Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 3. kapitola

24.11.2010 (14:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3033×

Naštěstí zbytek dne utekl rychle a já se ještě rychleji se všemi rozloučila a mazala domů. Nevím, jestli to byl jenom výplod mé choré fantazie, nebo mě Edward sledoval celou dobu, když jsem byla nablízku.

Když jsem dorazila domů, čekalo na mě překvapení. Charlie byl už doma a uculoval se. To u něj nebylo normální. Měla jsem nutkání se ho zeptat, jestli se nepraštil do hlavy, nebo něco podobného, ale předběhl mě.

„Hádej co, Bell?“ řekl s neskrývavým nadšením v hlase.

„Nevím, přišla k tobě prasata v pyžamu a řekla, že ti urvou hlavu, a potom odjela na růžové motorce?“ uvažovala jsem. „Ne to asi, ne, že? To by ses netvářil tak nadšeně. Určitě bys nasadil svůj výraz ,Jsem policejní náčelník, bojte se!´, vytáhl svůj zrezlej revolver a hrál si na Starskyho a Hutche, nebo spíš na Charlieho andílky, co? To se k tobě hodí víc.“

Charlie zrudl a dal mi svůj obvyklý výraz ,Stop sarkasmu!´ Jako by to někdy zabíralo. Uchichtla jsem se.

„Vlastně ne, nepřišli. Volali ze základny, Jeese se vrací domů.“

Vyjekla jsem. „Vážně? Na jak dlouho?“

Pokrčil rameny a usmál se, zjevně potěšen ztrátou mého sarkasmu a přeladění na jinou notu. „Nevím, když to dobře půjde a jen tak ho nepřeloží zase někam jinam, tak i na několik měsíců.“

Povyskočila jsem jako nějaká poblázněná zamilovaná puberťačka a přitom mi ujelo výsknutí. Na tváři se mi usídlil syslí úsměv. Můj bráška se vrátí domů! To je ta nejlepší zpráva dne a snad i roku. Konečně nebudu pořád sama, ale budu tady mít někoho, s kým si budu moct podrbat a zanadávat. Protože, i když to byl chlap, dokázal pomlouvat víc než kdejaká ženština.

S dobrou náladou a tátovým chápajícím pohledem jsem vyběhla schody k sobě do pokoje a rozplácla se na posteli. Chvíli jsem jen tak ležela a snažila se z hlavy dostat všechny myšlenky. Když se mi to konečně podařilo, s povzdechem jsem se zvedla a vykoukla z okna.

Už nepršelo, čehož jsem musela hned využít. Procházka v mém oblíbeném parku určitě nebude k zahození. A tak jsem popadla bundu z věšáku a s hlasitým „Jdu pryč" jsem vyběhla z domu.

Kousek od našeho domu se rozkládal malý park, který jsem často jako malá navštěvovala se svým bratrem. Vzpomínám si z vyprávění, že když jsem se narodila, nechtěl se mnou mít nic společného. Nikdy mě nechtěl hlídat a svým přátelům o mně ze začátku vůbec neřekl. Ale ten den, co zemřela maminka, se všechno změnilo.

Bála jsem se, že nás to odcizí ještě víc, pokud to bylo vůbec ještě možné, ale naopak nás to sblížilo. Hodně. Podle lidí jsme byli nerozlučná dvojčata s osmiletým věkovým rozdílem.


Nad tou vzpomínkou jsem se musela usmát. Běhala jsem v domě s panenkami a on pomalu naháněl holky...

Došla jsem k naší oblíbené lavičce a sedla si. Naproti ní opodál bylo dětské hříště. Asi patnáctiletá dívka sledovala malou holčičku, která se bezstarostně točila na kolotoči a usmívala se na všechny strany.

Před více jak deseti lety jsem tam byla taky, s tím rozdílem, že Jeese se točil se mnou. Pamatuji si to jako by to bylo včera. Točil se se mnou… A točil… A točil. Málem jsme ho urvali, ale nemohli jsme se přestat smát. Motala se nám potom hlava, ale stejně jsem ho nezastavovali…

Z přemýšlení mě vytrhl sametový hlas po mém boku: „Můžu si přisednout?“

Bylo to lehce šokující, protože mě jeho přítomnost tady opravdu překvapila. Přítomnost Edwarda Cullena byla stejně nereálná, jako kdybyste si na jeho místě představili třeba Mickey Mouse - stejně nereálné. A přesto tady stál s lehkým úsměvem na tváři a vypadal kouzelně, což nebyl v jeho případě takový problém.

Skousla jsem si nervózně ret a přikývla. Jeho úsměv se zvětšil a zabral místo po mojí levé ruce.

Nevěděla jsem, proč přišel, ani co chce, a tak jsem radši mlčela a dívala se před sebe na stále stejné místo. Vedle mě se ozvalo takové to odkašlání, které má upoutat pozornost, a já automaticky natočila hlavu jeho směrem.

„Chodíš sem často?" zeptal se se zájmem. Obočí se mi zkrabatilo, jak jsem se snažila pochopit smysl té věty. Proč se mě na to ptá?

„Moc ne, jen když potřebuju být sama a přemýšlet." Uchechtl se, jako bych řekla něco vtipného. Ten kluk byl prostě divnej.

Nechápavě jsem na něj hleděla a po chvíli se zvedla. „Už musím jít,“ vyhrkla jsem.

Podíval se mi hluboko do očí a chvíli jsem měla dojem, že mi vidí až do duše, pak ale nasadil ten svůj úšklebek a všechno bylo rázem pryč. „Takže sem chodíš přemýšlet.“ Zamyšleně naklonil hlavu na stranu. „Něco tě trápí?“

„To není tvoje věc,“ odsekla jsem podrážděně. Moje emoce byly teď trochu jako na houpačce.

Pitomý upír, co se vůbec stará? Nechápala jsem, jak to dělá. Chvíli jsem byla naprosto nadšená myšlenkou mého bratra zase tady – doma, se mnou - a v dalším okamžiku si sem nakráčí on a totálně mě vytočí.

Nezaujatě pokrčil rameny. „Jen jsem si s tebou chtěl promluvit, toť vše.“

„Vážně? A o čem? Pokud máš na mysli to, o čem jsem se bavili ve škole, tak - “

„Tak co? Pravděpodobně toho víš mnohem víc, než tuším a navíc - “

„Navíc nic,“ přerušila jsem ho, teď už totálně vytočená. „Už jsem ti řekla, že to nebudu nikde vykládat, prostě mi dej pokoj a nevšímej si mě, já udělám to samé a vše bude v pohodě.“

Chvíli nic neříkal, vypadal, že přemýšlí. Chtěla jsem odejít, ale nějak jsem nemohla pohnout nohama, chtěla jsem vědět, co ještě řekne.

Po chvíli se zvedl a hodil další zamyšlený pohled na mou ruku, která teď ale byla zahalená vrstvou oblečení. „Možná máš s naším světem přece jenom něco společného, Isabello Swanová.“ Při zvuku mého celého jména jsem se nepatrně zachvěla. Bez dalšího slova se otočil a odešel.

Cítila jsem se podivně, jako by mě něco uvnitř svíralo a nutilo k přemýšlení nad tím, co právě řekl. Chtěl si něco dokázat? Já s ním ani jeho světem nic společného nemám a nikdy mít nebudu.

S pochmurnou náladou a dost otráveným obličejem jsem se vrátila domů. Nikdo tady nebyl, a tak jsem nachystala rychlou večeři a zasedla ke klavíru. Už mi docela chybělo přiložit prsty na tolik známé klávesy a nechat melodii, aby mnou prostoupila. Už to bylo dlouho, kdy jsem cítila ten stejný pocit jako teď.

Jenže i on skončil ve chvíli, kdy klaply domovní dveře a donesl sem do pokoje studený vzduch z venku.

Zaklapla jsem klávesy a zalezla k sobě do pokoje. Poté následovala sprcha a já mohla nerušeně s podivným pocitem v hrudi zalézt do postele a nechat se vtáhnout do říše snů.


Další den mě jako už obvykle budil zvuk kapek dopadající na parapet v děsivém rytmu. Nechtělo se mi vylézat z vyhřáté postele, ale musela jsem. Charlie by mě nejspíš nenechal jen tak doma.

A tak po každodenní hygieně jsem byla připravena vyrazit do výchovného střediska, kterému dali nesmyslný název škola.


Celé dopoledne proběhlo v dost divném duchu. Připadala jsem si tak nějak zvláštně a všechno šlo dost mimo mě. Nevnímala jsem kamarády, kteří na mě mluvili, nevnímala jsem hodiny, které mi dávaly dost jasně najevo, jak jde všechno pomalu. Jako by moje podvědomí čekalo na něco, co se mělo stát, a připravovalo moji mysl na budoucnost. Jako by se mělo něco změnit.


A pak se to stalo. Vyšla jsem ze školy a chtěla jít domů. Dnes náhodou nepršelo a bylo docela teplo. Nemělo to sice nic společného s ním, přesto to bylo jaksi důležité.

Stál tam, opřený o zeď, hlavu skloněnou k zemi. K ústům si přiblížil cigaretu, ze které následně pořádně potáhl. Ta postava – ten postoj – někoho mi připomínal. A když mi následně došlo koho, jen mi poklesla brada.

Rock <<< X >>> martisek


2. kapitola - 4. kapitola