Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 9. kapitola

Právo volby 9. kapitolaBella je s nervy v koncích, což se projeví tím nejhorším způsobem...

Svoje oči jsem urputně uvrtávala do země, ale beztak jsem nedokázala vytěsnit to vnímání Jacobova dožadujícího se pohledu. Neoblomně toužil po odpovědi, kterou jsem mu nemohla dát. Neměla jsem sílu říct mu, co se stalo. Ne, když surově dychtil po informacích, které by použil proti mně. Bezpochybně. Tohle nebyla ta chvíle, kdy se vylévala srdce, ale byla to chvíle, kdy se vedla místy i útočná, nemilosrdná a netaktní konverzace. Zrovna teď, když jsem byla tak slabá a zranitelná. Stačilo mi málo, abych se rozbrečela jako malá holka. Cítila jsem ty slzy v očích, v krku mě podivně pálilo a ruce se mi nervózně třásly. Nabývala jsem viditelněji nepřítomného výrazu a nepřestávala jsem třepat hlavou sem a tam, i když postupem času míň energicky. Spíš tak mechanicky.

„Tak co udělal? Řekni mi to, Bello!” nakázal mi s takovou naléhavostí a zoufalostí, že jsem překvapeně zvedla hlavu vzhůru a to, že jsem měla oči plné slz a obličej zkřiven do útrpné grimasy, mi bylo naprosto jedno. Lapala jsem plačtivě po dechu, když jsem se ztrácela v jeho ustarané tváři, ale nadále jsem se v myšlenkách přesvědčovala o své neústupné nesdílnosti. Jakmile spatřil, jak se tvářím, zhrozil se, čímž se prudce napřímil a valil na mě zděšeně oči. Ani tentokrát jsem nevydržela udržet ten oční kontakt a už jsem zas tlačila bradu k hrudníku.

„Neřikej mi, že to udělal znovu?!” vyštěkl nevěřícně s nezvykle vysokou fistulí, kterou používal v opravdu jen výjimečných situacích. Já jsem úspěšně hypnotizovala zem a zaznamenávala jsem jakousi náhlou nevolnost. Nohy mi zeslábly, takže jsem se raději urychleně usadila opět na pelest.

„Tak udělal ti to znova? On už od tebe zase odešel?” ujišťoval se nadmíru rozhořčeně, protože se nejspíš díky mému mlčení dobral k názoru, že to vážně udělal. Jenomže on to vážně udělal! Což Jacoba velmi snadno pobouřilo. A co zbývalo mně? Mlčet dál anebo mu to jednoduše odsouhlasit? A potom? Bránit Edwarda? Jako pokaždé? Bezhlavě si stát za svým, i když mně Edward nevyslovitelně ublížil? Ano, pro tentokrát nemám proč, i když znám důvod, který ho z Forks odvedl i s jeho rodinou, ale další důležitou věc tu hrála ještě jiná záležitost. Ten slib. Proto jsem si tím tentokrát tak jistá nebyla.

„Ty na to nic neřekneš? Už podruhý se na tebe vykašlal a ty ho i po tomhle pořád tak slepě miluješ?!” prskal kolem sebe vztekle a rozhazoval horlivě ruce, což by v bezprostřední blízkosti mohlo být přinejmenším nebezpečné. Nebylo pochyb o tom, že se ještě ovládal, protože slova vyslovoval tlumeně a velmi pečlivě s vrčivým nádechem, jelikož by se na mě musel jinak rozkřičet. Trhla jsem hlavou při té jeho poslední větě a zabodla jsem do něj svůj dotčený zrak. Na tohle nemá právo se mě ptát!

„Tak miluješ?!” vyjel na mě vyčítavě a já jsem pozorovala, jak bojuje s tím návalem běsnění, které se ho pokoušelo opakovaně ovládnout. Musela jsem vzdát hold jeho ovládacím schopnostem, ale přesto mě neustále znejišťovalo to, jak se celý třásl tím hněvem. Hruď se mu zběsile zdvihala a chvatně opět sestupovala zpátky. Pěstmi si drtil kosti v rukou. Každičký sval v těle měl napnutý až k prasknutí a tím tlakem mu sem tam nějaká část vypjatého svalu škubla. V obličeji byl brunátný a… zvířecí. Čokoládové duhovky se mu leskly rozzuřením. Chřípí se mu divoce roztahovalo a zase stahovalo téměř až k sobě. Takhle jsem ho v životě rozčileného neviděla a značně mě to vyvádělo z míry. Ne, vyloženě mě to děsilo. Připomínal mi tak Paula, když jsem mu uštědřila tu facku. To jsem viděla poprvé Jacoba jako vlka. Musela jsem něco udělat nebo vzteky snad vybouchne.

„Proč se mě na to ptáš, když víš, jak zní moje odpověď?”

S třesoucím se hlasem jsem mu odvětila, ačkoliv otázkou a snažila jsem alespoň samu sebe uklidnit, protože tohle zlomené dojetí kvůli té druhé životní ráně v podobě ztráty milované osoby mě samotnou uvádělo do rozpaků. A také do nepřijatelné pozice. Znovu jsem se mu odvážila pohlédnout do tváře, která byla zkroucená do zklamaného opovržení. Ramena měl přitom svěšená.

„Já bych ti nikdy nic takovýho neudělal! Nikdy!” vtloukal mi skálopevně do hlavy, ale já se nad tím jen kysele ušklíbla. Docela se mi ulevilo, když jsem se mu mohla teďka vysmát já. Moje sebevědomí tím tak vzrostlo a už jsem neměla potřebu v sobě ty pocity tak tíživě dusit. Ba naopak. Chtěla jsem, aby to vyšlo na povrch. Jeho krátké tvrzení ve mně rázem vzedmulo neuvěřitelný odpor a zlost. Se slastí a nedočkavostí jsem čekala, až mi to všechno vystoupí až na jazyk.

„Že ne? A proč seš teď tady?! Proč jsi bez jediné slova odešel a nic neřekl?! Jen tak jsi mě opustil?”

Svůj monolog jsem začala s nepatrně zvýšeným hlasem a skončila jsem u děsivého jekotu. Znělo to možná až hystericky, ale jak si mohl tak naivně myslet, že když mi něco takového bude tvrdit, že mě tím nerozruší? Sice jsem se blížila k tomu stavu, jakým mě děsil před malým momentem, ale alespoň jsem nemusela zbytečným mrkáním zahánět opakované přívaly slz. Hnedka mi bylo líp. Hněv byl v tenhle moment osvobozující.

„Vždyť sis ale, do hajzlu, vybrala jeho!”

Místností se rozlehl hlasitý řev, který přehlušil absolutně vše kolem nás, ale zároveň se v něm skrývala úzkost a bezbřehá beznaděj. A najednou byly jeho oči krotké, zničené a ublížené. Zrcadlily se v nich slzy, které dokazovaly jeho bolest, kterou díky tomu prožíval. Díky mně. Zakousla jsem se do spodního rtu a nenávratně a čiře jsem si uvědomovala, jak moc jsem jej tím ranila. Již poněkolikáté. Tohle vědomí mnou projelo jako tupý rezavějící nůž, který neúprosně páral moje srdce napůl. Na Edwardovu a na Jacobovu polovinu.

„Přitom si tvojí lásky dost neváží… A už vůbec si ji nezaslouží,” dodal pološeptem s pokorou a poddajností. Jeho zuřivost byla pryč, zato se ho počínala zmocňovat strohá a nehraná smířenost. Hlavu sklopil dolů, ústupně a poraženecky, přičemž mu ruce bezvládně spočívaly podél těla.

Jako by už nebylo nic, proti čemu by se mohl ohradit.
Jako by to chtěl vzdát.
Jako by bylo definitivně po všem.

Ale na mě to zapůsobilo naprosto opačně. Mé provinění a soucítění vytlačil obrovský vztek, který mnou cloumal neuvěřitelnou silou. Jeho slova na mě působila jako jed. Tak, jak on přesně nechtěl. Proto mě pozoroval se zaskočeným výrazem a jednoznačným otazníkem v očích.

„Něco takového už neříkej, rozumíš?! Kde bereš tu odvahu ho takhle odsuzovat?!” kladla jsem mu důrazně na srdce, se vší hořkostí a zapšklostí, která ze mě doposud nevyprchávala, i když jsem se dívala na Jakea, který byl naprosto v koncích. Celkem snadno jsem to dokázala opomenout, protože se tu jednalo o Edwarda. V ten moment jsem neviděla, neslyšela. Jediné, co jsem svedla, tak mu nedovolit, aby o něm něco takového říkal, a to i tak dost stěží. Od Jakea to nebylo vůbec správné ani fér. 

„A kde ty bereš tu odvahu ho tak zaslepeně bránit?!” vzchopil se znenadání s jakousi nadějnou obranou, se kterou by mi mohl můj tvrdohlavý a pevně vštípený názor vymluvit.

„Snaží se mě chránit.”

Nakonec jsem mu odtajnila Edwardův úsudek, který ho k odchodu přiměl. Když se ke mně donesl jeho chechtavý smích, namíchlo mě to ještě víc. A když mu i po doznění chechotu zůstal na tváři ironický úšklebek, přímo to ve mně zlobou vřelo.

„Jasně! Tím, že tě opustil a vystavil tě tak jakémukoliv nebezpečí!” zpochybňoval Edwardovo rozhodnutí s takovým zapálením a potěšením, že mě dokonale odrazovalo dál jeho slovům naslouchat, ale i nějakým zvrhlým způsobem nad tím zkoumavě přemýšlet.

„Přeháníš,” odsekla jsem podrážděně, ale beztak mi to nadále v hlavě intenzivně vrtalo. Prostě mi do hlavy nasadil otravnou myšlenku, která se dožadovala, abych nad ní přemýšlela. Čím déle jsme mluvili, tím jsem si byla míň a míň jistá, o čem jsem to vlastně tak tvrdošíjně přesvědčená. Z toho Edwardova odchodu jsem byla zničená, ztracená, a už tak se ve mně mlely různorodé názory, které mě rozrušovaly a mé nitro dělily na dvě protichůdné strany, natož ještě vstřebávat Jakeovy útočné taktiky, které by normálně neměly smysl. I když právě teďka se mu povedlo nemožné. Takovýhle psychický nátlak na mě nikdy nezabíral a on to dobře věděl, ale jemu se ten neochvějný obranný blok podařilo zničit. A to pouhým bezmocný pokusem, který se mu i v téhle situaci zřejmě zdál k něčemu platný. Slitování nebo smíření ode mě ale očekávat nemohl.

„Vážně si myslíš, že to udělal kvůli tobě a ne kvůli sobě?!” odhalil moje slabé místo, a tak se ho nadšeně pokoušel rozdrásat do požadujících a kýžených pochybností, které od toho čekal. Místo toho se ale dočkal pouze nasupeného obličeje a blesků, které na něj vrhaly moje oči.

„Už buď zticha, Jacobe, rozumíš?! Buď zticha!”

Už opět jsem jako smyslů zbavená vřeštěla a odolávala návalu nekonečného rozčilení, které mi dokonce vhánělo slzavé hradby před oči. Zevnitř jsem se cítila jak sopka před výbuchem. Ten hněv mnou celou prostupoval, kousek po kousku, svou ostrou ohnivostí mě spaloval a zatemňoval mi mozek a moje nerozhodné myšlení. Jacoba to očividně popostrčilo k dalšímu sobeckému jednání, kterým mi ubližoval. Slyšet něco takového od něj mě doopravdy hluboce zasahovalo a otřásalo to mým vědomím, že jsem již nebyla schopná nad něčím jasně uvažovat. Pár svižnými kroky ke mně přišel a schoval moje roztřesené ruce do svých dlaní. Nic to se mnou neudělalo, ani to ve mně nic nevyvolalo. V životě jsem si nepřišla apatičtější než v tenhle tísnivý moment.

„Tak si to alespoň připusť,” zaúpěl prosebně a stiskl moje dlaně tak silně, že mi se snahou na únik před jeho drtivým tlakem ucukly. Cítila jsem jednotlivé klouby, jak na sebe tlačily, což mi rozbolavělo každý prst.

„Ne!” zaburácela jsem odmítavě a vytrhla mu dlaně pryč, i když mě to stálo hodně úsilí. Spíš se nade mnou smiloval a prostě mě sám od sebe pustil, když viděl, jak mně to vadí. Díky tomu nasadil takový žalostný výraz, až jsem si říkala, že jsem to asi přehnala.

„Přestaň s tím! Nepodsouvej mi tu takové nesmysly!”

Výrazně jsem jej varovala a až po doznění mých slov mi došlo, že to znělo spíš jako výhružka. Ale to bylo tak vše, na co jsem se vzmohla. Bránila jsem se mu pohlédnout do tváře, protože se mi to kdesi z hloubi duše příčilo. Jeho blízkost mi nebyla příjemná. Nechtěla jsem, aby tu byl. Chtěla jsem to akorát tak skončit.

„Co ode mě teda čekáš?! Proč tu vlastně seš?” tázal se mě s trpkostí a soudným nesouhlasem, přičemý mu z hrdla vyšlo nechtěné zavrčení, které ihned utnul. Když se mu nedostávalo žádné ulevující odezvy, s povzdychem vláčnými kroky poodešel na druhou stranu místnosti. Tam se pomalým pohybem otočil zase čelem ke mně.

„Kvůli tobě jsem tady. Rozhodně ne kvůli němu!” cedila jsem tvrdě skrze zuby a držela jsem svoje emoce, zatím naštěstí úspěšně, na uzdě, ačkoliv mi to dávalo sakra zabrat.

„Že ne?” opáčil s pošetilým zabarvením necitelného hlasu a mimoděk rozpřáhl ruce, aby poukázal na absurdnost mých slov. Nechápala jsem ho, a to ani v nejmenším. Možná nad tím vším přemýšlel víc než já. Věděl, proč tu jsem a jak se cítím. Možná mi rozuměl víc než já sama sobě, protože já jsem si přišla naprosto mimo a on mě znal vážně velmi dobře.

„A co mi tím vším chceš říct?” vyhrkla jsem rozpačitě a snažila jsem se zamaskovat svou nevědomost, kterou jsem momentálně tak okatě oplývala, protože mě celá tahle situace tak myšlenkově otupovala, že jsem si chvílemi připadala skoro nesvéprávná. To jsem to již nevydržela a se skelnýma očima jsem se zahleděla na Jakeův zaskočený obličej. Buďto sám nevěděl, nebo to prostě nechtěl říct.

„Že si za to můžu sama? Že kdybych si vybrala tebe, že bych nic z toho nemusela prožívat?! Nemyslím si, že by v tom byl nějaký zvláštní rozdíl, protože vy dva nejste až tak odlišní!” vyslovila jsem za něj, kousavě a jedovatě, aby si uvědomil, že jeho domněnky jsou mylné a nesmyslné.

„Nesrovnávej mě s tou zrůdou! Protože já bych tvoji lásku bez váhání opětoval a rozhodně bych tě nikdy neopustil, abych tě tak nechal napospas všemu!” dokončil svoji myšlenku, čímž mě s nepřehnaným nadnesením vyloženě dodělal. Při té jeho řeči, kterou pronesl tak rozhodně a nepopiratelně, avšak s něžností a oddaností, mi žaludek udělal kotoul. Touhle větou vyřkl ortel nad mým srdečním svalem zmítaným dvěma city ke dvěma různým mužům. Rozhodně nad Edwardovou polovinou. Odešel, i když mi slíbil, že už to neudělá. Jeho slib, to byla jedna z prvních věcí, kterou jsem od něj žádala, když se vrátil. A on ho porušil! Ať jsem chtěla nebo ne, prozatímně jsem se přikláněla k Jacobovi, ale nemínila jsem mu to ani jediným gestem dát najevo. V tuhle chvíli určitě ne.

„Pokaždé bych si vybrala jeho!” sykla jsem bez jakéhokoliv náznaku citu, ale pouze za účelem, aby jej to přimělo k odchodu. Nemohla jsem, byla jsem u konce svých sil. Když jsem uviděla, že rázem celý ztuhl, jeho obličej se stáhl a oči se splašeně zavíraly a zase otvíraly, došlo mi, že jsem zvolila nemálo drastickou cestu. Hlavou mi proběhlo, co se v něm asi teď odehrávalo a proklínala jsem se za to, co jsem tím dost možno napáchala. Tohle bylo naprosto ohavné a bezohledné. Stáhla jsem zrak dolů a zhroutila jsem se na postel. Nechtěla jsem, aby se mi mohl dívat do mého podlého obličeje. Stočila jsem se do klubka, na druhou stranu od něj a nechala jsem spouštět neoprávněné slzy po své tváři. Ano, po mém poslední vyřčení byly ty slzy přímo nevhodné. Jestli on mi tím vším, co říkal, ublížil, tak co jsem potom já způsobila touhle jednou jedinou větou? Netrvalo to dlouho a vstupní dveře zavrzaly. Pár vteřin nato se z venku ozvaly zvuky, jak se Jacob proměnil, a já tak mohla dát konečně volný průběh svým emocím. Směla jsem nahlas brečet, křičet, nadávat a mohla jsem nad tím vším konečně neomezeně přemýšlet. I když to znamenalo další fázi sebetrýznění, protože to budu muset prožívat zase a znovu, sice ne úplně, ale přesto. Jenomže ze všeho nejvíc jsem se toužila vybrečet. Očistit si svoji prokletou duši.

 


Musím se přiznat, že když jsem psala tuhle kapitolu, tak jsem sama sobě nadávala, že toho Jacoba doslova týrám. Ale je to statečný klučina, takže žádné obavy. Příště se opět podíváme do Bellina svědomí a můžu vám slíbit, že se věci zase trochu zahýbou.

Moc a moc vám děkuju za vaše komentáře, je to vážně naprosto úžasné! Čím dál se dostáváme, tím mi děláte větší radost! Děkuju!!!

Adminkám opět patří můj dík, že mi tak pomájí s korekturou. Občas v tom dost plavu... Takže taky děkuju! x) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 9. kapitola:

 1
25.11.2017 [11:34]

ChantalleBookerČím dál tím víc, jsem přesvědčená o tom, že si Jacoba nezaslouží. Doufám, že až si uvědomí, že radši oheň než led, tak se Jacob do někoho otiskne a ona bude trpět. Tuhle Bellu nesnáším. Palec nahoru, dostala ses mi pod kůži :-))))). Emoticon Emoticon Emoticon

09.10.2012 [23:24]

EmpressHurá Emoticon Emoticon Teda... dva krát hurá Emoticon Emoticon Emoticon
Tak držím palčáky, aby čím skôr klapla kapča, aj zhrnutie Emoticon Emoticon

09.10.2012 [20:50]

SabiennaUž se na tom maká Emoticon Dělám na obrázkách, což mi docela trvá, ale snad to do konce víkendu zvládnu Emoticon Ale nemůžu to tvrdit na sto procent, nějak totiž nevycházím s časem Emoticon Emoticon
Jinak zítra půjde další kapitola na korekturu, tak snad přibude brzo Emoticon Emoticon

09.10.2012 [19:24]

EmpressSabienna a nechceš si spraviť zhrnutie?? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.10.2012 [12:55]

maryblackTeda, ta Bella je tak pitomá, grrr Emoticon Chudák Jacob, jeho slova byla oprávněná Emoticon Nedivím se, že byl na ni naštvanej. Co si myslí? Že ji Jacob zase dá dohromady a ona zase uteče za Edwardem až si zase uvědomí, že bez Belly nemůže žít?! Jen ji nech pěkně vydusit, a ať si pořádně uvědomí, co chce. Emoticon A Jacob ať není blbej. Emoticon Kapitolka byla super, ani nevíš jak jsem u ní bublala vzteky Emoticon Moc se těším na pokračování a na to jak to všechno ještě zamotáš Emoticon Doufám teda, že ne moc Emoticon, protože už teď jsem z těch jejich pocitů pitomá Emoticon Emoticon bylo to super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Jana
07.10.2012 [12:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Eliz
07.10.2012 [11:33]

Perfektna kapitola, ako vzdy, velmi sa tesimna pokracko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.10.2012 [11:30]

EmpressAaaach ja neviem čo mám k tomu všetkému povedať Emoticon Emoticon Táto kapitola bola ako dokonalý mixér na moje pocity Emoticon
Kurnik, Bella by zaslúžila poriadnu príučku asi, nech si nemyslí, že zakaždým keď len kývne prstom Jake pribehne a bude pri nej stáť ako poslušný psík Emoticon Emoticon Jacob má to najväčšie právo byť naštvaný a vyslovovať slová, aké vyslovil Emoticon Emoticon Nech Bella popremýšľa o sebe, lebo tou poslednou vetou... no to bol posledný klinec do rakvy Emoticon Emoticon
Kapitola bola fakt skvelá a ja sa ešte viac neviem dočkať nových písmenok ako kedykoľvek predtým, takže dúfam, že niečo pridáš čím skôr Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!