Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 14. kapitola

Právo volby 14. kapitolaBella čelí Volturiovým. Zvládne to?

Tvrdými kroky jsem našlapovala na zem, čímž jsem každou chvilku ucítila na patách nepříjemný tlak způsobený nerovností povrchu značně promrzlého lesa. Občas mě zabolelo v poraněném kotníku, který už se z větší části uzdravil. Každopádně mě to párkrát velice zabolelo. Nevnímala jsem Edwarda, který stále postával na místě a sledoval moje poněkud nevyrovnané počínání. Štvalo mě, za jakých okolností musel Jacob odejít a taky to, že v jeho konání byly očividné pochybnosti. Nevěřil mi natolik, aby mě tu nechal bez jakéhokoliv podezření. Bál se, že ho zase zklamu, že mu ublížím a že se k němu opět otočím zády. Jenomže to jsem rozhodně v plánu neměla. Ovšemže! Edward si ke mně cestu odříznul sám a já na tom nehodlala nic měnit. Snad to tak bude i lepší. 

Najednou kráčel Edward vedle mě s hlavou vraženou mezi rameny a rukama v kapsách. Zkoumal mou těžce pobouřenou tvář, kterou jsem mu úklonem na stranu celkem úspěšně odpírala. To napnuté ticho mě popuzovalo o dost víc než ticho mezi mnou a Jacobem.

„Kam vůbec jdeš?” tázal se Edward doopravdy nechápavě, protože původně mě měl ukrýt někde on. Hodlala jsem jít do srubu, i když jsem absolutně netušila, jak bych se tam měla dostat. Prostě jsem mínila jít podobným směrem, ze kterého jsme se sem dostali, a nějak tam trefit. Chtěla jsem jít tam.

„Do srubu,” zabrblala jsem rovnou, abych neposlouchala další zbytečné otázky.

„Vezmu tě tam,” navrhl mi ochotně a trochu zmírnil svižnost svého kroku, který pouze přizpůsoboval tomu mému. Nad tou větou jsem se vyloženě zasekla. Jak v pohybu, tak i v hlavě.

„Co?” civěla jsem na něj přinejmenším tupě, než se nadechl, aby svoji nabídku rozvinul.

„Ta pachová stopa je ještě dost zřetelná, takže tě můžu vzít, jestli chceš. Je to na tobě,” vysvětlil mi, když jsem byla stále tak zpomalená kvůli těm nemilým novinkám. A on na mně zřejmě viděl, že na tom zrovna nejsem psychicky nejlépe, a tak mi chtěl nějak vyjít vstříc. Sice mi po tváři proběhl úsměv, který se ale v půlce hořce zkřivil. Znamenalo to totiž bezprostřední blízkost, u níž jsem si nebyla tak jistá, jestli ji zvládnu. Ale možnost tam být co nejrychleji mě přeci jen zlákala. Měla jsem dojem, že když budu tam, tak že se budu cítit o dost lépe.

„Dobře. Díky,” odvětila jsem mu na to suše a hloupě jsem postávala na místě, protože jsem čekala, až udělá ten první krok on. Sama jsem se k tomu nedokázala přinutit. Edward se na mě podíval takovým úzkostným a smířlivým pohledem, že to moje ztvrdlé rysy rázem zněžnilo. Pro něj to byl jakýsi signál, takže udělal těch pár nepatrných kroků a podtrhl mi jemně nohy, načež mě nechal spadnout do svého ocelového náručí za doprovodu jiskřivého pohledu, kterým projížděl kontury mé tváře. Sledovala jsem jeho oči, jak sjíždějí po mém srdcovitém tvaru obličeje. Jak se vlní jako moje rty a jak přitom vůbec nemrkají. To mě trochu rozhodilo. Rozpačitě jsem zamrkala, čímž jsem se probrala z té euforie, kterou mi způsobovala jeho nadlidská smyslnost, protože jsem si uvědomila, že tohle není ten nejlepší přístup. Poté jsem se zadívala zarputile před sebe na náznak toho, že stále stojíme na místě a že by se s tím mělo něco udělat. Zrušení očního kontaktu probralo i jeho, protože se najednou tou jeho upíří rychlostí rázně rozběhl vpřed a svůj pronikavý zrak již upínal pouze před sebe. Vítr si opět pohrával s mými vlasy a všechno to bylo tak intenzivnější díky tomu, jak si se mnou mohl dovolit běžet Edward. Na rozdíl od Jacoba. I když s Jakem to mělo taky své kouzlo. Bořit mu obličej do jeho měkké a hebké srsti, to pro mě byl daleko silnější zážitek než se míhat lesem jako stín.

Nechala jsem se unášet na Edwardových silných rukou, když vtom se náhle prudce zastavil, zahleděný kamsi nepřítomně před sebe. Jeho oči se přímo zabodly do bodu jeho pozorování a já jsem, díky tomu, že jsem mu dál spočívala na rukou, pociťovala, jak celý pomalu tuhnul.

„Co se děje?” vydechla jsem zaskočeně, protože jsem tenhle jeho pohled znala velmi důvěrně. Záhy po mé otázce, která ještě vibrovala vzduchem, se přímo před námi objevila Alice s Jasperem a hned za nimi Rosalie s Emmettem. Tak tohle mě dokonale zmátlo.

„Co se děje?” zopakovala jsem o dost naléhavěji, ačkoliv i moji první otázku museli všichni zřetelně slyšet. Nikdo mi neodpovídal. Jen jsem pozorovala, jak si vyměňují pohledy, které mi vůbec nic nevysvětlovaly. Mírně mě to rozhořčilo, takže jsem se zavrtěla v Edwardově náručí, aby mě pustil a zároveň jsem se na všechny odpudivě mračila. Bělostné ruce pohotově povolily a nechaly mě seskočit na zem. To už jsem si připadala docela jistější a ne tak podivně, jako když jsem mu vězela v náručí. A tak jsem si založila ruce na prsou, aby poznali, že moje trpělivost je pro tentokrát velice omezená. Nikdo se nechtěl ujmout slova, neustále pouze ty pohledy, takže to zbylo na mně.

„Alice, řekni mi, prosím, co se děje?!” vyzvala jsem ji důrazně a dodala k tomu svoje pichlavé oči. Ta se nejdřív lehce zmateně podívala na Edwarda. Jako by žádala o jeho svolení. Potom se zadívala na Jaspera a od něho jako by chtěla dodat odvahy. Pak se v lidském návyku nadechla, aby vyřkla svůj rozhodující ortel. Jako upíři neměli potřebu dělat jakákoliv lidská nezbytná gesta, ale jelikož s námi žili v blízkém kontaktu, naučili se je a teď už to pro ně bylo něco jako samozřejmost.

„Míří sem. Jane, Alec, Demetri a Felix,” vyjmenovala stručně a tvářila se tak omluvně, až jsem ji litovala. I toho, že jsem to chtěla vědět zrovna od ní.

„Kolik máme času?” ptal se Edward, přičemž urputně ovládal hrdelní vrčení, které se o něj zuřivě pokoušelo. Jeho oči křičely zlostí a obviňováním.

„Moc ne,” pronesl tím svým dunivým hlasem Emmett, ale nevypadal, že by ho to nějak rozrušovalo. Jenže to už se Edwardův hrudník nebezpečně zdvihal, proto se slova chopil prozatím klidný Jasper:

„V Evropě jsme měli dostatečný náskok, ale..” odmlčel se, jelikož nenacházel správná slova, aby mohl větu dokončit. Pro Edwarda nejspíš výmluvu. Jen jsem zaujatě těkala očima z jednoho na druhého a snažila jsem se jim něco vyčíst z jejich strnulých tvářích. Marně.

„Prostě nás předběhli a my nemáme ponětí jak,” doplnil jej duchapřítomně Emmett.
„A jaký je jejich definitivní cíl?” vyptával se Edward s potlačeným hněvem v hlase.
„Vyřešit otázku Bellina života,” promluvila Rosalie, která se tím zdála být otřesená a tvářila se, snad jako by se i bála. To mi teda taky moc nepomohlo se uklidnit. Edward se, podle jeho hlubokého nádechu, chtěl na něco zeptat, ale já jsem ho neskromně předběhla:

„Jsou už rozhodnutí nebo ne?” zajímala jsem se dychtivě, protože mně ta celkem vysoká reálnost toho, že můžu zemřít, vdechla nový nával energie a touhy po životě, který před nedávnem nabral nových rozměrů, a já jsem je rozhodně chtěla ještě probádat.

„To… nevíme,” hlesla Alice a protáhla obličej utrpením, a to se ještě ani nic nedělo. Zrovna tohle mi znělo jako jasný rozsudek, který mi zatemnil každou buňku v mozku, a před očima mi díky tomu proběhla oslnivě zářivá věta, svítící téměř jako lasvegaské neony a znějící v tuhle chvíli tak neproveditelně a nesplnitelně - já chci žít. Nikdy jsem necítila tak silnou touhu po životě. Pud sebezáchovy mě celou pohltil a vnukl mi neochvějné přesvědčení, že pro záchranu svého života udělám cokoliv. Vždycky jsem se uklidňovala tím, že zemřít pro někoho je správný způsob odchodu, ale tentokrát jsem nevnímala ten fakt, že bych měla pro někoho umřít. Šlo o mě. A já neumřu!

„Takže, co mám dělat?”

Můj hlas se pojednou strachy chvěl a oči se leskly pod návalem hrůzy a obav. To mě vystrašilo ještě víc, protože jsem si tím byla doopravdy jistá, ale nahlas to znělo tak slabě a ani ne tak nutně, jak to ve skutečnosti bylo. Ale já to cítila naprosto jasně. Kvítek mého života se opět konečně vzchopil, naplno rozkvetl nedávno získanou sladkou vláhou a teď by se měl znovu stáhnout nebo vlastně zaniknout? To prostě nemůžu dovolit... Taky jsem něco slíbila Jacobovi a to prostě dodržím.

„Pořádně si promysli, co řekneš, ano?” poradila mi starostlivě Alice, než se otočila zády ke mně. To už přicházeli?

„Oni už jsou...?" tázala jsem se vystrašeně, jelikož jsem na to ještě nebyla úplně tak připravená. Potřebovala jsem ještě pár minut na psychickou přípravu a zklidnit svoje roztěkané smysly.

„Pšššt," umlčel mě Edward polohlasem a krátce se na mě podíval, aby viděl, jak moc to nezvládám. Věnoval mi konejšivý pohled, kterým mi sdělil, že mi nenechá ublížit a už zase hypnotizoval les před námi, kde se zatím nic podezřelého nejevilo. Všichni přítomní upíři, a taky moji přátelé, se kolem mě rozestoupili, přičemž zaujali neústupné postoje, aby u upírů na opačné straně vzbudili vlnu respektu, který museli mít už určitě i v tuhle chvíli. Cullenovi byli před všemi ostatními velmi uznávaný klan a i Volturiovi k nim čas od času vzhlíželi. To kvůli jejich vzácným darům.

Vzápětí jsem i já sledovala, jak se lesem ladně nesly čtyři postavy v černých kápích a jejich rudé oči přímo svítily i na tu dálku. Přejel mi mráz po zádech, ruce se mi nervózně potily, v krku jsem měla obří knedlík a mé nohy snad nesly o polovinu těžší váhu než normálně. Tak příšerně jsem se bála. Edward si zničehonic stoupl přede mě a tak mě skoro celou ukryl před jejich pídivými zraky. Za to jsem mu vděčila, protože jsem se cítila o trošičku líp. Hbitě jsem se chytla jeho ruky, kde jsem mu do předloktí začala zarývat svoje prsty, aby si nikdo nevšiml, jak se mi nemožně třesou.

S dostatečným odstupem se před nás postavili a krvavýma očima bedlivě všechny sledovali. Především mě, jak se bázlivě krčím za Edwardem. Moc dobře jsem věděla, že pod lepší ochranou už bych být nemohla, ale beztak to nebylo ono. Chyběl mi Jacob, i když jsem nechtěla, aby tu stál s námi. Nezvládla bych, kdyby se mu něco stalo. 

„Prospěl vám alespoň nějak ten mizivý náskok?” pronesla Jane ohavně kousavě a vysmívavě, přičemž se na nás samolibě culila s těžko postřehnutelným úšklebkem. Nikdo nejprve neodpovídal, ale když Jasper přešlápl na místě a změnil tím tak polohu své pozice, nechali jej odvětit.

„Přijde na to,” vrátil jí v mezích, které decentně značily hranici toho, co si můžeme a nemůžeme k Volturiovým dovolit. Hodlala jsem se toho držet. 

„Skvěle,” hlesla bez zájmu a stočila svůj sebejistý pohled na mě, i když mi viděla asi tak půlku obličeje, a tak jen jedno moje vyděšené oko.

„Isabello?” oslovila mě sametovým hlasem a její pohled zračil předstírané slitování. Chvíli mi trvalo než jsem rozhýbala svoje nohy anebo přesněji řečeno než jsem podlehla jejímu zvrhlému kouzlu. Vystoupila jsem zpoza Edwarových zad, zpoza kamenného štítu a nasadila jsem výraz pokerového hráče. Pro mě možná důkaz vlastní odvahy, no, ale tím jsem prozatím skončila.

„Zajisté víš, proč jsme tady, že?” vyžívala se sama v sobě. Ve své vznešené dokonalosti a téměř neomezené moci. Trhanými pohyby jsem jí na to přikývla, což zrovna asi nevypadalo kdo ví jak statečně. Jenomže to bylo tak neskutečně náročné.

„Dostala jsi šanci, které by sis měla vskutku vážit. Volturiovi šance obyčejným smrtelníkům nedávají. Caius měl o této situaci jasnou představu a Marcus s ním víceméně souhlasil, ale nakonec se nechal ovlivnit Arem a jeho velkorysým názorem. Asi ses mu nějak zalíbila,” dobírala si mě s očividnou radostí, kterou z toho čerpala, aby později přešla k něčemu podstatnějšímu. Já jsem vnímala akorát její slova a ještě její bezchybnou tvář, se kterou mě tak lehce zneklidňovala.

„Tak, Bello,” nasadila ještě sladší tón, který předcházel tomu, na co jsme celou dobu čekali. Pro změnu mě polilo horko, které jsem momentálně považovala za o hodně horší, nepříjemnější a nevhodnější, než když se mi to stávalo s Jacobem. Dál jsem zarputile opětovala její ničím nerušený oční kontakt a vyčkávala jsem.

„Miluješ Edwarda?” nezištně se mě otázala, což bylo jen naoko, protože její duhovky naprosto detailně zkoumaly mou šokovanou tvář. Takže výslech? Nebo možná spíš rovnou detektor lži.

„A-ano,” neotálela jsem s odpovědí bez náznaku zaváhání, ale Edwardův nepatřičně udivený pohled jsem jednoduše ignorovala. Ano, pořád jsem ho milovala, ale to očividně v naší situaci prostě nestačilo. Někdy ani milovat není dost.

„Neváhala bys za něj položit svůj život?” zahrnovala mě otázkami, při kterých mi vždycky srdce nešťastně poskočilo. Decentně mě to vyvedlo z rovnováhy, a tak jsem nedopatřením na sucho polkla, což dospělo k nežádoucí odmlce, která se zřejmě Jane jevila jako nevhodná rozvážnost.

„Tak?” pobídla mě poměrně zostra. Tělo mi rázem strnulo a ztěžklo ještě víc.

„Neváhala,” dala jsem jí konečně kýženou odpověď. Její úlisný úsměv, který se jí skoro nevnímatelně mihl ve tváři, ale já si jej přesto bohužel všimla, mi hlasitě rozbušil srdce. Ve společnosti upírů nevítaná věc. Bála jsem se, že bylo něco špatně, a v duchu jsem se opravdu modlila.

„A co zbytek rodiny?” pokračovala ve výslechu, který mě stál veškeré mé soustředění a úsilí a na čemž záležel můj život.

„Ani u nich bych nezaváhala a nasadila bych svůj život za jejich, jako to oni udělali nesčetněkrát kvůli mně,” odvážila jsem se k obsáhlejší větě, za kterou jsem si pevně stála.

„A neříkáš to pouze proto, že se jim cítíš být dlužna?” pokoušela mě okatě, ale s takovou autoritou, že se ani jeden z Cullenů nerozhodl zasáhnout. Alecovi se na tváři rozlil potěšený úsměv s neskrývaným obdivem, který zajisté ke své úžasné sestře choval. Mou reakcí nejprve bylo nesouhlasné kývaní hlavou, abych pak směla přejít k verbálnímu projevu.

„Rozhodně ne,” vyjasnila jsem jí, aby mě dál nezpochybňovala a nerozptylovala.
„A nemluví z tebe spíš strach? Nebo možná varování od tvých přátel?” hrála si se mnou dál a jak bylo vidno, ohromně se tím bavila.

„Řekla bych to komukoliv, kdo by se mě takhle ptal,” vyhrkla jsem nebezpečně rázně, jelikož mě její slova přinejmenším dráždila. Nejspíš jsem se zachovala zbrkle a nevhodně a na Jane to nemuselo působit zrovna příjemně, ale přece jenom jsem měla nějaké právo na úctu. Sice měla de facto můj život ve svých rukách, ale ani to mi v tom nezabránilo.

„Vážně?” prohloubila svůj zvučný dětský hlásek, aby mi ukázala, že se jí moje vzbouření nelíbilo.

„Nebudu tě o tom přesvědčovat,” usmyslela jsem si rozhodně a tvrdošíjně. Tón hlasu se mi k tomu ihned přizpůsobil, takže jsem se plně soustředila na svůj intenzivní pohled do jejích bezcitných očí. Přimhouřila podezíravě rudé duhovky a její jemné rysy v její porcelánové tváři nezvratně ztvrdly.

„Ovšem. Uděláme to sami,” sdělila mi úsečně, aby se co nejrychleji dostala ke spokojenému úšklebku, se kterým vyzvala své soukmenovce k nějaké činnosti. Dřív než jsem se stačila nadechnout, popadli hrubě Edwarda a táhli ho k Jane. Se všemi to značně otřáslo. Jejich doposud klidné obličeje se zkroutily do výhružných grimas a rozestavili se tak, jako by se chystali k boji. Všechno v takové neskutečné rychlosti.

„Co to děláte?” vyjekla jsem poplašeně a sledovala jsem Edwarda, jak se strnulými cukavými pohyby brání jejich neoblomným stiskům silných dlaní. A já jsem tak znovu stála tváří v tvář mé noční můře. Podobnost se snem se zdála téměř identická. Krom prostředí a přítomnosti zbylých členů rodiny. Moje zděšení nabralo okamžitě závratných výšin. Hrůza, strach, panika. Šílený koktejl ještě šílenějších pocitů.

„Sleduj,” šklebila se přímo odporně a dala signál svému bratrovi. Alec s Demetrim dlouhým krokem odstoupili od Edwarda, čímž mu natáhli ruce skoro až k prasknutí. Felix ho chytil pod krkem. Žaludek se mi obrátil vzhůru a ta podivná nevolnost postupně přešla v závrať, jak se mi zatočila hlava. Tohle se nemohlo dít.

„Přestaňte s tím! Vždyť tady jde o mě a ne o Edwarda!” podotkla jsem velmi hlasitě a nervózně jsem přešlapovala na místě. Prsty jsem žmoulala křečovitě lem bundy a pozorovala, co s ním dělají. Strach o sebe rychle vystřídal strach o něj. Všechno teď bylo vedlejší. Chtěla jsem je nasměrovat na sebe, aby Edwarda nechali být, protože jemu ubližovat neměli. On mi sem přišel pomoct a měl by trpět za mě? Tak jsem to určitě nemohla nechat.

„To je pravda,” uznala Jane, ale Alecovi dala jasně najevo, ať toho ještě nenechávají. Felix se na to ušklíbl a svoje sevření Edwardova hrdla zesílil. Na Edwardovi bylo vidět, jak zatnul úporně čelisti, aby se tomu nějak ubránil. Taky vytáhl hlavu, co nejvýš mu to šlo. Přesto jeho bělostnou tvář zohyzdily viditelné cestičky, jak se pomalu jeho hlava oddělovala od krku. Moje nezastavitelné a nekontrolovatelné reakce se v ten moment spustily naplno. Třes v nohách mi zesílil. Srdce se mi bolestivě dralo ven z hrudi a nedařilo se mi nadechnout se. Rozklepané ruce si dělaly, co chtěly. Nejprve mi rvaly vlasy z hlavy, poté se mi snažily roztrhnout pevnou látku bundy, potom jsem si zarývala nehty do kůže a škrábala se tak silně, že mi na hřbetu ruky zůstávaly krvavé linky. Tu fyzickou bolest jsem neměla šanci vnímat, protože uprostřed hrudi to bolelo stokrát hůř.

„Neubližujte mu! Prosím, vemte si mě, ale jeho nechte být! Prosím, vemte si mě!” vřískala jsem hystericky a poskočila jsem vpřed, čímž jsem naše soky krapet vyvedla z míry. Jenomže Jane měla ruce volné, a tak se ke mně přihnala, aby mi zabránila v dalším přesunu. Vztekle jsem se jí zadívala do jejích ledových očí, i když přímo karmínově zářily. I ten prvotní vztek mě bleskově přešel, protože mi došlo, že to záleželo na ní. Proto jsem hněv vyměnila za prosbu. Střídavě jsem sledovala Jane, a taky co se dělo s Edwardem. Žmoulala jsem přitom prsty bundu a měla jsem co dělat, abych se s pláčem nesesypala.

„Proslýchá se, že jsi imunní vůči našim schopnostem. Edward ti prý nemůže číst myšlenky. Zajímalo by mě, jestli je to stejné i u mě,” šeptala mi nadšeně do ucha a dlaní mi drtila paži. Samozřejmě kdyby skutečně chtěla, už bych byla bez ruky. Netušila jsem, co tím myslela, ale byla jsem to ochotná podstoupit, když tak nechají Edwarda jít. Vtom se na mě dlouze, soustředěně zadívala. Trvalo to ani ne půl minuty, když se jí oči rozšířily a nabraly nevěřícného obrazu. Očividně ji to moc nenadchlo.

„Zajímavé,” zkonstatovala nakonec, čímž se mi titěrně ulevilo, ale naskočil mi zase Edward, který se mezitím snaživě cukal těm třem surovcům, aby se dostal pryč z jejich nebezpečného sevření. Sám neměl šanci, ale s jeho sourozenci už možná ano. Nerozuměla jsem tomu, proč se ho nezastali anebo ho nezačali bránit. Proto jsem se podívala zvlášť na každého z nich, ale neviděla jsem nic než jen strnulý kámen.

„V tobě by přece jenom něco mohlo být,” zamyslela se Jane a pokyvovala si do toho s jakýmsi uznáním a uvědoměním hlavou.

„Ani se jí nedotkni!” ozval se Edward a svoji výhružku potvrdil zavrčením, i když poněkud chraptivým, jak jej Felix dál držel pod krkem. Nechápala jsem, jak to myslel. Vždyť mě zrovna Jane svírala ve svém nezlomitelném stisku. Edward ale vypadal nekompromisně a zuřivě, i když nebyl v žádné výhodě.

„Nebo co, Edwarde? Uděláš mi snad něco?!” osočila se na něj, ale se vším posměchem, který z toho podle ní kypěl. Na chvíli se na něj zadívala tím pohledem, jakým předtím na mě. Vtom se začal Edward bolestně svíjet. Na to, že jsem věděla, kolik toho Edward jako upír vydržel, tak teď v sobě úpěnlivě dusil řev a nářek, až mi vyhrkly do očí slzy, které okamžitě vyrazily ven, protože vytlačily ty slzy před nimi. Možná svou bolest necítil tak intenzivně, jelikož jej pořád násilně svírali ti tři. Pochopila jsem, že jejím darem bylo mučení. To mi připadalo zvrhlé. Upír, který má i tak dost síly, smí pomocí mysli ubližovat ostatním.

„Proč mu ubližujete? Vždyť se mě snaží jenom chránit!” vřískala jsem jako smyslů zbavená a pokoušela jsem se vymanit ze sevřených dlaní, avšak s čistým vědomím, že to nemělo sebemenší smysl. Nikdo z jeho bratrů a sester se nevyjadřoval. Pouze tomu přihlíželi, což já jsem už dál nemohla.

„O co ti vlastně jde, Jane?” vzbouřila se i Alice, která už to také nevydržela.

„Dobrá. Přejděme tedy k tomu důležitějšímu. Konec zábavy, kluci,” zašvitořila přeslazeně a pak se na nás otráveně zadívala. Až mě zarazila, kolika způsoby se dokázala chovat. Alec, Felix i Demetri odstoupili od Edwarda, který se okamžitě sesunul k zemi. Ihned jsem k němu přistoupila a sledovala jsem, jak si po tom konfliktu stál. Ty děsivé cestičky pomalu z jeho tváře mizely, takže jsem mu brzy pomáhala na nohy. Nakonec se s mou pomocí opět postavil, ale beztak jsem jej dál raději držela. Ani se mě nepokoušel pustit.

„Vážně má smysl tě nechávat naživu, když o nás víš naprosto všechno a ještě ke všemu jsi imunní vůči našim darům?” uvažovala nahlas s provokativním podtónem a zase se v tom ohromně vyžívala. S neskrývaným zaujetím si mě prohlížela, jako bych byla nějaké jídlo.

„Bella bude jednou z nás. Přemění se, viděla jsem to. Edward ji přemění,” vyhrkla Alice naléhavě, načež se úspěšně vyhýbala mému šokovanému výrazu. Já budu upír?!

 


Trochu drama ke konci povídky. Příště se ukáže jak a co. x) Omlouvám se, že poslední dobou kapitoly přibývají pomaleji, ale když už zbývají jen dvě kapitoly + prolog. Jinak vám samozřejmě moc a moc děkuju za přízeň. Děláte mi vážně ohromnou radost! Děkuju, děkuju, děkuju! :)

 Adminkám se omlouvám, protože jsem slíbila pro příště, že článek projde už pod rukama nějakého korektora, ale nakonec jsem se rozhodla si korektora zajistit až k nové povídce. Tak jestli to ještě dvě kapitolky vydrží. :o) x)

Děkuju mnohokrát! x)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 14. kapitola:

 1
07.11.2012 [10:12]

EmpressJééé, ja som niekomu chýbala Emoticon Emoticon
Mno, hádam toho Edouša prežijem Emoticon Emoticon hlavne nech už kapča uzrie svetlo sveta Emoticon Emoticon Emoticon

06.11.2012 [20:35]

SabiennaEmpress: No, já jsem si říkala, kde tě mám Emoticon Chyběl mi tvůj komentář, bez tebe to vůbec nebylo ono Emoticon Emoticon
Jinak další kapitola už je na čekačce, tak snad v dnešních pozdějších hodinách, anebo zítra už tu bude Emoticon
Příště čekejte spíš Edwarda, Jacob se objeví až v další kapitole, v té poslední Emoticon Emoticon

06.11.2012 [13:14]

Empresssom tu, ja som tu, nikam som neutiekla Emoticon Emoticon Emoticon a rýchlo idem napraviť absenciu môjho komentára. Emoticon
Nuž v prvom rade musím napísať, že ma skoro porazilo! Emoticon Emoticon Celý dej som si vedela predstaviť skoro tak, akoby som bola jeho súčasťou. Emoticon Bolo to úchvatné, písmenká som hltala jedno za druhým a popritom sa mi nožík vo vrecku otváral, nad drzosťou a namyslenosťou Jane. Emoticon Emoticon Takú by som jej vlepila, až by jej Voltera vrátila druhú Emoticon
A čože bude ďalej?? Dúfam, že kapča už je v administrácii, lebo si od nervozity asi ohryziem nechty. Emoticon Emoticon
Dúfam, že z Belly nebude upír! Emoticon Všakže príde Jake aj s celou smečkou a pomôžu im? Emoticon Emoticon Emoticon

5. Eliz
05.11.2012 [18:33]

prekrásne, velmi sa teším na ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.10.2012 [16:14]

maryblackAAAAAAAAAA!!! Ty chceš, abych dostala infarkt?! Emoticon Tohle se dělá, takhle ukončit kapitolu?! Emoticon Co ti mám napsat Emoticon Emoticon bylo to bezvadný, měla jsem celou tu scénu před očima. Emoticon Ti řeknu, že bych jane nejradší udělala novu fasádu na tom jejim ksichtě, svině jedna. Emoticon A těm opičákům, co tam s ní přišli, bych nakopala... teda kdyby to šlo EmoticonJsem zvědavá, co se bude dít v dalším díle Emoticon Emoticon Doufám, že tam vlítne Jacob i se smečkou a rozcupuje ty Volterský zmetky jako nic Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Prosím tě přidej další co nejdřív Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Jana
31.10.2012 [15:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.10.2012 [15:34]

SabiennaTo já moc děkuju Emoticon Emoticon Emoticon A to jsem si myslela, že to v téhle kapitole tak hrozné nebude Emoticon Vždycky je to úplně opačně Emoticon Emoticon Ještě jednou děkuju Emoticon

1. Myfate admin
31.10.2012 [14:32]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, dej příště pozor na:

- zdvojené mezery
- čárky
- na tolik -> natolik
- v tom -> vtom (ve smyslu náhle)
- chybějící tečka na konci věty
- prosu -> prsou
- protentokrát -> pro tentokrát
- jakékoliv lidské -> jakákoliv lidská (gesta)
- mě/mně
- las vegaské -> lasvegaské
- mezery před horními uvozovkami
- šílenějích -> šílenějších
- zesílel -> zesílil
- látku bundu -> látku bundy
- dalším přesunům -> v dalším přesunu
- ji/jí
- na živu -> naživu

Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!