Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 36. kapitola

21.08.2013 (10:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1810×

První den jsem prospala, druhý jsem snědla polévku, kterou mi přinesl táta, a třetí den jsem musela na lov. Za celý můj pobyt ve vile jsem byla na lovu dvakrát, takže mi začaly docházet síly, ale v mém rozpoložení mi to bylo jedno. Jedině táta měl takové argumenty, že mě vytáhl z pokoje a dovedl ke dveřím, kde stála mamka a starostlivě si mě měřila.

„Zlatíčko, proč jsi tam pořád zavřená? Můžeme ti pomoct.“ Spolkla jsem poznámku, že její pomoc mi stačila a raději se zhluboka nadechla.

„Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se mi nakupila práce s projekty, navíc jsem volala do té kavárny, kde jsem kdysi pracovala, takže toho mám hodně. Zanedbávala jsem se a teď mám hafo času to napravit,“ odpověděla jsem jí s mrazivým klidem, až jsem vyděsila samu sebe.

„Vážně zase budeš pracovat? Nemusíš to dělat, to víš,“ snažila se mě zlákat k válení se doma s její osobou za zadkem, ale neměla šanci.

„Už jsem se rozhodla. V tomhle jsem po tobě, co si vezmu do hlavy, toho se nepustím,“ vmetla jsem jí do tváře a raději opustila dům. Neměla jsem tušení, co ostatního bych jí řekla a na jednu stranu jsem jí nechtěla ublížit. Pohled na mě jí musel způsobit bolesti víc než dost.

Nevnímala jsem, co jsem vlastně skolila a kolik toho vypila. Byla jsem v jakési mlze, která mi dovolila jen párkrát za den probudit se a vnímat. Poté jsem znovu padla do temnoty a nechala se sžírat smutkem a zoufalstvím. Bylo to dětinské a naprosto to ničemu nepomáhalo, ale bylo to to nejlehčí, co jsem v dané chvíli mohla dělat. Táta přestal ve chvíli, kdy jsem se zvedla a rozhlédla se kolem sebe. Došel ke mně a objal mě kolem ramen.

„Mám radost, že ses rozhodla pro práci v té kavárně. Mám ji už prověřenou a chovali se k tobě slušně,“ pochválil můj výběr a já se poprvé od návratu domů lehce pousmála.

„Byly tam jen ženy, tak doufám, že to tak zůstalo.“

A také že ano. Pamatovaly si na mě, takže mě rychle přijaly zpátky mezi sebe a já se vrátila tam, kde jsem se učila, když jsem chodila na vysokou. Byly to roky, na které jsem ráda vzpomínala. Byla jsem vyjukaná mladá holka, která nevěděla nic o světě a teď jsem byla vdaná žena se zlomeným srdcem. Táta možná tušil, že se mezi námi odehrálo něco vážnějšího, ale máma o tom neměla tušení. Možná by si rozmyslela to, že mě chtěla zpátky, ale o tom jsem pochybovala. Vdanou dceru by chtěla doma ještě dříve. Pobíhala jsem mezi stoly, rozdávala falešné úsměvy a byla si jistá, že bych takhle mohla žít. Několik měsíců určitě. Mohla jsem se v klidu nadechnout a nemyslet na nic jiného než na to, jak udělat správně kafe a kolik zákazníkovi vrátit.

Desátý den od mého návratu se konala oslava narozenin mé matky. Nikdy se neslavily jiné narozeniny než ty moje, ale tentokrát to musela udělat. Hodilo se jí to, měla důvod mě donutit se vrátit. Byl večer, lampy svítily a já si poprvé od té chvíle, kdy jsem ho viděla plakat na kolenou na silnici, uvědomila, že život je krásný. Ano, byla jsem zoufalá, až to bolelo, ale ani na vteřinu jsem nepomyslela na to, že bych si něco udělala. Byla jsem si jistá tím, že se s ním ještě setkám, že s ním budu šťastná na věky věků, ale musela jsem si prožít něco hrozného, abych si uvědomila, jaké to je, trpět.

V domě se svítilo, slyšela jsem hlasy a musela se zhluboka nadechnout a kousnout se do jazyka, abych nezačala nahlas křičet. Oslava v období, kdy je mi na umření? Cítila jsem na jazyku trpkou pachuť ironie. Vešla jsem dovnitř, svlékla si bundu a boty kopla pod botník. Ještě před vstupem do centra všeho dění jsem si dovolila jednu vzpomínku na oslavy ve vile. Píchlo mě u srdce.

„Tak tady jsi, jen pojď,“ vyzvala mě máma a vtáhla do kroužku rodinného. Všichni se bavili, smáli se a slavili narozeniny, na které si nikdo několik desítek, ne-li stovek let nevzpomněl. Nové auto a hromadu oblečení dostávala pořád, tak proč z toho dělat den jejího narození? Sama si nebyla jistá datem, ale stanovila ho na dnešek a já se s ní nechtěla zbytečně hádat. Předala jsem jí zabalenou stříbrnou pudřenku a připsala si bod k dobru. Udělala jsem jí radost. Pokud to nehrála, byla opravdu spokojená, což mě lehce zahřálo u srdce. Dnes nebude žádná hádka. Všechno probíhalo v klidu a bez zbytečných vášní, ale pak to máma pokazila. Otočila se na mě a usmála se.

„No není to doma lepší než u cizích?“ pronesla a všechno kolem nás ztichlo. Táta věděl, že udeřila na místo, které bylo rozdrásáno, a tekla z něj krev, proto mámu objal kolem pasu a raději jí posadil vedle sebe na pohovku. Hystericky jsem se zasmála a zakroutila hlavou.

„Ty jsi tak sebestředná a bezcitná,“ sdělila jsem jí klidně a pohlédla do jejích zlatých očí. Byly plné překvapení a zklamání.

„Co si to dovoluješ?“ zasípala, ale já se zvedla, vyndala z kapsy prstýnky, které jsem si raději sundala a ukázala jí je. Ona však dál hleděla do mých očí. Vzala jsem mezi prsty ten zásnubní a vrazila jí ho přímo před obličej.

„Tenhle mi dal před dvěma týdny. O patnáct hodin později mi navlékl tenhle. Ptáš se proč? Protože mě miluje a chce se mnou být napořád. Já miluji jeho a chci to samé, co on. Vzala jsem si ho. Dobrovolně a s největší hrdostí,“ oznámila jsem jí a ona jen mžikala očima mezi mnou a dvěma prsteny v mé dlani.

„Ještě něco,“ řekla jsem, když jsem se narovnala. „Vrátím se tam. Dostala jsem dárek, který se mi bude hodit. Malý domek v lese, možná si na něj vzpomínáš. Budu tam žít a už nikdy se sem nevrátím. On je můj život a já bez něj nedokážu být. Vrátila jsem se sem za tebou, abych oslavila tvoje narozeniny a uvědomila si, kdo vlastně jsem a co chci. Neodjedu hned, ale jednou ano,“ oznámila jsem jí, ze stolu si vzala lahev vína, která tu jistě byla jen pro mě a vyběhla schody. V pokoji jsem se posadila na postel a víno otevřela. Znala jsem ten pocit, kdy to přeženu s alkoholem, ale v tuhle chvíli jsem po tom zvrhlým způsobem toužila.

První polovina lahve byla trpce kyselá, ta druhá uspokojivě sladká. Byla jsem v lehkém oparu a uvažovala o noční procházce, ale pokojem se rozezněla melodie mého telefonu. Vylezla jsem na postel a natáhla se ke stolku. Už z dálky jsem viděla fotku volajícího, ale i přesto jsem po něm sáhla a přitáhla si ho blíže k sobě. Jeho jméno bylo pro mě kulkou, která se mi zaryla přímo do hrudi. Tmavé oči mě hypnotizovaly a já chvějícím se prstem přejela po obrazovce. Červené světýlko mi oznámilo, že jsem hovor odmítla.

Chodila jsem do práce, shromažďovala informace na můj další projekt a pomáhala tátovi s výběrem nového domu. Já osobně s mámou nemluvila, ale všichni ostatní ano. Dopadlo to tak, že se všichni začali balit a chystali se na odjezd. Malá vesnička několik kilometrů od Minnesoty. Ledové království plné lásky a odpuštění, jak si asi myslela. Já se ale nehodlala vzdát své práce a své budoucnosti jen proto, že ona chtěla nový začátek. Já jsem jí své řekla, to ona mě nedokázala pochopit.

Měsíc minul měsíc a náš dům se proměnil ve velkou bílou pokrývku prostěradel a igelitu. Měla jsem sbaleno, v práci si vybrala volno a řekla všem, že se do měsíce vrátím. Táta o tom věděl, dokonce mi nabídl, že mě odveze. Konečně jsem si začala vážit těch maličkostí, které mě kdysi dělaly šťastnou. Tašku jsem si hodila přes rameno a chtěla bez zbytečného smutku a vzpomínek odejít, ale zarazila mě hromádka neštěstí sedící v křesle. Blonďaté vlasy měla ledabyle svázané, vytahaný svetr mi k jejímu stylu vůbec neseděl a tepláky v jejím postavení a vzhledem k jejímu stylu byly jako pohřební kytice pro někoho, kdo překypuje životem a zdravím. I když jsem na ni měla vztek a byla si jistá, že mě nikdy nepochopí, došla jsem k ní a tašku hodila na zem. Ani to ji neprobralo, dál hleděla před sebe a rukama si objímala kolena. Pokud jí to tu bude chybět, proč jsme museli kupovat nový dům?

„Děje se něco?“ vyslovila jsem dřív, než jsem se nad tím zamyslela a ona ke mně vzhlédla. Lekla jsem se jejího pohledu. Tolik mi připomněl ten vztek, který zmítal mým vlkem.

„Kdybys jen věděla, jak moc se nenávidím,“ vydechla a prsty si vjela do vlasů. Jeden pramen se jí uvolnil a já ho chtěla vrátit zpátky do změti smotaných vlasů, ale ona mě zastavila. Chytila mě za zápěstí a moji ruku odtáhla.

„Všechno je připraveno k odjezdu,“ oznámila nám teta Carmen, která vešla do místnosti. Pohlédla jsem na ni a chtěla se k ní přidat, ale máma vstala a zavřela dveře před nosem své sestry. Překvapeně jsem ji sledovala a pohledem ji následovala, když se ke mně vracela. Pohladila mě po tváři a jemně se usmála.

„Jsi jí tolik podobná,“ vydechla a pevně mě objala.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 36. kapitola :