Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč trestáš právě mě? - 5. kapitola

50/50


Proč trestáš právě mě? - 5. kapitolaTajemné postavy houpající se na větvích stromu nejsou jediné věcí, které Bellu trápí. Co když si Edwardova slova vezme k srdci a najde tak ve svojí minulosti něco, s čím se nejde tak lehce vyrovnat?

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola

Když jsem se konečně probudila a byla schopna podívat se na budík, kolik je hodin, vyskočila jsem z postele a začala zmateně pobíhat po pokoji.

 

Sakra, proč mě nikdo nevzbudil?

 

A pak mi to došlo; dnes byla sobota. Podrážděně jsem si povzdechla a padla zpět do postele.

 

Asi po hodině jsem se znovu probudila a tentokrát vstala o dost pomaleji.

 

Zasténala jsem, promnula si oči a vydala se do kuchyně. Když jsem z ní něco ucítila, lekla jsem se, že nám zase hoří kuchyň, protože Charlie vaří nebo tak něco, ale jakmile jsem přišla blíž -  vonělo to a docela... příjemně.

 

Vešla jsem do kuchyně a nestačila se divit. Jeese se zástěrou kolem pasu tančil okolo sporáku a dělal lívance.

 

Promnula jsem si oči ještě jednou a znovu koukla ke sporáku, Jeese tam pořád stál, akorát teď byl otočený na mě a usmíval se.

 

„Dobré ráno, ospalče.“

 

Něco jsem zamumlala jako odpověď a sedla si ke stolu, kde už byl talíř naložený lívanci.

 

„Tohle tě taky naučili v armádě?“ zamumlala jsem si pro sebe a vrhla se na jídlo.

 

Jesse se po snídani odebral do obýváku a uhnízdil se na pohovce. Tím tak nějak vyřešil plány na dnešní dopoledne. Táta se jen mihl domem s tím, že má v práci něco důležitého, ale na oběd se vrátí.

 

Zaneřáděnou kuchyň jsem samozřejmě musela poklidit já. Ale za to, že mi Jesse udělal tak dobrou snídani, jsem si ani nemohla stěžovat. Dnešek už snad nemohl být lepší.

 

Dopoledne jsme strávili spolu sledováním stupidních sitcomů, ale ani mi to nevadilo, hlavně že jsme něco dělali společně.

 

Táta nedorazil ani na oběd, a tak jsme se najedli bez něj. Když jsem se pak na chvíli schoulila u sebe na posteli a snažila se tak dohnat ztracený spánek, Jesse potichu zaklepal a nakoukl dovnitř.

 

„Nechceš odtud vypadnout, Bells? Vyrazíme do ulic velkoměsta,“ při posledním slově se mírně ušklíbl, ale přesto se tvářil víc než nadšeně ze svého geniálního plánu. Usmála jsem se a přikývla.

 

„Dobře, jen mi dej minutku na převlečení.“

 

O půl hodiny později za námi přirazil dveře a zamknul.

 

Nejprve jsme se vydali na naše místo do parku. Počítala jsem s tím, že tam Edwarda nepotkám – a naštěstí se mi to přání splnilo. Chvíli jsme spolu seděli na lavičce a jen se kochali prostředím kolem nás.

 

Bylo chladno a obloha vypadala na to, že se každou chvíli roztrhne a začne pršet.

 

Když nám začala být zima, zvedli jsme se a společně se vydali k Bryanovi. Dnešní den byl jako stvořený na nějakou pořádnou akci s přáteli.

 

 

 

 

Ležela jsem na posteli, deku přitáhnutou až k bradě. Oči se mi každou minutou klížily víc a víc, ale já odmítala usnout. Očima jsem přejela všechny koutky v pokoji a zastavila se na okně. Záclona se jemně pohupovala větříkem, který se dostal dovnitř díky špatnému dovírání okenní tabulky.

 

Měla bych si pořídit závěs, napadlo mě, když jsem skrz sklo uviděla jasně svítící měsíc. Nechtěla jsem usnout, bála jsem se zavřít oči, abych -  až je otevřu - neviděla tu nečekanou návštěvu sedět na větvi stromu kousek od domu.

 

Zajímalo by mě, který blázen mi nechal pokoj s tak praštěnými věcmi jako oknem bez závěsu a stromem v jeho těsné blízkosti. Povzdechla jsem si.

 

Nakonec jsem to ale nevydržela a stejně usnula. Moje tělo bylo moc vyčerpané na to, abych noc jen tak proseděla na posteli.

 

 

Ráno jsem se vzbudila se zvláštním pocitem. Jako bych podvědomě čekala nějakou věc, která by se měla stát. Očima jsem přejela pokoj, a s ujištěním, že je všechno na stejném místě jako večer, vylezla.

 

Charlie už byl dávno na nohou a zase něco vyráběl v kuchyni. Ty zvuky, které se odtud linuly, mě měly nejspíš upozornit na to, že není všechno v pořádku. Co se taky od něj dalo čekat, že?

 

V koupelně jsem upravila svůj zevnějšek, aby se mě nelekl, a vydala se za ním.

 

Jeese ještě spal, což mě ani nepřekvapilo, když byl doma, byl schopný spát až do tří odpoledne. Zato Charlie se s největší pravděpodobností zkoušet zbourat kuchyň... zase.

 

„Co to děláš?“ křikla jsem na něj od dveří, aby si mě všiml. Polekaně sebou trhl a otočil se na mě.

 

„Zkouším vařit, aby sis taky jednou odpočinula.“ Spiklenecky na mě mrkl a zase se věnoval své práci. Nechala jsem ho tam a šla k sobě. S tímhle nechci mít nic společného.

 

Rozhodla jsem se, že trochu poklidím věci v pokoji. Oblečení srovnám do skříní a knihy povalující se po zemi narovnám do polic. Chtěla jsem tak oddálit to, k čemu jsem se rozhodla včera v noci.

 

Jenže nakonec mi to stejně nedalo a zasedla jsem ke stolu a zmáčkla tlačítko pro zapnutí na svém notebooku.

 

Nemohla jsem z hlavy dostat slova toho prašivého upíra: Možná máš s naším světem přece jenom něco společného.

Zapnula jsem internet a do kolonky vyhledávání napsala jediné slovo: upíří. Vyjelo mi tolik odkazů, že se to ani nedalo spočítat.

 

Povzdechla jsem si nad tím, co to vůbec dělám a klikla na první odkaz a pak na další a tak to šlo pořád dál. Všude psali různé blbosti jako dřevěný kůl, svěcená voda, česnek...

 

Znovu jsem si povzdechla. Bože, proč to vůbec hledám? Ani nevím, proč ale rozhodla jsem se podívat ještě na obrázky. Jediné, co se shodovalo, byla bílá pleť a červené oči, i když Cullenovi měli jako vegetariáni, nebo jakže si to říkají, oči zlaté.

 

Ne, obrázky upírů vážně nenaplňovali moje představy o tom, co najdu. Sice jsem žádnou představu neměla, ale stejně.

 

Jenže... nakonec přece jenom něco upoutalo mou pozornost. Vykulila jsem oči a klikla na jeden z obrázků.

 

A tohle jsou typické znaky pro upíry a vlkodlaky. - Hlásal nadpis a já sjela na konec stránky.

 

Měla jsem pocit, že mi oči vypadly z důlků. Rychle jsem zavřela celý internet a odjela s židlí dva metry od stolu - jako by mě to mělo ochránit od toho, co jsem viděla.

 

Vyhrnula jsem si rukáv na levé ruce a jenom zírala. Ne! Tohle nemůže být pravda.

 

Jak je možné, že úplně stejný symbol mám na ruce jako tetování? Jak… Sakra! Přeci nemohl mít ten nabubřelej upír pravdu! Jak bych mohla mít něco společného s jejich světem? Jak bych –

 

Moje mysl odmítala cokoli z toho zpracovat. Kam se podělo logické myšlení? Kam se poděl zdravý rozum? Kde je ten svět, co byl před nedávnem ještě normální?

 

Skousla jsem si ret a stoupla na nohy. Židli jsem vrátila na původní místo a sama si sedla na postel. Přitiskla jsem se zády ke zdi, kolena přitáhla k tělu a snažila se zhluboka dýchat. Bylo mi do breku. Připadala jsem si, jako by se celý můj život hroutil jako domeček z karet.

 

Co mám teď dělat? Vždycky jsem věděla, že nejsem zcela normální, ale být potomkem vlkodlaků a upírů? Jako vážně? To se snad děje jen v nějakých knížkách... nebo filmech.

 

Povzdechla jsem si a pěstí udeřila do polštáře. Měla bych něco udělat. Ale co? Kdyby tady aspoň byl někdo, kdo by mi pomohl. S nadějí jsem střelila očima k oknu, jestli tam někdo není. Nebyl.

 

No nic, je na čase otevřít starou krabici a vytáhnout kostlivce ze skříně. Je čas najít svoje místo v tomhle světě.

 

 

Rozhodla jsem se, že zajdu na půdu. Nevím proč zrovna tohle místo, ale nejvíce mě spojovalo s mámou. Dříve to tu měla předělané na ateliér - byla malířka na volné noze, ale když umřela, nechali jsme tu vše, jak bylo.

 

Rozsvítila jsem světlo a sedla si na starou židli - prach a pavučiny ignorovala. Už dlouho jsem tu nebyla, vlastně od té doby co... Ne! Nebudu na to myslet.

 

Povzdechla jsem si a rozhlédla se okolo. Dříve žluté stěny byli celé zašedlé a pokryté pavučinami. Chtělo by to tady poklidit, pomyslela jsem si.

 

Vždycky jsem byla zastáncem měnit slova v činy, takže i když uklízení nesnáším, chopila jsem se ho. Jen jsem doufala, že mamka ze shora nevidí, jaký jsme tu nechali nepořádek.

 

Utřela jsem prach z polic a pavučiny ze stěn, pak jsem se vrhla na krabice. Dřív jsem ani nevěděla, že tady nějaké byli. Co si pamatuji, mamka nikdy moc nedávala věci do krabic, neměla to ráda.

 

Sedla jsem si na podlahu a jednu z nich otevřela. Vypadla na mě fůra fotek z doby, kdy byla máma ještě dítě. Všude se uculovala ve společnosti dvou lidí. Předpokládala jsem, že to byli moji prarodiče, ale jistá jsem si nebyla. Nikdy jsem je nepoznala.

 

Odložila jsem fotky stranou a nakoukla hlouběji. Krabice byla plná menších knížek a já jednu vytáhla. Hned, jak jsem si ji prohlédla zblízka, zjistila jsem, že to není kniha ale deník.

 

Hned podle písma jsem poznala, že jsou mámy. Další věc, o které jsem nevěděla - psala si deníky.

 

Zamračila jsem se a zarazila se. Nebyla jsem si jistá, jestli je dobré, obzvlášť po tolika letech, prolézat máminy věci a číst si její deníky.

 

Ale co už? ptala jsem se sama sebe. Můžu se teď zastavit, když už jsem začala? Odpověď byla jasná - nemůžu.

 

Koukla jsem se hlouběji do krabice a dala na stranu ostatní deníky a už si myslela, že tam nic není, když v tom mi oči padly na nějakou zmuchlanou a starou listinu. Vytáhla jsem jí a rozevřela.

 

Zalapala jsem po dechu a nevěřila svým očím. Byl to rodokmen, ale ne tak obyčejný. Úplně nahoře byly dvě jména. Hned jsem poznala, že budou důležitá -  Brianag a Latharna.

U toho prvního - doufala jsem, že mužského - jména, bylo napsáno něco jako Fuar. Neměla jsem vůbec tušení, jakým je to jazykem. U toho druhého bylo napsáno Grian.

 

Od těchto dvou jmen vedlo strašně moc rozvětvených čar na strany papíru. Všude byli zvláštní jména -  třeba jako Kenna, Doileag, Dolidh, Caointiorn, Síleas, Sorcha... A u toho vždy Fuar nebo Grian.

 

Vůbec jsem netušila, co to znamená.

 

Všimla jsem si, že na levé straně je převážně napsané slovo Fuar, na pravé zase Grian. A vprostřed papíru byly tyto dvě (Fluar a Grian) smíchané ještě s jedním slovem - bás.

 

Čím jsem jela očima níže, tím více se tam objevoval ,bás‘ a méně se míchalo s těmi ostatními. Také se tam začaly objevovat jména trochu novějšího rázu, i když v těch ostatních, hlavně u slova Grian zůstávali pořad tak zastaralá.

 

Když jsem sjela až nakonec toho dlouhého seznamu, zarazila jsem se. Úplně na konci bylo totiž napsáno: Renée - Nathaniel; bás – Fuar.

 

A pod nimi jen jediné jméno - Isabella.

 

Rock <<< X >>> martisek

4. kapitola - 6. kapitola

 

 


 

 

Menší dodatek k rodokmenu, jen pro představu, velmi zjednodušeně: zde.

 

 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Proč trestáš právě mě? - 5. kapitola:

 1
29.01.2012 [21:23]

kikigucciTWL! To je něco! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Wera
13.09.2011 [10:31]

Wera Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!