Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 8. kapitola

Právo volby 8. kapitolaJacob se s Bellou nemazlí a ta se jen těžko brání...

S vážnějším výrazem ve tváři jsem dokulhala ke stolu, u kterého postával očividně rozrušený Jacob, a to kvůli mé nerozvážnosti a lehkomyslnosti, načež jsem se k němu postavila ze strany a s nevinným kukučem jsem sledovala, jak přehazuje bez jakéhokoliv smyslu jeden pytlík surovin k druhému. Copak jsem mohla přemýšlet nad dostatečným množstvím jídla, které jsem tady měla potřebovat, když jsem týrala svůj náklaďáček, abych z něj vyždímala maximum, protože jsem tu chtěla být co nejrychleji? A to jsem ještě zapomněla zmínit, jak jsem se navztekala, než jsem tohle proklaté místo našla. Sethovi navigátorské schopnosti byly sice obdivuhodné a nepopiratelné, ale s mým naprosto nulovým orientačním smyslem zcela k ničemu.

S těmi pár nemotornými kroky jsem si zhruba promyslela, co mu na svou obhajobu povím, abych se zbavila té nálepky nezodpovědné mladistvé, ale když se na mě zadíval takovým rozmrzelým a nepřívětivým pohledem, tak mě okamžitě veškeré srandy přešly. To jsou všichni vlkodlaci takhle náladoví nebo to je neduh pouze rodu Blackových? Je to totiž přinejmenším otravné, když se ani ne před pěti minutami vesele směje a žertuje, a najednou je z něj zničehonic mrzutý brblal, který v rukou naschvál drtí chipsy na prášek. Chápu, že jsou tihle horkokrevní zvláštně nevyrovnaní, ale tyhlety radikální změny chování dokážou naštvat i mě. O to víc netrpělivě jsem dychtila po svém očišťujícím ospravedlnění.

„Sebrala jsem jenom pár nejdůležitějších věcí a vyrazila jsem na cestu. Nějak jsem si neuvědomila, že tu budu mimo civilizaci a že do nejbližšího města je to dál než z Forks do Seatllu. Ale i teď mi to přijde naprosto vedlejší,” ospravedlnila jsem se, podle mého mínění dostatečně, ale pro ujištění jsem zvedla hlavu od konzervy s mexickými fazolemi a zkoumala jsem jeho reakci, možná podle něj na mou výmluvu. Úmyslně ode mě odklonil hlavu a přehraboval se v dalším sortimentu, jenž mi velkoryse nakoupil.

„A kdo má vůbec prsty v tom, že seš teďka tady?” otázal se mě, ani ne se zájmem nebo zvědavostí ale spíš s dotčeností a nevraživostí. A to už se ke mně opět jeho hlava s hustou, tvrdou, černou čupřinou otočila a soustředěně na mě upínala svoje právě nevlídně pichlavé oči. Sklapnula jsem s tlumeným zvukem čelisti, čímž jsem si připomněla, že mu to říct vážně nemůžu. To poslední, co mi Seth naléhavě vtloukal do hlavy, bylo, že se Jacob nesmí dozvědět, kdo mi sem dopomohl. Mně osobně to tedy tak podstatné nepřišlo, ale když jsem viděla ty Sethovy neodolatelné a dětsky prosebné oči, zařekla jsem se, že ode mě se to rozhodně nikdo nedozví. A pod ,nikdo’ spadal i Jacob. Sice jsem neměla ponětí, jak to mezi kluky probíhalo, když jsem tam nebyla, ale tohle se mi jevilo poněkud podivně.

„Quil, Embry nebo Seth? Nikdo jinej to bejt nemohl, tak kterej?” páčil ze mě odhodlaně a vypadal doopravdy neústupně. Jako by mu na ničem jiném nezáleželo a bylo pro něj životně nutné vědět, kdo mě sem vlastně dostal. Což mě přinejmenším zaráželo.

„A opravdu na tom záleží?” prohodila jsem s udivením nad tou jeho urputností, skrze niž mi dokazoval, jak vytrvalý dokáže být, když chce něco vědět. Přimhouřil dopáleně oči a skoro mě až propaloval tím dožadujícím se pohledem. To už jsem se na něj mračila taky.

„No, já jenom, že jen jeden z těchhletěch tupců by tě mohl nabalit nějakejma pitomejma tyčinkama,” zanadával si, čímž si možná trochu ulevil, ale stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, že přemýšlel nad něčím úplně jiným a tímhle si pouze kompenzoval nějaké napětí, co mu ty jeho myšlenky působily.

„To jsou nutriční tyčinky,” opravila jsem jeho nepřesné přirovnání těch lahodných tyčinek, díky nimž jsem si tu zpestřovala tu podivnou stravu, kterou jsem tu našla anebo kterou jsem si přivezla. Pomalu jsem přestávala chápat smysl téhle konverzace a začínala jsem vnímat ten fakt, že se mi ji nechce dál vést. Tohle rozhodně nebylo o tom, kdo mi přidal do batohu tyčinky a pomohl mi se sem dostat.

„O co jde, Jakeu?” nezdráhala jsem se jej na to otázat, i když mi bylo tak neproniknutelně zřejmé, že o tom nebude chtít mluvit. Zvedla jsem k němu tázavě oči, jimiž jsem mu dokazovala, že opravdu stojím o to vědět, co ho tížilo. Byť by se jednalo o mě. Zkoumala jsem jeho obličej, který byl strnulý v nepřítomném obraze. Jenom se mu občas zachvělo chřípí, jak prudce nabral vzduch do plic. To mě bez zdráhání svedlo k jeho hrudi, která se nepřirozeně rychle zvedala. Nevěděla jsem proč, ale začala jsem cítit, jak se mi do tváří hrnula krev. Každopádně mě především zajímalo, co ho to tak rozlítilo?

„Mně to můžeš říct,” připomněla jsem mu polohlasně se snadno rozpoznatelnou zjihlostí. Zabodl do mě svůj pobouřený pohled. Ret mu krátce vyjel nahoru a pak se s trhnutím vrátil zpátky. Teď už mě ale vážně počínal děsit. Paradoxně mi levá ruka svévolně vystřelila od těla a s jakousi odevzdanou oporou spočinula na jeho dlani, která se křečovitě opírala o desku stolu. Chtěla jsem ho uklidnit, aby se nestalo něco, o co by nestál ani jeden z nás. Rázně se na mě vrhl se svou náhle oživlou divokostí v očích a hbitě vysmekl svou dlaň zpod té mé, aby ji osvobodil před mým opatrným nátlakem. Tímhle gestem mě vyloženě šokoval, až jsem couvla dozadu. Zrovna tou zraněnou nohou, což dopadlo teatrálním vrávoráním na místě, abych chytila původní balanc. Jacob se ode mě krátce předtím znepokojeně odvrátil, takže, naštěstí pro mě, to divadlo úplně tak nepostřehl, ale to mému otřesení beztak nijak neulehčilo.

Nemínila jsem se dožadovat, aby mi uctivě sdělil, co se mu honilo hlavou, ale neodvratně mě to dovedlo k názoru, že jeho důvěra ke mně přece jenom nebyla až tak bezmezná, jak jsem se doposud domnívala. Zasáhlo mě to ostře, hluboce a naprosto přesvědčivě. Vnímala jsem svoje nitro, které se mi bolestně stahovalo a štiplavě pulzovalo, aby ještě o to silněji stvrdilo moje zjištění. Víceméně jsem zatvrdla na místě, ochromena návalem vnitřního negativního zjitření, a pokoušela jsem se nějakým způsobem vzpamatovat. Nejsnazším způsobem se mi zdálo to prostě ignorovat, jenomže to bylo naprosto neproveditelné. Ignorovat, že mi Jake nedůvěřuje natolik, aby se mi mohl se vším svěřit, to prostě nešlo. Vypadá to, že jsem naivnější, než jsem si myslela. Ale byla tu taky druhá možnost – nějak to v tichosti vstřebat.

Stála jsem ztuhle na místě a krom těch všech pasivních pocitů jsem zaznamenala pravidelně se opakující, ale vždy nevítanou nutnost zahnat tuhle prekérní situaci něčím jiným. Čímkoliv jiným. Urputně jsem očima hledala nějaký podnět, jímž bych se osvobodila z tohohle podlého pekla, až jsem konečně narazila na ten spásný bod. Ani jsem si nevšimla, že kamna jsou zase v provozu. On je spravil tak rychle? V duchu jsem mu vděčně děkovala a taky mě napadlo, že bych se zase mohla pořádně oblíknout, když už mě neměl kdo zahřívat. V ten moment mi naskočila husí kůže.

„Díky za ty kamna,” vzmohla jsem se pouze jenom na tiché vysvobození, avšak s důrazným tónem plným hořkosti a jízlivosti. Odploužila jsem se vleklým tempem k posteli, kde jsem si posbírala ze země ty vysvlečené věci, abych si je na sebe zase oblíkla. Přitom jsem zjistila, že něco si nalhávat je pro mě moc náročné. Raději se budu sžírat čistě koncentrovanou pravdou než se něčím klamat. Tím bych si ublížila snad ještě víc, takže žádné dobrovolné bludy! Ale teďka to jediné, co jsem vážně naléhavě potřebovala, byl bezprostřední klid. Jen já a moje myšlenky. Anebo Jacobův krok, kterým by mi tohle všechno vyvrátil, což se rovnalo čiré bláhovosti.

Z mého niterního dumání mě nekompromisně vytrhl prudký, hlasitý a dunivě doznívající zvuk, který jsem lehko identifikovala, když jsem zvedla zrak ke stolu, kde pořád postával Jake. Byla to jeho ohromná dlaň, jindy poskytující něžnou péči a bleskovou ochranu, jenže v tuhle chvíli prostředek, který mě měl upozornit na jeho přítomnost a to nedočkavě a poroučivě. Jakmile jsem se zaměřila na jeho morousovitě stažený obličej natočený na mě, nebylo těžké se smířit s tím, co mě očekávalo. Raději jsem se na to nijak netvářila a už vůbec ne nějak vyjádřila. Nechtěla jsem jej nějak dráždit, měla jsem pořád na mysli, jaký býval výbušný, i když na Paula zdaleka neměl. Navíc jsem na nějaké konfrontace neměla ani pomyšlení. Pár vteřin na mě bodlavě upíral svůj hrozivý zrak, snad jako by se mi snažil dostat do hlavy. Otočil se na mě celý, přičemž se opíral o hranu stolu a pak se zhluboka nadechl, aby mohl začít. Nejprve se ale zatvářil s tím největším sebezapřením, jaké jsem u něj kdy měla možnost zpozorovat, no, a potom milostivě spustil:

„Nemůžu se zbavit dojmu, že sis to naplánovala trochu jinak. Myslela sis, že mi do hlavy natlučeš nějakou chabou omluvu, já ti to prostě sežeru, odpustim ti a pak se oba dva šťastně a spokojeně vrátíme zpátky?! Jenomže já tak nějak nic z tohohle neplánuju,” odtajnil mi svoje znepokojené myšlenky. Vyvalila jsem překvapeně oči a ani jsem se nevyvarovala v průběhu jeho řeči pootevřít ústa. Když jsem si uvědomila, že na něj takhle civím příliš dlouho a že by nebylo marné vymyslet nějakou odpověď, zaklapla jsem čelist k sobě a ulevila svým očím od toho tlaku, který jsem tím valením vyvíjela. Zaryla jsem nervózně prsty do flanelové košile a přebírala jsem si v hlavě veškeré možné odpovědi, jenomže tím šokem, co mi způsobil, mi nepřišlo nic postačující.

„Tak to vůbec není,” odmítla jsem jeho tvrzení, ačkoliv to neznělo vůbec sebejistě. Spíš jsem to ze sebe vykoktala a celkově jsem se vyjádřila nevěrohodně.

„Proč se teda tváříš tak provinile?”

Pohozením ruky poukázal na můj výraz, který mě prozradil a současně i zradil. Hromadila jsem si veškeré myšlenky, abych z nich vytřídila tu nejvíce vhodnou, kterou bych mu jeho mylnou představu vyvrátila. Náhle a znenadání jsem věděla, jak mu odvětit. Jednoduchá, pravdivá a možná mírně infantilní odpověď.

„Netvrdím, že jsem nad něčím takovým nepřemýšlela a nepřála si to, ale to je asi tak všechno.” 

„Bezva! Nerad bych tě totiž zklamal.”

Břitkým a uštěpačným zabarvením hlasu mi na to namítl, čímž se mi dokonale vysmál. Do tváře jsem se mu raději neodvážila pohlédnout, protože to už by bylo i na mě moc. Já si svoje provinění uvědomovala víc než jasně. Jenom to vědomí toho mě stravovalo kousek po kousku, čím déle jsem tu byla, ale slýchat to ještě od něj? Bolelo to tak moc, ale jak to můžu napravit? Jak?

„Jacobe,” vyslovila jsem jeho jméno s takovým ohromným odprošením, že mi to záhy připadalo až přehnané. Nikoho jsem nezabila, jen jsem někoho sprostě využila. Jenže jeho. Nic víc, nic míň. Moc dobře jsem si uvědomovala, že na mě Jacob bez jakéhokoliv ostychu hleděl, což na mě působilo jako nedobrovolné pokání. Určitě si to užíval, protože to pro něj byla zřejmá výhoda.

„Strašně moc se ti chci omluvit, jenže na to, co jsem udělala, nejspíš ani slova nestačí. Netuším, jestli existuje vůbec nějaký způsob, jakým bych to odčinila. Nechtěla jsem ti ublížit. Opravdu ne,” poskládala jsem svou omluvu dohromady, ale beztak se mi to zdálo naprosto bez obsahu. Pouhou omluvou nedokážu vyjádřit, jak moc mě to mrzí. Snad jediná možnost, jak se té viny zbavit, je vrátit čas. Třeba něco takového půjde?!

„Netrap se s tím,” zareagoval na to přezíravě, čímž pokračoval v tom potupném vysmívání, které mě v hlavě útrapně hryzalo.

„Já to beru jako uzavřenou věc.”

Vzápětí mi neochvějně a ledově vyjasnil svou situaci a tím v mžiku zchladil veškeré moje i sebemenší naděje, kterými moje mysl doposud oplývala. To jediné záchranné stéblo, které mě drželo nad vodou, nekompromisně sfoukl chladný vítr, který se přes všechno nezvratně přehnal. Odhodlala jsem se k němu vzhlédnout, abych viděla jeho výraz. Spatřila jsem odhodlanost, přesvědčení a nesmlouvavost. Když jsem se z toho vzpamatovala, sebrala jsem svoji nepatrnou odvahu, i přes ty ztracené naděje, a hodlala jsem mu vzdorovat.

„Jenomže já jsem tady!” vzbouřila jsem se na protest jeho přesvědčení, které jsem nemínila přijmout a už jsem autoritativně stála na svých nohou s rukama heroicky zapřenýma v bok. Nemálo jsem jej tím vytrhla z jeho silného postavení, které mu po celou dobu připadalo. Potěšeně jsem se zlehka pousmála a toužila jsem akorát po jednom. Mít ve všem jasno.

„Vidím, ale… stejně se tím nic nezmění. Beztak se budeš muset vrátit zpátky, takže k čemu tohle všechno?” položil mi otázku, na niž odpověď ovšem určitě slyšet nechtěl. No, beztak jsem ji neměla.

„Ty tu taky nemůžeš zůstat věčně,” upozornila jsem jej v podobě nesouhlasného huhlání. Na něco lepšího jsem nepřišla, protože jsem prostě nevěděla. Zaskočil mě, zase.

„Jo, ale rozhodně se nevrátím do Forks, abych do toho spadl znova,” zamítl rázně a neopomenul se na mě ušklíbnout, aby mi znovu připomněl, co jsem mu udělala.

„Věci se změnily,” nenechala jsem se umlčet, ale tentokrát se mi to moc nevyvedlo. Jak jsem dobře znala Jacoba, věděla jsem, že dokázal téměř všechno využít ve svůj prospěch. Zatímco jsem sledovala rysy v jeho tváři, moje nechtěná domněnka se, jak bylo vidno, potvrzovala. Z jeho přemýšlivého výrazu se postupně stával překvapený a nakonec vychytralý. Až jsem se lehce otřásla při myšlence, co jej k tomuhle výrazu dovedlo a co mě ještě očekávalo.

„Tak věci se změnily?”

Neurvale se mě dotázal, protože se okamžitě dožadoval odpovědi. Nedokázala jsem vydržet tíhu jeho pohledu, a tak jsem sklopila hlavu dolů a raději jsem hypnotizovala dřevěnou podlahu srubu. Vše v mé hlavě teď mířilo k Edwardovi, což mě naplňovalo bolestí a utrpením. On to musel poznat, protože i mně se to zdálo skoro až hmatatelné, co jsem pociťovala, a Jake logicky musel přijít na to, proč jsem to cítila. Uslyšela jsem jeho tiché zavrčení, které se vydralo na povrch, když to na něj dolehlo. Umanutě jsem vnímala vzory dřeva na podlaze a odmítala jsem tohle téma nadále probírat. S ním o Edwardovi rozhodně mluvit nebudu. Je to pro mě ještě moc živé a palčivé. Trápilo mě to stále stejně silně, a to jsem to měla probírat s někým, kdo to nedokázal pochopit a důvod mého trýznění byl někdo, koho nenáviděl? Vyloučeno…

„Tak takhle se věci maj. Nemohl jsem totiž přijít na to, proč tě sem ta pijavice nechala odejít jen tak. Co ti provedl tentokrát?!” procedil skrze zuby, protože měl díky tomu hrubému hrdelnímu zvuku čelisti pořád zatnuté k sobě, ale i tak se neubránil proniknutí starostlivosti a lítosti. Na to jsem hbitě vrtěla hlavou ze strany na stranu a skláněla jsem ji ještě blíž k hrudi. Možná to působilo až nezvykle rozrušeně, ale popravdě mě to zasáhlo jako přesně mířená střela. Přímo do srdce.

 


 Dnešní kapitola byla jakási předehra před zlomovou situací. Taková přeháňka, příště přijde pěkná bouře. Taky se dostáváme do poloviny příběhu. Ještě budu reagovat na komentáře, abych vám to jenom trošku vyjasnila a ulehčila. Ten Belly sen nebude hrát nějakou zvláštní roli, byl to jenom sen, který jí měl podvědomě napovědět. Jinak mám radost, že jste z toho jeleni! x) Nemyslím to zle, tak to bylo od počátku myšleno. Ale nemusíte se bát, věci se za pár kapitol vyjasní. Tahle povídka je o tom, že Bella neví, co přesně chce, jak jste správně postřehly, a jak postupně přijde k tomu osudovému rozhodnutí. Jacob naopak ví, co chce, jenže je zrazený a ublížený. Víc napovědět nemůžu, to by potom nebylo o ničem. :)

Znovu vám musím hrozně moc poděkovat! Lepší čtenářky jsem si u své první kapitolovky ani nemohla přát!

Adminkám opět patří můj další obrovský dík, že mně tak vstřícně vypomáhají s opravou článků. Bez nich by povídka asi ani nebyla, takže děkuji! x)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 8. kapitola:

 1
06.10.2012 [12:38]

maryblackCo ti na tom mám napsat, Emoticon Čím dál tím víc, mám chuť Bellu něčím bacit, protože se nedokáže vymáčknout Emoticon Není divu, že se k ní Jacob tak chová, já bych nebyla lepší. No, chová... Kdyby se neřídil rozumem a vztekem, tak si myslím, že by Bellu líbat tak dlouho, dokud by nemohl popadnout dech Emoticon Jenže to prostě nejde dokud ho Bella nepřesvědčí a já doufám, že si už brzo uvědomí, co ke komu vlastně cítí, jinak to semnou vážně brzo sekne. Emoticon Emoticon kapča byla super a těším se na další Emoticon Emoticon a doufám, že bude brzo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Anna
05.10.2012 [14:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. eliz
05.10.2012 [13:28]

dokonale Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Jana
05.10.2012 [11:27]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.10.2012 [10:31]

EmpressJa prvý krát neviem, čo ti mám ku kapitole napísať Emoticon Bolo to tak pretkané smútkom, beznádejou a bolesťou Emoticon Emoticon A ak to je, ako píšeš, iba prehánka pred velkou búrkou... tak to sa ešte máme na čo tešiť Emoticon Emoticon
Ale ja sa teším, nesmierne sa teším na tvoje nové písmenká, stala som sa na tvojej poviedke závislou Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Myfate admin
05.10.2012 [9:11]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, příště dej pozor na:

- čárky
- dělení slov
- překlepy

Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!