Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 5. kapitola

Sakra! Já se s ním vyspala! - 5. kapitolaBella dospěje k závažnému rozhodnutí. Čeká nás nepříjemné setkání a ještě nepříjemnější rozhovor...
Příjemné počtení! :)

S nepatrným úsměvem na tváři jsem sundala pánev z plotny a na talíř si nandala kuřecí plátek masa a opečené brambory. Vonělo to opravdu fantasticky, tudíž jsem se v duchu začala modlit, abych to později nevyzvracela. – Byla by toho vážně škoda…

Ještě jsem si připravila sklenici s pomerančovým džusem a pak si už šla i s připraveným jídlem sednout ke stolu. Jedla jsem pomalu a vychutnávala si každé sousto. Tak pomalu jsem jedla i z toho důvodu, že jsem se bála, že kdybych to zhltla tak, jak jsem jedla normálně, bylo by dost pravděpodobné, že by se to zase hodně rychle vrátilo na světlo boží.

Ale tak se naštěstí nestalo. V klidu jsem dojedla, vypila připravenou sklenici džusu a jako obvykle po sobě hned umyla nádobí. Taky jsem si vzpomněla na Charlieho a s úsměvem přemýšlela, co teď asi tak dělá.

Pak jsem pomalu vystoupala až do svého pokoje, kde jsem si posadila ke stolu a s pohledem upřeným z okna začala přemýšlet, jak se dostat z této nemilé situace.

Už při přípravě oběda mi něco došlo. Došlo mi, že musím udělat jednu věc – a to i v případě, že jen ta představa mi připadala hrůzná a naprosto neproveditelná. Přesto… věděla jsem, že to udělat musím. Obzvlášť, když jsem uvážila to, co se mi dělo – to, co nebylo tak úplně obvyklé a normální… Sama jsem nechápavě zakroutila hlavou nad tím, že to vážně chci vyslovit – i když jen v mých myšlenkách.

Já… musím to říct Edwardu Cullenovi.

Uff… je to venku. – Nicméně jsem se o moc lépe necítila. Spíš hůř… Což se ale dalo očekávat. Už jen to, že bych komukoli měla říct, že jsem s ním otěhotněla, mi přišlo nereálné a neproveditelné… A říct to Edwardu Cullenovi? – To bylo naprosto nemožné.

Měla bych za ním přijít o přestávce, zaťukat mu na rameno, a když se otočí, na rovinu na něj vybalit: No, čau, Edwarde, pamatuješ, jak jsme se spolu tuhle vyspali? No, jo – jak jsem byla zlitá pod obraz… Chtěl bych ti něco říct, určitě z toho budeš nadšený – jsem těhotná!

Hm… tak takhle asi ne. Především z toho důvodu, že by tomu mohla přihlížet asi tak… půlka školy? A přeci všichni víme, jakou rychlostí se šíří drby… rozhodně větší, než je rychlost světla. Takže takhle ne. Možná bych mu mohla napsat dopis. – Milostný? neodolalo si rýpnout mé podvědomí. Pro jistotu jsem ho naprosto ignorovala. Ale i tak mi tato možnost připadala naprosto uhozená. Žijeme snad v šestnáctém století?

Frustrovaně jsem si povzdechla. Už mi moc možností nezbývalo. Vlastně… jediná, nad kterou se dalo uvažovat… a už jenom při tom pomyšlení se mi dělaly mžitky před očima…

„Budu muset zajet k němu domů…“ vyslovila jsem svou nejhorší noční můru nahlas do ticha pokoje. Můj hlas zněl nějak nakřápnutě a slova naprosto nemístně. Já přeci nemůžu jet k Cullenům! To mám jako zazvonit a jakmile se otevřou dveře, tak na něj vypálit, že mu strašně moc děkuju za jednu velmi rychlou spermii?!

Znovu jsem si povzdechla. Bože, kdybych nebyla těhotná, tak si teď snad i dám panáka…

Bohužel… já byla. – A to byl přesně ten problém…

Zhluboka jsem se nadechla a pak, už plně rozhodnutá, se zvedla ze židle a zamířila ke skříni. Nemůžu přeci oznámit tu radostnou zprávu budoucímu tatínkovi ve vytahaných teplácích…

Nakonec – skoro po hodinovém vybírání – jsem si na sebe vzala obyčejné modré džíny, ve kterých normálně chodím do školy, a volnější bílé tričko, aby nikdo nemohl náhodou zahlédnout moje vyboulené břicho. Na chvíli jsem i zavítala do koupelny, kde jsem si rozpustila vlasy a pokusila se je lehce projet hřebenem - zdůrazňuji, že jsem se o to jenom pokusila... Napadlo mě, že jestli je ještě chvíli budu česat stylem vyrvi toho co nejvíc, budu mít za rok plešku… Po této hrozné představě, která se mi doslova vytvořila před očima, jsem se vrátila do pokoje, do ruky popadla černou koženou bundu, do kapsy strčila mobil… a opustila pokoj. Rychle jsem seběhla schody a byla ráda, že se mi z toho neudělalo zle – na chvíli jsem totiž zapomněla, že by se mi zle vůbec mohlo udělat…

Z ošatky v kuchyni jsem popadla klíče a poslední myšlenkou, že bych to mohla odpískat a radši se odstěhovat na Sibiř, jsem vyšla ze dveří. Zamkla jsem za sebou a pomalým krokem došla ke svému rozpadajícímu se náklaďáčku. Když si vzpomenu, že ještě včera jsem byla naprosto normální teenager, který v tomto autě řešil se svou nejlepší kamarádkou, jak si má nalakovat nehty…

A dneska? Těhotný teenager jede tuto radostnou zprávu sdělit jinému teenageru – budoucímu otci, kterého prvně zmíněný teenager naprosto nenávidí…

Povzdechla jsem si a nastoupila do náklaďáčku. V duchu jsem si opakovala, že se už stalo – nic na tom nezměním…

Když jsem se už chytala zapnout rádio, zaváhala jsem. Nebude lepší ho nechat vypnuté, abych si po cestě mohla promyslet, co vlastně Cullenovi řeknu? Nakonec jsem to zamítla – radši se zaměstnám posloucháním hudby, než abych si tady přivodila srdeční kolaps tím, že budu myslet na to, co mu řeknu. Věřím, že stejně až ho uvidím, tak se mi všechno vykouří z hlavy, takže… Měla jsem chuť zasténat – proč jsem si toho panáka nedala? Určitě by se tak moc nestalo!

Další šťouchnutí mě tak překvapilo, že jsem pustila plyn a auto sebou cuklo. Hej! Lekla jsem se! To chceš, abych nabourala?

Zhluboka jsem se nadechla a pak znovu nastartovala. Pustila jsem rádio a po hlavní ulici se vydala do lesů, kde měli Cullenovi svou děsivou vilu. – Normálně by mi nepřišla děsivá – když jsem ji poprvé viděla, tak se mi dokonce líbila… ale vzhledem k tomu, co se chystám udělat… jo, byla mega děsivá.

Zaposlouchala jsem se do písničky, kterou zrovna hráli, a snažila se všechny myšlenky vytěsnit z hlavy. Aspoň na chvíli… nemyslet na to, co mě čeká a nemine. V duchu jsem si okamžitě vynadala: ne, teď na to vůůbec nemyslíš…!

Jak cesta pokračovala, rádio jsem vnímala čím dál míň a narůstající strach čím dál víc. Nakonec, když jsem vjížděla na lesní cestu, srdce jsem měla až v krku a dělalo se mi špatně od žaludku. Nevím, kdy by mě našli, kdybych tady teď omdlela a napálila to do jednoho ze stromů, poklidně si rostoucích po okrajích cesty. To ještě nikdo nepřišel na to, jak je to nebezpečné?!

A pak přišla ta chvíle, kdy se mi srdce doslova zastavilo. Uviděla jsem totiž vilu. Popojela jsem ještě asi pět metrů, ale blíž jsem se neodvážila. Vypnula jsem motor. Dvakrát se zhluboka nadechla, abych si dodala odvahy. Otevřela jsem dveře… Vytáhla levou nohu… pravou… poposunula se na sedačce… přenesla váhu na chodidla a postavila se. Co nejtišeji jsem za sebou zabouchla dveře. Až teď jsem si všimla, že jsem klíčky nechala v zapalování. No nic… to nevadí. – Aspoň budu moct rychleji odjet…

Jeden krok kupředu. Zvednout pohled od země a pohlédnout ke dveřím. Polknout knedlík v krku. Sklonit pohled. Další krok. Hluboký nádech. Další krok. Udržovat rovnováhu. Polknout. Zvednout hlavu. Pokusit se neomdlít při pohledu na dveře, již dva metry ode mne. Sklopit pohled. Další krok. Nádech. Krok. Výdech. Krok. Nádech. Krok. Výdech… Zvednout oči od země. Dveře… přímo přede mnou. Nesložit se Cullenovým na prahu. Zhluboka se nadechnout. Polknout knedlík. Ještě jednou se nadechnout. Zvednout ruku… Prstem se dotknout tlačítka na zvonku. Další nádech. Zavřít oči. Dát všechnu svou energii do toho jediného pohybu. – Stlačit tlačítko…

Když se ozvalo to pronikavé a možná i jindy melodické tu dům dum, rychle jsem stáhla ruku a odskočila dva kroky dozadu. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem se bála, aby mi nevyskočilo z hrudi. Zaraženě jsem zírala na kliku a každá vteřina mi připadala jako hodina. A pak… klika se pohnula a dveře se otevřely.

Okamžitě jsem zvedla pohled ke dveřím a k osobě, která mezi nimi stála. V tu chvíli, kdy jsem se střetla s jeho divnýma očima, všechno zmizelo. Cítila jsem každé bouchnutí mého srdce o žebra a věděla, že všechny moje myšlenky mě s úsměvem od ucha k uchu a za neustálého mávání opouštějí. Snažila jsem se být silná. Pokusila jsem se něco říct, ale nenašla jsem hlas. Pouze jsem s otevřenou pusou zírala na Edwarda Cullena…

„Ahoj. Ty jsi Bella, viď?“ ozval se po chvíli ticha Cullen a střelil po mně tím svým okouzlujícím pohled, ze kterého jsem málem oslepla. V tu chvíli se mi navrátilo trochu duchaplnosti. Jo, jsem to já! To jsem ráda, že mi pamatuješ moje křestní jméno, když jsem ti roztáhla nohy! Dobře, možná se vrátil jenom můj sarkasmus. V duchu jsem si nadávala, že nejsem schopná něco takového říct nahlas.

„Jo,“ vypadlo ze mě nakonec. Cítila jsem, jak rudnu.

„Eh… potřebuješ něco?“ zeptal se opět Cullen a vypadal maličko rozhozeně. Za to můžu já? V duchu jsem si pogratulovala.

V tichu, které nastalo, mi došlo, že tohle je má šance. Musím se vzchopit a říct něco normálního!

„Ano…“

Ááá! Měla bych si dát facku, abych se trochu vzpamatovala. To mu jako budu říkat jo a ano…?! – Bude si o mně myslet, že jsem postižená!

A ty snad nejsi? přidalo se moje podvědomí. To mě vytočilo k nepříčetnosti. Možná právě díky tomu jsem mohla konečně říct víc než jedno slovo o třech písmenech…

„Potřebuju si s tebou promluvit…“ řekla jsem a sama se divila, jak jistě najednou můj hlas zněl. Že bych konečně našla svoje sebevědomí?

Cullen vypadal zaskočeně. Očividně ho překvapila moje dlouhá věta. Po chvíli se ale vzpamatoval.

„Dobře,“ ušklíbl se, uhnul ze dveří a pokynul mi, abych vešla. Edward Cullen a džentlmen? Haha… dobrý vtip. – Nicméně, teď jsem neměla náladu na smích. Se staženým hrdlem jsem pomalu vešla do vily.

První, co mě napadlo, bylo, že je to tu úplně jiné než na té párty. Vypadalo to jako normální dům – samozřejmě luxusnější, ale normální. V rámci možností…

Rozhlížela jsem se na všechny strany, jestli někde nespatřím další členy rodiny – jako například tu černovlásku, Alice se myslím jmenovala… Naštěstí to vypadalo, že Edward je ten jediný, kdo je momentálně doma. Naštěstí… a naneštěstí.

Myslíš, že by tě tu znásilnil na sedačce, nebo co? pošklebovalo se mi moje podvědomí. Ale jelikož jsem v tom už měla třítýdenní praxi, dokázala jsem ho ignorovat.

„Posaď se třeba tady na sedačku…“ navrhl Cullen ledabyle, který se znenadání objevil vedle mě. Zděšeně jsem nadskočila a nevědomky se chytla u srdce. On mi snad chce přivodit infarkt!

Očividně si mé ruky na mém levém prsu všiml. „Omlouvám se…“ zašeptal a pokynul mi k sedačce. Vážně se mi teď omluvil sám Edward Cullen? Ne! Já musím snad snít!

Polkla jsem knedlík v krku a nervózně k ní zamířila. Sedla jsem si na opačný konec než Edward. Ten si toho očividně všiml, protože mu tvář roztáhl sebevědomý úsměv. Neboj, ten ti zmizí, až ti řeknu, kvůli čemu jsem tady! slibovala jsem mu v duchu.

Asi minutu jsme oba mlčeli. Nenápadně jsem pokukovala po místnosti a Edward na tom nebyl o nic líp. Zdálo se mi to, nebo byl vážně trochu nervózní? Občas po mně střelil nejistým pohledem, ale nic neřekl. V místnosti panovalo trapné ticho.

„Eh… nedala by sis něco k pití? Třeba kafe?“ zeptal se Cullen po chvíli a vyznělo to vážně nejistě.

Vrhla jsem po něm jeden rychlý pohled. „Ne, díky.“

„Nebo třeba čaj?“ pokračoval a rukou si prohrábl vlasy. Vážně vypadal nervózní.  A jestli to vážně bylo ze mě, tak bych si zasloužila dostat medaili…

Zavrtěla jsem hlavou, protože mi v krku vyschlo natolik, že jsem nebyla schopná jediného slova.

„A co džus?“ ozval se po chvíli znovu. Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Vodu?“ zkusil znovu.

„Ne, děkuju. Nic k pití nechci,“ odpověděla jsem rázně. Co mi to furt cpe? To mě chce upít k smrti?

„Fajn…“ hlesl frustrovaně a znovu si rukou projel vlasy. To to bude dělat pořád?! Neví, jak mě tím znervózňuje?!

Na několik minut opět zavládlo ticho. Nervózně jsem si kousala spodní ret, až jsem na jazyku ucítila vlastní krev. V duchu jsem přitom pořád přemýšlela o nejvhodnějším způsobu, jak mu to povědět.

„Takže… o čem jsi vlastně se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se po další nekonečně dlouhé chvíli ticha Cullen. Střelila jsem po něm nervózním pohledem. Srdce se mi rozbušilo. – Nezbývá mi nic jiného… teď mu to už musím říct.

„Pamatuješ, jak jsi měl před několika týdny večírek?“ zeptala jsem se nejistě a pohlédla mu do očí. Přitom jsem si nenápadně otřela zpocené ruce do džínů.

„No… samozřejmě…“ odpověděl a nechápavě nakrčil čelo. Jasně, já jsem ta natvrdlá. Ne ty…

„Byla jsem tady… a víš, no… my jsme se spolu…“ Zhluboka jsem se nadechla a se zoufalým výrazem na něj pohlédla. Doufala jsem, že mu to dojde a já nebudu muset tuhle větu dokončit.

„Vyspali? – Jo, to si pamatuju…“ odvětil, jako by se nechumelilo. – Už se zase začínal chovat jako naprostý kretén. Byli jsme na jeho území a bavili se o jeho oblíbené činnosti. Takže se dalo očekávat, že se mu na tváři objeví samolibý úsměv. Nicméně… právě teď jsem měla v plánu mu ten hřebínek pěkně rychle srazit.

„Jsem těhotná…“ hlesla jsem rychle, abych si to ještě nestačila rozmyslet. Pohlédla jsem na Edwarda a čekala na jeho reakci. – Té se mi také rychle dostalo… Edward překvapeně vykulil oči a pootevřel tu svou nevymáchanou pusu v údivu. V duchu jsem pocítila uspokojení. Ale ne na dlouho… hned mi totiž došlo, že to není nic, čemu by se člověk mohl smát a vychutnávat si cizí překvapení a možná i zděšení. Ať jsem chtěla nebo nechtěla… byli jsme v tom spolu.

„A-ale to není možné…“ vykoktal ze sebe po chvíli. Pozorně se na mě zadíval. Pod jeho pohledem jsem se ošila. Bylo mi to vážně nepříjemné.

„J-já nemůžu být otec…“ vydechl znovu a pohlédl mi do očí. Jak to že nemůžeš?! Tím chceš snad říct, že jsem se vyspala ještě s někým jiným a teď se to na tebe snažím hodit?! Tak to prrr, chlapečku, takhle by to teda nešlo…!

„Jsi. S nikým jiným jsem… víš co,“ vydechla jsem a nezabránila tomu, že jsem při posledních slovech zrudla jako rajče. Jo, víc nepříjemný ten rozhovor snad už být nemůže…

„Jsem neplodný…“

Anebo ano? – Teď jsem to byla já, komu ústa vytvarovala velké o. Jak je to pak možné?! A jak zjistil, že je neplodný? To ho jako jednoho dne napadlo, že půjde na testy plodnosti?

„Já… nevím, co říct…“ vydechla jsem a zmateně na něj pohlédla. On mi pohled nejistě oplácel. Bůh ví, co se mu honilo hlavou.

„A seš si jistá, že jsi těhotná?“ zeptal se po chvíli ticha vážně.

Zamračila jsem se na něj. „Ano.“

„Takže jsi nedostala menstruaci?“ zeptal se váhavě.

Okamžitě jsem zrudla. To se mě vážně musí ptát na tak osobní otázku?!

„Nedostala… taky zvracím, a Edwarde…, musím ti ještě něco říct – je to hrozně div–“ Náhle mě něco přerušilo – respektive někdo.

„Tak už jsme doma!“ ozval se bujarý hlas a do místnosti si to napochodoval kluk jak hora. Svaly se mu převalovaly na pažích jak nějakému kulturistovi, ale oči mu šibalsky zářily jako malému dítěti, které se chystalo provést nějakou lotrovinu.

Jak si nás všiml, zarazil se. Chvíli na nás překvapeně koukal, ale pak se na mě zvesela zazubil. „A ty seš?“

Nervózně jsem se usmála a vstala. „Jsem Bella,“ řekla jsem s úsměvem a sebevědomím, které se vzalo, fakt nemám tušení odkud, a potřásla si s ním rukou. Měl pevný stisk, ale nic jsem na sobě nedala znát. Jak jsme se pustili, do místnosti se začali hrnout další lidé. Spatřila jsem krásnou blondýnu, která po mně střelila nevraživý pohled, ačkoli jsem ani v nejmenším netušila, čím jsem si ho zasloužila.

Pak do místnosti doslova vtančila menší černovláska. Tváře mi zčervenaly, když mi došlo, že to není nikdo jiný než Alice. Za ní do obýváku vpochodoval blonďatý kluk s podivně tmavýma očima a nervózně po mně střelil pohledem. – Vážně bylo možné, aby ze mě byl víc nervózní než já z něho?

Už to vypadalo, že nikdo další nepřijde. Takže Edward má čtyři sourozence? Divné, že jsem je nikdy neviděla ve škole…

Otočila jsem se na Cullena, abych mu mohla říct o té vyboulenině, kterou mám na břiše a která není dvakrát normální, ale než jsem stačila otevřít pusu…

„Bello… asi bys měla jít, půjdu tě vyprovodit…“ řekl najednou poněkud tvrdě a rychle na mě pohlédl. Pak hbitě vstal z pohovky a zamířil si to ke dveřím. Pohlédla jsem na svalovce. Bez zaváhání mi věnoval široký úsměv. „Tak snad jindy, Bello…“

„Jo, snad…“ usmála jsem se a kývla na pozdrav. Pak jsem zamířila za mizejícími Edwardovými zády. Že by na mě byl naštvaný? Copak je nezákonný si popovídat s jeho bratrem?

Následovala jsem Edwarda ze dveří až k mému autu. Tam se zastavil a otočil. Trošku naštvaně jsem na něj pohlédla. Z jakého důvodu mě odsud jako vyhazuje?

„Přijeď zítra odpoledne. Promluvíme si…“ řekl pouze a pak zamířil zpátky do domu. To jako vážně?! To mě tady jen tak nechá?! To mi ani neřekne čau? Udělalo by mu to snad něco?! Jestli za to mohly moje rozbouřené hormony anebo nevím co, ale zamračila jsem se jeho směrem a tiše, aby to nemohl zaslechnout, jsem hlesla: „Idiot…“

Jaké pro mě bylo nemilé překvapení, když se těsně u dveří otočil. Je možné, aby mě slyšel?! Vždyť jsem to zašeptala! Doufala jsem, že to byla pouhá náhoda. Víc jsem se s tím už nehodlala zabývat. Nastoupila jsem do auta, otočila se a vyrazila na cestu domů.

K našemu domu jsem dorazila o pár desítek minut později. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě, ale nějak se neměla k tomu, abych vystoupila. Zkoprněle jsem seděla na sedadle a křečovitě svírala volant. Oči jsem upírala někam do neznáma a v hlavě měla jako obvykle strašný guláš. Napadaly mě všemožné myšlenky, na které jsem neznala odpovědi. Řekne o tom rodičům? Nebo sourozencům? O čem se spolu budeme bavit zítra? Co když bude chtít, abych si nechala udělat test, jestli je to vážně jeho dítě? Co když bude chtít, abych šla na potrat? Co když…

Jak už jsem řekla – naprostý guláš a ani na jednu otázku jsem neznala odpověď. Což mě samozřejmě neuvěřitelně frustrovalo… Nakonec jsem se odhodlala konečně vystoupit z auta. Povzdechla jsem si a pak pomalu otevřela dveře. Jako oživlá mrtvola jsem se došourala ke dveřím a odemkla. Vešla jsem dovnitř a zamířila do kuchyně. Klíče jsem odložila do ošatky, kam patřily, a pak přistoupila ke dřezu a do sklenice si natočila ledovou vodu. Naráz jsem ji vypila. – Hned se mi udělalo o něco lépe, takže jsem vyrazila po schodech nahoru do svého pokoje.

Tam jsem sebou plácla na postel. – Dobře, tak ne doslova. – Ještě pořád jsem se bála, aby se mi neudělalo špatně. Sice všude psali, že nevolnost se objevuje jen po ránu, ale jak už jsem mohla zjistit, moje těhotenství bylo malinko jiné – takže jsem nemohla tušit, kdy se mi zase udělá zle. Nebo se stane něco jiného – horšího…

Zakroutila jsem hlavou. Na takové věci bych neměla myslet. Bude to v pohodě. Určitě… Musí být.

Povzdechla jsem si a pohladila se po vybouleném břiše. Zavřela jsem oči a pokusila se úplně vypnout.

 

„Bello? Bello!“ ozýval ze z dálky známý hlas. Probrala jsem se a otevřela oči. Zamžourala jsem po pokoji, ale nic neviděla. – Všude byla naprostá tma.

Najednou se objevilo světlo. Moc světla. Zasténala jsem a přikryla si oči rukou. Po chvíli, kdy si mé oči přivykly světlu, jsem ruku oddělala. Mezi futry jsem spatřila Charlieho, jak mě s obavou pozoruje. Pokusila jsem se o úsměv, ale vyšel z toho úšklebek.

„Ahoj, ty už jsi zpátky?“ zachraptěla jsem a promnula si oči. Vážně by mě nenapadlo, že usnu. V noci jsem se asi vážně moc nevyspala…

„Jo, zrovna jsem přijel, celý dům ve tmě – bál jsem se, Bello, že se ti něco stalo!“ vynadal mi Charlie a starostlivě na mě hleděl.

„Jsi v pořádku?“ strachoval se.

Usmála jsem se. „Jsem. Vždyť jsem jenom na chvíli usnula…“ snažila jsem se ho ubezpečit.

Vypadalo to, že se Charlie jen tak oblbnout nedá. „Bello… už jsi zase nějaká bledá. Večeřela jsi vůbec?“

„Ne,“ pípla jsem provinile. Hned jsem se posadila a chtěla si stoupnout, ale zamotala se mi hlava. Kdyby mě Charlie nechytl, asi bych skončila rozplácnutá na zemi.

„Díky,“ zašeptala jsem s úsměvem a pak se vymanila z jeho sevření. Hlava se mi naštěstí už znovu nezamotala, ale při cestě z pokoje jsem cítila Charlieho ustaraný pohled na svých zádech. Následoval mě do kuchyně. Mlčky jsem přistoupila k ledničce a otevřela ji. Chvíli jsem do ní zírala, jako bych ty věci tam viděla poprvé v životě, a nakonec jsem si vytáhla jahodový jogurt. Při cestě do kuchyně jsem ještě stačila střelit pohledem po hodinách a zjistila, že už je tři čtvrtě na devět. Když si k tomu jogurtu dám rohlík, bude mi to stačit. – Stejně jsem ani neměla hlad…

Charlie sledoval každý můj pohyb. Když mu došlo, co si chci dát k večeři, pochopitelně se ozval.

„Bello! Dej si něco pořádného! Určitě jsi celé odpoledne nic nejedla.“

„Ale já nemám hlad…“ snažila jsem se odporovat tiše. Stejně jsem už ale věděla, že můj boj o jogurt s rohlíkem je předem prohraný.

„Tak víš co? Tady si sedni a já ti něco udělám sám,“ nakázal mi Charlie nakonec přísně a odsunul jednu židli. Poslušně jsem se na ni posadila a sledovala Charlieho, jak moji plánovanou večeři zase uklízí do lednice. V duchu jsem se už začínala děsit, co dostanu k jídlu – bylo totiž všeobecně známé, že Charlie ve vaření nijak zvlášť nevyniká…

Nakonec se ale ukázalo, že zas tak vážné to nebude. Charlie mi umíchal vajíčka a nic při tom nepodpálil. Dokonce to bylo i k jídlu. Po prvním soustu mi došlo, že mám vážně velký hlad, a byla jsem mu vděčná, že mi to jídlo udělal. Pochopitelně jsem mu to pořádně pochválila a ještě si nechala přidat. Na Charliem bylo vidět, že se mu ulevilo – jedla jsem hodně a pořádně. Prý jsem už měla i zdravou barvu…

Po jídle jsem umyla nádobí a pak Charliemu popřála dobrou noc. Ačkoli jsem pár hodin spala, rychle na mě padala únava. Když jsem se došourala do koupelny, dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila zuby a převlékla do pyžama. Pak jsem se vrátila do pokoje. Zalezla jsem si do postele a chvíli si ještě četla. Když se mi písmenka začala rozmazávat, usoudila jsem, že je načase jít spát. Odložila jsem knížku na noční stolek a zhasla lampičku.

Povzdechla jsem si při myšlence, že zítra se budu muset znovu vidět s Edwardem. Vážně jsem se na to setkání netěšila. Bála jsem se toho, co bych se mohla dozvědět. Ještě chvíli jsem přemýšlela o hrůzných scénářích zítřejšího dne, ale nakonec jsem se s lehce nakrčeným čelem přeci jenom ponořila do říše snů.


Velké díky za komentáře u minulé kapitoly. K tomu, že se Edward možná nechová tak, jak jste očekávali. Především to bude tím, že všechny ty hrozné věci o něm jsme slyšeli z úst Belly. Ta má na něj svůj názor. Dalo by se říct, že ho ve skutečnosti vůbec nezná... Já sama nikdy neřekla, že je Edward hajzl. :D

Jinak doufám, že se kapitola líbila a zanecháte komentář. ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 5. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
24.01.2016 [16:06]

Emoticon Emoticon Emoticon

05.08.2013 [13:54]

AfroditaAliceCullenTy jo já doufala, že tam bude i ten druhej rozhovor, ale nebyl... já se na něj tak těším... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. chloe
05.08.2013 [7:07]

chloeMoc se mi libila dokonce jsem se rozklepala jak jsem se do ni vzila to je o nervy honem dalsi kapitolu Emoticon

28. Viky123
05.08.2013 [0:47]

Jsem strašně zvědavá na pokračování, šíleně jsem se smála u těch Bellin poznámek a Edwardovych otázek , už jsem si musela za se na ni zpadky otočí jak mu řekla idiote, fakt super už se těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. marla
04.08.2013 [20:00]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Niki
04.08.2013 [18:45]

no tak zatím, jí moc nevěří... jsem zvědavá na další Emoticon Emoticon

04.08.2013 [18:18]

daslli141Tak to som zvedavá na ich nasledujúci rozhovor. Rýchlo ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.08.2013 [10:47]

barcinaDalší úžasná kapitola. Emoticon Dostalo mě, jak jí Edward pořád něco nabízel k pití. Chudák Bella si musela myslet, že jí do něj chce něco nasypat. Emoticon Emoticon Jsem zvědavá na další kapitolu, i když si ji přečtu se zpožděním, protože budu týden bez internetu. Prosím, napiš jich co nejvíc, abych se měla na co těšit. Emoticon Emoticon Emoticon

04.08.2013 [0:17]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. LuLuu
03.08.2013 [21:17]

LuLuuale jak moze niekto take povedat ze je taky namysleny a neviem co ked sa vobec tak nesprava??? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon tak cakala som ze Bella aspon nebude daleko od toho.. ale toto je na tisicky kilometrov daleko Emoticon Emoticon aj tak sa teším na dalsiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!