Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 1

Pane, pojďte si hrát! 1Přináším vám svou novou kapitolovou povídku. Povídka vypráví o Belle a Renesmé, které žijí samy ve Forks po tom, co je Edward opustil, aniž by vůbec věděl, že je Bella těhotná. Při jedné návštěvě městského parku Renesmé narazí na jednoho moc smutného pána. Kdo to asi bude a jak jim jedna jediná věta zkomplikuje život? Pusťte se do čtení první kapitoly a možná to zjistíte. ;)
Dcs. :)

Pane, pojďte si hrát! 1

Do oken se prodíraly první paprsky slunce a já věděla, že dnes bude den jako stvořený pro to, abych šla se svou dcerkou ven. Koneckonců je sobota a už dlouho jsme nebyly v parku na hřišti a myslím si, že Renesmé tam zajisté bude chtít. Zrovna jsem jí připravovala snídani, když jsem se podívala z okna. Několik slunečních paprsků dopadalo na mou ruku, ve které jsem držela talíř se snídaní pro mou dcerku. Moje kůže byla tvrdší než kůže jiných lidí. Díky mé dceři – a jejímu otci – jsem se stala napůl upírem. Je to velmi složitý příběh. A smutný příběh, nerada na tu dobu vzpomínám. Už to budou čtyři roky, co jsem zjistila, že jsem těhotná, a co mě on opustil. Edward.

Když jsem si v duchu řekla to jméno, mé srdce jako by se stáhlo a oznamovalo:  „Bolestivé, bolestivé!“

Jen kvůli němu jsem teď tím, co jsem. Ale nebýt jeho, nikdy bych neporodila mou dceru Renesmé. Její otec byl, a vsadím se, že pořád je, hajzl. Využil mě a potom mě odkopl. Nikdy mu to neodpustím. Nikdy. Za to dám ruku do ohně. I když… Vždy jsem chtěla být tím, čím jsem. Upírem. Ale… upír si také říkat nemůžu. Jsem jím jen z poloviny. Nestěžuju si, ovšem… někdy bych jím radši byla úplně. Nebýt jen poloupír.

Uslyšela jsem, jak malé nožky cupitají po schodech dolů. Už se probudila. Ona není stejná, jako normální děti. Na svůj věk je velice inteligentní. Jsou jí čtyři a už mluví úplně bez chyby. Naučila se psát a zvládá už i čtení. Myslí jako dospělý člověk a dělá, že všemu rozumí. Snaží se mi pomáhat a pokaždé, když se trápím, mi vykouzlí úsměv na tváři. Je to zázračné dítě.

Renesmé je vlastně to jediné, co mám. A taky to jediné, co mi zbylo jako vzpomínka na jejího otce s rodinou. Na tu dobu, kdy jsem byla milována. Měla jsem velkou rodinu a nejlepší kamarádku. Už je to dlouho, ale stále tomu nemohu uvěřit. Chovala jsem se jako hlupačka. Nejdříve s ním strávím nádhernou noc, nikdy jsem nic takového nezažila, a potom, když se probudím, zjistím, že postel vedle mě je prázdná. Zanechal mi jen jeden hloupý dopis. Dalo by se to shrnutou asi jako ,Dal jsem ti, co jsi chtěla, odcházím,‘. 

„Ahoj, maminko!“ vykřikla moje dcera, a tím mě vyrušila z myšlenek. Vyškrábala se na židličku u stolu a čekala, až jí dám snídani.

„Ahoj, zlatíčko, jak ses vyspinkala?“ zeptala jsem se jí hned, co začala jíst. Snažila se mi odpovědět s plnou pusou, ale nerozuměla jsem jí ani slovo.

„Zlatíčko, počkej, až to sníš,“ poučila jsem ji. Trochu nakrčila čelíčko, ale poslechla. Byla roztomilá.

„Dobře, ty?“ odpověděla mi, když polkla.

„No, já taky, ale víš, že toho moc nenaspím,“ odpověděla jsem jí nazpátek. „Nechceš jít dneska do parku? Je tam krásně, svítí sluníčko. Můžeme jít na zmrzlinu a potom na hřiště. Třeba tam bude Sam,“ navrhla jsem jí.

