Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 4. kapitola

10.07.2012 (15:45) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3152×

Chvíli jsem pozoroval její rudé oči, a pak jsem se konečně zeptal.

„Co tady děláš?“

„Ale copak, zapomněl jsi, co tě učila tvoje úžasná maminka? Gentleman vždycky pozve dámu dovnitř, než po ní bude chtít znát důvod jejího příchodu.“

„Není rok 1848 a ty nejsi dáma, Iris.“

„Au. Chovej se jako slušně vychovaný člověk.“

„Nejsem člověk.“

„To je rovněž pravda, ale to, že nejsem dáma, se mě docela dotklo,“ řekla a znenadání do mě strčila a vešla do domu. „Ale možná jsi měl pravdu,“ dodala, když kolem mě procházela.

„Asi určitě,“ zamumlal jsem neslyšně. Otočil jsem se a zády se opřel znovu o rám dveří, Iris se mezitím postavila, tak blízko ke mně, že jsem cítil, jak mě šimrá její kůže a cítil jsem její jed, jako by byl můj.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se okamžitě, protože to bylo to jediné, co jsem teď chtěl vědět a navíc jsem to nikde v jejích myšlenkách neslyšel. Vlastně to vypadalo, jako by si svoje myšlenky chránila.

„Normální člověk by asi řekl něco ve smyslu, že měl cestu kolem,“ řekla a políbila mě na tvář, zřejmě očekávala odezvu, protože se překvapením odklonila a dívala se mi do očí, které musely být černé jako noc, jelikož jsem už dlouho nebyl na lovu, ale ona si tu černotu vysvětlovala jinak.

„Copak, Edwarde? Pokoušíš se mi odolat?“

„Já se pokoušet nemusím,“ řekl jsem a odstrčil ji z mého dosahu, abych mohl projít. Iris však nečekala, předběhla mě a přitlačila mi ruku na hruď.

„Neříkej, že si nevzpomínáš na tu poslední skvělou noc. Určitě bys byl nadšený, kdybychom si ji zopakovali. Ani nevíš, jak moc se ti to bude líbit, asi bych tě měla naučit něco o daru, který jsem ti dala,“ zašeptala Iris.

„Iris.“ Nadechl jsem se. „Jsem na světě už sto šedesát dva let, a nemusíš mě tudíž učit nic o tom tvém „daru“. Na tu tvou „úžasnou“ noc si taky vzpomínám, protože den na to jsi mě zabila, a teď už vypadni,“ zavrčel jsem na ni.

„Edwarde, Edwarde, pořád se mi zdá, jako by byl zase rok 1848. Pořád netušíš, o co mi jde.“

„Mě je jedno, o co ti jde, Iris, jen chci, abys odtud, co nejrychleji vypadla.“

„Tak toho se jen tak nedočkáš, zlato. Protože já tady zůstávám.“

Bella:

„Co se stalo?“ zeptala jsem se znovu paní Chloe.

„Vážně se o to nestarej, Bello. Edward si jen musí něco vyřídit.“

„Dobře.“

„Měly byste se věnovat své práci,“ zaburácel Erich. „Není důvod, abyste se staraly o Edwardův osobní život.“

„To jistě Erichu, ale sám dobře víte, co všechno…“ začala se obhajovat paní Chloe.

„Dobře vím, že mi do toho nic není. Edward si nikdy nepřál, abych se mu pletl do života, a nehodlám s tím tedy začínat.“

Zdálo se mi, jako kdyby Erich bral Edwarda jako otce a ne syna, kterým by měl podle vyprávění Chloe pro něj být. Vyprávěla mi, jak sloužili u prarodičů Edwarda, když se stala hrozná věc. Edwardův otec zemřel, když byl 26. února 1991 zraněn při bombovém útoku na světové obchodní centrum v Manhattanu. Když pak Edwardova matka jela za otcem do nemocnice, měla autonehodu, při které také zemřela. Edwardovi byly tenkrát dva roky a ze začátku to šlo velmi dobře, jenže po dalších dvou letech onemocněla jeho babička, a když odešla, tak půl roku po tom zesnul i jeho dědeček, a tak zůstal Edward sám. Díky velkému bohatství, které mu zajistili jak rodiče, tak prarodiče, nikdy nemusel myslet na problémy okolo peněz. Navíc je i velmi chytrý a potom, co si nakoupil pár bezcenných akcií, které během půl roku stouply na ceně, se stal i šíleně bohatým mladým playboyem.

„Ach, Bello, teď jsem si vzpomněla, mohla bys skočit na zahradu, mám tam otrhané rajčata v košíku.“

„Ano?“

„Přines mi je, prosím. Vypadá to, že bude bouřka a nechci, aby se mi to pomlátilo.“

„Dobře.“

Na zem dopadlo prvních pár kapek a rozpršelo se, tak jsem popadla košík a jelikož vchod pro služebnictvo byl až na druhé straně domu, tak jsem chtěla jít vchodovými dveřmi, ale to mi nedocházelo, koho můžu potkat.

Když jsem přiběhla pod verandu, přitiskla jsem si k sobě košík a kontrovala, jestli se rajčata nepotloukla. Vtom jsem zaslechla hádku Edwarda s nějakou ženou. Zřejmě zhrzenou milenkou. Ale něco mi na tom nesedělo, ani se moc nehádali, spíše jako by ji chtěl Edward odehnat. Určitě si mě nevšimli, jelikož za tu chvíli se opravdu rozpršelo a jediné, co bylo dobře slyšet, byly obrovské kapky dopadající všude kolem a bubnující do střechy. Já jsem ale i přesto zaslechla kus jejich rozhovoru. Vím, že se nemá poslouchat cizí hovor, ale já to v podstatě neudělala schválně, protože jsem přišla omylem zrovna v tu chvíli, kdy se ti dva hádali.

„Nejsem člověk,“ slyšela jsem promluvit Edwarda. V tu chvíli tak ohromně a dlouze zahřmělo, že jsem slyšela až po dlouhé chvíli zase Edwarda. „Iris, jsem na světě už sto šedesát dva let, a nemusíš mě tudíž učit nic o tom tvém „daru“. Na tu tvou „úžasnou“ noc si taky vzpomínám, protože den na to jsi mě zabila a teď už vypadni,“ zavrčel? Opravdu to znělo jako vrčení tygra, nebo něčeho mnohem nebezpečnějšího. V tu chvíli mě za loket chytla Chloe. Počkala, až znovu zahřmí, a pak mi sotva slyšitelně pošeptala do ucha.

„Co tady ksakru děláš?!“ Pozvedla jsem košík a pokrčila rameny. Chloe jen naštvaně zakroutila hlavou a už mě za loket táhla kolem celého sídla až k vchodu pro služebnictvo. Jakmile zavřela dveře a byly jsme v suchu, potichu spustila, jako by ji mohl někdo slyšet.

„Isabello, co sis myslela, že děláš?“ křičela na mě šeptem. Znovu jsem bezradně pokrčila rameny. Pořád jsem si nedokázala uspořádat myšlenky. Nechápala jsem, co jsem to právě slyšela. Jak to, že není Edward člověk. A co potom je? Jak může být někdo živý sto šedesát dva let? Kam jsem se to dostala? Ví Chloe nebo Erich, co je jejich pán zač? A co potom bude se mnou, když jsem to teď zjistila? Zabijí mě, když se jich na to zeptám. Chloe se pomalu nadechla a protřela si spánky.

„Co si slyšela?“ zeptala se mě již o poznání klidněji opět šeptem.

„No,“ začala jsem nahlas, ale Chloe mi přitlačila ruku na pusu a sama si dala prst na rty.

„Musíš potichu,“ řekla. Přikývla jsem na srozuměnou.

„Slyšela jsem, jak Edward říká, že není člověk, a taky že je na zemi už sto šedesát dva let,“ přiznala jsem. Chloe vykulila oči a chvíli musela zhluboka dýchat, než se znovu vzpamatovala. Věděla to nebo je to pro ni novinka? S těmi otázkami bych už měla přestat.

Chloe se dlouho neměla k řeči, tak jsem se už neudržela a popohnala ji.

„Chloe, co se děje. Co je zač?“ zapomněla jsem a zeptala jsem se normální hlasitostí.

„Pššš ,“ zasyčela na mě Chloe. Naklonila se ke mně a já k ní.

„Vážně to chceš vědět?“ zeptala se mě vystrašeně a rozhlédla se kolem. Jen jsem přikývla a tím jsem ji asi zklamala. „Až se to dozvíš, už nebude cesty zpět,“ upozornila mě.

„To je mi jedno,“ řekla jsem.

„To by nemělo, protože budeš muset s tím tajemstvím žít celý život. Stejně jako já nebo Erich… nebo Edward.“ Přikývla jsem a naklonila jsem se k ní ještě blíž. Chloe se mi chvíli dívala do očí, jako by hledala jakékoliv známky slabosti či důvod, proč mi to neříct, ale nenašla nic, a tak také přikývla. „Hned na začátku ti musím říct, že ač se to někdy nezdá, Edward má dobré srdce a nikdy by nikomu neublížil.“ Chloe se na chvíli odmlčela. „Teda aspoň fyzicky ne.“ Opět jsem přikývla. „Musíš mi slíbit, že nezačneš vyšilovat a nebudeš křičet, ani dělat jakékoliv scény. A jen tak mimochodem kdybys to někomu řekla, tak by ti stejně nikdo nevěřil a šoupli by tě do blázince.“ Další přikývnutí. Chloe se zase dlouze nadechla. „Edwardovi je skutečně přes století a půl. Mám ten dojem, že se narodil v roce 1829.“ Vykulila jsem oči, ale Chloe nepřestávala s vyprávěním. „Prošel si strašnou bolestí, aby mohl být tady v téhle době a všechnu tu bolest mu dala ta žena, která právě stojí na zápraží. To ona ho proměnila v to, co je Edward dnes. Kvůli ní trpí při sebemenším krvácení. To ona z něj udělala otroka stínů.“ Nevěřila jsem svým uším. To co mi tady Chloe popisovala, byl přece…

„Je to upír,“ vydechla Chloe při dalším mohutném zahřmění, až vyletěly pojistky.

„To znamená, že existují?“ zeptala jsem se. Nyní už mi šeptání nedělalo problém. Chloe se zasmála.

„No jestli ne, tak to se nechávám od sedmnácti blbnout od nestárnoucího krasavce zbytečně.“

„Od sedmnácti?“ zašeptala jsem nevěřícně.

„Ano,“ řekla bezstarostně a pak se zamyslela. „Tehdy jsem byla na střední, když jsme s kamarádkami potají slavily konec roku,“ zasmála se, „ach bože, jak já se zřídila. No a v baru se tenkrát objevil tajemný devatenáctiletý bohatý kluk, který se mnou neskutečně flirtoval. Samozřejmě, že jsem se nenechala dlouho pobízet a asi za hodinu jsem už byla u něj v posteli.“ Zasmála se znovu Chloe.

„Vy jste spala s panem Cullenem?“ Teď už mi bylo divné tykat někomu, kdo mohl být můj prapraprapra, no, kdo mohl svádět mojí prababičku. A pak že není o tolik starší jak já.

Chloe se zasmála mému výrazu.

„No jistě takhle jsem se sem taky dostala. Zamilovala jsem se a pořád jsem za ním chodila, ale on je spíš na jednorázovky, jak mi řekl. Prý se stačilo jednou zaplést a už má dítě na krku.“ Zasmála se znova Chloe. Najednou mi připadala, jako by si něco šlehla, protože se pořád smála.

„Pan Cullen má dítě?“

„Jasně, ale teda ne biologický, protože jeho druh nemůže mít děti. Ale to tenkrát prý byl s nějakou upírkou, která příšerně toužila po dětech, a tak se rozhodli, že když spolu nemůžou mít svoje dítě, tak že si nějaké adoptují. Jenže po čase Edwarda omrzelo mít jednu a tu samou každou noc, a tak se rozešli, jenže ta ženská zmizela tak rychle, že Edwardovi zůstalo to dítě na krku a on ho musel vychovat.“

„A co se s tím dítětem stalo?“ zeptala jsem se.

„No, Edward ho opravdu docela dobře vychoval. Dal mu nabídku, jestli nechce přeměnit, ale protože ten kluk nechtěl, tak prostě stárnul, za chvíli se vydávali za osiřelé bratry, potom za strýce a synovce, no a nakonec za otce a syna, jenže obráceně.“ Vykulila jsem oči, když mi došlo, co se s tím dítětem stalo a kdo ve skutečnosti to adoptované dítě je. Neměla jsem slov, jen jsem naznačila palcem za zády.

„To… to dítě je,“ mumlala jsem. Chloe se opět rozesmála a přikývla.

„Ano, Erich je to dítě. Když jsem přišla k Edwardovi po střední, Erich tady už byl, a protože jsem Edwarda tak vroucně milovala, tak mi Edward řekl, že tady můžu zůstat, ale že musím dělat hospodyni.“

„A vy jste přijala?“

„Holka, v té době bych stejně jinak neskončila a takhle jsem aspoň mohla být v blízkosti Edwarda.“ Spráskla ruce k sobě a hodila si je do klína, když se posadila na lavici v kuchyni a ukázala na místo vedle sebe. „I když jsem stejně musela pozorovat Edwarda, jak si vodí domů další a další známosti na jednu noc, jako jsem byla já a sama jsem se musela vydávat za matku nebo za služebnou.“

