Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 5. kapitola

Právo volby 5. kapitolaPokračování postelové scény...

Leželi jsme na posteli, natisknuti pevně na sebe, a oba dva jsme pravidelně oddechovali. Připadalo mi to tak samozřejmé, přirozené a snad i normální, že jsem ani na setinu vteřiny nepocítila provinilost, přestože jsem Edwarda pořád považovala za svého přítele. Bylo mi krásně, i když něco mi to stejnak kazilo. A to pozice, ve které jsem ležela. Chtěla jsem k němu ležet tváří v tvář. Dívat se na to, jak usíná. Jak se tváří, když spí. A hlavně se mu smět nekonečně dlouho dívat do jeho jemného obličeje a přitom se nestrachovat, jestli to už není dlouho, proto nevhodné.

Byla jsem si jistá, že ještě neusnul, jelikož se docela podezřele často vrtěl na posteli. Pravděpodobně kontroloval mě, jestli už spím. Já jsem ale uvažovala nad určitou otázkou, kterou jsem mu toužila položit. Akorát jsem se obávala, že by to mohlo být poněkud nepatřičné. Dost možná bych po něm chtěla moc. Nebo bych měla rovnou zkusit osvědčenou metodu. Jít a konat. Nejsou otázky, nejsou ne.

„Jakeu?”

Šeptem jsem jej oslovila a zatajila jsem dech, aby mi cokoliv, co by vyslovil, neušlo. Chvíli se nic nedělo. Buďto opravdu spal, nebo to jen dělal, aby mi nemusel odpovídat. Tahle myšlenka mnou nepatrně otřásla, ale přitom jsem nepřestala vyčkávat s rozechvělým očekáváním.

„Hm?” 

Z hrdla se mu vydral mručivý zvuk, kterým mi tak dal na vědomí, že mě vnímá, přestože by se raději věnoval spánku. Sice to nejprve znělo nevlídně, ale vnesený podtón vstřícnosti přece jen zvítězil. Ještě jsem malý moment otálela, než jsem si dodala dostatek odvahy. Najednou mi to totiž připadalo hloupé, takhle se ptát, ale když už jsem se do toho uvrtala, no, neměla jsem na výběr.

„Můžu… Mohla bych se k tobě otočit?” zaváhala jsem, takže to mohlo vypadat, že ani pořádně nevím, o čem to mluvím. Alespoň jsem nabyla takového dojmu. Zakousla jsem se do spodního rtu a svraštila čelo, jak moc jsem se obávala jeho odpovědi. A zase to palčivé ticho, které mi neúprosně cuchalo nervy. Zamořovalo mě to kousek po kousku, ale to světélko naděje někde, ačkoliv v nedohlednu, blikalo na záchranu. Jake nepochybně pochopil, že se v té větě skrýval větší smysl, než jaký tahle slova mohla původně mít. Ale ani kvůli tomu to ticho nepřestávalo být tak mučivé.

„Nevykládej si to špatně,” načal s výraznou zdvořilostí, která jedině znamenala předehru k jasnému ne. Nejraději bych ho zastavila. Zklamaná jsem byla již na dlouho dopředu, takže nač to dál protahovat? I když zvědavost, jak se z toho vykroutí, aby svou řeč dokončil, mě stejnak přemohla.

„To už bych asi nezvládl,” dořekl s důkladnou omluvou skrytou v jeho znaveném hlase. Uznala jsem, že mi říká skutečně pravdu. Pro něj to muselo být nemálo náročné. Při tomhle zjištění mé zneklidnění zapříčiněné jeho odpovědí lehce zmizelo v zapomnění. Ale touha se k němu otočit mi tvrdošíjně zůstávala. Nešlo to nijak potlačit. Co bylo ale možné, tak vnímat tu intenzitu, neoblomnost a především naléhavost. Nedokázala jsem se soustředit na nic dalšího, až když mne nezaplavil další nával horka. To jeho žhnoucí tělo! V tu chvíli se mi milosrdně namanulo něco jiného, na co jsem se mohla spásně soustředit. Jak se mám vysvléknout? Naprosto triviální věc, jenomže když jsem u něj ležela tak natěsno, přičemž mě objímal a pevně k sobě svíral, byl to pro mě naprosto nepředstavitelný úkon. Jediným východiskem bylo odpoutání se od jeho ochranitelských rukou a hory horkých svalů. Nechtělo se mi, a to ani v nejmenším, ale v té dvojité vrstvě oblečení jsem se skoro vařila zaživa.