Sam je pejsek jedné milé staré paní, co tam chodí pozorovat děti s rodiči. Je sama a nikoho kromě Sama nemá. Je to docela příjemná žena. A Renesmé si Sama oblíbila. Zpočátku se mi to nelíbilo, ale když jsem poznala, že Sam není zlý a má Renesmé vlastně taky docela rád, dovolila jsem, aby si spolu hráli. A ta stará paní, jmenuje se Abigail Louren, je také velmi milá. Jedna z mála osob, které můžu na rovinu říct celé mé trápení. Řekla jsem jí všechno. O mně i o Edwardovi, jediné, co jsem vynechala, byla jeho upíří osobnost. Moc dobře chápe mé neštěstí. Ji manžel také opustil. A také to bylo v době, kdy byla těhotná.

„Vážně? A koupíš mi dva kopečky zmrzliny? Víš, strašně mi chutná jahodová a taková ta barevná…“ Nemohla si vzpomenout, jak se jmenuje. A přitom by si jí nejradši dala tucet. A to pokaždé.

„Tutti-Frutti?“ doplnila jsem ji. Zamračila se na mě, protože na to chtěla přijít sama. Je paličatá, ale to já jsem byla také. Vlastně pořád jsem.

„Jo, to je ona. Tak koupíš mi dva kopečky?“ zeptala se mě znova. A také neodbytná.

„Když nebudeš zlobit, tak jo. Ale jen když nebudeš zlobit,“ odpověděla jsem jí. Zase se na mě zamračila. Usmála jsem se, abych jí dala najevo, že to měla být legrace. Úsměv mi oplatila.

„Teď se koukej najíst. A pak se běž převléknout, jo?“ řekla jsem jí a naznačila jí, že nemá mluvit. Nechala jsem ji sedět u stolku v kuchyni, aby se mohla v klidu najíst, a šla jsem si pustit televizi se zprávami. Nedávali nic zajímavého, neustále to samé. Kdybych mohla, usnula bych u toho.

„Mami, snědeno!“ ozvalo se mi u ucha. Musela jsem být hodně zaposlouchaná v té televizi. Nevšimla jsem si ani, když přišla Renesmé ke mně. Objala mě okolo krku a přelezla si ke mně.

„Měla ses jít převléct, ne?“ zeptala jsem se jí a pohladila ji při tom.

„Když mně se nechce. Můžu být ještě chvilinku v pyžamu?“ řekla a udělala na mě psí oči. Nedalo se neodolat. Je to moje malá, roztomilá princezna. Kdyby chtěla, vynutí si i… no, prostě cokoliv.

„Dobře. Můžeš, ale do oběda budeš převlečená, jasné?“ dovolila jsem jí. V jejích očích se ihned objevila radost a štěstí. Dala mi pusu na tvář a odběhla si pro bačkorky. Když se vrátila, hupsla opět ke mně na pohovku. Opřela si hlavu o mé rameno.

Chvilku jsme spolu sledovaly zprávy. Ovšem když skončily, začaly jsme si povídat o jejím snu. Nebyl to dlouhý rozhovor. Jako vždy se jí zdál sen o tom, že létá a navštíví každý kout země. Když v televizi začal nový film, zaměřily jsme se opět na něj. Možná si říkáte, proč tak malé dítě nechám koukat na televizi. Nemám ráda, když jsou tomu děti straněny. Nevědí potom nic o světě a žijí v úplně jiném, růžovém bytí.

Film byl zřejmě hodně zajímavý, protože Renesmé ho přímo hltala očima. Začala jsem jej také vnímat. A ihned mi došlo, co ji na něm tak upoutalo. Byl o otci, který sám vychovával svou dcerku. A neměl to s ní vůbec jednoduché. Byla totiž tvrdohlavá a všude si prosazovala svou. Hned mi bylo jasné, jak si musí Renesmé připadat.

Snažila jsem se vymyslet, jak ji od filmu odradit, ale nic mě nenapadalo. Co když se bude ptát? Co když ji bude zajímat, kdo je její táta? Co jí řeknu? Jak jí odpovím? A ostatní otázky podobné těmto se hrnuly dál a dál, až jsem jich měla plnou hlavu. I když… ať se zeptá. Docela se divím, že se na svého otce dosud nezeptala. Zvláštní. Ale jednou to přijít musí. A to jednou bude určitě dnes.

„Zlatíčko, nechceš se jít převléct?“ zeptala jsem se jí. Přece jen ji zkusím od toho odradit.

„Hm,“ byla mi odpověď. Přímo se do toho filmu vžila. Jako by ji pohltil.

„Renesmé? Nechceš se jí převléct?“ zkusila jsem to znova. Opět žádná odezva. Vzdala jsem to a odešla do kuchyně. Měla bych začít vařit oběd. Nechám ji, ať se na to podívá, i když jsem v srdci, tam úplně vzadu, cítila, že to není dobře. Tam vzadu mi to říkalo, že by o svém otci měla vědět co nejméně. Kdo by chtěl vědět něco o člověku, který mu tak ošklivě ublížil? Vždyť ji opustil vlastní otec!

Ale on o ní nevěděl…

Kdyby neodešel, mohl se o ní dozvědět…

Nemůžeš ho vinit…

Ne, nemůžu, já totiž musím!

Jsi paličatá!

Já vím.

Kdybys znala důvod, proč odešel, třeba bys vše vzala zpět. Kdybys ho pochopila. Nebo ty snad znáš důvod k jeho odchodu? V dopise ti napsal, že ti chtěl dát to, po čem jsi toužila nejvíce. Chtěla jsi jeho. Dal ti sebe.

Ale odešel.

„Ticho!“ řekla jsem si nahlas, ale tak, aby to neslyšela Renesmé. Stejně, i kdybych to tu troubila, neslyšela by to. Vážně by se neměla koukat. Opět jsem došla k Renesmé a stoupla jsem si před ni. Už jsem jí chtěla říct, ať se jde převléct, tentokrát jí to rozkázat, ale nemohla jsem jí to poručit. Všimla jsem si totiž něčeho, co tam ještě, než jsem odešla do kuchyně, nebylo. Renesmé plakala. Po tvářích se jí kutálely stále nové a nové slzy. A nevypadaly, že by to byly slzy štěstí.

„Renesmé, co se děje, proč pláčeš? Stalo se něco?“ ptala jsem se jí a klekla si před ni. Vzala jsem její ručičky do svých a utěšovala ji.

„Povíš mi to, srdíčko?“ zkoušela jsem to znovu. „Co se děje?“

„Ten film, maminko,“ odpověděla mi jednoduše.

„A co ten film, zlato. Co je s ním?“ Už jsem se bála, že začne mluvit na téma „táta“, ale nebylo to tak.

„Ta paní. Má holčičku. Ale nikdy už ji neuvidí. Proč je ten film tak smutný?“ ptala se mě. Jak jí mám odpovědět?

„Zlatíčko, já nevím, proč je tak smutný. Já jsem nepsala, jak ten film bude vypadat.  Já jsem neplánovala, že vznikne,“ vysvětlovala jsem jí a ona se mi dívala do očí. „Ale… myslím, že by ses mohla jít převléct. Jestli nechceš vidět to smutné. A navíc je hodně hodin. Všichni už jsou jistě převlečení, ale ty jsi v pyžamku. Tak co říkáš? Vrátíš se zase na tu veselou část, ne?“ navrhla jsem jí. Usmála se a odběhla.

Její bačkorky klapaly o plovoucí podlahu, takže bylo přesně slyšet, když udělala krok. Následně na to jsem slyšela, jak šustí látka a Renesmé se převléká.

„Tak jo,“ řekla jsem si na povzbuzení. Už bych opravdu měla začít vařit. Ale co k obědu? Včera byly hranolky a předevčírem palačinky. No, něco už vymyslím.

Přešla jsem k lednici a začala přemýšlet. Udělám salát s těstovinami, nic velikého dneska patlat nebudu. Ihned jsem se dala do práce. Renesmé mezitím stihla seběhnout dolů, ale když se vrátila, byla pauza mezi jednotlivými částmi filmu.

„Nechceš mi zatím pomoci?“ zeptala jsem se jí. Chvilku přemýšlela, ale nakonec přišla.

„S čím?“ zeptala se. Krájet ji nenechám.

„Na, omyj zeleninu. To bude stačit,“ řekla jsem jí a podala jí mísu se zeleninou.

„Dobře,“ řekla a mísu si ode mě rychle vzala. Otočila jsem se k těstovinám, ale slyšela jsem, jak duchem plachtí sklo a následně ránu na zem. Leknutím jsem se otočila. Skleněná mísa se zeleninou byla na zemi. Roztříštěná na miliony kousků. Zároveň jsem si vybavila i první návštěvu u něj doma…

„Renesmé…“ řekla jsem káravě a podívala se na ni.

„Maminko, omlouvám se, promiň, já nechtěla. Promiň, promiň!“ omlouvala se neustále, jen se to z ní sypalo. Chtěla seskočit dolů ze stoličky, na které stála, ale já jsem jí to nedovolila.

„Ne, zůstaň tam, nešlapej v tom. Roznesla bys střepy po celém domě,“ rozkázala jsem jí a říkala to trochu tvrdě, aby poznala, že se zlobím. Došla jsem pro lopatku a zametla to.

„Maminko, zlobíš se hodně?“ zeptala se, když odcházela z kuchyně.

„Renesmé, nezlobím, neudělala jsi to schválně, ale musíš dávat pozor, jsi moc zbrklá. Ano?“ Poslední slovo jsem řekla tvrději, kladla jsem na něj důraz. Renesmé odešla opět k filmu a já jsem to dodělala sama.

„Renesmé, oběd!“ zavolala jsem do horního patra, kde si má holčička hrála. Nejspíš s panenkami, protože s nimi mluvila.

„Už letím!“ křičela a u toho sbíhala dolů po schodech. Vypadalo to, že je seběhne bezpečně, ale na posledním schodě zakopla. Naštěstí jsem ji chytila, stála jsem totiž dole pod schody.

„Dávej pozor,“ pokárala jsem ji. Renesmé to nekomentovala a odešla do kuchyně. Snědla celý talíř salátu a od té doby nemluvila o ničem jiném, než o procházce do parku.

„Maminko, kdy už půjdeme?“ ptala se snad po sté.

„Nevím. Mám tu ještě práci, zlato. Počkej, až vytřu, ano? Potom půjdeme,“ odpověděla jsem jí.

„Jupí!“ zapištěla a její radost a potěšení se neslo celým domem. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a šla do koupelny pro kýbl s hadrem na podlahu. Do kýble jsem napustila vlažnou vodu, vzala koště a hadr a šla setřít kuchyň, aby tam někde nezůstaly střepy. Když jsem byla hotová, špinavou vodu jsem vylila a vše uklidila na své místo. Moje malá princezna už stepovala přede dveřmi, mezitím co já jsem se šla převléknout. Vzala jsem si jedny staré rifle, které si beru vždy, když jdu s Renesmé ven, volnější tričko, mikinu a na to ještě tenkou bundu. To, že svítí sluníčko, neznamená, že venku je nějak extra teplo. Rozhodně ne tady ve Forks.

Převlečená, s taškou přehozenou přes rameno a s důležitými osobními věcmi v ní jsem sešla dolů a obula se. Jen co jsem si obula druhou botu, má dcerka vyběhla ven. Neustále mě popoháněla. Vyšla jsem tedy před dům, zamkla vchodové dveře a vydala se za ní.

Nejdříve jsme šly do jednoho malého cukrářství. Máme to tu moc rády a ta prodavačka, společně s jejím manželem, nás už znají. A to velmi dobře. Chodíme sem jednou za čtrnáct dní, někdy i častěji. Když potřebuju, vím, že mi kdykoliv Renesmé pohlídají. A to se stává hodně často, neboť bývám déle v práci, abychom měly více peněz. Nemám to moc jednoduché… Nebýt manželů Darlingsových, nevím, jak bych to zvládala.

Jakmile jsme vešly dovnitř, už nás zdravili.

„Ahoj, Renesmé! Dobrý den, Bello,“ promluvila Marry Darlingsová. Jakmile její manžel zaslechl naše jména, přidal se k jejímu pozdravu. Byl celý špinavý od mouky… zřejmě zase peče.

„Dobrý den, Bello, čauky, Renesmé! Jako obvykle, děvčata?“ zeptal se nás a už se hnal k mrazáku se zmrzlinami. Já jsem jen přikývla.

„Ano, jako obvykle, ale mně dej jen jeden kopeček…“ dodala jsem a sledovala, jak nám připravuje do kornoutků zmrzliny. Renesmé se nemohla dočkat své tutti-frutti a jahodové zmrzliny. Já si potrpím na čokoládu a tu tady mají, musím přiznat, výbornou.

Vyndala jsem si peníze a podala je Marry. Tu částku už tu mám nacvičenou, takže už se ani nemusím ptát. Podala jsem kornout Renesmé a potom se natáhla pro svůj. Na chvilku jsem se soustředila na rozhovor několika mužů, kteří seděli u stolku kousek od nás.

„… ano, prý se přistěhovali se syny a dcerami…“

„Prý jich mají pět! Chápete, chlapi, pět dětí!“

„Ten jejich fotřík je prý doktor…“

Na chvilku mě zamrazilo, ale musí to být jen náhoda. Pět dětí a otce doktora, to je v celku normální věc, ne? Úplně normální… i když… Ne, zakázala jsem si na to myslet. Je to jen čistá náhoda… určitě…

„A kam máte namířeno? Zase za Samem do parku?“ zeptal se Peter Darlingson. Renesmé byla rychlejší a odpověděla mu za mě.

„Jasně! Už se těším, jak si s ním zase budu hrát! Ale až sním zmrzlinu, aby mi ji zase celou neslízal…“ svěřila se Renesmé. Ano, naposledy, když si Renesmé hrála se Samem, jí snědl celou zmrzlinu. Chtěla mu dát líznout, ale než se nadála, celá zmrzlina ležela na zemi a Sam si pochutnával. S Abigail jsme se tomu jenom smály…

„Tak dobře… omlouvám se, ale musím jít dozadu pokračovat v práci. Tak si to užijte, holky…“ rozloučil se a zmizel za dveřmi. Jelikož jsem měla méně zmrzliny než Renesmé, musela jsem počkat, než tu svou sní. Mezitím jsem si povídala s Marry. Mluvily jsme o nedůležitých věcech, jak se říká -  o počasí. Po chvilce mi Renesmé oznámila, že má snědeno, a tak jsme se rozloučily s tím, že se zase někdy ukážeme, a vydaly se do parku.

Byly jsme tam prakticky okamžitě. Od cukrárny je to jenom kousek. Tak deset minut pomalé chůze. Renesmé se hned rozhlížela po Samovi. K jejímu štěstí tu byl a jakmile Renesmé zahlédl, už se k ní hnal. Povalil ji na zem a začal jí oblizovat obličej. Renesmé pištěla a smála se a já se smála spolu s ní. Nechala jsem je si spolu hrát a vydala se za Abigail na lavičku.

„Dobrý den, Abigail,“ pozdravila jsem a přisedla si. Abigail pozorovala Sama a mou dceru a usmívala se. Byl to jen nepatrný úsměv, ale přece tam byl.

„Dobrý den, Bello,“ odpověděla mi a teprve potom se na mě podívala. Shlédla mě pohledem do hlavy až k patě a spokojeně se usmála. „Něco nového?“ položila mi svou obvyklou otázku. Vím, co tím myslela. Jestli jsem si našla nějakou známost. Kamaráda, přítele či něco opravdu vážného. Já jí, bohužel, jako obvykle, odpovídám, že ne.

„Bohužel ne…“ odpověděla jsem jí. Úsměv ve tváři jí trošičku pohasl. Zkrabatila své čelo, už tak zkroucené díky stařeckým vráskám, a podívala se mi do očí.

„Ale Bello, přece se nemůžeš stále užírat minulostí… Zapomeň na toho chlapce, nebo skončíš jako já. Sama s dcerou, bez manžela… bez lásky… Dopadneš jako já. Stařena bez důvodu k radosti. Nebýt Sama, a ovšem tebe a tvé krásné a veselé dcerky, nemám důvod k úsměvu,“ snažila se mi promluvit do duše. Pousmála jsem se. Toto mi říká vždy… dopadneš jako já. A já jí také pokaždé dávám stejnou odpověď…

„Však já vím, ale… vždyť jsem vám to už vyprávěla. Nedokážu to celé vytěsnit a vymazat ze svého srdce. Nedokážu se znovu zamilovat… i kdybych poznala nějakého fajn chlapa, nemohla bych s ním mít vztah, který by znamenal něco víc, než jen přátelství…“ řekla jsem jí a podívala se na svou dceru. A hlavně… já i Renesmé jsme nesmrtelné a jaksi si nedokážu představit lidského muže, který by si vzal na krk poloupíří dítě, ze kterého bude co nevidět puberťák, a poloupíří ženskou, která je nesmrtelná a přeměnit ho stejně nemůže.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Zůstala jsem štronzo s vykulenýma očima a srdcem bušícím natolik, že ho musela slyšet i Abigail. Na těle mi naskočila husina a v mysli tolik vzpomínek, že jsem nevěděla, na kterou se soustředit dřív. První setkání a první pohled do očí. Každý den strávený společně v dobrém i zlém. Naše společná noc a zároveň poslední setkání. Dopis na rozloučenou.

Ovšem to, co jsem viděla… To bylo neuvěřitelné. Ano, byl tam on. Edward Cullen v celé své kráse. Až teprve teď jsem si všimla, že slunce už dávno nesvítí. Stál naproti mé dceři a o něčem s ní mluvil. V jeho tváři se pyšnil naprosto vykulený, překvapený a radostný výraz. I na tu dálku jsem viděla to potěšení v jeho očích.

Musela jsem vypadat jako zhypnotizovaná, neboť jsem se probudila, až když se Renesmé otočila a ukázala směrem ke mně. Stočila jsem pohled na stranu a dělala, že ji zrovna nesleduju. Snažila jsem se zapojit do rozhovoru s Abigail, ale nesoustředila jsem se ani na jedno jediné slovo.

Věděla jsem, co to ve mně právě proběhlo. Byla to stará a skrytá láska…


Společně jsme se všichni prokousali první částí. Musím zde zmínit, že na tento nápad bych nepřišla, nebýt RoSeate. ;) Zatleskejte jí a jen jí. ;) Zlatí, snad jsem tě hned u první kapitoly nezklamala...

Teď mě však zajímají i vaše názory... Přivítám kritiku i chválu... ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 1:

 1 2 3 4   Další »
27.03.2013 [15:45]

barcinaTahle povídka je naprosto dokonalá. Nejlepší povídka na pokračování, co jsem zatím četla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

32. kikipech
07.02.2013 [11:06]

Emoticon
oooooooo začíná to být bezva těším se na pokračovaní nenechej nas dlouho čekat Emoticon Emoticon

31. terushka
10.01.2013 [17:01]

vypadá to na úžasnou povídku moc se těším na pokračování.. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.01.2013 [21:15]

MayaMystery Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.01.2013 [19:30]

Pavla777prostě super Emoticon

06.01.2013 [19:52]

dcvstwilightkikuska, mockrát děkuju. ;) Přesně an tento komentář jsem čekala! Emoticon Těší mě, že jsi neodolala, to o něčem vypovídá. Emoticon Snad při další kapitole najdeš méně věcí na zkritizování. Emoticon Emoticon

27. 1ajjka1
06.01.2013 [19:30]

úžasný začiatok Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon teším sa na ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.01.2013 [18:09]

kikuskaNo, celkovo to vôbec nebolo zlé. Milé a dobre sa to čítalo. Miestami mi vadilo opakovanie niektorých viet. A konkrétne jeden odsek bol malinko chaotický, trocha ma to rozrušilo, ale to je len detail. =) Vlastne som rozmýšľala, či si mám poviedku prečítať alebo nie, ale nakoniec som neodolala. Tak som zvedavá, čím prekvapíš nabudúce.
Emoticon Emoticon Emoticon

06.01.2013 [16:30]

mokasinahezké určo si přečtu další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.01.2013 [13:09]

dcvstwilightHorky, proč je Bella poloupír? No... v téhle povídce je to udělané tak, že když se Renesmé narodila, tak Bellu kousla, ale jelikož samotná Renesmé je JEN poloupírka, přišlo mi divné, aby měla tu schopnost přeměnit člověka na plnohodnotného upíra. A taky se mi to potom hodí v pokračování. ;) Šak na to ještě narazím. ;)

Jinak všem moc děkuju za komentáře, děláte mi neskutečnou radost. :)

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!