„To tady chcete zůstat celý život?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Prosím tě, vždyť já už mám skoro celý život za sebou. No, to snad ještě ne, ale kam bych šla?“ Chloe se zahleděla do dálky a její pohled se proměnil ve skelný. „Dům jsem prodala, rodiče nemám a sestra už zemřela - sama děti mít nemohla - a já jsem chtěla děti, jedině s Edwardem. No jo, byla jsem blbá.“ Usmála se smutně Chloe a podívala se na mě. Chvíli jsme jen tak tiše seděly a Chloe zase hloubala pohledem někde v prázdnotě a já se snažila představit si, jak se pan Cullen stará o malé děťátko, nebo jak vypadala Chloe, když jí bylo stejně jako mně a bláznivě se zamilovala do místního playboye, který si nepamatuje ani jména svých milenek, natož známostí s kterými strávil jednu noc. Jak se asi cítí, když vidí nadšené dívky, které cupitají nahoru po schodech do Cullenovy ložnice, aby si s ním užily a on je znova odkopnul, jako to udělal jí.

Najednou do kuchyně vlítla krásná žena. Vlasy měla jako tekoucí med a kůži stejně tak bílou a pevnou jako pan Cullen. Určitě je také upír. Její oči však nebyly jako pana Cullena – jantarově zlaté. Její byly jako rozlitá krev. Chloe, jakmile ji spatřila, tak mě chytla za ruku. Žena si nás chvíli posměšně prohlížela.

„Vy musíte být Edwardovy služky,“ řekla a naklonila hlavu na stranu, jako by si prohlížela obraz v galerii.

„Ne, já jsem Chloe hospodyně pana Edwarda a to je Isabella, pomáhá mi tu přes prázdniny. Nejsme žádné služky,“ řekla Chloe a hrdě vystrčila bradu dopředu. Viditelně tím tu ženu naštvala, protože si začínala nenávistně Chloe prohlížet. V tu chvíli vešel prudce do kuchyně i pan Cullen. Okamžitě si tu ženu přitiskl na hruď.

„Iris, co to děláš?“ zeptal se pan Cullen té ženy.

„Jenom jsem chtěla něco k pití,“ řekla nevinně. Pak mi došlo, kdo to vlastně je, a že chtít pro ni pití není vůbec nevinné. Pan Cullen na ni zavrčel. „Co? Jen jsem chtěla požádat Isabellu, jestli by mi nedala napít.“ Chloe mi silně stiskla ruku, a pak ji pustila. Musím jí podat něco k pití. Nikdo přece neví, že vím, co jsou zač. Neznatelně jsem přikývla.

„A co byste ráda?“ zeptala jsem se jí.

Nasála. „Něco… hodně dobrého,“ zašeptala a toužebně se usmála. Cullen do ní drcnul, aby se vzpamatovala. Nasadila otrávený úšklebek a řekla znovu. „Máte nějaké dobré aromatické červené?“

„Ano, bude ve sklepě,“ řekla pohotově Chloe.

„Dobře, Erich ti tam po tom skočí, musí ještě zabezpečit dům a Isabella stejně neví, kde to je,“ řekl klidně Edward a táhl Iris pryč, ale ona odtrhla jeho ruku z jejího lokte, až to zapraskalo, a prudce se otočila.

„Tak ať tam s ní jde tady Chloe.“

„Omlouvám se, slečno, ale jsem moc slabá na záda, proto tu taky máme Isabellu. Do sklepa bych třeba sešla, ale nahoru bych se už nedostala,“ řekla Chloe a dramaticky se chytila za záda.

„Je mi líto, Iris, ale opravdu musíš počkat na Ericha.“

„Tak jdi ty s Isobell dolů. Mám strašnou žízeň a nevím, jestli to ještě vydržím,“ řekla bolestivě a chytila se za krk, jako by jí hořelo hrdlo.

„Budeš muset,“ řekl nenávistně Edward a už ji opět táhl pryč, ale ona si s tím nic nedělala a jen se rozesmála a zase se mu vykroutila a ladně se na nás otočila.

„Ale, Edwarde, kam se podělo tvoje gentlemanství?“

„Vytratilo se s tvým příchodem.“ Iris se zasmála a pak se k panu Cullenovi naklonila a něco mu pošeptala, pak ho ještě políbila na tvář a řekla. „A co kdyby s tebou šla dolů Isobell. Isobell, co vy na to?“

„Jmenuje se Isabella,“ opravil ji Edward.

„Ó, tak to se omlouvám, Isabello. Šla byste mi s Edwardem pro to víno?“

Přikývla jsem, protože mi bylo jasné, že mi nic jiného nezbude.

