Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 15. kapitola

Právo volby 15. kapitolaTak, bude Bella upír nebo ne? Taky dojde na loučení a vysvětlování...

Ten neuvěřitelný šok, který mi způsobila ta klíčová věta, která vyšla z plných rtů Alice, mě okamžitě ochromil. Tělo mi ztěžklo tím, jak příšerně ztuhlo a oči se mi snad pokoušely vypadnout z důlků. Spodní čelist mi ihned povolila a mou mysl zachvátila šílená panika opředená černou pavučinou odtajené budoucnosti. Srdce se mi snažilo nejspíš vyskočit z hrudi a v žilách mi začala kolovat neuvěřitelně trpká krev otrávená nepříjemným zjištěním. Představovala jsem si sebe samotnou, jak budu tři dny trpět ve smrtelné agonii plné křečí, aby se ze mě pak stal dokonalý zabiják vším lákající své oběti. Ale co bylo mnohem horší, že jsem netušila, jak to bude s Jacobem. Každopádně mi jeho přítomnost bude proti a mezi naše pevné přátelství se postaví odvěké nepřátelství. Tak to ne! 

Nechci se stát upírem. Nechci být oživlá mrtvola. Já chci cítit všechno kolem sebe. Vítr ve tváři, žár slunce, mrazení rukou v zimě, kteroukoliv fyzickou bolest. Chci plakat a cítit ty slzy na tváři. Chci mít duši! A chci žít normálním životem, mít děti a vnoučata, stárnout a jednou umřít. Netoužím po věčnosti. Možná kdybych měla důvod po tom toužit, ale ten nemám. Odešel s Edwardem. Kdybychom spolu byli, tak zřejmě neváhám, ale on mě znovu ranil a hlouběji než napoprvé. Podkopl tak náš vztah a já nemám snahu ho opět stavět. Teď buduju vztah s Jacobem a nehodlám se ho jen tak vzdát!

„Já… já budu upír?” vyslovila jsem to nahlas, což mě zasáhlo ještě víc. Bránila jsem se náhlému návalu slz, které mi zamlžily jasné vidění. Sklonila jsem hlavu raději dolů, aby to neviděla Jane, protože by se jí to nemuselo líbit, takže jsem kvapně mrkala víčky, abych ty slané kapky zahnala.

„Víš to jistě, Alice?” otázala se Jane značně zaskočeně a mě si naštěstí nevšímala. Když se mi podařilo slzy konečně zahnat, plně jsem se začala zase věnovat odehrávající situaci. Alice jí na to decentně nejistě přikývla.

„Slyšela jsem, že tvé vize nejsou zcela stoprocentní,” zpochybnila její tvrzení a podezřívavě si ji prohlížela. Na to jsem absolutně zapomněla. Plamínek naděje bojovně vzplál a po těle se mi rozlil osvobozující pocit, že tu ještě nějaká šance přece jenom byla. V tuhle chvíli jsem upírala svůj nadějný pohled na Alice a její odpoveď, kterou Jane taktéž očekávala.

„Tohle je jiné. Stane se to,” přesvědčovala Jane, ale já jsem si to i tak nepřipouštěla. Vlastně jsem tak nějak počítala s tím, že třeba Alice nemluví pravdu a já tak svůj osud nemám spočítaný. Jane ještě chvíli mlčela, než zvedla vysoko hlavu, aby si následně nasadila na hlavu kapuci. To se mi ulevilo úplně. Odcházeli. Z ničeho nic a tak rychle. To bylo na druhou stranu velice znepokojivé.

„My si to ověříme,” pronesla důležitě, ale zároveň varovně a sjela pohledem zbytek své gardy, jestli byli také připraveni. Samozřejmě že ano, protože jakmile se ona dotkla lemu kápě, udělali to samé. Poté nám ještě pokynuli na rozloučenou a odcházeli rázným krokem pryč. Když jsem se podívala na ostatní, viděla jsem, že se neulevilo jenom mně. Nikdo se ale k ničemu neměl. Mlčky stáli a jen si vyměňovali významné pohledy. Krom mě. Počkala jsem ještě chvíli, až budou Volturiovi dostatečně daleko, abych na ně mohla spustit. Proč mi to neřekli dřív?! 

„Alice?” oslovila jsem ji rozrušeně a tlumeně, protože jsem se urputně snažila uklidnit. Prostě toho na mě bylo moc. Příchod Edwarda, odchod Jacoba, příchod Volturiových a reálná možnost mé smrti. No, a pak ještě to, že budu upír? To už s psychikou obyčejného člověka přece jenom zahýbe.

„Omlouvám se, že jsem ti to neřekla dřív, ale nemohli jsme to risknout. Jen se podívej, jak jsi rozrušená! Ale všechno ti hned vysvětlím,” slíbila mi obratně a mile se na mě usmála. Přišla ke mně blíž, aby na mě nemusela mluvit tak nahlas. Nebezpečí bylo ještě příliš veliké. Edward se mezitím vzchopil a vydržel stát na nohou sám, proto jsem ho pustila a popošla jsem vstříc k Alice. Nechtěla jsem být neurvalá, důvod, proč mi to neřekli, jsem chápala a respektovala, udělala bych to samé, ale teď jsem to potřebovala okamžitě vědět. 

„Nebyla to vize jaké mívám obvykle,” začala a já jsem ji s dychtivostí poslouchala. Skoro jsem ani nedýchala, aby mi nic neuniklo. Hrozně moc jsem se obávala, že uslyším něco, co by moji naději nadobro zničilo. Teď jsem si to připouštěla přeci jenom o něco víc. 

„Bude to důsledek tvého rozhodnutí,” vysvětlila mi stručně a podle ní jistě výstižně, jenomže já jsem zatím nějak nebyla schopná pochopit, jaký měla její slova význam.

„Co to má znamenat?” dožadovala jsem se vysvětlení a nespouštěla jsem z ní oči. Asi jsem vypadala mírně nepříčetně, ale v tenhle moment jsem neshledala nic důležitějšího. Nevnímala jsem nic jiného, ba ani nikoho jiného, ačkoliv jsem cítila jejich pohledy na sobě, ani v nejmenším mě nezajímaly. Zajímal mě pouze můj lidský život, který byl stále v ohrožení, i přestože Volturiovi spokojeně odešli. 

„Staneš se upírem, když si zvolíš cestu. Máš ale na výběr,” naznačovala mi po kouskách a mně už to začínalo docházet. Neodvolatelně mi to opět připomnělo ten můj sen, kdy mě Edward žádal, abych si zvolila. A teďka to tu bylo zase. Znovu jsem tomu čelila. Mám si vybrat mezi Edwardem a Jacobem. Mé osudové rozhodnutí. Rozhodnutí, na kterém závisí dokonce i můj život. 

„Ale… to jsi jim neřekla,” podotkla jsem nechápavě a nepatrně jsem se zamračila. Může se Volturiovým zatajovat takováhle důležitá informace?

„Kdyby se Jane mohla přesvědčit, udělá to rovnou, ale to není v její moci. Třeba to jednou udělají, ale určitě mají spoustu dalších důležitějších věcí na práci. Ale na to se neohlížej. I je lze obejít,” mrkla na mě rozpustile, aby mi ukázala, že je skutečně po všem. Sama jsem si připadala až moc napjatá a strnulá. 

„Děkuju, Alice,” hlesla jsem a přešla jsem k ní, abych ji mohla vděčně obejmout. 

„Mám tě ráda, Bells,” svěřila mi rozněžněle a tiskla si mě co nejvíc k sobě, ale aby mi neublížila. Její objetí hřálo, i když její kůže byla chladná jako led. 

„Děkuju vám všem,” dodala jsem vzápětí a odtáhla jsem se od Alice, která se dál široce usmívala, i když s jakýmsi bolestným podtónem, který jsem nechápala. Následně se ke mně nahrnul Emmett, který si mě vytáhl na svou hruď a párkrát se se mnou zatočil. Pochopila jsem, loučili se se mnou. Chtěli odejít. Tvářila jsem se co nejvíc statečně, smála jsem se, ale pouze proto, abych se nerozbrečela. Budou mi tak moc chybět. 

„Dávej na ně pozor, Emmette,” loučila jsem se taky. Zašklebil se na mě, udělal naschvál široká ramena a jeho obrovský úsměv mu doslova půlil tvář. Opatrně jsem ho ještě praštila pěstí do ramene. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Pak mě pustil ze svého železného medvědího objetí a už se ke mně hrnula Rosalie. Její náklonnosti jsem si ohromně vážila, protože mi dalo vážně zabrat, než jsem ji získala. Neměla mě ráda, ani trošku, ale teď ke mně sama šla a pevně mě svírala svými kamennými pažemi.

„To ty na sebe dávej pozor. Však víš, jak na tom seš,” utahovala si ze mě, přičemž narážela na moji nepřehlédnutelnou nešikovnost a dál mě předávala Jasperovi. Tak ten mě chtěl zase pro změnu zabít. Od počátku ho lákala moje krev. Pokaždé na něm bylo vidět, že by se do mě nejraději zakousnul. Naštěstí se toho zbavil, ale to až potom, co odešli všichni pryč. Vrátil se jako vyměněný. Krotký a milý. Takového Jaspera jsem si ihned oblíbila.

„Přesně tak, ty malá nemotoro,” smál se mi a opatrně si mě mačkal k sobě. 

„Ne, že mě na rozloučenou kousneš!” vtipkovala jsem trochu nejapně, abych si dál udržela tu bezstarostnou, vysmátou masku, ale když se tiše zasmál a začal se mnou kývat ze strany na stranu, tak mě to začalo rychle přecházet. A pak nastalo ticho. Otočila jsem se na Edwarda, jenž se na mě tvářil nesouhlasně a nepřístupně. Ani já jsem se s ním nechtěla loučit, ale nejdřív nás před tím čekal důležitý rozhovor. Už jsem se rozhodla, to nikdo a nic nemohlo změnit, ale on to musel slyšet. Sama jsem mu to chtěla vysvětlit, alespoň to. 

„Pozdravujte ode mě Esmé s Carlislem,” vzkázala jsem po nich, protože i oni mi budou neskutečně scházet. Všichni mi to do jednoho odkývali. Pak jsme si chvíli vyměňovali rozpačité a posmutnělé výrazy, než se pustili lesem jejich přirozenou schopností a zmizeli tak pryč. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

„Vezmeš mě, prosím, do toho srubu?” připomněla jsem mu polohlasně a pohledem jsem ho přemlouvala. Začínala mi být totiž docela i zima a taky jsem si potřebovala odpočinout. To, co se před chvíli odehrálo, mě tolik vyčerpalo. A navíc ta věc s Edwardem, která mě teprve čekala a která pro mě z toho všeho byla rozhodně nejhorší. V jeho zlatých očích jsem spatřila náznak neochoty a odporu, ale přece tomu nakonec přikývl. Popošel ke mně, docela čile a energicky, takže se nejspíš zcela zotavil. Aspoň že tak...

„Můžeš?” ujišťovala jsem se starostlivě, načež reagoval decentně udiveně až ukřivděně. Otočil se ke mně mlčky zády a já si na něj trošku nemotorně vylezla. Tohle se mi teda moc nezamlouvalo, ale jiná možnost nebyla, protože jsem se plahočit po lese nehodlala. Tou svou neskutečnou rychlostí se hnal lesem a já jsem si jen hlídala hlavu, aby o něco nezavadila, takže jsem ji krčila na stranu za tu jeho. A během chvilky jsme stáli u drobného srubu, který musel být naprosto prochladlý, jelikož to dřevo, které jsem tam před svým odchodem nacpala, určitě takovou dobu hřát nevydrželo.

„Tak tady teď bydlíš?” snažil se vyhnout se přezíravosti a pochybnostem, ale nepodařilo se mu. Seskočila jsem dolů, přičemž jsem tu jeho poznámku nějak lehce vstřebala a vystoupala jsem schůdky na malinkou terasu, kde jsem bez potíží otevřela dveře s tím typickým skřípavým zvukem.

„Pojď dál,” pozvala jsem ho a vešla jsem sama. On malý kousek hnedka za mnou. Přistoupila jsem rovnou ke kamnům, ve kterých žhnuly pouze malé uhlíky, a tak jsem začala kvapně do rukou skládat polena, abych to tady zase vytopila. 

„Počkej, já to udělám,” rozhodl Edward a doslova mě vystrnadil z místa, proto jsem ustoupila a přešla jsem k té tvrdé pelesti, na kterou jsem se posadila. Dál jsem ho sledovala při jeho činnosti, která mu zabrala několik sekund, než se oheň v kamnech zase rozhořel. Úzkostlivě jsem přitom hledala nějaké téma, abych na něj hned nevyrukovala s tím svým rozhodnutím. Ani jsem neměla jasnou představu, jak bych mu to měla říct.

„Jak ses sem vůbec dostal?” načala jsem téma, překvapivě klidná a vyrovnaná. Otočil na mě hlavu, když se zrovna skláněl nad vyskládanou hromádkou polínek. Normální člověk by pod tím tlakem krve postupně červenal, ale jeho tvář pořád bělostně zářila bez jediné chybičky.

„Ten indián… Seth. Nakonec podlehl mému nátlaku. Ale byl statečný,” snažil se si ponechat vážnou tvář, tak jak se v tenhle moment slušelo, ale při vzpomínce na Setha se přece jenom lehounce pousmál. Chudák Seth. Moc dobře jsem věděla, jak to vypadalo, když Edward pouštěl hrůzu.

„Nebudu se o tom před ním zmiňovat,” nechala jsem se unést nastolenou lehkostí a nezištností, i když mě jeho pojednou sklíčený pohled ihned vrátil zpět do reality. Asi tušil, co jsem mu toužila sdělit.

„Nechci to protahovat, ale tak nějak podvědomě jsem se tomu snažila vyhnout,” vysvětlila jsem mu zmateně a hlavně zkroušeně a zase jsem se postavila, protože tak mi to přišlo vhodnější. On ihned pochopil, a tak všeho nechal a přistoupil ke mně. Zastavil se, až když u mě byl moc blízko a moji mysl otupila jeho smyslná vůně, která zastavila veškeré moje myšlenky, které jsem ale v tenhle moment nesměla postrádat. Proto jsem od něj o kousek odstoupila, načež reagoval mírným stažením obočí, nakrčením nosu a pokřivením svých svůdných rtů. Výraz, který mě zabolel hluboko uvnitř. Vycházelo z něj tolik beznaděje. Ale ani to mě neodradilo...

„Edwarde, já…” Zastavila jsem se, protože jeho bolestně zkřivená tvář mě zasáhla přímo uprostřed hrudi. Rovnou do srdce. Do té Edwardovy poloviny, která už pro mě ale neznamenala tolik jako předtím.

„Víš, Bello,” ujal se slova on a vztáhl ke mně svoji mrazivou ruku, aby zajal mou dlaň v pevném stisku. Zvláštní, že tentokrát mě jeho dlaň nehřála jako vždycky. 

„Rád bych ti všechno vysvětlil a omluvil se ti, ale… zřejmě to nemá smysl,” poznamenal podlomeně, když narážel na mě a Jacoba, přičemž pohledem zkoumal naše spojené ruce. Já dělala to samé, akorát jsem sem tam zabloudila k jeho pořád mučivě staženému obličeji. Nemohlo mu ujít, že se mezi mnou a Jacobem něco stalo a že něco vzniklo.

„Přísahám, že ještě nedávno jsem si přála být jako ty. Chtěla jsem žít věčně. Být navždy s tebou. Ta představa se mi neuvěřitelně líbila,” rozpovídala jsem se poněkud sentimentálně a nemohla jsem se nad tou iluzí hořce nepousmát. Taky nad tím, že jsme každý mluvil o něčem jiném.

„Jenomže jsem odešel,” doplnil mě s decentně se chvějícím a tichým hlasem a semknul na pár vteřin víčka. Tiše trpěl, smiřoval se s tím, ale nikdy by mě nepřemlouval.

„Všechno se změnilo, opět,” shrnula jsem krátce, ale on to chápal moc dobře.

„To až tady, že?” ujišťoval se s kyselostí v hlase.

„Jacoba do toho nepleť,” upozornila jsem ho obratem a postřehla jsem, jak jeho sevření povolilo. Nakonec nechal moji dlaň vyklouznout a spustil ruce svévolně dolů. Svěšená ramena značila, v jaké bezmezné zoufalosti se nacházel. Samozřejmě že mi ho bylo líto, ale... vždyť si za to mohl vlastně sám. 

„Vždycky v tom byl zapletený," namítl mi na to přesvědčeně a zabodl do mě tvrdě zlaté tůně, jenž také křičely bezmocností.

„Prostě stačilo, aby tu byl,” dodal dotčeně se syčivým podtónem a v očích se mu zaleskl záblesk nevraživosti. Prostě si to nemohl odpustit, i když velmi dobře věděl, že jeho bezduchý pokus byl marný.

„On tu pro mě byl vždycky,” reagovala jsem na jeho cynickou poznámku s rozhodným výrazem, nesmlouvavým pohledem a ostrou výčitkou. Vzápětí jsem toho litovala, protože jsem těžce přestřelila, když jsem sledovala, jak se jeho už tak podlomený výraz ještě víc podhroužil. Mohla jsem si to odpustit, když jsem mu hodlala říct to, že my dva již budoucnost nemáme. No, já jsem ji teda neviděla. 

„Miluješ ho?” položil mi otázku, nad kterou jsem malý moment zaváhala. Přikývla jsem, ale nevyslovila jsem to nahlas, protože jsem mu víc ubližovat nechtěla. Navíc jsem to nechtěla říct jemu, když jsem to ještě ani neřekla Jacobovi.

„Už dlouho, akorát jsem neměla odvahu, a vlastně ani prostor, si to přiznat. Stalo se to, i přestože jsem částečně doufala, že se třeba vrátíš. Chci se posunout dopředu a ne zůstávat ve stejném bodě, natož potom se vracet zpátky,” mluvila jsem tiše a třela si klouby na rukou, jak mě ovládala nervozita z věcí následujících. Říct to, to byl jedna věc, ale co pak? Edward nic neříkal, pouze zarytě mlčel s čelistmi pevně semknutými k sobě. Hroužil se do sebe a uzavíral se přede mnou. Neměla jsem potřebu to nějak měnit.

„Miluju tě, Edwarde, to víš, ale naše láska nám nejspíš není souzená. Možná někdo jako já a někdo jako ty prostě nemůže žít bezstarostným a bezpečným životem. Vy mě nemůžete pořád ochraňovat před neustálými hrozbami, které se ve vašem světě naskýtají. A dokud mě nějaká taková hrozba nezdolá, neproměníš mě,” šeptala jsem dál a měla jsem na krajíčku. Něco takového jsem nikdy nechtěla vyslovit. Nikdy jsem na to nechtěla ani myslet a přece se to stalo. Naše osudy se tímhle rozdělují...

„Nikdy bych ti nevzal duši, když bych nemusel,” potvrdil moji domněnku a přistoupil ke mně. Poslouchala jsem, jak nasával mou vůni a cítila jsem, jak třel obličej o moje vlasy. Položila jsem mu hlavu na silné rameno a nechala se jím obejmout. Naposledy. Schovala jsem se v jeho neochvějném náručí a nechávala slzy kanout po lících. Po neskutečně dlouhé době, která i tak byla neúprosně krátká, se ode mě odtáhl a zadíval se mi dlouze do očí. Viděla jsem na něm tu snahu se ke mně sklonit a políbit mě. To, co vždycky dělal tak automaticky a teď se toho musel zříct. Ale i já jsem jej toužila políbit. Na rozloučenou. Stoupla jsem si na špičky, načež mě svýma pohotovýma rukama zachytil v pase a sklonil se ke mně blíž. Celou dobu jsme si odevzdaně hleděli do očí. Tak jako vždycky. Jako by se nic nezměnilo. Nechal mě se bezradně brodit v té zlaté záplavě, než se láskyplně slitoval a spojil naše rty. Opojná chuť jeho rtů mě nutila se tomu poddat a nechat se unést, čemuž on duchapřítomně zabránil. Odtrhl se ode mě a opřel si čelo o to moje. Dýchal mělce a trhaně, a přitom povolil napětí svého těla. Já jsem na tom byla podobně, akorát jsem křečovitě tlačila víčka k sobě, abych si tohle všechno užila o to intenzivněji.

„Miluju tě,” vyslovil s takovou něhou a nehynoucí láskou, která u něj trvala na věčnost. Ta slova se mi pomalu zaryla do té poloviny srdce, která patřila jemu, ale přitom postupně přestávala bít. Vtom se ode mě odtrhl a než jsem stačila otevřít oči, byl pryč. Ještě jsem chvíli tupě zírala na místo, kde před malinkou chvilkou stál a sledovala jsem, jak se to místo rozmazávalo pod slanou hradbou nešťastných slz. Tímhle jsem o něj přišla definitivně. Už se nevrátí. Bylo po všem...

Zhroutila jsem se na postel a pustila se do usedavého pláče. Nemohla jsem si pomoct. Ztratila jsem moc na to, abych nad tím jen mávla rukou. Ten nářek mě dohnal až k tvrdému, zmoženému spánku.

Zdálo se mi o něm. O tom než odešel. Měla jsem z toho příšerný pocit. Cítila jsem se tak nějak prázdná, ale jen napůl, protože jsem přitom byla taky plná očekávání něčeho nového. Bylo to najednou za mou, ale nějak jsem z toho nic moc pozitivního necítila. Naopak. Cítila jsem se dost pod psa. Na to, jak jsem se těšila na život obyčejné smrtelnice, mi ten elán hodně rychle vymizel. Ještě ke všemu když jsem tu zase zůstala úplně sama. Ze všeho nejvíc jsem teď potřebovala nějakou oporu. Tu nejlepší mi mohl dát jedině Jacob. Ten, kvůli němuž jsem se vzdala osudové lásky. Ten, kvůli němuž jsem přišla na to, že existuje i víc způsobů lásky... 

 


 Předposlední díl za námi. Pamatuju si, že jsem zrovna s touhle kapitolou nebyla moc spokojená, nešlo mi ji psát, spíš jsem ji ze sebe vynutila, což je taky znát, ale na druhou stranu se týkala Edwarda, kterého jsem tenkrát ještě tak v oblibě neměla. :D 

Holky, hrozně moc vám děkuju!!! Jste zlaté! x) :-*

Adminkám taky moc děkuju, už tomu bude konec. :D


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 15. kapitola:

 1
06.12.2012 [22:57]

TerezaRosalieCullen Emoticon Emoticon

19.11.2012 [14:40]

EmpressAaaaaaaaaaaa, Emoticon neviem čo k tomu dodať, ale to píšem asi vždycky, že? Emoticon Emoticon Emoticon
Nuž tak v prvom rade by som sa zmienila o tom, že Volturiovi chvalabohu odfučali odkiaľ prišli, Emoticon Emoticon Edouš sa konečne tiež pobral preč a už hádam nebude oxidovať Emoticon Emoticon ...a tieto vety ma dostali Emoticon :

„Jacoba do toho nepleť,” ...
„Vždycky v tom byl zapletený," ...
„Prostě stačilo, aby tu byl,” ...
„On tu pro mě byl vždycky,” ...
„Miluješ ho?” ...
„Už dlouho, akorát jsem neměla odvahu, a vlastně ani prostor, si to přiznat. Stalo se to, i přestože jsem částečně doufala, že se třeba vrátíš. Chci se posunout dopředu a ne zůstávat ve stejném bodě, natož potom se vracet zpátky,” ...

Ona ho MILUJE!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Hurá! Dora jedna, ale jej to trvalo než jej to došlo. Emoticon Emoticon Takže ja, plná dojmov a radosti z vývinu situácie, idem rýchlo na ´dalšiu kapitolu a tu končím, lebo môj komentár zaberie pol stránky Emoticon Emoticon

19.11.2012 [10:59]

Sabienna Emoticon Emoticon Já vím, že ne Emoticon A taky vím, že je občas docela těžký si najít kousek času, takže pohodinda Emoticon Emoticon Emoticon

19.11.2012 [9:55]

EmpressJa som tu! Nezabudla som!! Takže sa idem na to vrhnúť a potom ti si hodím komentár ako remeň Emoticon Emoticon

4. reneesmecarliecullen
13.11.2012 [21:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Eliz
11.11.2012 [19:42]

To s Edwardom... to bolo tak krasne opisane a Ja neviem depresivne, totalne ma to dostalo, aj ked moc Edwarda neoblubujem, prislo mi ho luto. Velmi sa tesim na posledny diel. Naozaj super cast Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jana
11.11.2012 [18:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Myfate admin
11.11.2012 [16:36]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, dej příště pozor na:

- zdvojené mezery
- čárky (!)
- Kdyby jsme -> Kdybychom
- Nato -> Na to
- kápi -> kápě (2. pád)
- ji/jí
- pokojeně -> spokojeně
- mě/mně
- odešeli -> odešli
- jsi se -> ses
- Edwardovi -> Edwardovy (poloviny)
- napjetí -> napětí
- V tom -> Vtom
- na půl -> napůl
- najedno -> najednou

Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!