Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 37. kapitola

26.08.2013 (11:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1961×

Z jejího objetí jsem cítila upřímnou a hlubokou lásku, které je schopná jen žena, matka, která miluje své dítě nade vše. Pevně mě objímala a já cítila, že tohle jsem potřebovala. Důkaz toho, že v ní zůstala alespoň část té dokonalé a milé osoby, kterou jsem jako malá tolik milovala. Starala se o mě jako o drahokam, opatrovávala mě jako nejdražší šperk, jako nejcennější dar. V hlavě jsem přejela všechny své vzpomínky na to, jak jsem byla šťastná, když mě česala, když si se mnou povídala, když mě nechala se dívat, jak se líčí a vybírá si oblečení. Milovala mě, stejně jako táta. Po tváři mi stekla jedna neposedná slza a za ní druhá. Plakala jsem pro všechno zlé, co jsem si musela prožít, abych přišla na to, jak je to pro mě důležité. Tohle bylo to, co dokázalo vyléčit všechna zranění, ukonejšit každý smutek, uklidnit každou situaci – matčino objetí.

Nevím, jak dlouho jsme tam stály, ale stále mě objímala a já dál plakala. V daný okamžik jsem ji milovala, během vteřiny jí odpustila všechno zlé, co mi provedla. Poznala jsem na ní, že se něco stalo. Po nekonečně dlouhé době se ode mě odtáhla a jemně se na mě usmála.

„Než odsud odjedeme, chtěla bych ti něco říct,“ začala a posadila se. Mě si stáhla na klín a já ji objala kolem ramen. Políbila mě na temeno hlavy a zhluboka se nadechla.

„Nikdy jsem to nechtěla udělat. Stát ti v cestě ke štěstí, ale musela jsem. Sama jsem to zažila a celou tu dobu se děsila toho, že se stane něco podobného. Proto jsem tě tam nechtěla pustit,“ vysypala ze sebe a já se od ní odklonila. Neměla jsem páru, o čem to mluvila.

„Nikdy jsem ti o ní nevyprávěla. O Irině. Byla to moje sestra, kterou jsem milovala nade vše, i když jsme si mnohdy nerozuměly. Hádaly jsme se a bojovaly proti sobě, ale nakonec jsme se objaly a šly spolu dál. Když naše matka zemřela, já a Tanya jsme se hodně sblížily, matka pro nás byla to nejdůležitější na světě. To Irina necítila. Respektovala ji a svým způsobem ji i milovala, ale když odešla, zůstala stejná. Po stovky let jsme spolu utíkaly před sebou samými, až jsme nakonec narazily na Cullenovi,“ vyprávěla a její oči byly skelné, nebyla tu se mnou, vrátila se do minulosti. Sevřela moji dlaň pevněji a pokračovala.

„Pomohli nám a my se zavázaly, že když budou oni v ohrožení, pomůžeme jim. A také jsme to udělaly. V té době už s námi byli i Carmen a Eleazar. Cullenovi měli nějaké potíže s královskou rodinou, která vládla všem upírům, a my se jich zastali. Tím jsme si podepsali rozsudek smrti, stále jsme s nimi měli nějaké problémy. Uběhlo několik stovek dalších let a všechno se změnilo. Edward se zamiloval do lidské dívky, pak utekl, ona skočila z útesu a Irina se do toho nešťastnou náhodou zapletla. Neboj, už se dostanu k tomu, proč ti to vlastně vyprávím,“ odmlčela se, když jsem nakrčila obočí. Tohle mi nikdy nikdo neřekl.

„V té době jsme narazili na vlkodlaky. Měniče, kteří stále žijí a stále se mění. Byl to pro nás šok, ale nakonec jsme s nimi uzavřeli dohodu a rozhodli se čelit Volturiovým. Naposledy. Jenže Irina se zamilovala do upíra na špatné straně, kterého zabili vlci, a zaplatila za to životem. Mstila se a nedošlo jí, že tím všem jen ubližuje. Zabili ji proto, že se zamotala do sporu upíra a vlkodlaků,“ vydechla a schovala si tváře do dlaní. Beze slova jsem ji pozorovala a konečně chápala. Ona se bála, že mě láska k němu zabije. Proto mě chtěla zpátky doma. Někdo jí musel říct, jak je to vážně.

„Mami, mně ta láska nic neudělá, já jsem s ním neskonale šťastná. On je má druhá polovina, nikdy by mi neublížil. Je to láska, která pomáhá, která léčí,“ snažila jsem se jí to vysvětlit, ale ona se tvářila pořád stejně.

„Mám o tebe strach. Bojím se, že ztratím i tebe,“ děsila se a její oči ztmavly.

„Ale nemáš k tomu důvod. Podívej se na Ness, je s Jacobem šťastná a dokonce budou mít děti, jsou spokojení a jeden bez druhého nemůžou být. Otisk je něco dobrého, čistého a nevinného, není to prokletí,“ vysvětlovala jsem dál a ona ke mně vzhlédla. Využila jsem situace a pohladila ji po tváři.