„Budu se muset svléknout,” oznámila jsem rozhodně a nohy se mi svévolně probraly k životu dřív, než bylo nutné. A já tak pocítila ten známý a nevítaný pocit studu. A pak znovu, jak slova putovala vzduchem, když mi došlo, že to vyznělo poněkud zvláštně. Jacob ani nedutal. Jako by tam snad nebyl. Kdyby z něj nevycházelo to živočišné horko dané jeho vlčí podobou, uvěřila bych tomu, že tam doopravdy není. Neušla mi totiž absence uklidňujícího tlukotu jeho srdce a pravidelného chladivého dechu. Mezitím jsem zrušila to spojení dlaní, které doteď vypadalo jako nezničitelné. I když při jeho předešlé odpovědi mírně povolilo. Poté záleželo už pouze na mně, jestli to tak ponechám nebo ne, ale až natolik mě rozhodně nezklamal.

Jake možná čekal na nějaký dodatek, kterým bych to jednoznačně osvětlila, ale tím bych to zaručeně ještě zhoršila. Na to jsem měla vynikající talent. Beztak mě to nutilo něco říct na vysvětlenou. Když se Jake dovtípil, stáhl ruce z mého těla a dal mi tak neomezenou volnost. Rozhýbala jsem se, abych se posadila, ale v těch vrstvách oblečení byl můj pohyb značně omezený. Přišla jsem si dost neomalená, a to ve mně vyvolávalo rozpaky. Ovšemže kvůli Jakeovi.

„Hřeješ až moc,” dodala jsem znenadání, aniž bych si to předtím promyslela. Prostě jenom na popud nezvladatelného nutkání vysvětlit tu mou hloupou poznámku. A taky odvést pozornost od té směšné nemotornosti. Uslyšela jsem, jak do sebe náhle nabral množství vzduchu, když už mu moje poznámka konečně dávala smysl, protože z jeho úst vyšel tlumený nádech. Ani při jednom jediném pohybu jsem si nepřestala připadat nervózně, jelikož jsem na sobě vyloženě cítila jeho přímý intenzivní pohled. Pozorně mě sledoval, aby mu nic neušlo. Přesně jako tehdy já jeho, když byl ke mně otočený zády. Zajímalo by mě, jestli si to taky uvědomoval, a jestli se cítil tak nesvůj jako právě teďka já. Paradoxně, krom té pubertální nervózy, jsem vnímala ještě něco jiného. Užívala jsem si té jeho pozornosti a faktu, že ho pořád ještě zajímám. Ten mi dodával smyslnému dojmu ženskosti. Možná patetické, ale myslet si to můžu. Třeba se toho tolik nezměnilo od té doby, co odešel. Třeba vůbec nic. Ale spoléhat na to, ani využívat toho nemohu. To by bylo proti všem pravidlům a podobám lásky.

Zkoumala jsem pohledem strop a vstřebávala jsem jeho pronikavý pohled, který mi prostupoval každičkým kouskem těla, na který se zrovna zaměřil. Přitom jsem ze sebe pomalu sundávala oblečení. Jeho oči sálaly s jiskřivým nádechem stejně tak mocně jako jeho mohutné tělo. Když jsem si svlékala i lehký svetřík, který neměl vůbec žádný smysl v jeho přítomnosti, napřímila jsem se a na malý moment jsem naklonila hlavu na stranu. Koutkem oka jsem se s dychtivostí přesvědčila, že se na mě opravdu dívá. V tu chvíli jsem lepšího pocitu dosáhnout nemohla. Zaplavila mě hutná vlna sebejistoty a jedinečnosti. Byla jsem jeho středem pozornosti. Hned nato mi hlavou probleskl velmi zvláštní nápad. Vybavily se mi všelijaké scény z filmů, v nichž se hlavní aktérky přesně takto zbavovaly oblečení, až zůstaly dočista nahé. Nahotu jsem okamžitě s ostýchavou obezřetností zamítla, ale proč bych na sobě měla mít zbytečné množství oblečení? Zlehka jsem zatřepala hlavou nad touhle šíleností, na kterou jsem nebyla dostatečně odvážná ani spontánní. Navíc by to Jacoba spíše vyděsilo než… Než co?

Bello, nepřemýšlej.

Zahnala jsem svoje splašené myšlenky a vrátila jsem se zpátky do té napínavé současnosti. To mezi námi bylo tak silné, zřetelné a rezolutně nepopiratelné. Nedokázala jsem nad tím nepřemýšlet a nepřestat se přesvědčovat, že je to něco neobyčejného. Myšlenky na to mi slastně svíraly hruď a naplňovaly mě pocitem sladké štěstěny.

Nechala jsem si na sobě akorát přiléhavé černé punčochy, které mě v zimě vždy příjemně zahřály, a volnější triko, které jsem měla zakasané v těch punčocháčích. Jak jsem ho vyprošťovala zpod zateplených legín, tak jsem přitom měla ramena vysoko zdvižená, a když jsem uvolnila triko a dala zase paže dolů, rukáv trička mi sjel z ramene dolů. Instinktivně jsem naklonila hlavu na stranu, díky čemuž jsem zaregistrovala Jakeův bleskový pohyb ruky, jak vracel ruku zpět k sobě. Trhnutím jsem vrátila opět hlavu dopředu a přemýšlela jsem nad tím, co to mělo znamenat. K jedinému možnému závěru jsem se dobrala téměř okamžitě. Musel ke mně vztáhnout ruku, když mi spadl ten rukáv dolů. Ať už to byl pouhopouhý reflex, nebo snad cokoliv jiného, udělal to a rozhodně nechtěl, abych to postřehla. Netušila jsem kvůli čemu, ale nehodlala jsem mu to nějak ztrpčovat, a tak jsem se rozhodla předstírat, že jsem to nespatřila. I když to moje škubnutí hlavou vypovídalo samo o sobě.

Natáhla jsem rukáv zase zpět na holé rameno a přemýšlela jsem nad tím, jak dál. Kdybych se alespoň dokázala odpoutat od té touhy usínat mu tváří v tvář. Fascinovalo mě, jak takováhle nepodstatná hloupůstka dokáže nabývat takové důležitosti a neodkladnosti. Přitom jsem úplně zapomněla, že věci nemusí být vždy pouze černobílé, že existuje něco jako kompromisy. Ušklíbla jsem se nad svou mizernou logickou dedukcí a zároveň nad svou vychytralostí.

„Lehnu si na chvíli na záda,” odmlčela jsem se, jelikož se mi moc dobře nedařilo skrýt tu nebývalou rozkoš nad svým náhlým nápadem, a taky jsem mírnila rašící úsměv.

„Skoro necítím rameno, jak jsem si ho přeležela,” zalhala jsem, aniž bych byla poznamenána nějakým projevem viny či zostuzení. Zřejmě díky tomu, že jsem se urputně snažila se v duchu kát k Bohu a ujišťovat se, že tahle lež je zcela beztrestná. Nikdy v životě jsem Jakeovi nelhala a úspěšně jsem se tomu vyhýbala, jenže není lež jako lež. Naštěstí jsem mu přitom nebyla odsouzená hledět do tváře, protože bych se určitě neubránila nevyhnutelnému odhalení. Moje obličejové svalstvo mě totiž nekompromisně zrazovalo chvíli co chvíli.

Na nějakou Jakeovu reakci jsem nečekala a jakmile se mi ve tváři usadil opět neutrální výraz, mohla jsem se uložit ke spánku do zmiňované polohy, která byla příslibem něčeho významnějšího. Vyhoupla jsem nohy na postel a bez přestání jsem vstřebávala jeho nenasytné čokoládové duhovky na své rozpálené pokožce. Obratel po obratli jsem se pokládala na tvrdou výplň mého dosavadního prostředku, na kterém jsem trávila většinu svého času, a těšila jsem se tomu pocitu mravenčivé nedočkavosti. Když jsem konečně dolehla a uložila si hlavu, opovážila jsem se odevzdat se jeho jiskřivým a hlubokým očím, ve kterých se dalo tak snadno ztratit. Strhující spojení mi bez okolků opětoval, a tím mi tak dopřál znovu okusit, jaké to je, když nemáte pojem o čase, o tom, co se kolem děje, a když na ničem jiném nezáleží. Jen on a já. My…

Trvalo to samotnou věčnost, než se jeho odevzdaný a zasněný zrak odvrátil pryč. Jediné útěšné na tom bylo to, že to udělal kvůli tomu, aby mě řádně přikryl. Nedařilo se mi pochopit, jak o mě po tom všem dokáže takhle oddaně pečovat. Žasla jsem nad ním. A pak to přišlo znovu. Nekonečnost trvající vpíjení dvou párů hltavých očí, které se rozpouštěly v cíli svého soustředění.

„Nerozumím tomu. Nedává mi to vůbec žádný smysl.”

Jeho slabý hlas narušil tu dokonalou melodii, kterou utvářely pouze poklidné nádechy a výdechy, a také atmosféru, kterou tvořily naše vzájemné, avšak nevyslovené city. Obočí mi bez prodlení vyjelo vysoko nahoru, což jsem považovala za dostatečný náznak svého zájmu a taktéž projevu nedostatečné chápavosti, s níž jsem se dnes potupně potýkala již poněkolikáté.

„Jsi tady,” vydechl v užaslé euforii a jeho oči jako by sledovaly pouhý vytoužený přízrak. Trošku znepokojující bylo, že vypadal nezvykle nepřítomně. Možná na něj dopadla melancholie, a vlastně i ironie, stávající situace. K tomuhle vedlo pár podstatných věcí. Vyznání, neopětované city, rozhodnutí v podobě odmítnutí a především bolest a utrpení. Nakonec nás to dostihlo oba dva, protože kdyby ne, já bych tu určitě nebyla. Nejhorší je, když začnete litovat činů, o kterých jste si mysleli, že byly naprosto správné. Ta lačnost je napravit je k nevydržení.

„Chci tady být.”

Bez jakéhokoliv zaváhání jsem vyslovila pouhá tři slova, kterými jsem stručně a výstižně vyjádřila své již splněné přání. Tohle vědomí mě vedlo k osvobozujícímu a příjemně naplňujícímu dojmu. Nikdo by mě nesvedl přemluvit k přesvědčení, že bych tu neměla být.

„Ale proč?”

Ani se nepokusil ukrýt ten podtón jindy utlačované nechápavosti a s tím mu unikl i decentní náznak výčitky. Zaskočeně jsem zamrkala víčky a nadechla se k odpovědi, přičemž jsem pootevřela ústa. To ovšem přišlo naprosto vniveč, jelikož mě nic duchaplného nenapadlo. S nějakou naivní pohnutkou jsem se mu zadívala do očí, abych se osvobodila od jinak nevyhnutelné odpovědi. Tentokrát se žádný zázrak nekonal, protože se naschvál podíval jinam.

„Asi to nebude znít moc… originálně, ale prostě jsem musela. A právě teď bych ani nikde jinde být nechtěla,” vykouzlila jsem, z mého pohledu, chvályhodnou odpověď a zcela nezištně jsem se opět začala utápět v té čokoládové záplavě. Ale pohotově mě zachránilo jeho pohrdavé odfrknutí. Zaskočení v mojí tváři muselo být zřejmě dost znatelné, což jej v popuzení donutilo pokračovat dál.

„To se nějak neshoduje s tím, koho sis posledně vybrala,” pronesl jízlivě a jeho rysy nebezpečně ztvrdly. V očích se mu zračila útrpná hořkost a trpká prohra, která doposud nevyčpěla. Prohra, se kterou se potýkáte den co den a nedaří se vám zbavit se jí. Je to jako ředěný jed, který vás nemilosrdně tráví, dokud nedosáhne svého, anebo pokud na něj nenaleznete účinnou protilátku. Neušlo mi, jak se jeho nosní dírky varovně rozšířily a taky to, jak se úporně snažil ubránit se tomu návalu vzteku. To ta vlčí horkokrevnost.

„Vážně,” hlesla jsem sklesle a tím jsem ujistila především sebe, jelikož se Jake v tuhle chvíli zcela ztratil ve své poslední myšlence. Proto jsem mínila tuhle konverzaci ukončit. Nedobrala by se totiž k dobrému závěru. Tudíž jsem se dobrovolně vzdala pohledů do jeho lákavých očí, i když teď mě nejspíš nastokrát proklínaly, a přetočila jsem se do své původní polohy. A protože jsem se doposud tělem zlehka opírala o to jeho kamenné brnění ze svalů, změna mé pozice nám oběma dopřála potřebné úlevy. Sevřela jsem až křečovitě víčka k sobě a usilovně si přála, abych se stala neviditelnou.

Tohle je vynikající příklad trýznivého sebemučení.

 


Děkuju!!! Jste naprosto úžasné! A taky se moc, moc a moc omlouvám, že to tak trvalo. Vážně mě to mrzí, protože vy mi děláta takovou radost a já na vás takhle. Něco s tím určitě udělám! Doufám, že to za to čekání stálo, ale i tak se vám to pokusím vynahradit. ;-)

 Adminkám se opět omlouvám za chyby a děkuju, že se mnou mají takovou trpělivost. x)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 5. kapitola:

 1
7. Eliz
02.10.2012 [17:19]

Úžasný diel, nechápem, ako dokážeš tie myšlienky tak dokonale opísať. Idem na pokračko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2012 [19:21]

maryblackNo pání!!!! Emoticon Emoticon Nevím co k tomu dodat. Emoticon Asi takhle, za to čekání to stálo Emoticon Emoticon Bylo to úžasný, všechno jsem to měla před očima, jako film. Emoticon Já osobně jsem se pořádně zahřála a to jsem vedle Jacoba neležela(což je mimochodem strašná škoda, protože já na místě Belly, bych si sundala všechno oblečení Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon) Kapitolka se ti moc povedla a já ti za ni děkuju, protože už jsem začal hysterčit, že nebudeš pokračovat Emoticon Emoticon Moc se těším na další kapitolku a budu jí s nedočakvostí vyhlížet, to mi věř Emoticon Snad bude co nejdřív a doufám, že už se ti dva ťunťové pořádně vyžvejknout, jinak tam na ně vletím a udělám pořádek Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A opakování je matka moudrosti, takže ještě jednou... Bylo to úžasný Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.10.2012 [16:29]

EmpressJa normálne nemám slov Emoticon Emoticon Tlieskam a klaniam sa Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Úplne dokonalá kapitola, prečítaná na jeden záťah Emoticon A aj keď máme dnes doma peknú zimu, mne bolo skôr horúco Emoticon Emoticon a mala som dojem, že sa bude stačiť len otočiť dozadu a budem si môcť šiahnuť na Jacoba Emoticon Emoticon Emoticon
Ale čo tá Bella? Miluje ho? Nemiluje?? Ja dúfam, že hej Emoticon Emoticon Emoticon inak by bola padnutá na hlavu Emoticon
Tak, neviem čo ešte dodať, tak len snáď toľko, že nová kapča bude dúfam čím skôr Emoticon Emoticon Emoticon Najlepšie zajtra Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Jana
01.10.2012 [15:54]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Myfate admin
01.10.2012 [15:35]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si příště, prosím, dej pozor na:

- čárky
- překlepy
- dělení slov

Ještě si doplň do předchozí kapitoly odkaz na tuto.
Děkuji. Myfate Emoticon

27.09.2012 [11:18]

SiReeNAhoj, článek ti ještě jednou vracím, tentokrát kvůli perex obrázek, který je příliš velký, musí mít buď velikost do 10 kB, nebo mít 100 px na výšku (do 20 kB). Také příště neměň velikost písma, musí být vždy ta základní.
Až si upravíš obrázek, zaškrtni "Článek je hotov". Díky. Emoticon

20.09.2012 [0:53]

WhiteTieČlánek ti bohužel musím vrátit. Máš v něm chyby:

+ do perexu patří stručný nástin děje,

+ čárky,

+ vsuvky (oddělují se čárkami),

+ za diakritická znaménka patří mezera,

+ počáteční úvozovky musí být vždy dole, nikoliv nahoře,

+ dělení slov.

Až si vše opravíš, zaškrtni "článek je hotov". Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!