobě modrý svetr, který obepínal jeho svalnaté tělo a ukazoval tak to, co jsem si tak moc přála vidět. Otočil se ke mně zády, sebral z lavice papíry a rozešel se po třídě. Na každou lavici položil jeden list a zadání písemné práce, kterou nám oznámil. Došel k mé lavici, věnoval mi jeden veselý úsměv a položil přede mě dva papíry. Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mě uhodila dokonalá vůně jeho parfému. Lehce kořeněný, nasládlý a vysoce návykový. Několik hodin jsem hledala podobnou vůni ve zdejší drogerii, ale neobjevila nic, co by se alespoň trochu přiblížilo té dokonalé souhře vůní, které vycházely z jeho těla.

Dívala jsem se na papír a neměla páru, co vlastně čtu. Ještě před hodinou jsem si vše pamatovala, ale najednou jsem měla okno. Mohl za to on. Seděl za katedrou, hlavu podloženou rukama a sledoval dění za oknem. Venku pršelo a kapky dopadající na plechovou střechu vydávaly nepříjemný zvuk podpatků na asfaltu. Ošila jsem se a snažila se napsat alespoň něco, ale kdykoliv mě něco napadlo, tužka se dotkla papíru a myšlenka byla fuč. Pohlédla jsem do jeho zlatých očí a s překvapením pozorovala jeho ladnou chůzi. Nohy ho vedly ke mně a já si hodila vlasy dopředu. Naklonil se nade mě, podíval se na prázdný papír a povzdychl si.

„To si opravdu nic nepamatuješ?“ zeptal se tlumených hlasem, který vyvolal chvění mého těla. Zakroutila jsem hlavou a tím pohybem se jemně dotkla jeho hrudi. Byl tak blízko. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se jeho těla. Sevřela jsem prsty v pěst a drtila propisku, která pod náporem potlačované touhy praskla. Po ruce mi stekla modrá barva a pár kapek dopadlo na můj bílý svetr. Bylo mi to jedno. Vnímala jsem vibrace jeho hrudi, když se mi snažil oživit paměť. Pootočila jsem hlavu a koutkem oka sledovala jeho pohybující se rty. Byly rudé, voněly a měly tvar srdce. Pomalu jsem se zvedla a tím pohybem ho donutila odtáhnout se. Toužila jsem si ho přitáhnout zpátky k sobě, ale inkoust kápl na mé světlé kalhoty a já dala přednost sobě. Přešla jsem k umyvadlu a snažila se vyčistit to, co už dávno zůstane viditelné na světlé látce. Marně jsem se pokoušela odstranit kaňky, ale bylo to zbytečné.

„Omluvte mě,“ pípla jsem nesměle a vyšla ze třídy. Doběhla jsem na záchody a pevně se chytila umyvadla. Svět se se mnou zatočil a najednou se všechno stalo vratší, nestabilnější a těžší. Na ramenou jsem nesla tíhu svědomí svého i svědomí všech ostatních. Přála jsem si, aby odešel. Toužila jsem se zbavit toho pocitu, který mě rozechvíval. Milovala jsem ho tak moc, až se mi dělalo zle. Byl ženatý, měl děti a nikdy by ho nezajímala studentka střední školy. Průměrná jak v prospěchu, tak ve vzhledu. Ve své třídě jsem platila za krásku, ale v porovnání s těmi, které se před ním producírovaly, jsem neměla šanci. Byl moc dokonalý. Viděla jsem jeho manželku jen jednou, ale podle toho, jak se k ní choval, ji miloval. Z každého pohybu, který udělal, mi dokazoval, že nikdy nebude můj. Každým slovíčkem, které jí řekl, mi dokázal, že jsem jen studentka. Jen dívka, kterou učí.

Když jsem se vrátila do třídy, byla prázdná. Na chodbě byl slyšet šum a ruch. Radost z přestávky. Posbírala jsem své věci, nasoukala je do kabelky a zvedla se. Uviděla jsem ho stát u dveří a srdce se mi rozbušilo dvojnásobnou rychlostí. Snažila jsem se zachovat klid a zhluboka se nadechla. Nahodila jsem slušný úsměv, smyslnou chůzi a vydala se ven z učebny. Procházela jsem kolem něj, když se dotkl mé paže. Sevřel ji a otočil mě čelem k sobě. Zajíkla jsem se a viděla v jeho očích zlost. Poznal to. Poznal, že jsem se do něj zamilovala, a určitě mě vykáže z jeho hodin. Zavřela jsem oči a očekávala nejhorší. Slyšela jsem, jak se nadechl a pustil mou ruku.

„Jestli to takhle půjde dál, nechám tě propadnout,“ řekl a já překvapeně otevřela oči. Propadnout?

„Cože? Vždyť nemám zas tak špatné známky,“ ospravedlňovala jsem se, ale on jen záporně zakroutil hlavou. Z desek vyndal papír z klasifikací, ukázal na mé jméno a já vyděšeně sledovala sérii pětek. Jedna vedle druhé. Samostatně by nebyly tak děsivé, ale vedle sebe ve mně vyvolaly pocit viny. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla něco říct, ale předběhl mě.

„Zítra po škole se za mnou zastav v kabinetu, nějak to vyřešíme,“ řekl a odešel. Stála jsem na místě několik minut a nemohla uvěřit tomu, co řekl. Po škole. V kabinetě. Pokud si myslel, že mi tak dá možnost dokázat mu, že v hlavě něco mám, tak se pletl. Pokud s ním budu sama v jedné místnosti, zapomenu i to málo, co jsem věděla. Když se do třídy začali hrnout jiní studenti, vzpamatovala jsem se a běžela do učebny, kde jsem měla hodinu. Posadila jsem se do poslední lavice a tvář položila na studenou lavici. Proč sem přišel? Proč nezůstal na Aljašce? Proč mi popletl hlavu a udělal ze mě uvzdychanou citlivku?

Zbytek dne jsem byla mimo. Nechala jsem si dát pětku z matematiky, protože jsem nebyla schopná vzít do ruky tužku, natož něco vypočítat. Snažila jsem se trochu vzpamatovat, ale nešlo to. Tížilo mě vědomí, že s ním budu sama. V kabinetě, který je na druhé straně školy. V místnosti, která je daleko od všeho, co by mě mohlo v případě nouze zachránit.

Ten večer jsem nemohla usnout. Zvedla jsem se z postele, došla na chodbu a z poličky si vzala otcovy prášky na spaní. Spolkla jsem dva a lehla si. Trvalo věčnost, než začaly působit, ale když jsem se ráno probudila, vše kolem mě bylo jiné, jistým způsobem hezčí. S úsměvem na tváři jsem se zvedla, oblékla si své oblíbené oblečení, trochu se nalíčila a vydala se na cestu do školy. Dojela jsem na parkoviště, zajela na své obvyklé místo a zastavila. Z palubní desky jsem sundala křížek, který jsem dostala od maminky, a sevřela ho v dlani.

„Prosím, ať to dopadne dobře,“ zašeptala jsem a křížek pustila. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho a vydala se na popravu. První hodinu jsem přežila ani nevím jak, druhou také a třetí jsem prospala. Na obědě jsem se pořádně najedla, abych neomdlela hlady, a vydala se do učebny angličtiny. Profesorka mě vyzkoušela a já dostala za jedna. S dobrým pocitem jsem se vydala směrem k jeho kabinetu a každým krokem, kterým jsem se na to místo blížila, jsem byla nejistější. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama a přála si, aby mě někdo zachránil. Minula jsem několik místností a čím blíž jsem byla tomu proradnému místu, tím víc mi bylo špatně. Zastavila jsem se u dveří označených číslem deset a zhluboka se nadechla. Bylo těžké zvednout ruku, zatnout ji v pěst a zaťukat. Sebrala jsem poslední zbytky odvahy a udělala to. Nemusel jsem čekat dlouho, hned vzápětí se dveře otevřely a já pohlédla do jeho vážné tváře. Ustoupil od dveří, pokynul mi rukou a trochu se usmál. Následovala jsem směr jeho ruky a nejistě vešla dovnitř.

Seděla jsem na židli, dívala se na text a cítila na sobě jeho pohled. Povídala jsem mu o fotosyntéze, dýchání a všem možném. Každým slovem jsem si vybavovala víc a víc informací. Navázala jsem na novou látku a odpověděla mu na otázky, které ležely přede mnou. Usmála jsem se, položila ruku na stůl a dál mluvila. Neslyšela jsem jeho kroky, ale když jsem na své ruce ucítila jeho ledovou dlaň, ztratila jsem nit. Překvapeně jsem sledovala naše spojené ruce a vše kolem mě přestalo existovat.

„Pokračuj,“ zašeptal mi do ucha, které následně políbil. Koktala jsem, zadrhávala se, ale snažila se povídat dál. Rty putoval z mého ucha na krk a poté na šíji. Otřásla jsem se a pevně sevřela jeho dlaň. Otočila jsem se a pohlédla do jeho tváře. V očích mu pohrávaly ohníčky vášně a já se znovu otřásla.

„Co to děláš?“ Byla jsem tak zmatená, až jsem mu začala tykat. Nezajímalo mě to, sledovala jsem jeho tělo, jak se ke mně blíží a jak se sklání k mé tváři. Cítila jsem jeho dech na líci a z úst se mi vydral vzdech. Přisál se na mé rty a já se překvapeně odtáhla. Pohlédla jsem do jeho tmavých očí a svět se se mnou znovu zatočil.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 1. kapitola: