Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha VII.

19.07.2010 (09:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2227×

„Vy se znáte?“ zeptal se Aro, když viděl, že mě ten upír, který prosil o smilování a svůj život, poznal. Podívala jsem se na něj s úsměvem, který už nebyl tak jistý, jako předtím.

„Ano, známe se. Než jsem přišla do Volterry, tak jsme měli tu čest,“ řekla jsem chladně. Velmi dobře si pamatuji to, jak jsme se poznali.

„To je pozoruhodné,“ řekl Aro zamyšleně. „Myslíš si tedy, že je nevinný?“

Co bych teď měla říci? Mám potvrdit jeho nevinu? Podívala jsem se na klečícího Laurenta a někde hluboko ve mně se objevila lítost. Lítost, kterou zastínilo to, že se mě snažil zabít. Když jsem ještě byla člověk. Když jsem byla tolik zranitelná. Vracel mi pohled a tiše zaprosil. Nejspíš doufal, že se nad ním slituji, když ho znám, ale to se mílí! Já jsem měla už dost slitování se všemi a dopadla jsem takto. Zůstala jsem ve Volteře, která mi dala nový život.

„Myslím si, že není nevinný. O zákonu, který říká, že v okolí Volterry se nesmí lidé lovit jistě věděl. Podle mě je zrádce,“ řekla jsem chladně a obepnula jsem ho svým štítem, který jsem utahovala a zesilovala, až křičel bolestí. Viděla jsem, jak ho můj štít obepíná, škrtí ho a ničí, až ho roztrhal na kousky, které ostatní ihned naskládali na hromadu a spálili. Bylo to jako nějaká klapka v mé hlavě. Jako páčka, která se spustila a aniž bych ji silou ovlivňovala, tak dělala to, co jsem chtěla. Nemusela jsem se snažit. Bylo to tak snadné!

„Pozoruhodné,“ pronesl Aro a rozpustil shromáždění upírů. Někteří odešli na lov a někteří se jen rozmístili po Volteře. Tohle jsem teď já, mé staré já je pryč a to nové je silnější než kdy dřív. Jsem chladná a dokonalá. Jsem nový upír. Odešla jsem z místnosti do své komnaty, která se trochu změnila. Nevím, kdo to udělal, ale objevil se zde počítač. Nejspíš měl sloužit jako kontakt se světem, ale o ten já nestojím. Ani jsem ho nespustila a rovnou jsem zamířila do knihovny. Učení je zdlouhavé, ale chci vědět víc. Umět více jazyků, více věcí z historie i současnosti, být víc užitečná.

„Jsi tu často,“ řekl Alec, který mě uviděl, když vešel do knihovny a šel rovnou za mnou.

„Ano, jsem, ale to ty taky,“ usmála jsem se na něj.

„Rád se vzdělávám, zjišťuji nové věci a události. Tvá moc je novinkou. Ty jsi novinkou. Většina upírů je překvapena tím, že se k nám někdo jako ty přidal, protože Volturiovy si většinou musí najít své nové sluhy, posly, bojovníky tím, že je sem přijmou jako lidi a přemění je. Jsi teď větší postrach než já,“ řekl trochu zklamaně.

„To je jen chvilkové, kdyby se to nestalo, tak si mě nikdo nevšimne,“ obhajovala jsem se.

„Ano, ale kdyby se tvá moc nezvětšila vlivem tvých emocí a vývoje, tak jsme tu teď nebyli a zůstali jsme tam. Byla to past, která byla dobře promyšlena. Solomon a Stanislav spoléhali na to, že jsme natolik namyšlení, že nám to nepřijde divné a zničí nás. Po našem zničení by armáda a všichni Volturiovy utrpěli velkou ztrátu,“ vysvětlil.

„Ještě jsem ti ani nepoděkoval za to, že jsi mi zachránila život,“ dodal po chvíli ticha.

„Nedělala jsem to kvůli tvému vděku, ale protože jsem nechtěla, abyste byli zničeni.“ Jeho poděkování mě potěšilo, ale nechtěla jsem, aby mi byl za něco vděčný. Aby si myslel, že mi nějak musí splácet laskavost.

„Nezáleží na důvodu, ale na výsledku.“ Pohlédla jsem na něj a poprvé jsem v něm neviděla jen upíra se smrtící mocí, ale také lidskou bytost.

„Proč nepiješ lidskou krev?“ zeptal se, když se naše pohledy střetly a on uviděl mé zlaté oči.

„Nevím, když jsem se přeměnila, tak jsem hned začala pít zvířecí, protože jsem nechtěla zabíjet lidi a celá rodina, ve které jsem žila, byla vegetariánská, tedy živila se jen zvířecí krví. Jen jednou v životě se mi stalo, že bych se napila lidské krve,“ vzpomněla jsem si na chvíli, která mi změnila a zkazila život.

„Vážně jen jednou? Jak dlouho jsi upír?“ ptal se dál a mně nevadilo odpovídat na jeho otázky ohledně mého lidského a upířího života. Možná jsem si o tom potřebovala promluvit.

„Už je to víc jak padesát let, žila jsem v malém městě, kde jsem nejdříve žila jako člověk a později jako upír. Jak řekl Aro, měla jsem poklesek s lidskou krví a tím, že jsem se napila jsem zradila ty, kteří mi věřili, a já jsem musela odejít pryč. Chtěla jsem se nechat zničit, ale nestalo se tak, protože mě Aro nakonec přesvědčil a já jsem uznala, že život tady nemusí být tak špatný.“ Díval se na mě velmi překvapeně.

„Nevím, jestli tomu správně rozumím, ale ty jsi chtěla zemřít, protože ses napila lidské krve? Vždyť je to naše přirozenost a přesto, že piješ jen krev zvířat, tak se občas stane, že se napiješ lidské, protože je to tvoje přirozená potrava. Neříkej mi, že se to těm, se kterými jsi žila, nikdy nestalo,“ prohodil nechápavě. Bylo to zvláštní, ale zdálo se mi, jako bychom mluvili o něčem zcela normální, třeba o počasí.

„Ano, to se jim jistě stalo, ale oni mě neodsoudili,“ řekla jsem bolestně.

„Pak tomu tedy vůbec nerozumím,“ zakroutil nechápavě hlavou. Je to složité.

„Víš, tohle všechno je poměrně dlouhá historie, ale dnes není ten správný den na její vyprávění. Raději mi pojď pomoct s učením,“ zasmála jsem se a on opravdu šel. Nemyslela jsem to vážně, ale on se nedal přemluvit, a tak jsem rezignovala a spolu jsme se učili španělštinu, angličtinu a jiné předměty, které se vyučují na školách. Alec byl chytrý a vzdělaný, za svůj život zde se toho spoustu naučil a byl mi dobrým učitelem. Z našich schůzek v knihovně se stala denní, často několika hodinová doba pro učení. Pokaždé jsem se dozvěděla něco nového, někdy jsem Aleca podezřívala, že si ty všechny informace vymýšlí, ale říkal mi pravdu.

Čas, který jsem trávila ve Volteře, plynul rychle, někdy se mi hodně stýskalo po domově, po celé rodině, ale dokázala jsem se ovládnout. Z Aleca se vyklubal můj dobrý přítel a rádce. Staral se o to, aby mě nikdo nezradil a stejně tak jsem se já starala o něj. V krátkých potyčkách, které jsme řešili, jsem v něm měla jistotu a mohla jsem se na něj spolehnout. Jednou jsem ho dokonce požádala o to, aby na mně vyzkoušel svou moc. Stáhla jsem svůj štít, nejdříve nechtěl, ale nakonec to zkusil. Bylo to zvláštní, nic nevidět, ani neslyšet, ale vydržet se svými myšlenkami pro mě bylo těžké.

Plynuly dny, měsíce i roky a já jsem se za tu dobu stala někým zcela jiným. Jediné, co zůstalo stejné, bylo to, že jsem se stále živila zvířecí krví. Nabízeli mi, abych zkusila lidskou, ale já jsem prostě nemohla. Čas od času jsem poslala někoho, kdo mi řekl, kde se nachází rodina Cullenových, ale nikdy jsem si nepřipustila, že bych se za nimi měla vydat já sama. To nemůžu…

6. kapitola - Shrnutí - 8. kapitola

Další kapitola je na světě.

Líbi se vám?

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha VII.: