Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 4. kapitola

08.12.2010 (16:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2841×

4. kapitola

Překvapeně jsem vyjekla. Jeho hlava prudce vzlétla nahoru a konečně jsem viděla jeho obličej. Měl v něm pár šrámů, ale jinak byl přesně tak krásný, jak jsem si ho pamatovala. Tmavě zelené oči se na mě dívaly s neskrývavým pobavením a na rtech mu hrál ještě pobavenější úšklebek.

Tmavě hnědé - skoro až černé - vlasy měl ostříhané a rozházené do všech světových stran. Ten sestřih mu slušel - vypadl mladší.

Znovu vztáhl ruku k ústům, naposledy potáhl, odhodil nedopalek cigarety na zem a zašlápl ho. Pak se znovu otočil ke mně a čekal, co udělám.

Už mě nebavilo se jen na něj dívat, zahodila jsem batoh, ani nevím kam - a upřímně? Bylo mi to jedno. Rozběhla se k němu. On se skrčil, rozevřel náruč a já mu do ní vběhla stejně tak, jako jsem to dělávala před více než deseti lety.

Jesse mě zvedl do vzduchu a zatočil se se mnou, jako bych nevážila, ani pět kilo a hrdelně se zasmál. Ještě hodnou chvíli jsme se objímali a potom mě pustil. Na tváři mu pořád pohrával ten jeho typický úšklebek.

„Chyběl jsem ti?“ řekl ledabyle. Jeho hlas zněl tak krásně jako samet, ale slyšela jsem v něm i maličký hrubý podtón, který ale jenom přidával na jeho kráse a znělosti.

Zasmála jsem se. „Hele, ani nevím, bráško. Myslím, že tu byl o hodně větší klid.“

Jeese věděl, že si dělám srandu, přesto uplatnil svoje skvělé herecké umění, které jsem zdědila po něm, a zatvářil se uraženě.

„Jak myslíš,“ řekl naštvaně.

Hravě jsem ho plácla do paže. „Ale no tak, nedělej uraženého. Vypadáš hůř než -“ Nestačila jsem dopovědět větu a už jsem byla zase ve vzduchu. Jeese si mě přehodil přes rameno a někam mě nesl.

Vyjekla jsem. „Okamžitě mě pusť!“ vykřikla jsem a mlátila ho do zad. On se ale jen zasmál a naplno mě ignoroval.

Až když jsem slyšela další pobavené hlasy mých přátel, došlo mi, kam míří.

„Ahoj Jesse,“ promluvila Katrin. Dřív se jí můj brácha dost líbil, byl to takový její idol a první platonická láska.

„Čau chlape,“ začal Lucas, „nevěděl jsem, že máš přijet. Bella nám nic neřekla.“

„Jo, to je pravda,“ odvětila Teresa nakvašeně. Bylo mi jasné, že se jí můj brácha taky líbí, a tak na mě určitě teď byla naštvaná, že si neměla čas dojít poupravit make up.

„Jo, chyběl jsi nám, Jesse,“ uslyšela jsem Bryana. „Ale prosím tě, mohl bys dát Bellu dolů?“

Zaksichtila jsem se a následně vyjekla, protože mě Jesse nečekaně postavil na zem. Odkdy poslouchá, když mu někdo něco nařídí?

Všichni se jen zasmáli a pak začali chrlit na bratra otázky jeden přes druhého. A já je jen s lehkým úsměvem na tváři sledovala. Jesse byl ve svém živlu, být středem pozornosti ho vždycky bavilo – nejspíš si tím vylepšoval svoje ego.

„Záříš jako sluníčko,“ zamumlal Bryan, když se nečekaně objevil vedle mě. Jen jsem pokrčila rameny a dál sledovala bratra. A až díky tomu si všimla lidí kolem, kteří nás zaujatě pozorovali. Ne, že by to normálně nedělali, že.

Jedna skupinka nás ale nepozorovala kvůli přehnané pozornosti, kterou jsme budili. Bylo mi jasné, že ti u stříbrného Volva nás pozorují kvůli tomu, aby mohli porovnat podobnosti mezi mnou a bratrem. A rozhodně mě to netěšilo.

Z tváře mi zmizel úsměv a já se co nejrychleji přesunula k bratrovi, abych mu mohla zatahat za rukáv bundy.

„Nepojedeme už domů?“ zaskuhrala jsem a skousla si ret. Jesse se jemně zamračil, ale když pochopil můj naléhavý výraz, přikývl.

A tak jsme se se všemi rozloučili a společně bok po boku zamířili k mému autu.

V tichosti jsem nastoupila a počkala, než se Jesse na sedadle spolujezdce připoutal, a mohli jsme vyrazit. Sledovala jsem silnici před sebou, ale nezabránilo mi to v tom, abych po očku nesledovala jeho.

Vypadal stejně, jako když jsem ho viděla naposledy, snad jen trochu vyšší. Nemělo by mě to překvapovat, ale stalo se. Pořád jsem ho viděla jako malýho brášku, co se mě snažil vychovat k obrazu svému.

„Tak co se děje?“ povzdechl si.

Zmateně jsem se zamračila a šlehla očima na jeho obličej. „Co by se mělo dít?“

„No, já nevím. Proto se ptám. Když opomenu tvoje okukování, tak bych chtěl vědět, proč jsme museli tak narychlo vypadnout od školy. To se tak moc těšíš domů?“

„Jasně, Charlie už určitě čeká s rybou na stole,“ odsekla jsem. Ale co jsem mu měla říct? ,Víš Jeese, že upíři a vlkodlaci existují? Tak pár takových k nám chodí do školy, ale nic s z toho nedělej!´ Jo, jsem si naprosto jistá, že ani po tomhle by mě nechtěl šoupnout do blázince.

„Myslím to vážně, Bello,“ odsekl stejným tónem, ovšem s větší dávkou podrážděnosti.

Koukla jsem na něj a snažila se zvednout koutky. „Jen jsem ráda, že jsi doma. Nechtěla jsem se s tebou dělit s kámošema.“ Doufala jsem, že mi uvěří a dál to nebude rozmazávat.

Naštěstí vypadal, že mi to zbaštil. Sice lehce nadzvedl podezřívavě obočí, ale nakonec jen zamumlal něco jako: „Od kdy jsi tak hamižná?“ a nechal to být.

Potom ani jeden z nás nepromluvil, dokud jsme nedorazili domů, kde na nás - respektive spíš na Jeese - čekal usmívající se Charlie.

„Jeese!“ zvolal nadšeně. Chvíli jsem uvažovala, jestli náhodou nebude jako já a nevběhne mu do náruče. Naštěstí to neudělal.

„Tati,“ odvětil Jeese a objal ho. Chvíli jsem koukala na tuhle zdánlivě úžasnou rodinou idylku a potom se otočila a vešla do domu. Hned jsem ucítila, že se něco pálí, a tak jsem neváhala a rychle běžela do kuchyně.

Přes oblak kouře jsem skoro nic neviděla. Rychle jsem vypnula troubu i sporák a otevřela všechna okna.

„Do prčic, tati! Kolikrát ti mám říkat, aby ses nesnažil něco uvařit, jinak vyhoříme?“ zakřičela jsem.

Pravděpodobně mě neslyšel, protože když přišli do kuchyně, oba dva se zrovna něčemu chechtali.

„Páni, Bell, cos to vyváděla?“ zeptal se mě se smíchem brácha.

„Já?“ křikla jsem už docela dost podrážděná. „Já, nic! To náš milovaný otec se rozhodl, že nám podpálí barák!“

Charlie se zamračil. „Ale no tak, Bello. Snad kvůli tomu nebudeš tak vyvádět, ne?“

Nadechla jsem se, že mu něco odseknu, ale pak jsem to vzdala a radši se vydala k telefonu objednat pizzu.


Den uběhl tak nějak jednotvárně. Všichni jsme si zalezli do obýváku, usadili se v křeslech a povídali si. Jesse nám vyprávěl, jak se celou dobu měl a co dělal. Samozřejmě vynechal takové ty nechutné detaily, o kterých vlastně ani nikdo nechtěl slyšet.

Když se za okny rozprostřela tma a na nebi se po dlouhé době ukázalo pár hvězd, omluvila jsem se a šla k sobě do pokoje.

Sedla jsem si ke stolu, abych udělala úkoly do školy, jenže po nějaké době jsem zjistila, že koukám z okna a přemýšlím. A vzpomínám.

Můj život za posledních pár dní nabral úplně jiný směr, než bych kdy chtěla. Nebo o to stála. Všechno s tím upíro-vlkodlačím světem mě dost znervózňovalo. A ještě víc mě vyváděl z míry jeden upír.

Byl určitě krásný – to ano, ale tohle přesně mě neděsilo. On sám, jeho přítomnost blízko mě… to bylo děsivé. Nechápala jsem, proč mi věnuje pozornost, proč jsem jediná z celé školy, s kým se chce bavit. Já o to nestála.

Dobře, bylo mi jasné, že to není kvůli mně, ale tomu, co o nich vím a co s nimi mám společného. Jenže já o nikoho z těch zabedněnců nestála a navíc –

Nadskočila jsem na židličce, když se ozvalo zaklepání na mé dveře. Zrychleně jsem dýchala, jako bych se právě dopustila nějaké vraždy. Když jsem otočila hlavu ke dveřím, periferně jsem uviděla, jak se stín za oknem pohnul.

A tentokrát jsem byla už doopravdy vyděšená.

Jenže, než jsem se k němu stačila rozběhnout, dveře se otevřely.

Bratr stál na prahu a díval se na mě. Nic neříkal, jen si mě starostlivě měřil. Jako by ho něco trápilo. A když vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, došlo mi, že mám pravdu.

„Bells,“ zamumlal a přešel pokoj ke mně. Aniž by se rozhlédl kolem, sedl si na zem před moji židli a podíval se na mě.

„Vím, že tě něco trápí a…“ odmlčel se, sklonil hlavu a zaťal ruce v pěst, „a štve mě, že mi to nechceš říct. Nevěříš mi snad?“ Otevřela jsem úžasem pusu – Jak si to sakra může jen myslet? – a snesla se vedle něj, abychom byli v jedné úrovni.

„Věřím, jen –“

„Jen co?“ skočil mi do řeči. Smutně jsem se usmála.

„Jen se bojím, že mi neuvěříš. Že si budeš myslet, že jsem se zbláznila.“

Zamračil se. „Proč bych si to měl, proboha, myslet?“

Ošila jsem se. „To je jedno, já jen...“ Uhnula jsem hlavou, abych přerušila oční kontakt. „To je jedno,“ zopakovala jsem.

Jeese si povzdechl. „Dobře, nebudu na tebe tlačit, ale, Bells, prosím. Jsme tu pro tebe, víš to, že ano?“

Otočila jsem hlavu a podíval se mu do očí. „Jo, já vím.“

Doba je stále zlá a chuť psát občas schází - proto potřebujeme popíchnout kupředu komentáři :-) Stále platí 10... děkujeme. :-*

Rock <<< X >>> martisek

3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 4. kapitola: