Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sny v Zahradách - 5. kapitola

Sny v Zahradách - 5. kapitolaDnešní kapitolu bych pojmenovala Návštěvy, návštěvy a zase návštěvy. Kdo se to objeví ve městě? Iris tady už je, ale že by ještě někdo? Jak najde Bella odpovědi na své otázky? A kdo je dáma v růžovém? Opět se vracíme k Edwardovu pohledu! Z čehož jsem stejně asi nejvíce nadšená já. =oD (A taky kvůli Edwardovi je to omezení, protože přeci jenom není tak nevinný. Nikdy nebyl, alespoň tady ne.) Doufám, že si to užijete stejně jako já. =oD

Soutěžní povídka na téma Tajemství letní lásky, podmínka - vtipný okamžik.

Edward si povzdychl. „Erich?“ zeptal se sám sebe. „Ne, Chloe,“ zašeptal si odpověď a svěsil hlavu.

Opatrně jsem k němu natáhla ruku, ale nakonec jsem ji zase dala k tělu.

„Víš všechno?“ zeptal se mě.

„Myslím, že jo.“

„Znáš moji historii?“

„Chloe mi něco vyprávěla. Ta žena v domě…,“ začala jsem.

„Iris,“ povzdechl si a prsty si protřel kořen nosu.

„Ta tě proměnila, prý sis kvůli ní prošel spoustou bolesti, zármutku a utrpení,“ zamumlala jsem, „a Erich je tvůj adoptovaný syn. Chloe jsi prý pobláznil hlavu, když jí bylo sedmnáct, ale pak ses jí nemohl zbavit, tak si ji tady nechal dělat hospodyni.“

„Jo, takhle, když to zkrátíš, jsem vlastně žil docela obyčejný fádní nudný život. Akorát to třídenní upalování zaživa bylo trochu… výjimečnější. Ale kdybys potkala tenkrát Chloe. Musím přiznat, že podle mě v ní dodnes zůstalo něco z té stíhačky, kterou byla. Kdybys někdy slyšela její myšlenky. Třeba dneska, když přišla Iris. Hm, tak to byla teda něco. Raději jsem po chvíli přestal poslouchat, jelikož bych ještě zhrubl,“ zasmál se Edward, ale já myslela jen na jednu věc.

„Ty čteš myšlenky?“ zeptala jsem se fascinovaně.

„Jo, už něco přes sto padesát let a dopředu, než začneš šílet, ti musím říct, že tvoje hlava je jako atomový kryt a ještě jsem neslyšel jedinou tvoji myšlenku.“

„Vážně?“

„Vážně,“ ubezpečil mě.

„Je to normální?“

„Je normální, abys spekulovala nad tím, jestli je normální, aby ti upíří čtenář myšlenek nečetl myšlenky?“

„Kdyby to bylo, tak by se nejednalo o mě.“

Edward se usmál, zatímco jsme se vydali zpátky k domu. Už tolik nehřmělo, ale za to pořádně mrholilo a teplý kvílející déšť se do nás opíral ze všech stran.

„Můžu mít otázku?“ zeptala jsem se potichu.

„K čemu?“

„K tomu, co jsi.“

Edward chvíli přemýšlel, a pak jednoduše zamítl. „Ne.“

A od té chvíle jsem s Edwardem promluvila, jen když to bylo opravdu potřeba. Takže jsem celý následující týden skoro celý mlčela a v noci spekulovala nad otázkami, které se mi při denní práci usídlily v hlavě.

Od té doby, co jsem se dozvěděla pravdu o Edwardovi Masenovi, tak jsem v noci nedokázala usnout, protože každé vrznutí mohlo patřit krokům upíra.

 

Edward:

 

Bella už to ví - to bylo to první, co mě napadlo, když ji Iris požádala o něco k pití – asi chtěla spíš říct někoho. Vůbec nevím, co teď dělat. Bojím se, co způsobí Iris. Bojím se, jak zareaguje Bella, protože to vypadá, že jí stále ještě úplně nedošlo, jaké riziko představuji. Připadám si jako ve svěráku. Když udělám jen sebemenší pohyb, tak se svěrák sevře a mě úplně rozdrtí. Ale ač je to nejvážnější situace, jakou jsem kdy od přeměny zažil, mám radost jako nikdy předtím. Nevím proč, ale najednou jsem tak šťastný a vím jistě, že kvůli Iris to není. Teď by mi pomohl Jasper Whitlock, teda teď už Whitlock Hale Cullen – pořád nechápu, jak mohl přijmout příjmení ženský. Přejmenoval se, když se, spolu svou ztřeštěnou ženou Alice, připojili k jednomu… k jedné rodině. Sice je v upířím slovníku trochu divné nazývat smečku upírů rodinou, ale přesně to Cullenovi jsou. Pijí pouze zvířecí krev, nejsou jako já, že občas vypadnou ze své… diety, za což je velmi obdivuji. Například jejich vůdce – oni ho sice oslovují otče, ale to je vedlejší – Carlisle - má to nejlepší sebeovládání, které jsem kdy viděl. Je tak dobrý, že zvládne pracovat jako lékař. A právě prý díky tomu skvělému sebeovládání dokážou být spolu jako rodina. Aspoň takhle to Esmé, Carlisleova milující a okouzlující žena, říkala. Kdybych tenkrát neměl Sarah, „matku“ Ericha, tak bych se snad i o Esmé pokusil, ale asi bych stejně neuspěl. No, a ještě k tomu stačilo, že Sarah stačilo jenom jedno dítě a Esmé měla rovnou čtyři – no, děti, nevím, jestli bych zrovna Emmetta mohl považovat za dítě. No, Emmetta asi ano, ale určitě ne už Rosalie. Ach, Rosalie, tak o tu jsem se pokusil, ale nedopadlo to zrovna růžově. Sama má tělo bohyně, ale že by slyšela něco o tom, že odpouštět je božské, to už ne. Au, do teďka si pamatuji, jak se mě zbavila, když jsem za ní vlezl do sprchy, když byl Emmett na lovu. No, abych si to také nepamatoval, když jsem pak týden nebyl schopný mého obvyklého… chodu, protože najít moje… vybavení bylo nesmírně těžké a ještě ke všemu ten strach z toho, že splnila svoje výhružky a opravdu to zapálila. Zkrátka řečeno, od té doby si na Rose dávám pozor, sice to nevypadá, ale dokáže se o sebe postarat docela zdatně i bez Emmetta.

Jazze znám ještě z doby, kdy jsem hledal Iris – kéž by zase byla pryč - tenkrát jsem potkal Jaspera, když utekl od jeho stvořitelky – nevím, jak se jmenovala, nikdy jsem ho neposlouchal. Asi osm let jsme se jen tak toulali a já se marně pokoušel zachytit pach Iris, Jasper - protože má schopnost vycítit emoce cizích – si myslel, že jsem v tom uvrtaný stejně, jako on tenkrát s tou jeho stvořitelkou, a tak mi posílal samé skvělé emoce, i když já sám nevěděl, jestli až Iris najdu, tak jestli jí utrhnu hlavu nebo políbím. No, asi po těch osmi letech, co jsme se s Jazzem potkali, jsme byli někde kolem Chicaga. Mně se tu extra líbilo, protože tamní ženy byly i na dobu extra povolné a obzvláště, když jste byl vlivný gentleman z New Yorku – jak jsem se sám představoval. Jasper mě obdivoval, protože ač byl starší, tak nechápal, jak si dokážu udržet takové vědomí a sebeovládání, abych se vyspal s lidskou ženou a ona to přežila. Abych přiznal pravdu, sice to stálo značné úsilí a přemáhání – ostatně zkuste si někdy přirážet do čerstvého, voňavého steaku s hranolky a nekousnout si - ale po tom, co jsem získal praxi, jsem sám sebe obdivoval. No, ani nevím, co mě to napadlo, ale spolu s Jazzem jsme se vsadili o to, že se vyspí s nějakou lidskou ženskou. Vím, že to bylo kruté, sázet se o něčí život, ale v tu dobu jsme to nějak nevnímali a já jsem navíc Jaspera přesvědčil, že když ta žena zemře, tak alespoň předtím bude šťastná, že se vyspala s nejnádhernějším chlapem, co kdy viděla. No, ale to jsem ještě nečekal, co se stane. Jasper se teda vypravil do baru, kam jsem často chodil já, s tím, že jsem mu na ten večer přenechal svoje teritorium a vypravil se někam jinam. Když jsem se vrátil po třech dnech do našeho zdejšího úkrytu, tak jsem přichytil nepřipraveného Jaspera. A když říkám nepřipraveného, tak totálně. Pamatuju si tu situaci, jako bych to měl právě před očima. Vlítnul jsem do polorozpadlého domu, kde jsme přebývali – nikdy nemělo cenu něco kupovat, stejně jsme na daném místě nikdy nevydrželi déle jak měsíc.

„Tak co? Necítím krev, že bys vyhrál?“ zaječel jsem do domu a hnal se k jeho provizornímu pokoji. Neobtěžoval jsem se zjišťovat myšlenky přítomných, protože mě to stejně nezajímalo, ale když jsem vtrhnul do jeho pokoje, tak jsem doslova ztuhl.

„Ou.“ To bylo to jediné, co ze mě vypadlo, když jsem viděl situaci, kterou jsem svým příchodem přerušil. Jazz si mě všiml až potom, co ho Alice odstrčila. Vykulil oči a nejdříve se zeptal Alice.

„Jak to, že jsi ho neviděla?“ Zprvu jsem nechápal, ale vše mi pohotově vysvětlila Alice v myšlenkách.

„Protože jsem neměla čas se věnovat něčemu jinému,“ zašeptala Alice potichu Jazzovi. Tak potichu, že jsem to normálně neslyšel, a přečetl jsem si to až z Jazzových myšlenek. Jazz si zapínal košili, když mu došlo, že tady stále stojím, a i když mi nadával a ječel na mě už v myšlenkách, neudržel se a zařval i nahlas.

„Můžeš laskavě vypadnout?“ Bleskově jsem se otočil a zmizel za dveřmi a až teprve v tu chvíli mi došlo, k čemu jsem se nachomýtl. V ten moment jsem se rozesmál tak, že jsem se skácel k zemi a nebyl schopný vstát.

„Můžeš se přestat tak debilně smát?“ zeptal se mě naštvaně Jazz, ale to ve mně vzedmulo jen další příval smíchu. Od té doby se nikdy neubráním a pokaždé, když ho vidím, tak se musím přinejmenším usmát, protože si vždy vzpomenu na tu chvíli, kdy vykolejeně čuměl na Alice a nechápal, proč ho vykopla z postele.

„Proč se tak nádherně usmíváš, miláčku?“ zeptala se mě Iris a vrátila mě do reality.

„O to se nestarej,“ zamrmlal jsem a znovu moji tvář zdobil naštvaný výraz, jako už celý uplynulý týden, co tady Iris je.

„Ale no tak, jestli mi to nepovíš, tak tě budu mučit,“ zašeptala Iris a povalila mě na postel, před kterou jsem stál. Obyčejně by mi nevadilo, kdybych skončil s nějakou v posteli, hlavně by se to líbilo tomu kámošovi dole, který nebyl už čtrnáct předlouhých dní venku. Jednoduše vždycky, když jsem přemýšlel o tom, že bych eventuálně došel ukojit touhu, tak jsem si vzpomněl na Isabellu.

Když jsem si opět - jako už po několikáté – představil Isabellu v nějaké pěkné pozici – samozřejmě se mnou, jinak by to přece nemělo vůbec žádný smysl - tak ten zrádce dole zareagoval kamenným postojem. Iris se pod sebe podívala přímo na můj rozkrok.

„Ale copak to tady máme, že by se snad tady někdo chtěl taky podívat na svět?“ zašeptala svůdně a zahákla se za moje kalhoty.

„Nech mě být, Iris,“ zavrčel jsem na ni a odhodil její ruku pryč.

„No, já nevím. Myslím, že když tě teď nechám být, tak to nepřežijí tvoje kalhoty. A věř mi, že bych se o tebe s něhou postarala.“ Iris se na mně zamrvila, pohladila mě po hrudi a aniž bych stačil jakkoliv zareagovat, tak ze mě strhla košili. Okamžitě jsem vyskočil z postele, jako by mě něco píchlo – vypadalo to, že mě spíš někdo brzo opíchá. „Co blázníš, Edwarde?!“ zapředla znovu Iris. „Bude výlet do nebe.“

„Nemyslíš, že je trošku trapné, když se vnucuješ chlapovi, který o tebe ani malinko nestojí?“ zeptal jsem se, abych odvedl její pozornost jinam. Hlavně daleko od mého klína, protože jsem jí musel dát jedině za pravdu, ještě chvilka a asi to moje kalhoty nevydrží.

„Víš, mně to nepřipadá trapné,“ řekla a pomalu lezla přes postel jako kočka, až se ke mně zase postavila tak šíleně blízko, „protože je evidentní, že se nevnucuju a třeba tvoje mysl o mě nestojí, ale za to něco jiného o mě bezpochyby stojí,“ řekla a „omylem“ se otřela o kámoše.

„Ne, klidně ti můžu odpřísáhnout, že nic na mém těle nestojí o tvoji pozornost,“ řekl jsem rychle, zvedl ruce do vzduchu a pomalu couval vzad, ale Iris se mnou stále držela krok.

„Vážně? Já bych řekla, že stojí,“ zašeptala svůdně a prstem jezdila po mé hrudi.

„Sice stojí o něčí pozornost, ale rozhodně to není tvoje,“ přiznal jsem, abych se jí zbavil. Samozřejmě, jak jsem čekal, Iris se zarazila, okamžitě jí zmizel potěšený úsměv z obličeje a vylétla rozzlobeně pohledem do mých očí.

„Není moje?“ zopakovala naštvaně. V duchu jsem si oddechl, protože ještě chvíle jejího přemlouvání a určitě by mě přemohla. „Není moje!“ zaječela znovu, tentokrát tak nahlas, že o naší konverzaci museli vědět už všichni v domě.

„Je mi líto, Iris, ale opravdu není tvoje.“

„A čí teda?“ zeptala se rozlíceně.

„To ti nepovím. Musí ti stačit, že o tebe zájem už přes dvacet let nemám.“ Pokrčil jsem rameny. „Měla jsi přijít dříve.“ Můj obličej najednou zdobil vítězný úsměv, ale raději jsem okamžitě utekl, protože když jsem si v jejích myšlenkách, přečetl, co si nyní představuje, že mi udělá, tak jsem raději nemeškal. Čert vem košili, Erich i Chloe mě už bez ní viděli a Isabella… Isabella vlastně taky, takže co řešit? Teď je hlavní zachránit si holý zadek před rozlícenou upírkou.

Seběhnul jsem rychle po schodech do předsíně, kde uklízela Isabella, sice jsem neběžel svojí úplně přirozenou rychlostí, ale na člověka to bylo přece jenom dost rychle.

„Bello?“ zašeptal jsem za jejími zády, až nadskočila a její srdce se mohutně rozbilo. „Omlouvám se,“ zašeptal jsem.

„Edwarde Anthony Masene!“ zakřičela na schodech Iris. „Neodcházej, když se s tebou hádám! Jak to, že ne mojí?“ zeptala se znovu lítostivě.

Zazmatkoval jsem. Vím, že je u upíra nemožné, aby zmatkoval, ale já stál mezi dvěma ženami, po jedné jsem toužil a druhé jsem bál. Teda nebál! Jak by se mohl chlap bát hysterický ženský?! Ale co… přiznávám, měl jsem panický strach ze své stvořitelky, lomeno bývalé milenky. Takže jsem jednoduše zpanikařil, ale snažil jsem se, aby to na mně nebylo znát.

„No takhle,“ řekl jsem jednoduše, přitáhl si k sobě poplašenou Isabellu a přitiskl se na její rty. Když se uvolnila a zapojila, celé mé tělo se rozvibrovalo vzrušením. Iris jen hodně nasraně zavrčela. A pak jsem jen slyšel třísknutí dveří od jejího pokoje.

Ale ani odchod Iris mě nedonutil, abych se odtrhnul od cukříku, který jsem držel v náručí. Bohužel Bella byla člověk, který potřebuje dýchat, a tak jsem se povinně odklonil, aby se mi neudusila v objetí.

„Děkuji,“ zašeptal jsem upřímně.

„Není za co,“ vrátila mi udýchaně Isabella.

„Ještě mám dotaz.“

„Ano?“

„Nevíte, kde bych našel nějakou svojí košili?“

„U sebe?“ zeptala se Isabella.

„No, Chloe mi ráno vždy chystá věci, takže nevím, kam je dává,“ zamrkal jsem nevinně. Sice to většinou Chloe dělá, ale taky nejsem tak bezprizorní, abych si nenašel oblečení. Hlavně mám taky nějaký čich a pro mě, jako pro upíra, tudíž není vůbec žádný problém si svoje oblečení jednoduše vyčenichat, ale nač to přiznávat nahlas?

„Já vám to ukážu,“ řekla Isabella a vydala se po schodech do mého pokoje. Musím přiznat, že mám brilantní nápady. Na ten její zadeček, ladně se pohybující před mým obličejem, bych se mohl koukat celé hodiny a nikdy by mě to neomrzelo. Tak jsem se soustředil na ten poklad před mýma očima, že jsem skoro ani nepostřehnul, že už stojíme před mou ložnicí. Isabella zprvu nevěděla co dělat, ale nakonec se nesměle natáhla po klice, v tu chvíli mi došly patřičné způsoby a rychle jsem Isabelle otevřel. Ona, se skloněnou hlavou, prošla a ihned šla ke skříním, jenže hned na poprvé si vybrala špatně a šla ke skříni se spodním prádlem. Jakmile se do ní podívala, tváře jí okamžitě zrůžověly a dech se jí prohloubil, a to nemluvím o jejím tepu. Rychle skříň zavřela a přešla k další. To byla ta pravá. Všiml jsem si, že ve druhé polici jsou úhledně vyskládané kalhoty, a tak jsem ani chvíli nečekal.

„Ksakru,“ zaklel jsem na oko a neslyšitelně jsem si natrhl kalhoty.

„Děje se něco?“ starala se hned Isabella, ale neotočila se.

„Mám natržené kalhoty,“ řekl jsem a než se stačila omluvit, že mě tedy nechá v klidu převléknout, tak jsem ze sebe rychle – i na upíra – kalhoty stáhnul.

„Můžeš mi podat jiné kalhoty?“ zeptal jsem se Isabelly, když se otáčela s černou košilí v ruce. V půlce pohybu se zasekla a dívala se jen na mé tělo. Musím přiznat, že mé ego zaplesalo. A protože jsem chtěl Isabellu poškádlit ještě víc, vydal jsem se naproti ní, až strachy ustupovala. Nakonec jsem se jen naklonil do skříně pro kalhoty. A to samozřejmě obnášelo, abych se přikrčil a díval se tak z očí do… těla jejím… jejímu hrudníku.

Když jsem se dlouho nehnul, Isabella si odkašlala a já si uvědomil svoji chybu.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem automaticky.

„Asi bych už měla jít,“ řekla potichu a chtěla se vytratit.

„Ne, počkej!“ vykřikl jsem. Isabella se rychle otočila, ale zradila ji rovnováha, a tak spadla přímo do mé postele. Musím uznat, že to byl pohled přímo pro bohy.

No, těm bych asi zakroutil krkem, kdyby se mi na ni podívali, takže spíš pohled pro mě.

Naklonil jsem hlavu na stranu, když jsem se k ní blížil, a Isabelle se zrychlil tep.

„Líbíš se mi v mojí posteli,“ řekl jsem uznale, „na tenhle pohled bych si dovedl rychle zvyknout.“

„Měla bych už jít,“ podotkla Isabella, ale nehla se ani o píď.

„Nemusíš, dneska ti dávám den volna.“

„Ne,“ řekla nekompromisně a postavila se na nohy, „jsem tady, abych pracovala, a nehodlám se ulejvat.“

„No, tak dobře,“ řekl jsem jednoduše a svojí pomalejší rychlostí jsem se postavil, objal ji a strhnul zpátky do postele. Jí to asi připadalo jako šmouha, ale já jsem příšerně bál, abych jí nezpůsobil nějaké modřiny, kvůli kterým by mi chtěla utéct.

Isabella úlekem skoro vykřikla, ale výkřik jsem umlčel svými rty, tvrdě přitlačenými na ty její, a ona se okamžitě podvolila. Jediné, co pak zbylo z jejího výkřiku, bylo slastné povzdychnutí, které mi vypalovalo díru do jícnu. Isabella mě překvapila, při jejím dalším zavzdychání se nade mě vyšvihla a začala mě hladit. Líbilo se mi to, to uznávám, ale přeci jenom já byl skoro nahý a ona stále celá oblečená, což jsem se rozhodl ihned změnit. Zajel jsem jí rukou pod šedivé tričko a jedním pohybem ho stáhl. Najednou jsem se dotýkal Isabelliny jemné, žhavé kůže, ze které vycházela ta nejkouzelnější vůně, jakou jsem kdy cítil. Za chvíli jsem jí stejně rychle sundal i přebytečné kalhoty a s Isabellou jsme byli vyrovnaní. Isabella se najednou otřela o mého nadšeného kamaráda a já jsem se neubránil zasténání jejího jména. Když už jsem se natahoval po rozepínání její podprsenky a Isabella se o mě stále víc a víc hříšně třela, vletěl k nám do pokoje Emmett s Jasperem. Nevěděl jsem, jestli jsem se zbláznil, ale opravdu před mou postelí stáli Emm s Jazzem. Isabella si jich zprvu nevšimla, ale když pak na sebe oba mrkli a najednou řekli ou, tak odskočila ode mě na dobré dva metry. Když si je chvilku prohlížela, a pak zhodnotila naši situaci a situaci našeho oblečení, tak se začala nekontrolovatelně červenat. Jazz s Emmem tady pokojně stáli s nevinným úsměvem na tváři a rukama za zády a podle jejich myšlenek jsem poznal, že jim dělá ohromný problém se nesmát. No, jestli tohle má být odplata, tak jim to ještě vrátím. Pomalu jsem vstal z postele a bylo mi jedno, jak jsem oblečený. Podíval jsem se nejdřív na Emmetta, a pak na Jaspera.

„Emmette McCarty Cullene, Jaspere Whitlocku Hale Cullene.“ Zatím jsem držel klidný hlas, ale čím déle jsem mluvil, tím větší potíž mi to dělalo.

„Ano, Éďo?“ zeptal se mě sladkým tónem Emmett a já měl jen za to oslovení chuť mu zakroutit krkem.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem se ignorovat Emmettovo provokování. „Můžete, prosím, opustit moji ložnici?“ Otočil jsem se na Isabellu a mrkl na ni. „Nebo se k nám chcete přidat? Ale pochybuju, že by vám to manželky dovolily.“ Emmett chvíli nechápal, co se děje, ale Jasperovi to došlo okamžitě, a tak zadržel Emma, když chtěl odejít. Nic neříkali, jen se tak přihřátě usmívali a mně tak došla trpělivost.

„Vypadněte!“ zaječel jsem, až se otřásl lustr nade mnou a Isabelle se zrychlil tep. Emm s Jazzem se rozchechtali a utekli.

„Promiň,“ zašeptal jsem k Isabelle. Kupodivu už nebyla oblečená a nekřičela na všechny strany.

„Dneska se nějak moc omlouváš, ne?“ zeptala se mě s úsměvem a začala sbírat kousky svého oblečení.

„Protože mám za co.“

„Aha.“

Chvíli jsme mlčeli a já si zatím vyslechl, jak Esmé vynadala Jasperovi s Emmettem za jejich neslušné chování a teprve až teď se mi chtělo pořádně se zasmát. Jasper mi nadával, ale Emmetta ani přednáška o mravech dospělého muže nedonutila, aby se v myšlenkách přestal smát mému naštvanému výrazu.

„Kdo to byl?“ zeptala se po chvíli Isabella a vytrhla mě z poslouchání.

„Jedni známí.“

„A jsou tady s manželkami?“ Nechápal jsem, kam tím míří, ale přikývl jsem.

„A ještě s rodiči,“ dodal jsem a Isabella vyprskla smíchy.

„Kolik jim je, že chodí na návštěvu s rodiči?“ zeptala se se smíchem, a když to uslyšeli Esmé s Carlislem dole, tak se museli taky pousmát. Ostatní však měli chuť zakřičet, že mnohem víc než jí, tak ať si nedovoluje.

„Víš, Isabello,“ řekl jsem pomalu a čekal, kdy na mě upře svoji maximální pozornost. „Oni jsou jako já.“

„To jsem pochopila, podle té bělosti a barvy očí… a dokonalosti,“ řekla a mě tím zase překvapila.

Emmett však začal přemýšlet, co všechno je na něm dokonalého a co zrovna moji Isabellu na něm upoutalo. Ale ostatní, krom Alice samozřejmě, byli překvapeni faktem, že Isabella ví o upírech. Měl jsem chuť na ně zakřičet, ať sklapnou, protože mě okamžitě začali bombardovat otázkami.

„Půjdu pracovat, Chloe chtěla, abych udělala něco na zahradě.“

„Neblázni, řekl jsem ti, že máš dneska volno,“ řekl jsem a troufl jsem si ji i obejmout, ale ona v mém objetí zkameněla, tak jsem ji raději pustil.

„A co bych asi tak dělala, stejně nemám co na práci.“ Najednou mou hlavou probíhalo tisíce věcí, které by mohla mít Isabella na práci, kdyby sem nevlítli ti dva idioti. Isabella se zřejmě nechtěla střetnout s Cullenovými, a tak šla přes můj balkón na zahradu, já jsem se mezitím také oblékl a letěl jsem dolů ještě jednou vynadat těm debilům. Slítl jsem dolů tak rychle, že si ani nevšimli, že stojím za nimi.

„Vítejte, Esmé, Carlisle, Alice, Rose, kreténi.“

„Ahoj, Edwarde,“ řekla Esmé, ignorujíc moje oslovení Emmetta s Jazzem, a objala mě.

„Rád tě znovu vidím,“ promluvil hned na to Carlisle a podal mi ruku, a pak mě poplácal po zádech. Alice na mě skočila a já se s ní zatočil, a pak mi dala mlaskavou pusu na tvář, až Jasper zavrčel. S Alice jsme se měli rádi jako skuteční sourozenci, občas jsme se pošťuchovali, ale stejně jsme se pak udobřili. Za těch šest let, co jsme spolu den co den byli, tak jsme si k sobě našli opravdu skvělou cestu.

„Čau, Rose,“ řekl jsem ještě a mrkl na poslední členku rodiny, která na mě nemá zrovna slušné vzpomínky, ale i přes to se na mě usmála.

„Ahoj, Edwarde,“ zašeptala.

„Co tady děláte?“ zeptal jsem se hned, co jsme se posadili do salónku.

„Vidíte, já říkal, že nás hned vyhodí!“ křičel Emm a přitom si na mě ukazoval. Jen jsem se zasmál.

„Ne, to ne, jen mě překvapilo, že jste se tu jen tak, zničehonic, objevili.“

„Jo, to jo, překvapený byl teda pořádně a nejen to,“ zašeptal Jasper Emmettovi, i když dobře věděl, že to uslyšíme všichni. Raději jsem připomínky těch dvou ignoroval a dále mluvil jen s holkama a Carlislem.

„Budete bydlet tady?“ Ani nevím, co mě to napadalo, ale říkal jsem si, že nepohostit hosty by byla urážka památky na mou matku, a tak jsem jim automaticky nabídl azyl.

„Jsi hodný, ale nevím, jestli bychom tě neobtěžovali,“ řekla Esmé a vzpomněla si na Isabellu a na vůni Iris, která se vznášela celým domem, nebyla jediná, kdo to cítil, ale jediná Esmé na to pomyslela na ostro.

„Nebudete obtěžovat a navíc - tady si nemusíte hrát na lidi.“

„Já chci zůstat tady,“ zamumlal prosebně Emmett na Esmé s Carlislem a pokoušel se na ně házet psí oči, ale zkuste vypadat roztomile, když jste dvoumetrová upíří kamenná hora svalů a jen při obyčejném úsměvu z vás jde strach. No, jednoduše řečeno, Emmett vypadal jako obludka.

„Tak dobře,“ rozhodl nakonec Carlisle. „Pokud ti to nevadí, tak zůstaneme u tebe.“

Po tom, co jsem jim ukázal pokoje, kde se můžou ubytovat, jsem jim představil také Ericha, a když se vrátila Chloe, tak i ji.

„Edwarde, nevíte, kde je Bella?“ zeptala se mě Chloe, když ke mně přišla.

„Asi na zahradě, tam šla naposledy, dojdu se po ní podívat, jestli se jí něco nestalo,“ řekl jsem a ihned vstával.

„Děkuji,“ řekla upřímně Chloe, jen jsem přikývl a vydal se na zahradu.

Jakmile jsem vyšel na zahradu, okamžitě jsem ucítil Isabellinu jemnou vůni, a tak jsem se vydal po její stopě. Došel jsem až ke spící Isabelle. Pokojně ležela na měkké trávě s rukama pod hlavou jako nemluvně.

„Edwarde,“ vydechla a upoutala moji plnou pozornost. Pomalu jsem po ní přejížděl pohledem přes její štíhlé nohy, útlý pas, krásné křivky, labutí krk, až po srdcovitý obličej s krásně vykrojenými rty rudými jako krev, s dlouhými svůdnými řasy a bělostnou, hebkou pokožkou, obestřenou hedvábnými kaštanovými vlasy. Jako by ani nebyla člověk. Chtěl bych vědět, o čem sní, když říká moje jméno.

 

Bella:

Vůbec jsem nevěděla, co se stalo. Já se snad… to není možné, vždyť je to upír, monstrum, navíc není ani trošku věrný. Jak jsem se mohla nechat takhle unést, proč jsem se nedokázala ovládnout? Naštěstí tam vletěli ti dva muži, jinak nevím, co by se stalo.

Prožila bys nejkrásnější zážitek tvého ubohého života, křičela na mě jedna moje část, ale zároveň jsem byla zkoprnělá strachem, jak blízko jsem stála věci, která by mě jediným dotekem mohla zabít. Snažila jsem se odejít z jeho pokoje pomalu, ale stále jsem se musela krotit, protože touha po běhu se mě s každým okamžikem zmocňovala víc a víc. Když už jsem věděla, že mě asi neslyší, nebo už spíše neposlouchají, rozeběhla jsem se co nejhlouběji do zahrady. Tam jsem se posadila do trávy a pokoušela si zrekapitulovat minulé okamžiky. Ač jsem se snažila jakkoliv, nemohla jsem v sobě najít ani kapičku strachu, což mě děsilo mnohem více než samotná událost, která se mohla stát.

Chvíli jsem pozorovala sídlo rodiny Masenů, a pak si už jen pamatuji, jak zavírám oči na měkké trávě.

Znovu jsem stála v Edwardově pokoji před jeho skříní a podávala jsem mu košili, když jsem se ale otočila, spatřila jsem celé jeho tělo. Každičký kousek jeho kůže byl dokonalý. Něco řekl, ale já jsem ho neslyšela, pak se ke mně rozešel, ale vzdálenost mezi námi se vůbec nezkracovala, až když jsem narazila do tvrdého povrchu za mými zády, se ke mně Edward přiblížil a naklonil se tak blízko, že stačilo málo a já mohla okusit jeho rty. Něco jsem zamumlala a moje tělo se dalo do pohybu, i když jsem se nechtěla ani hnout. Křičela jsem a přesto jsem své tělo nedokázala ovládnout, naštěstí se mi do cesty postavila postel a já do ní omylem spadla. Edward se na mě podíval tak spalujícím pohledem, že se mi zrychlil dech, pak zase něco řekl, ale k mým uším to nedolehlo. Následující děj jsem už vůbec nepostřehla, najednou jsem ležela nad Edwardem a hladila ho po hrudi. Edward najednou tak divoce zavrčel a začal mě vášnivě líbat a já mu s chutí polibky oplácela. Zašeptala jsem jeho jméno, to bylo poprvé, co jsem dokázala promluvit a pak… se mi Edward zakousl do krku a sál.

Probudila jsem se a Edward u mě klečel jen pár centimetrů od mého obličeje, takže jsem úlekem vyjekla.

„Promiň, omlouvám se, jestli jsem tě vylekal,“ omlouval se hned. Nepatrně jsem přikývla a vypadalo to, jako by Edwardovi spadl kámen za srdce.

Najednou se Edward napřímil a postavil se. Nabídnul mi ruku, ale já jsem ji ignorovala.

„A tady jsi, Bello,“ řekla Chloe, hned jak mě uviděla. „Pojď dovnitř, za chvíli se začne smrákat. Ještě nastydneš.“ Otočila jsem se za Edwardem, ale ten nikde nebyl.

„Kde je?“ zeptala jsem se Chloe.

„Asi šel napřed, to víš, jejich přirozená rychlost. Taky mi dlouho trvalo, než jsem si na to zvykla,“ řekla s úsměvem Chloe a hodila na mě deku. Společně jsme se pak vydaly do domu.

 

Edward:

Když se u Isabelly objevila Chloe, raději jsem odešel. Není pochyb, že se mě Isabella bojí a už kvůli tomu jí nechci nahánět zbytečně strach. Jenom by mě zajímalo, o čem se jí zdálo, nevypadalo to, že by ze mě měla v tom snu strach. Raději jsem se přestal zaobírat takovými zbytečnostmi. Stále tu mám nevyřešený problém, zvaný Iris, a dokud ten nevyřeším, neměl bych zabývat neexistujícími náznaky od Isabelly.

Nějaká žena zaklepala na dveře a Erich jí okamžitě běžel otevřít, já jsem si mezitím sedl opět mezi Cullenovy a vyprávěl jsem si s nimi o tom, kde všude byli od té doby, co jsme se viděli naposledy.

„Mně je jedno, že na mě nemá čas, tak si ho udělá. Chrápe s nějakou jinou, že jo?!“ řvala ta ženská v předsíni. A Emmett se už začínal smát.

„Madam, uklidněte se, pan Masen na vás právě nemá čas, jelikož právě přijímá návštěvu. A ta návštěva je mnohem důležitější než vy.“

„To ji přijímá přírazama?“ ječela jak smyslů zbavená ta ženská. Už jsem se neudržel a vylítl, rychle jsem odešel lidským krokem do předsíně a tam spatřil neuvěřitelné.

Nikdy v životě jsem neviděl tolik růžové. Já snad viděl Barbie. No, jestli jsem s něčím takovým spal, tak snad jen kvůli nějaké sázce, protože to bych si rozhodně pamatoval.

„A, tady jsi? Už se neschováváš za služebnictvo?“zeptala se rozhořčeně Simon, jak jsem vyčetl z jejích myšlenek. Pořád dokola si totiž opakovala svůj proslov, který se naučila nazpaměť.

„Děje se něco, Simon?“ zeptal jsem se, ignorujíc její naštvaný postoj. Chvíli nevěděla, co říct, protože čekala, že nebudu znát její jméno. Když už dostatečně dlouho mlčela, tak jsem uznal za vhodné ji vyprovodit, Erich taktně odešel, jak byl naučený, a já jsem vzal opatrně Simon kolem ramen.

„Simon, pokud se tedy nic neděje, byl bych rád, abys odešla a zapomněla na mě.“ Jelikož já si tě taky nepamatuju, dodal jsem v myšlenkách. Simon se mi ale otočila čelem, rozbrečela se a objala mě.

„Já na tebe nemůžu zapomenout, já se do tebe zamilovala, Edwarde,“ koktala mezi vzlyky. „Prosím, neopouštěj mě,“ dodala nakonec. Zvedl jsem jí tvář a podíval jsem se do jejích modrých, zarudlých očí, s rozpitou řasenkou. Takticky jsem ji přesunul na verandu.

„Ale já tě neopouštím,“ řekl jsem s úsměvem a políbil ji na čelo. Simon se rozlil úsměv po tváři a už si představovala naši společnou budoucnost, ale pak jsem ještě dodal, „my jsme spolu nikdy nebyli.“ A zavřel jsem dveře.

Když jsem se vrátil zpátky ke Cullenům, Jasper byl na měkko ze Simoniných pocitů, Alice byla znechucená z jejího oblečení, Emmett se dusil smíchy a ostatní se styděli za moje chování.

„To tady je takhle normální?“ zeptala se Esmé, zpoza rohu vykoukl Erich.

„Ano, zhruba jednou za měsíc se ukáže nějaká dáma, která se do Edwarda bláznivě zamilovala a věří, že by spolu mohli být, protože on ji také velmi miluje,“ řekl Erich a zasmál se.

„A vám to nevadí?“ zeptal se Carlisle.

„Ne, vzhledem k tomu, že jsem byl vychován Edwardem, tak jsem i jednu dobu vedl podobný styl života, ovšem některé, když viděly tento dům, hned prchly,“ zasmál se Erich spolu s Emmettem.

„To se nedivím,“ řekl Emm ještě předtím, než mu Rose dala pohlavek.

Znovu jsem se usadil a pokračovali jsme ve vyprávění, kde jsme skončili, a tentokrát se k nám připojil i Erich. Zanedlouho dorazila Chloe, která za sebou táhla Isabellu, očividně se jí do prostředí plné upírů moc nechtělo.

Emmett si Isabelly všiml první. „Á, naše…“ Než stačil cokoliv říct, Alice ho pod stolem kopla a zakroutila hlavou, kupodivu Emm hned zmlkl.

„Chloe, připojíte se se slečnou k nám?“ zeptala se hned Esmé.

„Jmenuji se Isabella Swanová,“ zašeptala Isabella. Esmé se na ni mateřsky usmála.

„Těší mě, Isabello. Já jsem Esmé Cullenová, to je můj manžel Carlisle, moje dcery, Rosalie a Alice, a moje syny, Jaspera a Emmetta, už znáš.“ Isabella přikývla.

Po několikaminutovém přemlouvání se k nám nakonec připojila i Isabella, které se ihned ujaly Alice a Rose a začaly už plánovat nekonečné nákupy.

Okolo jedenácté se Chloe omluvila, že už je unavená a Isabella té příležitosti hned využila a odešla spolu s Chloe.

„Měl by sis dát bacha, kámo,“ řekl Jasper a dloubnul do mě loktem.

„A to jako proč?“

„Protože máš nejlépe nakročeno k tomu se brzo zabouchnout.“


No, tak to nám Jasper hezky rozsek. =oDD Sice jsem byla obeznámena, že jsem podmínku splnila, ale mě ještě zajímá váš názor, tak co, zasmály jste se? Aspoň trošku.

Jo, a ještě na závěr moc děkuji za předchozí komentáře, které mě - musím se přiznat - rozbrečely. Obzvlášť po tom, co jsem se pořád koukala každou hodinu na komentáře a nikdo nic nepsal, a pak se tam objevil komentář od Anízky a já nemohla ucpat slzné kanálky. =oDD No, prostě děkuji, a proto bych chtěla tuto kapitolu věnovat právě Anízce, Roel a samotřejmě také marty555, lelus a Bače S -ty tři snad přečetly všechnu moji tvorbu, nebo aspoň tak mi to připadá, když je vidím pod každým článkem - dále také Lucce, BelaSwanCullen8, mispa, Rosseliny, Irmicka1, 1ajjka1, daslli141, selena18, LeahCleawatterCullen, MyL, lucka2010, Romi, jesikata. Tak, a jestli jsem na někoho, kdo moji povídku zatím četl a překrásně ji okomentoval, zapomněla, tak se velmi omlouvám a klidně přijmu i reklamaci. =oDD Ach, málem bych zapomněla na poslední dva lidi, kteří mou povídku četli, a to ještě před vámi všemi. Ty dvě jsou skvělé korektorky - i když jsme měly občas problémy (viď, Sheelo =oDD) - Sheela a Blotik, které jsem tak dlouho otravovala, až svolily a pomohly mi. Doufám, že mi teď nepřestanete pomáhat. =oDD No, asi jsem to trošku natáhla a z jedné věty se stal pořádně dlouhý odstavec. Dnešní kapitola byla také značně dlouhá, a tak doufám, že jsem Anizku potěšila. Tak, a teď to nechám jen na vás.

AfrAC =oD


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sny v Zahradách - 5. kapitola:

 1 2   Další »
12. hhh
01.03.2013 [23:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.07.2012 [21:41]

Petulka01J Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

18.07.2012 [13:48]

Irmicka1Dokonalé Emoticon Emoticon Emm a Jazz jsou číslo, to by napadlo jen je Emoticon Emoticon Ty Edwardovi myšlenky jsou někdy fakt k pokukání a ta Barbie, neměla chybu Emoticon Těším se na další a věřím, že ji nějak zvládneš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Lucka
18.07.2012 [13:08]

Jasper a Emmett to jsou teda čísla, takhle k nim vtrhnout Emoticon Emoticon . Doufám, že Iris Edward co nejdříve vykopne pryč.
Mám moc ráda Edwardův pohled. Moc se těším na na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. 1ajjka1
18.07.2012 [10:40]

super Emoticon Emoticon ten Emmet s Jasperom Emoticon Emoticon teším sa na pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon

18.07.2012 [10:24]

daslli141Úžasná kapitola... teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.07.2012 [23:07]

Callme Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. BabčaS
17.07.2012 [23:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17.07.2012 [22:39]

BellaSwanCullen8krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. leluš
17.07.2012 [22:25]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!