„Táta tě moc miluje, jsi jeho život, ale otisk je něco víc. On je moje druhá polovina, bude mě ochraňovat a plnit každé mé přání. Je to láska na celý život. Vzala jsem si ho a zpečetila tak to, že on je ten pravý,“ pokračovala jsem a mluvila bych dál, ale zastavila mě.

„Mluvíš jako ona,“ zašeptala.

„Já ale nejsem ona. Jsem silná žena. Silná jako moje matka. Miluju ho a vím, co je pro mě nejlepší. On je prostě moje druhá polovina. Tečka. Nebudu tě tu přemlouvat, abys mě za ním pustila. Odjedu tak jako tak,“ chtěla jsem to ukončit, ale ona mě pohladila po tváři a povzdychla si.

„Kdy jsi dospěla? Kdy se z tebe stala dospělá žena? Proč nejsi tou malou holčičkou, co neusnula bez pohádky?“ ptala se sama sebe a já ji políbila na čelo.

„Dospěla jsem už dávno, ty sis to jen nechtěla přiznat. Jsem vdaná žena a s tím už nic nenaděláš,“ ukončila jsem náš rozhovor a jí bylo jasné, že na tohle téma už se s ní nebudu bavit. Zvedla se a pohledem zavadila o moji tašku.

„Pojedeš s námi nebo nás opustíš už teď?“

To byla složitá otázka. Měla jsem je nechat jet a vrátit se za ním? Jak přijme to, že jsem se vrátila? Chtěla jsem být s ním, opravdu moc, ale jak to bude cítit on? Ublížila jsem mu natolik, že už mě v životě nechce vidět?

Pozorovala jsem světla odjíždějícího auta a cítila, že jednu nehezkou kapitolu už mám za sebou. Konec hádek, konec lží a přetvářek. Naposledy jsem jim zamávala a zasmála se, když mi táta zatroubil na rozloučenou. Ano, budou mi chybět, ale byla jsem si jistá, že je brzy znovu uvidím. Vrátila jsem se do domu a sbalila si zbytek věcí. Tašky jsem naházela do kufru auta, ještě jednou prošla prázdný dům a zamkla ho. Bez zbytečného pláče a dojímání jsem opustila svůj domov a poprvé od té doby, co jsem ho opustila, jsem se upřímně zasmála. Těšila jsem se na něj. Budu s ním, se svým manželem.

Prožívala jsem jakési déja vu, když jsem přijížděla k benzinové pumpě. Neodolala jsem a nakoupila několik kousků koláče, který jsem si tu tehdy objednala. S voňavým sáčkem a dobrým pocitem jsem se rozjela k vile. Museli mě slyšet i cítit, ale nikdo z domu nevyšel, všude bylo ticho a já pomalu vystoupila. Z domu byly slyšet hlasy a smích. Chtěla jsem jít zazvonit, ale u prosklené stěny se mihla postava s rozčepýřenými vlasy a já zůstala stát na místě. Edward se natočil mým směrem a usmál se. Během okamžiku se vedle něj objevila Ness a dívala se ven. Všimla si mě a povyskočila si. Rychle vyběhla ze dveří a hnala se mým směrem. Skočila mi kolem krku a já ji pevně objala.

„Konečně dostala rozum,“ vzlykala tiše a já se smála. Když se ode mě odtáhla, všimla jsem si jejího bříška. Proboha, to jsem opravdu byla pryč jen dva měsíce? Vypadalo to, že za chvíli porodí.

„Proboha, Ness! Netušila jsem, že to půjde tak rychle,“ bavila jsem se na její účet, ale ona se k mému překvapení nerozčílila, jen se usmívala a zářila jako sluníčko.

„Podle dědy je spojení poloupíra a vlkodlaka na podobné bázi jako spojení člověka a upíra, takže za pár týdnů už tady budou pobíhat malí vlčci,“ vysvětlovala mi nadšeně. Pohladila si tu velkou zeměkouli a vypadala naprosto šťastně. Dojal mě pohled na ni, takže jsem byla ráda, když se vedle mě zjevil Emmett a já tak mohla své slzy v očích připsat na účet jeho vtípkům. Přivítala jsem se s nimi a svým způsobem byla ráda, že tu nebyl. Nevím, jak bych se zachovala, kdyby stál mezi nimi a čekal na objetí.

Po pořádném přivítání a nočním lovu jsem si své věci odnesla do pokoje, který mi svěřili již při mém minulém pobytu. Pokoj byl stále stejný, ale to mu za žádnou cenu neubíralo na kráse. Vyndala jsem si to nejdůležitější a oblečení naházela do skříně s tím, že si ho srovnám další den. Byla jsem z té cesty a lovu docela unavená, takže jsem kousky koláče donesla do kuchyně a zavolala mamce. Oni už byli dávno na místě, takže mi nadšeně povídala o domě a já byla ráda, že má nový objekt zájmu. Vypadalo to pro mě slibně.

Umytá a neskutečně unavená jsem z koupelny došla do pokoje a rozestlala si. Seděla jsem na té úžasně měkké posteli a z tašky vyndala ještě jednu věc, která tu nemohla chybět. Červený rámeček, který dodával naší svatební fotografii tu pravou romantiku, jako by rozzářil celý pokoj. Usmála jsem se na dvojici, která spokojeně zářila a povzdychla si.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 37. kapitola: