Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 7. kapitola

Právo volby 7. kapitolaBella je ze snu poněkud rozhozená a v Jacobovi se to pořád všechno mele...

Stačilo mi pár Jakeových útěšných pohledů a moje rozvířená mysl se vrátila do přijatelného stavu, i když částečné útržky, které se mi stále vracely, mě trápily bez ustání. Dál mě ta otřesná noční můra ostře a bolestně tísnila. Jako nějaké ostnaté šlahouny, které mě neúprosně objímaly a drtily bez slitování na prach. Nejenže to bylo otravně omezující, ale především tak úděsně strašidelné. V životě se mi nestalo, že by ve mně nějaký sen, či zlý sen, zanechal takový nepotlačitelný, stravující pocit. Neustále mi to vrtalo hlavou, i když jsem se tomu pořád bránila. Možná to bylo tím, že ta možnost reálnosti nebyla až tak mizivá. A kvůli tomu mi na mysl vyvstávala jakási naivní otázka, která by při jejím vyslovení před kýmkoliv jiným než právě Jacobem, stála tak akorát za posměch. Nemohla jsem se jí zbavit a doslova mě svědila na jazyku. Párkrát jsem nejistě střelila pohledem po Jakeovi, který si mě nepřestával s nepatrným ostychem prohlížet.

Setrvával dál u postele, a tak jsem se hlídala, abych neprovedla nějakou hloupost. Konkrétně jsem měla ohromnou chuť se mu vrhnout kolem krku, protože jsem měla vážně radost, že ho vidím živého a naprosto v pořádku. Ten sen zahýbal celý mým vnímáním. Trochu mě to jeho zkoumání znejišťovalo a taky odrazovalo, proto jsem se sama sebe musela ptát, jestli na mně není něco podezřelého, že ho tím pohledem tak lákám. I proto mi ta moje otázka přišla vhod, proto jsem se nijak víc nerozmýšlela. Nabrala jsem do plic nutný vzduch, abych nepůsobila moc roztržitě.

„Myslíš, že… Můžou se někdy sny nebo noční můry vyplnit?” odhodlala jsem se, čímž jsem dala své neodkladné myšlence průchod, a překvapivě jsem nezaslechla žádný přízvuk nejistoty nebo zostuzení. Tím snadněji jsem uvěřila, že to vážně neznělo tak bláznivě. Oproti upírům a vlkodlakům, že? Té nebojácnosti jsem měla jakousi přemíru, takže jsem záhy nato vyzývala pohledem Jakea k odpovědi. Stáhl obočí k sobě a tvářil se ohromně zarputile. Buďto, že nad tím tak usilovně přemýšlel, anebo že mu moje otázka připadla tak nesmyslná, a tak se pokoušel nerozesmát se.

„Však víš. Ty se v tom tak nějak vyznáš,” vysvětlila jsem překotně ten svůj náhlý nepotlačený výjev pomatení způsobený tou ošklivou noční můrou. Pro změnu jsem svou zaskočenou vysvětlivkou Jacoba evidentně pobavila, jelikož se jeho tvář roztáhla do pobaveného úsměvu. Tu urputnou snahu to potlačit jsem zaznamenala, ale to už mi stihly tváře o odstín zrudnout. Zaměřila jsem zrak bázlivě dolů, protože sledovat jeho tvář, která se sice usmívá, ale současně se tomu snaží bránit, mi připadala bezmála mučivá. Ale co bylo ještě mučivější, že tu prokazatelně a znovu byl zřejmý důkaz trýznivého dopadu mého rozhodnutí. Ta vysoká zeď s hlubokou propastí, která se neochvějně tyčila mezi námi dvěma. Můj záměr se jí zbavit se mi tedy moc nedařil. Bello, Bello…

„Sice jsem ti jednou dal lapač snů, který máš u postele, ale to ze mě hnedka nedělá odborníka přes sny a noční můry,” nasadil polichocený podtón, přičemž se mi jevil poněkud samolibě, ale především tak, že se mi vysmíval. Ačkoliv jsem pochybovala, že by to tak myslel,  protože tak se ke mně nikdy nechoval. Zase jsem nabrala červenější barvu do tváří, jelikož jsem mylně pomyslela na to, na co jsem pomyslela.

„I když se to stát může. Táta mi už párkrát vyprávěl o takových případech, kdy se lidem vyplnilo to, co se jim zdálo,” dokončil svou myšlenku, když si dostatečně užil můj zkroušený a zachmuřený pohled. Přebrala jsem si znovu jeho větu v hlavě, a když jsem si definitivně uvědomila, že by se něco takového zcela vážně mohlo stát, hruď se mi úzkostí stáhla a srdce se mi tím nekonečným žalem dočista scvrklo. Před očima jsem měla opět ty smrtící bitvy, ve kterých jsem přišla o to nejcennější, co jsem kdy měla. O svou životní lásku a o svého životního přítele. Ani nevím, co mě to popadlo, ale obratně jsem se postavila na nohy, i když jedna byla pořád náchylnější k veškerým vnějším vlivům, a intenzivně jsem hypnotizovala jeho překvapené hnědé duhovky. Když se vzpamatoval z mého výskoku, postavil se též na nohy. Tím připuštěním, že by se jemu – nebo Edwardovi – mohlo něco podobného stát, se moje nitro naplnilo bolestným strachem a neskonalou ochranou, kterou jsem neváhala jednomu či druhému poskytnout. Vždyť oni mě také několikrát nebojácně bránili pod nebezpečím smrti. Je mi jedno, že nemám kůži tvrdou jako ocel a že neoplývám ani neobvyklou mrštností a neskutečnou rychlostí. Za ty dva bych umřela…

„Jakeu, musíš mi něco slíbit,” odmlčela jsem se, abych tak dosáhla kýžené reakce z jeho strany, kterou jsem toužebně očekávala. Za to se mi neočekávaně dostalo toho, že na mě zaraženě hleděl s hlavou neústupně vysoko zdviženou a s vážným výrazem v obličeji. Když jsem k němu kulhavým krokem přistupovala, abych mu svoje důležité sdělení mohla říct z bezprostřední blízkosti, zraněný kotník mě zradil a já jsem komicky klopýtla, čímž jsem přistála do jeho náruče, která mi byla pohotově nastavená. Jeho vážnost byla tatam a on se na mě poťouchle usmíval. Jeho tvář byla tak jemná, něžná a láskyplná, že jsem na malý moment úplně zapomněla, co jsem mu to vlastně chtěla říct. Proto jsem se vymanila z jeho podpůrného uchopení, které mě ještě nikdy nezradilo, abych se směla nerušeně soustředit na to, abych zformulovala svou žádost. Záhy jsem ale opět spojila naše ruce, přičemž jsem ho uchopila za zápěstí a následně jsem ruce nechala klesnout do jeho dlaní, které mě byly připraveny povzbudivě svírat, což jsem považovala za zřejmý znak toho, jak moc mu na tom záleží. Kdyby jen věděl, jak moc to gesto pro mě znamenalo. Tvářil se poněkud vystrašeně. Asi se bál toho, co se odhodlal si vyslechnout. Rysy v jeho obličeji měl kamenně strnulé a zároveň i dychtivě napjaté. Se zatajeným dechem vyčkával na to, co bude následovat. Byla jsem mu vděčná za to, že ta jeho vstřícnost byla tak bezmezná a nikdy nezklamná.

„Nepřežila bych, kdyby se ti někdy něco stalo, rozumíš? A zvlášť ne, kdybych za to mohla já. Kdyby to byla moje vina, to bych… Nikdy bych…” zmlkla jsem, protože jsem mluvila přespříliš lámaně a nesourodě. No, a taky protože jsem ani netušila, co by to pro mě znamenalo. Jenom ta možnost, že by se mu něco stalo kvůli mně, mi přišla tak děsivá, že jsem to pomyšlení dál nijak nerozvíjela. Jakmile jsem umlkla, pevně mi stiskl ruce, které mi pořád spočívaly v jeho dlaních, a tím mi tak dával najevo svou odhodlanou podporu. Jako vždy. A najednou jsem v jeho očích spatřila takovou naléhavost a nezbytnost, že jsem se musela na pár vteřin odklonit, abych to dokázala vůbec vstřebat. Rozhodně mi chtěl něco říct a já jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli to chci slyšet.

„Tohle neříkej! Víš, že bych nikdy nedovolil, aby ti někdo ublížil. I kdyby mě to mělo stát život,” promluvil ke mně, tak přesvědčivě a s rozhodnou neoblomností, že jsem ani já nedokázala odporovat. Je dobré zakusit ty samé pocity, které před vámi okusil ten druhý. Dodalo mi to pocitu většího souznění a spojení. Bylo to překrásné a donutilo mě to se zase osmělit a odevzdat se jeho impulzivním očím.

„To jsem už jednou viděla… Nechci, aby se ještě někdy stalo něco podobného. Ani to nechci znovu prožívat. Prostě nechci, aby se ti něco stalo, ano? Dávej na sebe pozor, prosím,” přemlouvala jsem ho nadále, přičemž jsem vnímala sebe samu, jak zním neuvěřitelně škemravě. Bylo mi to maximálně protivné, něco mu takhle neodbytně vnucovat, ale to se obratem ztrácelo ve faktu, že tu žádám o to, aby se kvůli mně nenechal zabít.

„Tenkrát? To nic nebylo,” prohodil Jacob lhostejně, čímž chtěl asi odlehčit situaci, protože pro něj ta žádost mohla být přinejmenším zarážející, anebo se chtěl zbavit té důležitosti a odpovědnosti, kterou jsem mu tím uložila. Když uviděl, jak mi při té jeho lehkomyslné poznámce ztuhly obličejové svaly, skousl si ret, protože mu došlo, že zrovna nebylo vhodné něco takového říkat.

„Nemůžeš po mně chtít, abych nedělal něco, co je pro mě samozřejmý,” vyjádřil se k tomu po chvíli a díval se na mě skoro až nešťastně, že mi musí něco takového říkat, ale přesto si stál za svým. Stejně jako já. Vypadal tak, jako by za to ani nemohl. Jako by mu to takhle bylo dáno. Nemohl s tím bojovat, ani předstírat, že to jde jinak. Povzdechla jsem si a věnovala mu pohled překypující vlídností, pochopením a díkem.

„Jen buď opatrný," zopakovala jsem znovu, ještě víc neoblomně, abych alespoň něco ze svého požadavku prosadila. Viděla jsem na něm, že mu v žádném případě nevymluvím, aby kvůli mně nepodstupoval žádná nebezpečí.

Jeho stisk mých dlaní postupně povoloval, až mi nakonec vyklouzly ven, čímž zrušily to spojení, kterým jsme si projevovali svou oddanou náklonnost. Ještě jsem chvíli sledovala jeho ruce, jak se obloukem vzdalují od mého těla, a poté jsem couvla vzad, čímž jsem bezděčně zakončila naši konverzaci. Usadila jsem se na postel a vyhýbala jsem se jakémukoliv kontaktu s umíněným indiánem. Teďka už mi to přišlo poněkud divné. Jacob nad tím nemusel dvakrát dumat, aby na to přišel, a tak odkráčel ke své původní činnosti. Teprve teď jsem si všimla, že na drobném jednoduchém dřevěném stole, bylo vyskládáno jídlo snad na čtrnáct dní dopředu. V němém úžasu jsem stanula na místě a pozorovala jsem Jakeovy ruce, jak rovnají jednotlivé věci k sobě podle toho, jak se to správně hodilo.

Chtěla jsem se zase zvednout a dojít se přesvědčit, jestli doopravdy vidím to, co vidím, ale ta potvorná noha mě znovu zradila. Dopadla jsem zpět na zadek, což by nebylo tak potupné, kdyby ta postel skřípavě nezavrzala a nepřilákala tak Jakeův tápavý pohled. A já zase pocítila tu nutnost něco vysvětlovat, abych si nemusela připadat tak nepatřičně.

„To ta noha...”

Jak chvatně jsem začala, tak jsem taky skončila. Jacob se nijak zvláštně netvářil, možná trochu zarytě, ale pro tentokrát mě alespoň neděsil tím jeho odpudivě podmračeným výrazem.

„Neposlouchá,” broukla jsem decentně pobouřeně a nohou jsem mírně zatřepala, abych tak odvedla jeho pozornost z mého zmateného obličeje někam jinam. Ten jeho pohled, kterým se zájmem zkoumal každičký rys mé tváře, mě jako vždy roztřásl po celém těle a zrychlil mi tep. Začínalo mi to pomalu připadat normální a všední, ale přesto hřejivé, vítané a okouzlující. Jako obvykle následovalo to hltavé, ale zároveň paradoxně netečné střídání pohledů, které mi působilo lechtivé mravenčení. A proto jsem se na něj dlouze zahleděla tak, že jsem se jej přímo tázala. Párkrát na mě zamrkal a na jeho plných rtech se objevil těžko viditelný úšklebek.

„Chtěl jsem udělat něco k jídlu, ale skoro nic tu nebylo, takže jsem zaskočil do města a něco jsem tam nakoupil. Navíc jsem potřeboval něco na sebe, protože moje zásoby oblečení se docela ztenčily od té doby, co seš tady.”

Na jeho dosavadní poměry mi obsáhle a sáhodlouze dovyprávěl, jak se sem to jídlo dostalo, zatímco já jsem ho pozorně poslouchala. V hlavě jsem si představovala, jak si to obrovský hnědý vlk štráduje lesem s igelitkou poživatin a nějakého ošacení. I když jsem se sebevíc přemáhala, nešlo se tomu nezasmát. Ta představa byla neskutečně vtipná.

„Co?” vypadlo z něj udiveně a úsměv mi se stejnou měrou oplácel, i přestože neměl žádný důvod. 

„Já… No, jen jsem si tě představila…” začala jsem vysvětlovat s neumírněným pochechtáváním. „Víš, jako vlka. S tou taškou, jak si běžíš lesem…” dopověděla jsem a rozesmála jsem se ještě víc. Nahlas to znělo o dost víc směšně.

„Jak jsi to vůbec udělal?” smála jsem se mu dál, ale snažila jsem se od toho odvést pozornost, protože se na mě na oko popuzeně šklebil a protáčel okatě panenky. To mně taky moc nepomáhalo.

„P-promiň… Ale mu-musíš si to představit.”

Za neutuchajícího smíchu jsem se ho pokoušela pozitivně naladit, což se mi vcelku dařilo, jelikož se tak nějak nenápadně uchechtával. Co jsem měla dobře na paměti, tak mu nikdy nevadilo, když si z něj někdo dělal srandu. No dobře, když si z něj utahovali kluci ze smečky, tak to většinou končilo hravou potyčkou, ale co ho doopravdy dokázalo rozpálit do běla, tak to když naráželi na mě. Každopádně tohle žertování, to byl ryzí risk.

„V nejbližším městě je pár lidí zasvěcených. Naštěstí taky prodavač v samoobsluze. Znal mé příbuzné, dokonce i mého otce, takže se mi ještě nestalo, že by po mně chtěl jediný cent. Na oblečení se mě raději neptej,” kroutil horlivě hlavou, aby mě tím dostatečně varoval.

„Jo, a ten tvůj zatím pojízdnej krám, kterýmu říkáš auto, tam pořád stojí,” dodal vzápětí a tvářil se, že čeká nějaký důkaz uznání a díků.

„Náklaďáček, říkám mu náklaďáček,” opravila jsem ho s pokáráním, čímž jsem mu záměrně zmařila veškeré jeho naděje. Měla jsem z toho všeho tak příjemně naplňující pocit. Cítila jsem se opravdu dobře. Se vší snahou jsem si vtěsnávala tuhle chvíli do paměti, protože prostě měla být věčná a nezapomenutelná. Jenže se mi úsměv přece jen pomalu vytrácel, když místnost začalo ovládat neprostupné ticho. Jacob se na mě jenom drze ušklíbnul, načež zavrtěl hlavou, aby zmírnil to svoje odvážné gesto. Vrátil se ke třídění potravin, no a že jich vážně nebylo málo. Nejspíš nakoupil od každého něco.

„Děkuju ti," donutila jsem se k pokračování té kdysi zcela běžné konverzace. Tolik mi to chybělo. Dostalo se ke mně jenom jakési bručení, čímž mi odpověděl. To jsem ale nemohla nechat jen tak být. Za to všechno, co pro mě udělal, si zasloužil víc jak jedno „díky".

„Za všechno ti děkuju. Vážně. Všechno to, co děláš, si vůbec nezasloužím. Jsi vážně ten nejlepší přítel," rozvedla jsem svou poslední nedostatečnou větu a čekala jsem od něj nějaká milá slova, jenže to jsem se spletla. Jen se ironicky zasmál a zavrtěl hlavou. Chtěla jsem se dopídit proč taková reakce, ale předběhl mě.

„Ty sis s těma zásoba asi moc hlavu nedělala, co?” odhalil moje nedůsledné myšlení, i když mi dal jasně na odiv napomenutí, nepochopení a mou nedomýšlivost. Ano, to už byl důvod se nad sebou zamyslet.

„Abych pravdu řekla, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela,” nezúčastněně jsem namítla a vlažně jsem pokrčila rameny. Stále mi hlavou vrtalo to jeho neúměrné zareagování. Neuvědomovala jsem si, že bych tímhle přístupem mohla někoho mírně rozhořčit, což mi došlo, až když jsem viděla, jak Jacob vrtí nesouhlasně hlavou a funí hlasitěji, než bylo v normě. Mínila jsem si ho zase udobřit, a tak jsem ihned kulhala směrem k němu. Vždyť jsem snad nic tak hrozného neřekla, ne?

 


Další kapitola za námi. Chtěla jsem taky nějakou kapitolu, ve které by ti dva vypadali jako přátelé, tak se snad povedlo. Od příště se nám to zase zkomplikuje. x) 

Hrozně moc děkuju za ohlasy! Tolik mi jimi děláte radost!! x)  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 7. kapitola:

 1
5. Jana
03.10.2012 [11:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2012 [23:29]

EmpressČo tá Bella vlastne chce? Emoticon Viem, že píšeš "životní láska" a "životní přítel", ale mám z toho nejaký čudný pocit. Emoticon Pere sa to v nej jedna radosť, len si to možno ani neuvedomuje Emoticon Ach jaj, čo od Jakea chce? Aby jej bol vždy po ruke? Dúfam, že si konečne uvedomí, že je Jake pre ňu ten pravý Emoticon Emoticon Emoticon
Horím nedočkavosťou, ako bude všetko pokračovať, takže dúfam, že ďalšiu kapču pridáš čoskoro Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2012 [23:02]

maryblackBudu se opakovat, ale ne, nebudu. Přiznám se, že jsem s těch dvou úplně pitomá a hlavně z Belly. Emoticon Co po tom Jakeovi vlastně chce? Miluje ho nebo ne? Prosím tě vysvětli mi to Emoticon Jinak z toho scvoknu, vždyť oni by byli tak perfektní pár!! Jsem zvědavá na další kapču a doufám, že bude brzo Emoticon Emoticon Super!!!!

2. Myfate admin
01.10.2012 [21:54]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si příště, prosím, dej pozor na:

- čárky (!)
- dělení slov
- překlepy

Děkuji. Myfate Emoticon

28.09.2012 [9:10]

SiReeNAhoj, stejně jako u předchozí kapitoly zde zaškrtni "Článek je hotov" až poté, co si upravíš obrázky u předešlých dílů (a i u této) a vrátíš je do administrace. Díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!