„No výborně!“ vykřikla ironicky nadšeně Iris a zatleskala rukama. Edward se na ni ještě podíval pohledem, jestli něco zkusíš, tak tě zabiju a nadzvedl obočí. Iris nic neříkala, ale přece to vypadalo, jako by s Edwardem mluvila. On pak jen přikývnul. Já jsem se mezitím postavila ke dveřím. Edward mi samozřejmě otevřel a rozevřel deštník, abych nezmokla, pak mě vedl kolem domu, až jsme došli k malému schodišti, po kterém jsme sestoupili až k nízkým starým dřevěným dveřím.

„Pozor,“ řekl Edward a pohladil mě po hlavě, abych se nebacila o rám dveří, já jsem však automaticky ucukla před nebezpečím.

„Děkuji, pane Cullene,“ zašeptala jsem a šla dál do sklípku.

Chvíli jsme chodili mezi policemi s uskladněným vínem, než Edward narušil ticho.

„Proč mi zase říkáš pane Cullene?“ prohodil ležérně docela záludnou otázku. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na něco, co bych mu mohla říct a při tom neprozradit, co mi Chloe řekla.

„Protože jsem si uvědomila, že vážně není správné, abych tykala svému zaměstnavateli. Obzvlášť když spolu máme čistě pracovní vztah,“ řekla jsem a dál si prohlížela lahve opředené prachem. Najednou se u mě zjevil pan Cullen, až jsem leknutím vyjekla a rozhodila ruce. Kdyby mě pan Cullen nezastavil, tak bych určitě shodila nějakou příšerně drahou lahev.

Chvíli držel mou ruku, než se mi podíval do očí, pak se ke mně naklonil a bez jakékoliv výzvy či upozornění, se otřel rty o ty mé. Rozšířily se mi panenky údivem obzvláště po tom, co se na malý moment Edward odklonil, aby se mi podíval do očí. Jeho byly úplně černé, ani stopa po jantaru. Znovu se naklonil, ale teď čekal. Čekal, jestli mu to dovolím. No, já už neměla více trpělivosti a přitiskla jsem se mu na rty. On mě okamžitě objal a schoval mě tak do svého náručí, kde jsem se cítila sama sebou. V tu ránu jsem zapomněla na všechno, co mi vyprávěla Chloe a jen jsem vnímala jeho rty pohybující se na mých. Najednou jsem dostala šílenou potřebu se ho dotknout a zjistit, jestli je opravdu skutečný a jestli se mi všechno jen nezdá. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a zabořila prsty do jeho vlasů. Nic jemnějšího jsem v životě necítila. Najednou jako bych poprvé v životě mohla dýchat, vnímala jsem naprosto všemi smysly v těle i těmi, o kterých jsem nevěděla. On to určitě tak neměl, ale já jsem poprvé žila. Povzdychla jsem si štěstím a on toho bravurně využil, tak že do naší souhry zapojil i svůj jazyk. Udivovalo mě, že jsem ještě neomdlela, ale tu krásu bych snad ani nemohla opustit. Chvíli na to jsem se proklínala, protože jsem cítila, jak mi dochází vzduch. Edward to poznal také, protože se jemně odklonil – i když jsem se snažila bojovat a znovu sloučit naše rty, nedovolil mi to - a opřel si své čelo o mé, i když se musel skrčit. Jemně se zasmál mému pokusu ho znovu políbit.

„Řekl bych, že jsme právě přeskočili z pracovní roviny na zcela jinou,“ zašeptal. Já jsem se zmohla jen na přikývnutí, protože pak mě znovu políbil.

„Budeš mi už říkat Edwarde?“ zeptal se mě, když se opět odklonil.

„Tohle je ale vydírání,“ zašeptala jsem skoro neslyšitelně a Edward se znova zasmál.

„Mně se ale takovéhle vydírání líbí.“

„Mně taky.“ Edward se zase zasmál.

„No? Budeš mi teda už konečně tykat a oslovovat mě křestním jménem?“

„Ano, p…“ řekla jsem s vysílením a Edward mě lehce líbnul. „Edwarde,“ povzdychla jsem si s úsměvem.

„Tak se mi to líbí,“ řekl a přitáhl si mě do náruče.

Když Edward konečně vybral jednu lahev a já stála už u dveří připravená k odchodu, Edward mě chytil za ruku.

„Bello?“

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Ty to víš, že ano?“ Nebyla to otázka, spíše konstatování, ale já stejně přikývla.

Pokud toto čtete, gratuluji! Už nejste mezi živými...  =oDD Ne, dělám si legraci. Gratuluji, protože jste to přežili a právě jste dočetli 4. kapitolu Sny v Zahradách a vaším úkolem je teď napsat, co si o dnešní kapitole myslíte. Tak?

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 4. kapitola: