Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 6. kapitola

Právo volby 6. kapitolaBelle se zdá sen... Velice zvláštní sen.

Prudce jsem otevřela oči a rychlým pohybem jsem vztyčila hlavu vzhůru. Zmateně jsem se dívala před sebe, ale nikde nic nebylo. Pouhá černočerná tma. Ten děsivý fakt mě naplnil tísnivou hrůzou, která neúprosně zatemňovala můj mozek. Buňku po buňce. Nenáviděla jsem tmu. Ze vší racionality, která mi ještě zbyla v důsledku prožitých věcí v uplynulém roce, jsem vytěžila pouhou tichou prosbu, v níž jsem žádala o nějaký náznak čehokoliv. To nic pode mnou se najednou lehce zatřáslo a já už nestála uprostřed ničeho, ale uprostřed nějaké neutrální zóny, jelikož se z každé strany utvořilo zcela protikladné prostředí, které šlo díky perifernímu vidění snadno rozlišit, i když jsem se stále dívala před sebe. A tam pořád ta odporná tma.

Bez jakéhokoliv záměru jsem stočila hlavu k levé straně a zadívala jsem se na vysokou postavu s měděnými vlasy a kamennou tváří, jak na mě pozorně upírá své medově zlaté duhovky. Málem se mi podlomila kolena jako tradičně, když jsem jej prvně spatřila. Pak přišly ty oslňující první pohledy, které vytvářely tu omamující atmosféru mezi dvěma zamilovanými. Nenasytně jsem si ji užívala úplně pokaždé. Stál ke mně postavený mírně ze strany a s rukama vraženýma hluboko v kapsách, přičemž mě jeho topazové oči neustále obezřetně sledovaly. V obličeji se mu pomalu usazoval jakýsi výraz plný toužebné naděje. Velmi opatrně jsem se usmála. Úsměv to byl zvláštní, strnulý a omezený, protože ve mně pořád zůstávala ta nepřehlédnutelná a bolestná skutečnost, že mě znovu opustil. Se zájmem jsem si prohlédla scenérii, ve které se nacházel. Zasněžená příroda kdesi v horách. Nemohla jsem si pomoct, ale neodbytně mi to připomínalo místo, kam mě vzal Edward před bitvou s novorozenými. Bylo tam krásně, i když poněkud mrazivo. Ještě se na mě stačil s neskonalou něhou a láskou v očích podívat, když mě upoutalo praskání větví na druhé straně. 

Automaticky jsem se natočila napravo a uviděla jsem polonahého indiána, jak se ke mně dere skrze podzimní les, ve kterém míval se zbytkem smečky hlídky. Dlouhými kroky přešlapoval přes pokrývku pestrobarevných listů, protože v jeho polovině byl nesporně podzim, když se zastavil asi v takové dálce jako můj upíří přítel. Zaujal svou typickou pózu a samozřejmě se na mě nezapomněl mračit zpod hustého obočí. Špulil vzpurně rty a jeho hruď se nějakou dobu zvedala vcelku v krátkých intervalech. Vypadal rozrušeně. Nevěděla jsem, jestli to bylo mnou nebo Edwardem, načež mi hlavou proběhlo, jestli ti dva o sobě vůbec věděli, protože mi nedávalo smysl, že by po sobě ještě nevyjeli. 

Neměla jsem ponětí, co to mělo znamenat, a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to neděsilo. Nejistě jsem těkala pohledem z jednoho na druhého a vyčkávala jsem, co se bude odehrávat dál. Můj dech byl nezvykle mělký. Zřejmě kvůli tomu, že mě tahle situace stála docela dost psychického vypětí. Srdce mi přitom nervózně bilo na poplach. To čekání mi připadalo vyloženě nesnesitelné.

„Bells.” 

Mou pozornost si získal sladce sametový hlas, který ke mně měkce promluvil, a díky tomu oslovení zaujal i můj nerozhodný pohled. Zadívala jsem se do těch zlatavých medových tůní a v tu chvíli pro mě nic jiného neexistovalo. Jenom Edward, můj Edward. Chtěla jsem se natočit k němu, ale cosi mi v tom zabránilo. Cítila jsem svoje končetiny víc než zřetelně, ale nedařilo se mi s nimi hýbat. Zalapala jsem vyděšeně po dechu tím zjištěním, že můžu hýbat akorát hlavou. Začala jsem se urputně soustředit na svoje nohy, nejspíš ve snaze o sebemenší pohyb. Marně. 

„Pojď ke mně,” vyzval mě neodolatelně lákavě, což ve mně vzbudilo ještě větší touhu se hnout z toho proklatého místa. O to víc mě frustrovalo, že se mi to pořád nedařilo. Zadívala jsem se na něj omluvně, protože jsem ho nechala na prázdno vztáhnout jeho porcelánovou dlaň směrem ke mně. Mezi obočím se mu utvořilo pár nesouhlasných vrásek, když sledoval, že neustále zůstávám na místě. Ruku nechal ještě chvíli zdviženou, ale když jsem se stále nepohnula ani o milimetr, nechal ji volným pádem spočinout podél těla. Tekutý topaz mě ovšem dál usilovně přemlouval o spolupráci.  

„Bello?!”

Zněl nezvykle naléhavě, jenže s vrčivým nádechem nakázání. Zarazilo mě to. Od něj jsem něco takového nečekala. Navíc jsem na takové chování nebyla ani trochu navyklá, a tak jsem se konečně dokázala pohledem odpoutat. Zaujal mě znovu jeho protějšek. Protějšek se vším všudy. 

Zkoumala jsem jeho jemnou, ale výraznou tvář a všímala jsem si, jak se jeho hrozivý a neústupný výraz mění. Ve finální fázi jsem na něm viděla tu odevzdanost a čistou zamilovanost, což mi vykouzlilo na tváři upřímný úsměv. Zároveň to uvnitř mě všechno hřejivě pulsovalo. Nepatrnou chvíli to vypadalo, jako by chtěl něco říct, ale poté s jiskrou v očích zakroutil mírně hlavou, že si to rozmyslel. Zdál se být veselý a bezstarostný. Zvedlo mi to náladu a taky dodalo odvahu, abych se mohla zase otočit zpátky k Edwardovi. To, co jsem viděla, mě zaskočilo. Tvářil se zklamaně... až žalostně, i když to byla možná přetvářka, protože barvu jeho očí změnit nemohl. Byly temně černé, zuřivé. 

„Musíš si zvolit, Bello! Jednou provždy,” nařídil mi a tvář se mu zkřivila do podivné grimasy. Nedokázala jsem určit, co by se z ní dalo vyčíst, každopádně to ve mně zanechalo znepokojující dojem. A když jsem si ještě několikrát zopakovala v mysli jeho větu, všechno mi konečně došlo. Mám se rozhodnout mezi Jacobem a Edwardem! Mezi životním přítelem a životní láskou. Mezi ohněm a ledem. Mezi životem a smrtí. 

Ale tohle přesně já nechci. Nebudu si už vybírat!

„Ne,” vzkřikla jsem do naprostého ticha, které na mě úzkostně dopadalo z obou stran. 

„Nebudu si vybírat!”

Rozhodně jsem zvolala a opravdu jsem nemínila svoje rozhodnutí měnit. Neublížím ani jednomu. No, vlastně tak zároveň ublížím oběma. Ale přesně takhle se mi to zdá rozumné a správné. Jednou už jsem si vybrala a později jsem toho litovala. Teda, nedá se zcela říct, že bych toho úplně litovala, jednalo se o Edwarda, ale ublížila jsem tím Jakeovi a toho litovat nepřestanu. Takže znova takovou chybu neudělám.

Jenom co má slova dozněla, to pevné, na čem jsem stála, se nebezpečně otřáslo. Skoro jsem ztratila rovnováhu, ale než jsem se stačila zase postavit do přirozeného postoje, přišel další otřes. Protentokrát intenzivnější a mocnější. Dělala jsem, co jsem mohla, ale neustála jsem to. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe, když jsem padala na zem a všechno, co jsem předtím viděla, se podivně rozmazalo a zbarvilo. Připravovala jsem se na dopad, ale ten nějak nepřicházel. A já jsem stále padala a nabírala ohromné rychlosti, když jsem ucítila nepoznanou nevolnost, která mě uváděla skoro do mdlob. Netrvalo to dlouho, když jsem se přestala nesouhlasně vzpírat a odevzdala jsem se nekončícímu pádu, načež jsem tvrdě narazila na zem. Vyjekla jsem bolestí, ale neměla jsem čas ji nadále vnímat, protože se kolem mě dělo něco docela jiného než předtím. Chaos, děs a utrpení. 

První mou pohnutkou bylo natočení hlavy nalevo. Při pohledu na to, co se tam odehrávalo, mi srdce vynechalo hned několik úderů. Edward se bezmocně zmítal v sevření několika párů bělostných bezchybných rukou a kousek od bojující skupinky postávali tři upíří králové - Aro, Caius a Marcus. Jejich garda v čele s Jane a Alecem drtila Edwarda na kusy. Sledovala jsem jejich ruce, jak berou v sevření každý jednu jeho končetinu. Hlavu nakonec. Zasáhl mě štiplavý výbuch paniky, při kterém mi vyhrkly slzy do očí. Ta bezbřehá beznaděj, kterou jsem prožívala, se projevovala palčivými křečemi, které se mnou prazvláštně trhaly. Příšerně to pálilo a v hlavě mi tupě bušilo. Nic horšího jsem nikdy nezažila. 

„Ne! Prosím, ne! Pusťte ho! Nezabíjejte ho! Prosím! Vemte si mě!” vřeštěla jsem bezradně s nejhorším vědomím, kterého jsem kdy nabyla. Že mu nemůžu nijak pomoct, že pro něj nemůžu nic udělat. Definitivní a odporná bezmoc! Vše se seběhlo tak rychle, že mi ušla veškerá plynulost daných věcí, jak jsem se zabrala do svých mučivých pocitů. Již jsem se dívala na hořící hromadu pozůstatků mé lásky. Z očí se mi řinuly v proudech slané potoky, ale přesto jsem dost jasně rozpoznala spokojené výrazy Volturiových. Jejich samolibé obličeje se zaujetím sledovaly plameny, jak ničí poslední zbytky toho, jímž mi byl vším. A pak se tři páry rudých očí zaměřily na mě. Jenomže mě to vůbec nezajímalo. Nezajímalo mě už vůbec nic. 

„Bello? Bello?!” 

Tlumený hlas, který se ke mně dostal, mě zprostil veškeré trýzně a bolesti. Jako by se nic nestalo. Narovnala jsem se, protože křeče také zmizely. Všechno nepříjemné bylo pryč. Nasměrovala jsem zrak na druhou stranu a uviděla další hrůzu, která mnou děsivě otřásla. Jacob se právě proměnil a neochotně, avšak nutně, ustupoval skupině lidí, jejichž identita mi byla neznáma. Na jednoho vlka jich bylo moc. Obratně jsem je spočítala a zůstala jsem u čísla sedm. Uslyšela jsem jeho tklivé zaskučení, kterým mě jednoznačně prosil o pomoc, než se na něj všichni bez okolků vhrli. Teď již nebylo pochyb, že se jednalo o upíry.

„Nechte ho! Vždyť nemá šanci se bránit! Prosím! Neubližujte mu! Prosím, nedělejte to!!” ječela jsem stejně hlasitě a stejně bezmocně jako před chvílí. Zkusila jsem se postavit na nohy, ale nějaká neznámá síla mi v tom - už opět - bránila. Když jsem uslyšela první zakřupaní - pro upíry - křehkých kostí pocítila jsem to samé, co při předešlé scéně. Bolelo to zcela stejně. Slzy a křeče. Na malý moment jsem semkla útrpně víčka k sobě, přičemž se lesem ozvalo poslední drásavé zavytí. Donutilo mě to zase otevřít oči, ale to už jsem jen nepřítomně civěla na poklidný les pokrytý rudou krví a kusy potrhaného těla. Sedm postav, sedm vrahů, ustupovalo lesem neznámo kam. Zaslzeným pohledem jsem se odhodlala pohlédnout jim do jejich nemilosrdných tváří. Zaostřila jsem do prvních rysů obličeje a šokem, který mnou jednou otřesnou vlnou prostoupil, jsem zkoprněla. Hleděla jsem na vlídnou tvář mé kamarádky Alice, která byla teď poskvrněna červenou tekutinou. Kráčela ruku v ruce s Jasperem, který se tvářil přinejmenším potěšeně. Vedle něj šli Rosalie s Emmettem a kousek za nimi šli v objetí Esmé s Carlislem. Poslední postava mi zůstala skrytá za šesticí nerozlučných nemrtvých, ale nemusela jsem tápat, o koho se jednalo. Nestála jsem o pohled do jeho tváře. Viděla jsem toho víc, než bych vůbec chtěla. 

„Ne, to není možné... Prosím, tohle ne! Tohle není pravda. Nemůže být.”

Pomateně jsem brblala a sesypala jsem se do zkroušeného klubíčka, ve kterém jsem tiskla hlavu pevně ke kolenům. Dál jsem potichu šeptala slova, kterými jsem se zbytečně přesvědčovala, že se nic z toho nestalo. 

„Bello?! Vzbuď se! No tak, vstávej!”

Otevřela jsem oči a koukala jsem na Jakea, v jehož obličeji se skvěla neodbytnost a nikdy nekončící snaha, se kterou se mnou teď jemně třásl. Zamrkala jsem na něj, abych se vzpamatovala z toho, co se právě odehrálo v mé rozvířené mysli, a navrátila jsem se do přítomnosti. Ta úleva byla neskonale osvobozující. Stáhl ze mě svoje obří dlaně, ale nejdřív mě ještě opatrně a jemně stiskl, aby mi tak dokázal svou podporu. Decentně mi to opravdu pomohlo.

„Byl to jenom nějaký sen,” uklidňoval mě svým konejšivým hlasem a já se mezitím vzepřela na loktech, abych se posunula do sedu. Celou dobu jsem zhluboka dýchala, protože ten sen mě doopravdy rozrušil. 

„Spíš noční můra,” řekla jsem si pro sebe, ale jemu to samozřejmě neuniklo. Pousmál se, ale sklonil hlavu dolů, aby to nebylo tak nápadné. Asi si myslel, že by to po včerejšku nebylo zrovna nejvhodnější. Jacob měl totiž úžasný dar, že dokázal veškeré drobné neshody ignorovat tak rychle, že to působilo až provokativně. I tak jsem to ale z větší části obdivovala. Sice jsem se převážně soustředila na to, abych se zklidnila, nemohla jsem si nevšimnout toho, že jsem nemile mokrá. Celá jsem se kvůli tomu nočnímu hororu zpotila. Ruka mi svévolně vystřelila k orosenému čelu, načež jsem ten pot hřbetem dlaně jedním tahem setřela. Trochu se mi ulevilo, ale vážně jen minimálně. Nejraději bych si vlezla pod tu provizorní sprchu, kterou tenhle srub nabízel, ale to v přítomnosti Jacoba vážně nešlo. Ušklíbla jsem se nad svou myšlenkou a zahleděla jsem se zpátky na ohromného indiána, který setrvával pořád na tom samém místě. Před postelí a na kolenou.

„Co ta tvoje noha? Zabírá ta mast vůbec?” zajímal se, zřejmě z čiré dobromyslnosti. V očích mu jiskřily hvězdičky zájmu a nemohl se zbavit potutelného úsměvu na jeho narůžovělých rtech. 

„Řekla bych, že jo, protože už mě to skoro vůbec nebolí. Jen doufám, že to není tím, že je ta noha kvůli tomu obvazu přiškrcená. Nebo rovnou odkrvená," pronesla jsem škádlivě, čímž jsem přistoupila na jím daný přístup. Nevadilo mi to, protože jsem se v tom včerejšku nechtěla jakkoliv pitvat. Rozhodně tu byly jiné důležité věci, které bylo nutné probrat. 

 

 


 Trošku kapitola o ničem, ale alespoň Bellu trochu popostrčila vpřed. Příště bude Bella mírně vyšilovat, ale taky se ukáže, že jsou ti dva pořád přátelé. ;-)  Vážně vám moc a moc děkuju!! Tolik mě ty komentáře těší! x))

Adminkám velké díky, že opravují mé chyby, protože by mě v tom taky mohli nechat plácat. Děkuji! x) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 6. kapitola:

 1
6. Eliz
02.10.2012 [17:31]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Jana
02.10.2012 [8:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2012 [23:18]

EmpressPanenka skákavá, to bol sen Emoticon Emoticon Fuj, až ma z neho mrazilo Emoticon A som z toho jeleň Emoticon
Som na tom rovnako ako Maryblack, Emoticon a zaujíma ma ako to medzi nimi dvomi bude Emoticon Tvoja poviedka sa mi veľmi páči Emoticon a preto dúfam, že nakoniec skončia spolu Emoticon Emoticon Emoticon
Kapča bola skvelá Emoticon Emoticon

01.10.2012 [22:42]

maryblackTak ten sen mě rozsekal!! Emoticon Emoticon A musím přiznat, že jsem z toho jelen Emoticon Strašně by mě zajímalo, jak to mezi Bellou a Jakem bude pokračovat. Emoticon Budou jenom kamarádi a nebo něco víc?? Hele nechci na tebe tlačit Emoticon, ale aspoň napověz. Emoticon Chtěla bych si konečně přečíst povídku, kde ti dva skončí spolu Emoticon Emoticon A moc bych chtěla, aby to byla tahle Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Kapča byla výborná Emoticon Emoticon

2. Shay
01.10.2012 [21:23]

ShayAhoj,
článek jsem ti opravila, ale příště si, prosím, dávej na pár věcí pozor:
+ čárky (!!),
+ překlepy,
+ pomlčky,
+ předložky,
+ jména.

Také po zaškrtnutí "Článek je hotov" do článku už nelez. Pokud sis tam totiž něco změnila, tak to po mé kontrole zmizelo.
Díky. Emoticon

27.09.2012 [12:05]

SiReeNAhoj, u této kapitoly zaškrtni "Článek je hotov" až poté, co si opravíš obrázek u té předchozí a vrátíš jej do administrace, aby se tato kapitola nevydala ještě před tou pátou. A i tady si uprav velikost obrázku. Díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!