Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 2. kapitola

25.04.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4891×

Pomalu se ke mně sklonil a znovu mě políbil. Měla jsem tolik důvodů ho dostrčit a utéct, ale nechtěla jsem. Ve chvíli, kdy se rukou dotkl mého pasu, se všechno proměnilo v prach a já se nechala vtáhnout do víru vášně, která ovládala mé tělo. Přitiskla jsem se na něj a ucítila, jak si mě vyzvedl do náruče. Posadil mě na stůl, omotal si moje nohy kolem pasu a zavzdychal. Přitáhla jsem si ho za vlasy blíž k sobě a pocítila, jak se jazykem dobývá do mých úst. Poddala jsem se jeho tužbám a zasténala, když se jazykem dotkl toho mého. Polibky jsem mu oplácela a ucítila, jak si mě k sobě přitáhl ještě blíž.

Myslela jsem na jeho ženu, na děti, které na něj čekají doma a odtáhla se. Pohlédla jsem do jeho tmavých očí a nešťastně se usmála. Zakroutila jsem hlavou, seskočila ze stolu a přešla ke dveřím. Nedovolil mi odejít. Chytil kliku, podíval se na mě a znovu přitiskl své rty na ty mé. Chtěla jsem se bránit, ale nešlo to. Natlačil se svým klínem na ten můj a já ucítila, jak je vzrušený. Vyzvedl si mě do náruče, zasténal a shodil ze stolu všechny své věci. Udělal to přesně tak, jak jsem to viděla ve filmech. Posadil mě na stůl a rty sjel na můj hrudník.

Svíjela jsem se pod ním a snažila se uhýbat jeho rtům, které se věnovaly mým ňadrům. Viděla jsem na něm, jak si to užívá a jak moc se mu to líbí. Rukou jsem ho pohladila v klíně a on na mě překvapeně pohlédl. Přestal mě dráždit, svlékl mi kalhoty i s kalhotkami a zaútočil na místo, které hořelo touhou. Nesnesla jsem tu dokonalou hru jeho prstů, a proto jsem rozepnula pásek na jeho kalhotách a pozorovala, jak po jeho nohou sjely až na zem. Spodní prádlo si stáhl sám a vážně pohlédl do mých očí. Roztáhla jsem nohy, usmála se a políbila ho.

Ležela jsem na zemi mezi kupou papírů a rozdýchávala ten nával vášně, který ještě pořád prostupoval mým tělem. Carlisle ležel vedle mě, zhluboka dýchal a držel mě za ruku. Uspokojení pomalu, ale jistě ustupovalo a mně docházelo, co jsem to vlastně udělala. Podívala jsem se do očí svému milenci a viděla v nich radost, vášeň a vinu. Pomalu jsem se zvedla, do rukou vzala své oblečení a v rohu jeho kabinetu se oblékla. Když jsem odcházela, otočila jsem se a pohlédla na jeho nahé tělo.

„Promiň,“ zašeptala jsem a utekla. Pospíchala jsem k autu a nevnímala nic kolem sebe. Celé tělo se mi třáslo a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem provedla. Vyspala jsem se s ženatým mužem. S mužem, kterého miluji. Pro mě to znamenalo hodně, ale co on? Chtěl si jen užít? Měl mě jen jako povyražení?

Tu noc jsem nemohla usnout. Kdykoliv jsem zavřela oči, uviděla jsem jeho dokonalý obličej a na těle cítila jeho polibky. Seděla jsem na posteli, lehce se třásla a netušila, co mám dělat. Milovala jsem ho, toužila jsem být s ním, ale stačilo by mi být jen jeho milenka? Byla bych spokojená, kdybych věděla, že doma spí se svou ženou? Přemýšlení mě tak zmohlo, že jsem nakonec usnula a nechala se vtáhnout do říše snů. Díky bohu se mi nezdálo o něm, takže jsem se vyspala. Nabrala jsem sílu a rozhodla se, že to nechám být. Když mě bude chtít, najde si mě. Když ne, na všechno zapomenu. Připravila jsem se, trochu se nalíčila a celá roztřesená se vydala do školy.

Jela jsem pomalu, nechtěla jsem tam být moc brzy. Snad poprvé jsem dodržovala silniční předpisy. Držela jsem se předepsané rychlosti a zhluboka dýchala. Cítila jsem se hrozně. Vyspala jsem se s mužem, který měl manželku a děti. Sice nebyli jeho, ale byl to jejich otec. Byli mého věku. S jedním z nich jsem dokonce chodila do třídy.

Seděla jsem v lavici, zapisovala si to, co nám diktovala profesorka a prosila hodinovou ručičku, aby se na chvilku zastavila. Proklínala jsem každý pohyb, který udělala a modlila se, aby tato hodina nikdy neskončila. Jeho hodiny jsme měli každý den, bohužel. Jindy jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím, ale teď jsem se bála toho, co udělá. Učebnou se ozvalo zazvonění a já sebou polekaně trhla. Nespokojeně jsem zamručela a uklidila si své věci.

Cestou jsem zvažovala možnost, že bych na hodinu nešla, ale byla bych hodně zbabělá, kdyby mé místo zůstalo prázdné. Musela jsem čelit svým démonům, i když ten největší je neodolatelně krásný a dokonalý. Krok po kroku jsem byla blíže oné učebně a zhluboka se nadechla. Překročila jsem práh, došla ke své lavici a vyndala své věci. Pohodlně jsem se usadila na dřevěné židli, otevřela sešit a snažila se zapamatovat si něco z minulé hodiny. Četla jsem zrovna o rozmnožování obojživelníků, když jsem si znovu vzpomněla na jeho vášnivé přírazy a steny, které mě dostaly do extáze. Zakroutila jsem hlavou a podívala se na hodiny. Za pár vteřin se nad mou hlavou ozval zvuk, který pro mě znamenal zkázu. Pohled jsem zapíchla do lavice a zkoumala její nedokonalosti. Ve chvíli, kdy jsem objevila novou rýhu, se kolem mě ozvalo zavrzání židlí a já věděla, že je tady. Pomalu jsem se zvedla, pohledem pořád sledovala lavici a cítila, jak mi srdce tluče do žeber.

Mluvil o přírodě, o tom, jaké to bylo tam, kde žil, a jak rád by se tam vrátil. Poté položil otázku nám, jaké místo máme nejraději. Bylo mi jasné, že mě se nezeptá. Věděl, že bych nebyla schopna odpovědi. Když domluvila Angela, která měla dlouhý příběh o jednom jezeru, pomalu se zvedl, vzal do ruky písemné práce a rozešel se po třídě. Každému položil na lavici kousek papíru, prohodil pár slov a šel dál. Když byl u mě, položil přede mě papír a povzdychl si. Podívala jsem se na velkou čtyřku, která zdobila poloprázdný zašedlý papír a také si povzdychla.

„Nebylo to nejhorší,“ vydechl a já se na něj překvapeně podívala. Myslel mou písemnou práci nebo včerejší odpoledne? Zalovil v kapse, vytáhl malý papírek a vložil mi ho do dlaně. Usmál se, dotkl se mé dlaně a vydal se dál. Celá roztřesená jsem papírek rozbalila a přečetla těch pár slov, která napsal svým krasopisem.

Přijď po vyučování do mého kabinetu. Musíme si promluvit.

Cítila jsem, jak mi srdce bije do prsou, a zhluboka se nadechla. Podívala jsem se na jeho dokonalé tělo, pousmála se a vzpomněla si na to, co se mezi námi stalo. V podbřišku mi lehce zatrnulo a já znovu pocítila motýlky, kteří se snažili dostat z mého těla.

Nevím, jak uběhly zbylé hodiny, ale stála jsem před dveřmi jeho kabinetu a celá nervózní zvedla svou dlaň zatnutou v pěst a třikrát zaťukala. Narovnala jsem se, zhluboka se nadechla a čekala. Uslyšela jsem, jak si za dveřmi někdo odkašlal, a pousmála se. Dveře se otevřely a já pohlédla do jeho dokonalé tváře. Rty měl stažené do tvrdé linky, ale když se na mě podíval, uvolněně se usmál a rukou mi pokynul, abych šla dovnitř.

Seděla jsem na té tvrdé dřevěné židli, nervózně se ošívala a očekávala nával jeho slov. Obávala jsem se toho, že mě od sebe odežene. Klepala jsem jen při představě, že mi řekne, abych ho nechala být.

„Omlouvám se. Nevím, co se se mnou stalo, nechal jsem se unést. Udělal jsem chybu,“ začal a já raději zavřela oči. Věděla jsem to. Byla to chyba. Obrovská chyba.

„Já vím, neplánovala jsem to,“ odvětila jsem a oči nechávala zavřené. Uslyšela jsem, jak si povzdychl, a otřásla se.

„Na druhou stranu to byla ta nejhezčí chyba, jakou jsem kdy udělal,“ zašeptal blízko mého krku. Otevřela jsem oči, pomalu se k němu otočila a lekla se toho, jak blízko byl. Skoro jsem se tváří dotýkala té jeho. Nahlas jsem polkla a jemně se usmála.

„Pro mě to taky bylo hezké,“ vydechla jsem lapená v jeho zlatém pohledu. Spaloval mé tělo svýma velkýma upřímnýma očima a já najednou ztratila nit. Nic kromě těch dvou dokonalých očí jsem neviděla. Mrkl, a tím přerušil náš oční kontakt. Znovu jsem nabyla svého okouzleného rozumu a nadechla se.

„Máš rodinu. Doma na tebe čeká manželka, děti,“ připomněla jsem mu a viděla, jak se mu napjala čest.

„Já vím,“ odpověděl a posadil se za stůl. Vložil si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl.

„Jestli to pro tebe nic neznamenalo, nemusíš se bát. Nikomu nic nepovím,“ slíbila jsem mu a zvedla se. Vzala jsem do ruky svou tašku, otočila se ke dveřím a měla v plánu odejít. Za mnou se ozvalo vrznutí židle a trhavé nadechnutí. Ruku jsem položila na kliku a na zádech ucítila jeho dotek. Zavřela jsem oči, nechala se od něj hladit a znovu propadla jeho kouzlu. Stačil jeden dotek a všechno se proměnilo v prach. V prach, který unášela vichřice chtíče a touhy.

„Neodcházej, prosím,“ zašeptal mi do ucha a vydechl. Jeho ledový dech způsobil, že jsem se zachvěla a nemohla racionálně uvažovat. Jeho dlaň se z mých zad přesunula na bříško a sjela ještě níž. Trhavě jsem se nadechla a překryla jeho dlaň tou svou. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do jeho černých očí.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 2. kapitola: