Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sakra! Já se s ním vyspala! - 6. kapitola

Sakra! Já se s ním vyspala! - 6. kapitolaVydala jsem se do jámy lvové… A abych byla upřímná – já nikdy neměla lvy nijak v lásce. Na můj vkus měli až moc ostré zuby…
Příjemné čtení! ;)

Druhý den ráno mě probudilo světlo. Protáhla jsem se a protřela si oči. Pomalu jsem se posadila a pak, jako by mi za patami hořelo, vyrazila do koupelny. Jak jsem mohla očekávat (ale neočekávala…), zase se mi udělalo špatně.

Když jsem vyzvrátila obsah svého žaludku do záchodové mísy, vyčistila jsem si zuby a ledovou vodou opláchla obličej. Už mi to připadalo skoro jako nějaký rituál. Pak jsem pohlédla do zrcadla. A shledala, že jak se dalo očekávat… vypadala jsem naprosto příšerně. Povzdechla jsem si a pak si v rámci možností učesala vlasy. Vrátila jsem se do pokoje a oblékla se do starých tepláků a vytahaného trička, které naštěstí skrylo moje rostoucí břicho. Zdálo se mi to nebo bylo vážně o něco větší než včera?

Povzdechla jsem si. Dneska si o tom budu muset s Edwardem rozhodně promluvit. Zajímalo mě, co mi na to řekne. Ušklíbla jsem se nad vzpomínkou jeho překvapeného výrazu, který se mu včera objevil na tváři, když se dozvěděl, že bude táta. Jakýmsi zvráceným způsobem mě to uspokojovalo. Rozhodně mi to teď poněkud zlepšilo náladu…

Sešla jsem po schodech do přízemí a zamířila do obýváku. Charlie seděla na sedačce, před sebou prázdný hrníček od kafe a četl si noviny.

„Dobré ráno…“ pozdravila jsem ho s úsměvem.

Charlie zvedl hlavu od novin a taky se usmál. „Dobré…“

Znovu jsem po něm blýskla oslnivým úsměvem a v duchu děkovala bohu, že si nevšiml mé nezdravé barvy – očividně byl po ránu hodně dobře naladěn. Udělala jsem k němu několik kroků a ukázala na prázdný šálek. „Chceš ještě?“

„Ne, díky,“ odpověděl Charlie nezúčastěně, nepřestávaje hledět do novin. Nějaký zajímavý článek o sportu? Nebo snad o rybaření…? – Tak či tak mě to moc nezajímalo. – Proto jsem popadla prázdný hrníček s plánem ho umýt, než zaschne, a odporoučela se do kuchyně.

Poté, co jsem opláchla jak Charlieho hrníček, tak jeho talířek od snídaně, přistoupila jsem k lednici a se zájmem do ní pohlédla. Už jsem začínala mít celkem hlad – vzhledem k tomu, že můj žaludek byl opět na vodě. No… nebo spíš doslova prázdný.

Zrak mi padl na onen opuštěný jahodový jogurt, který jsem měla v plánu sníst k večeři. S úsměvem jsem ho vytáhla a ještě vzala jahodovou marmeládu. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem vážně hlad jako vlk. – To by se dalo vyškrtnout na mém pomyslném seznamu, který obsahoval věci, které byly v těhotenství běžné. Pak jsem měla ještě jeden imaginární seznam, na kterém zase byly ty neobvyklé. Bohužel ten druhý byl zatím o dost delší…

Potom, co jsem dojedla rohlík s marmeládou a málem i vylízala kelímek od jogurtu, jsem s úsměvem a pocitem plného žaludku vstala od stolu a přistoupila ke dřezu, abych po sobě umyla nádobí. Pak jsem se ještě napila vody z kohoutku, protože jsem byla moc líná na to, abych si uvařila čaj.

Nakonec jsem zamířila zpátky do pokoje. S povzdechem jsem si sedla na postel a zahleděla se do zdi. V hlavě jsem měla úplně vybíleno. Začínala na mě padat nervozita – zvlášť po tom, co jsem se koukla na hodiny a spočítala si, že za necelých pět hodin se budu muset opět shledat s Edwardem Cullenem.

Napadlo mě, že jestli chci zaměstnat mysl, aby nebloudila v končinách, kam je vstup přísně zakázán, bude lepší, když budu dělat něco, při čem nebudu muset přemýšlet. Natáhla jsem se na noční stolek a položila si na stehna knihu, na které byl zdobným písmem vyveden název Romeo a Julie. Měli jsme o tom psát esej a já nebyla ještě ani v půlce – takže mě napadlo, že spojím dobré s užitečným.

S úsměvem jsem knihu otevřela a dala se do čtení… Začetla jsem se ale tak moc, že jsem přestala vnímat čas. Probralo mě až zaklepání na dveře a následně Charlie, který se objevil ve dveřích. „Bello, budeš chtít pomoct s obědem?“

Otočila jsem hlavu a pohlédla na hodiny visící na stěně. Bylo něco málo po půl dvanácté. Vážně jsem ztratila pojem o čase. A vážně bych měla jít udělat něco k jídlu. Přeci bych nechtěla, aby můj otec umřel hlady.

Usmála jsem se a sklapla knížku. „Děkuju, ale zvládnu to sama…“

„Takže se můžu jít koukat na fotbal? Je to rozhodující zápas…“ začal Charlie nervózně. Skoro to vypadalo, jak kdyby se bál, že mu schovám ovládač od televize, pokud nebude mít moje svolení.

Zasmála jsem se. „Klidně se běž koukat. Já to zvládnu.“

Když Charlie zmizel, pomalu jsem vstala a sešla do přízemí. Musela jsem se usmát, když jsem z obýváku uslyšela velmi nahlas puštěnou televizi.

Vešla jsem do kuchyně a začala přemýšlet, co udělat k obědu. Chtělo by to něco jednoduchého… Otevřela jsem skříňku a hned mě to praštilo do očí. Už to byla snad věčnost, kdy jsme naposled měli špagety. Dnešek bude v italském stylu…

 

 XXX

 

„Hm… Bello, je to vynikající!“ vyhrkl Charlie již po prvním soustu nadšeně. Očividně měl už velký hlad, takže ani nepoznal, že jsem to tak trochu přesolila…

Usmála jsem se. „Budeš si chtít přidat?“

„U-určitě,“ zamumlal Charlie s plnou pusou. Tomu jsem se musela zasmát. Pak jsem se s nemizejícím úsměvem na tváři také dala do jídla.

Po opravdu vydatném obědě, díky němuž jsem doslova praskala ve švech (a bylo vidět, že i Charlie – a to si ještě přidával…), jsme si spolu šli sednout do obýváku.  Charlie s hrníčkem kafe a já čaje. A jako každou neděli – už by se to dalo považovat za naši rodinnou tradici, jsme si dali partičku karet.

„Zase jsem vyhrála!“ zavýskala jsem radostně, když jsem svého otce porazila po páté v řadě.

„No jo… často se stává, že žák předčí svého učitele…“ snažil se to zahrát do autu Charlie.

Ušklíbla jsem se. „Dáme rozhodující?“

Charlie se zasmál, a když se podíval na své karty, na tváři se mu rozlil úsměv. „Rozdrtím tě!“

Zacukaly mi koutky. Už jsem se nemohla dočkat Charlieho výrazu, až mu dojde, že tuhle hru, stejně jako těch pět předchozích, na sto procent projede…

„Ale no ták!“ vztekal se o necelých deset minut později. Protože jak jsem očekávala… vyhrála jsem.

„Ráda bych tě ještě párkrát porazila, tati, ale budu se muset jít učit…“ řekla jsem nakonec a hned se začala zvedat – pro případ, že by se mě Charlie snažil přemluvit, ať tu ještě chvíli zůstanu. Musela jsem jít. Především proto, že můj čas se velice rychle krátil a já musela vymyslet svůj plán na útěk. Což se dělalo velice blbě ve společnosti mého otce a balíčku karet.

„Tak dobře… hezky se bav,“ rezignoval Charlie a usmál se.

Já se na oplátku ušklíbla. Už někdo někdy někoho viděl, aby se u učení bavil?

Nahlas jsem nic neřekla a vyšla po schodech do svého pokoje. Zamířila jsem ke stolu a posadila se na židli. Povzdechla jsem si. Vážně bych se měla připravit do školy. Ale na dělání úkolů jsem nějak neměla náladu. Najednou mi to přišlo hrozně nepodstatné – ve světle nedávných událostí.

Proto jsem pouze do tašky naházela všechny sešity a učebnice, co jsem potřebovala. Položila jsem tašku na zem a pohlédla z okna. Na mysl mi už zase přicházela zásadní otázka: Jak mám odejít z domu, aniž bych musela Charliemu cokoli říkat o Cullenovi?

Po chvíli přemýšlení mě to napadlo. Rychle jsem pohlédla na hodiny. – Půl třetí… Možná nastala ta správná chvíle vyrazit. Spěšně jsem vyskočila od stolu, abych si to náhodou zase nerozmyslela, a děkovala tomu nahoře, že se mi neudělalo zle. Přistoupila jsem ke skříni a začala se rozmýšlet co si vzít na sebe. Nakonec jsem se rozhodla pro obyčejné modré džíny, bílé tílko, které vyrýsovalo moje bříško – pro to jsem se rozhodla z toho důvodu, že jsem se obávala, že by mi Edward nevěřil, že opravdu břicho mám – a já se před ním rozhodně svlíkat nehodlala – znovu už ne…

Navrch jsem si oblékla svou oblíbenou kostkovanou košili, aby naopak Charlie moje břicho neviděl. Pohlédla jsem do zrcadla a musela se usmát. Vůbec jsem v tom nevypadala špatně.

Pak jsem zamířila do přízemí. Vešla jsem do obýváku, kde jsem našla Charlieho, jak poklidně podřimuje přesně tak, jak jsem ho zanechala. Nechtěla jsem ho budit, ale nic jiného mi nezbývalo.

„Tati?“ zašeptala jsem a zlehka do něj šťouchla. Ozvalo se zachrápání a pak se Charlie s trhnutím probral. Nechápavě na mě zamžoural a prohrábl si rukou vlasy. – Čímž mi pochopitelně připomněl Cullena. V duchu jsem zaklela.

„Volala mi Lisa, že potřebuje pomoct s úkolem, tak jsem jí řekla, že se u ní stavím… Nevadí to, viď?“ pronesla jsem svou do posledního písmenka nazpaměť naučenou lež. – Nikdy jsem Charliemu lhát nechtěla, ale taky jsem mu nechtěla nic vykládat o Cullenovi – k čemuž bych byla samozřejmě přinucena – Charlie byl policajt, tudíž musel vědět naprosto všechno o každém, s kým jsem se stýkala.

„No, jo… nevadí – jen se vrať za světla, ano? Bylo nalezeno další mrtvé zvíře, takže se prosím tě drž dál od lesa…“ hleděl na mě s neskrývanou obavou v očích.

Ušklíbla jsem se. „Neboj se. Lisa bydlí v centru – pamatuješ?“

„Dobře… já jen – buď prostě opatrná, Bello.“

„Budu…“ hlesla jsem nakonec a odešla z obýváku, čímž jsem naši konverzaci ukončila.

Nasedla jsem do svého náklaďáčku a vyjela opačným směrem, než bydlela Lisa. – Vydala jsem se do jámy lvové… A abych byla upřímná – já nikdy neměla lvy nijak v lásce. Na můj vkus měli až moc ostré zuby…

 

 XXX

 

Když jsem zaparkovala před jejich vilou, srdce jsem už zase měla až v krku. Zhluboka jsem se nadechla a pak vystoupila z auta. Odhodlaně jsem zamířila k domu, když se najednou otevřely dveře a objevil se Cullen. Jak je možné, že ví, že jsem už přijela?! Nemohl mě přeci slyšet přijíždět!

„Ahoj, Bello…“ začal s vážnou tváří a pozorně si mě prohlížel.

Pohled jsem mu opětovala a pak se zeptala: „Tys mě snad vyhlížel?“ Podezíravost v mém hlase se nedala přeslechnout. Napjatě jsem čekala na jeho reakci.

„Ne, samozřejmě, že ne… jenom náš dům má slabé stěny a tvoje…“ střelil nejistým pohledem k mému náklaďáčku, „auto je dost slyšet…“ dokončil větu a oblažil mě zářivým úsměvem. Hněvivě jsem přivřela oči. – Vážně teďka urazil moje auto…?!

„Fajn… promluvíme si?“ zeptala jsem se naštvaně a prošla kolem něj směrem k domu. To, že se rozhodl urážet moje auto, mě pořádně vytočilo a dodalo velkou dávku sebevědomí. Rozhodla jsem se, že už se sebou nadále nenechám vymetat podlahu.

„Bello… všichni jsou doma… Bylo by možné si promluvit někde víc v soukromí…?“ zarazil mě jeho hlas.

Pomalu jsem se otočila. „Jak chceš,“ hlesla jsem lhostejně a pokrčila rameny.

Cullen po mně vrhl ještě jeden nic neříkající pohled a pak zamířil ke shluku stromů, za kterými jsem nejistě tušila, že vede cesta. Překvapivě jsem za ním koukala a nevěřila svým očím. To mě chce vážně odvést do lesa?! Ihned mi na mysli přišla Charlieho prosba, abych do lesa v žádném případě nechodila.

Ale přece sama… ozvalo se najednou moje podvědomí. To se jako přidalo na stranu toho idiota? No super… to bude ještě zábava.

Povzdechla jsem si. Sama nebo s Edwardem – jako kdyby v tom byl nějaký rozdíl… Ale co jiného mi zbývá… Potichu jsem zasténala a vydala se za Cullenovými mizejícími zády.

Nevím, jak dlouho jsme šli – ale bylo to dost dlouho na to, aby se mi povedlo snad desetkrát klopýtnout o nějaký kořen či větvičku. Měla jsem vážně štěstí, že jsem to všechno ustála. Nevím, jak bych Charliemu vysvětlila oblečení od bahna a jehličí ve vlasech.

Nakonec se Edward přeci jenom zastavil a počkal, až ho doženu. Se zrudlými tvářemi a namáhavým dechem jsem k němu doklopýtala a už mu chtěla vmést do tváře, že jsem přeci těhotná – mohl na mě počkat! Nakonec jsem si to ale rozmyslela – zvlášť, když jsem spatřila jeho vážný výraz.

„Řekl jsem o tom otci,“ ozval se po chvíli ticha váhavě. Překvapeně jsem na něj pohlédla. No tak to je super. Co víc si přát – teď by mohl ještě poslat blahopřání tomu mému a bylo by to naprosto dokonalý…

„Cos mu řekl?“ vyzvídala jsem a nervózně se kousla do jazyku.

„Že si myslíš, že seš těhotná… Řekl, že by–“

Přerušila jsem ho. „Počkej! První ti musím něco ukázat…“ hlesla jsem tiše, a aniž bych čekala na jeho souhlas, začala jsem si rozepínat knoflíčky u košile. Edward vykulil oči. „Co to děláš, Bello?!“

„Řekla jsem, že ti musím něco ukázat… Už jsem ti o tom chtěla povědět včera, ale tys mě vykopnul z vašeho domu…“ vysvětlila jsem s rázností, která mi nebyla vlastní. V duchu jsem to všechno svedla na hormony. Polkla jsem knedlík v krku, zvedla pohled k Edwardovi a pak rozevřela obě části košile.

Sledovala jsem jeho reakci. Nejdřív jsem spatřila nechápavost. Ale když mu to konečně docvaklo… bylo to ohromení – než jsem stačila cokoli říct, stál přede mnou a něžně mi položil ruku na vyboulené břicho. Jak se ke mně dostal tak rychle?! Vždyť stál dobré dva metry ode mě?! běželo mi hlavou, zatímco jsem nervózně těkala po Edwardově výrazu a jeho ruce, stále se nacházející na mém těle. Snad ani nemusím říkat, jak moc mi to bylo nepříjemné.

„Ehem… Edwarde? Mohl bys prosím dát tu ruku dolů? Je mi to celkem nepříjemné…“ odhodlala jsem se k vyjádření svých pocitů a střelila po něm nervózním pohledem.

Hned ruku oddělal a odevzdaně ji spustil podél těla. „Promiň…“ zašeptal nepřítomně, stále mi hledíc na břicho. – A pak nastala ta chvíle, kdy už jsem toho měla tak akorát dost… rychle jsem se zakryla oběmi cípy košile a zapnula si ji až ke krku. Pak jsem rozhodně pohlédla na Edwarda.

„Teď už můžeš mluvit…“

A Edward udělal to, na co jsem se od začátku našeho setkání nejméně těšila. – Očividně nadmíru frustrovaný, projel si rukou ty svoje vždy dokonalý vlasy. Už se ve mně zase začínaly bouřit hormony.

„Chtěl jsem ti říct, že jsem mluvil s otcem – víš, on je lékař a souhlasil, že by tě mohl prohlédnout… Tuším, že rodičům jsi ještě nic neřekla…?“

Němě jsem zakroutila hlavou. To mě jako bude vyšetřovat jeho otec? To se jako seznámím s jeho rodiči?! – A sakra… zaklela jsem v duchu a zoufale pohlédla na Edwarda. Můj pohled si ale vyložil úplně jinak.

„Nemusíš se bát, že by o tom někomu řekl – například tvým rodičům… když budeš chtít, zůstane to ještě nějakou dobu jenom mezi námi… Navždycky to tak nepůjde, ale prozatím ano…“

Zhluboka jsem se nadechla. „Dobře…“ kývla jsem na souhlas a pokusila se o chabý úsměv.

Edward mi ho oplatil, což mě vyvedlo dost z míry. Celkově jeho chování – choval se tak dospěle – naprosto odlišně než ve škole. Zajímalo mě, proč ho vlastně znám jen jako toho namachrovaného idiota…

Možná ho neznáš vůbec… povzdechlo si moje povědomí. Už zase?!

Zatímco jsem se zabývala důvodem, proč se moje povědomí přidává na stranu Edwarda, onen zmíněný kolem mě bez jediného pohledu prošel a zamířil ven z lesa. Tentokrát jsem se nenechala dvakrát pobízet a hned šla za ním. Nejsem blázen, abych se sama zdržovala v lese…

Asi o deset minut později jsme vyšli na cestu. Střelila jsem zoufalým pohledem ke svému autíčku a nepřála si nic jiného, než už v něm sedět a hodně rychle jet domů… Bohužel, Edwardovy plány byly jiné – a tak jsem ho poslušně následovala do vily. Znovu mi podržel dveře a pak je za mnou zavřel. Překvapilo mě, že tu panovalo nezvyklé ticho – zvlášť, když říkal, že jsou všichni doma.

Vešli jsme do obývacího pokoje, kde jsem spatřila dvě osoby sedící na sedačce. Ženu a muže. Očividně Edwardovu matku a otce. Pokusila jsem se polknout knedlík v krku. Ještě nikdy mě nikdo svým rodičům nepředstavil. Když nepočítám Lisu – což nepočítám, protože s ní jsem nikdy nechodila.

Když nás spatřili, oba se zvedli. Všimla jsem si, že ženě na tváři pohrává milý úsměv. To mě trošičku uklidnilo. Ale ne zas tak moc…

„Carlisle, Esmé… tohle je Bella…“ představil mě Edward a pak se ke mně naklonil. „Bello, tohle jsou moji rodiče…“

Usmála jsem se a s oběma si podala ruku. Neušlo mi, jak je nezvykle studená – stejně jako Edwardova, jak mi hned docvaklo, když jsem si vzpomněla na tu chvíli v lese, kdy mi neslušně ošmatlával břicho.

„Ráda Vás poznávám…“ hlesla jsem a přinutila se k bezstarostnému úsměvu, který jako by říkal: Ne, v žádném případě nečekám s vaším synem dítě…

„My tebe taky, Bello,“ řekla s úsměvem paní Cullenová a s neskrývanou láskou pohlédla na Edwarda.

Pohlédla jsem na Edwarda a všimla si, že na svou matku hledí se stejnou láskou. Pak se obrátil na svého otce. „Carlisle, myslíš, že už můžeme jít nahoru?“

„Určitě…“ odpověděl s úsměvem a pokynul nám směrem ke schodům. Nejistě jsem střelila pohledem po Edwardově matce a ta mi věnovala milý úsměv. Věděla o tom?

Následovala jsem Edwarda po schodech do patra a pak do jakési místnosti. Unikl mi překvapený povzdech, když jsem uviděla tu spoustu přístrojů, které tu byly – skoro u půlky z nich jsem ani nevěděla, k čemu slouží.

„Bello, mohla by sis tady lehnout? Rád bych ti udělal ultrazvuk…“ ozval se za mnou hlas Edwardova otce. Trhla jsem sebou a pak na vratkých nohách přistoupila k lůžku. Vylezla jsem na něj a s hlubokým nádechem, kterým jsem si dodávala odvahy, jsem si lehla.

„Mohu?“ ozval se těsně u mě hlas, až jsem sebou leknutím trhla.

„Pardon… budu potřebovat, aby sis si odložila košili…“ řekl mírně pan doktor Cullen a mile se usmál. Znovu jsem se posadila a sundala si košili. Jeho pohled hned upoutalo moje vyboulené břicho a s neskrývaným zájmem si ho prohlížel, jako by to byl nějaký osmý div světa.

„Mám si sundat i tílko?“ zeptala jsem se váhavě, čímž jsem ho očividně vytrhla ze zadumání. Zlehka se usmál a odvětil: „Ne, to nemusíš… prosím, lehni si…“

Poslechla jsem a zahleděla se do světla na stropě. Doufala jsem, že už to budu mít brzo za sebou a dozvím se, že je všechno v pořádku. I když o tom druhém jsem ve skrytu duše pochybovala, a proto jsem se tak bála.

Cítila jsem, jak mi ledové prsty vyhrnuly tílko pod prsa a lehce stáhly kalhoty. Pak jsem na břiše ucítila chladivý gel. – S ním už jsem měla párkrát co dočinění. A musím se přiznat, že pokaždé pro mě byla návštěva gynekologie utrpením. I když ultrazvuk bylo vlastně to nejméně bolestivé…

Zvedla jsem hlavu a sledovala přístroj, kterým mi doktor Cullen začal jezdit po břiše. Pak jsem pohlédla na obrazovku vedle lůžka. Proč mi přišlo, že tam není vůbec nic? Srdce se mi rozbušilo a pocítila jsem velmi silný záchvěv strachu. Ten vystřídala úleva, když jsem uslyšela to osudné buch-buch… buch-buch…, které se vzápětí ozvalo. Cítila jsem v očích slzy – právě jsem poprvé uslyšela srdíčko svého miminka.

Už jsem se nebála – všechno určitě bylo v pořádku. Musí být… slyším přeci srdíčko… Zpozorovala jsem však, když tvář doktora Cullena zvážněla a kývl na Edwarda, který se doposud držel v blízkosti dveří.

„Edwarde… měl bys…“ začal doktor Cullen, ale větu už nedokončil. Přesto mi přišlo, že Edward ví, co chtěl jeho otec říct. Na čele se mi vytvořila menší vráska. – Co se to tu děje?

Vtom se Edwardův otec alias doktor Cullen na mě otočil a mile se usmál. „Omluvíš mě? Myslím, že vám dopřeju chvilku o samotě…“

Než jsem stačila cokoli říct nebo udělat, zamířil ke dveřím a mně nezbývalo nic jiného než s rostoucím neklidem sledovat, jak se za ním zavřely dveře. Proč mi to přišlo jakýmsi způsobem definitivní?

Zprudka jsem se posadila a s ustaraným výrazem se obrátila na Edwarda. „Edwarde… co se děje?“

Edward stál několik kroků ode dveří skoro jako socha a vážně ne mě hleděl. A pak… pomalu vyslovil ta osudná čtyři slova: „Musím ti něco říct…“


Ohromné díky za vaše komentáře u minulé kapitoly! Snad ani nemusím říkat, jak moc mě potěšily. ;) Doufám, že se vám tato kapitola líbila a zanecháte svůj názor na ni níže. :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Sakra! Já se s ním vyspala! - 6. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
07.12.2015 [22:01]

Emoticon

11.08.2013 [22:02]

barcinaÚžasná kapitolka, rychle napiš další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Kecka
09.08.2013 [14:29]

KeckaTááák, právě jsem se dopracovala až sem a jsem neskutečně zvědavá!
Takže teď se Bell o Édovi dozví pravdu??? Emoticon
Jinak jakože sranda... Emoticon To se jen tak nevidí, jenže u upírů jde asi všechno! Emoticon
Těším se na další dílek a doufám, že bude co nejdříve... Emoticon

28. PCullen
09.08.2013 [11:50]

Kapitola byla úžasná! ;-) Moc se mi líbila! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Velmi se těším na další díl! Emoticon proto doufám, že bude co nejdříve!

27. izzie22
08.08.2013 [22:37]

Najskôr sa chcem ospravedlniť, že som u predchádzajúcej kapitoly nezanechala komentár, proste som tu nebola a tak keď som to teraz prečítala naraz nechám ti ho tu aj za tú predošlú.
Skvelé, je trochu ťažké nabrať odvahu povedať niekomu čakám tvoje dieťa a ty si to pekne popísala, tú nervozitu a to všetko naokolo.
Strašne som zvedavá či sa Edward chystá Belle povedať, že je upír...

26. 1ajjka1
08.08.2013 [16:18]

skvelá kapitola Emoticon Emoticon rýchlo ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.08.2013 [12:01]

AfroditaAliceCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon AAA!! Emoticon To je skvělýýý!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.08.2013 [10:58]

daslli141Kapitola ako vždy skvelá. Teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Chloe
07.08.2013 [22:15]

Tak jo libi se mi to. Strasne moc, akorad jsem priserne napnuta, co bude dal. Takze sup dalsi kapitolu nemuzu se dockat Emoticon

22. Sima
07.08.2013 [22:04]

som zvedavá ako Bella zareaguje :D

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!