Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 2


Pane, pojďte si hrát! 2Pokračování mé kapitolové povídky PPSH! Tentokrát se na to podíváme z Edwardovy perspektivy a posuneme se trošičku dál v ději. Tak snad se vám to bude líbit.
Dcs. ;)

Pane, pojďte si hrát! 2

Slunce se schovalo za mraky a podle mé sestřičky dnes už nevyjde. Po celý zbytek dne bude zataženo a zamračeno, ale naštěstí by nemělo pršet. Rozhodl jsem se toho využít a alespoň na chvilku vypadnout z domu. Nebaví mě sledovat ty věčně zamilované pohledy a myšlenky celé mé rodiny. Každý z nich tu má svou druhou polovičku a neustále na sebe koukají převelice zamilovaně. Já jsem ji jeden čas měl taky, ale v zájmu její ochrany jsem se jí musel vzdát. Doufám, že je teď šťastná… Určitě je teď šťastná. Má manžela, děti a spokojený život. Práci, peníze, auto i zařízený dům. Jsem si jist.

Šel jsem pěšky, auto jsem nechal doma, nepotřeboval jsem ho. Výhodou toho, že jsem upír, je to, že se neunavím ani obyčejnou chůzí, tudíž auto nepotřebuju. Zamířil jsem do města. Mám rád takovéto procházky, když jdu sám, alespoň mám čas přemýšlet o spoustě věcí. I kdyby jen o počasí.

Ani jsem si to neuvědomil a procházel jsem kolem dětského hřiště. Popravdě jsem tu nikdy nebyl, a tak neuškodí, když se na chvíli zastavím. Park nebyl moc rozlehlý, ale těm pár obyvatelům tohoto deštivého městečka to jistě postačí. Uprostřed celého toho zeleného lesíka, kde rostly různé stromy, ať jehličnaté, nebo listnaté, byl i koutek pro děti. Pískoviště, prolézačky a větší trávník pro rodiny se psy.

Šel jsem po cestě a došel až k dřevěné lavičce, která byla opodál dětského hřiště. Nebyla ani moc daleko, ale ani moc blízko, avšak mně to může být jedno, neboť vidím i slyším dokonale. Na hřišti si hrálo spousty dětí, které střežily maminky. Stačil jsem si všimnout, že je tu více holčiček, než chlapců. Ale tak tomu bylo vždycky…

Některé děti se houpaly, jiné lezly po dřevěných prolézačkách a jedna holčička si hrála kousek ode mě na trávníku. Byla tu s pejskem. Házela mu klacky a šišky a volala na něj jménem Sam.

„Sedni! Same, sedni!“ dala mu rozkaz a pejsek ho poslušně vyplnil. Holčička ho pohladila a hned mu dala další rozkaz.

„Přines, Same, přines klacík!“ přikázala mu a odhodila kus dřeva, jak nejdál mohla.

„No tak, Samíku… dojdi pro něj, ty lenochu!“ rozčilovala se ta dívenka. Zprvu se na něj ten chlupáč jen podíval, jako by doufal, že klacku sami narostou nožičky a zpátky si dojde sám, ale po chvilce to vzdal a rozeběhl se pro něj.

Dívenka byla celkem vysoká, mohlo jí být tak pět nebo šest let. Světle hnědé vlásky, místy skoro až blond barvy, které se jí stáčely do jemných kudrlinek, měla kousek pod ramena a byly rozpuštěné. Na tváři se jí střídal úsměv, pokaždé když ji pejsek poslechl, a smutek, když pejsek neposlechl.  Musel jsem se nad tím zasmát. Vždy, když smutnila, zkroutila pusinku do zvláštního úšklebku. Do úšklebku, který mi byl velmi povědomý…

Když se Sam vrátil i s klackem k dívčiným nohám, holčička sebrala klacek, natáhla ruku za sebe a potom ho zahodila opět pryč. Ten kus dřeva proletěl kolem mě a v závěsu za ním běžel ten pejsek. Dívka stála stále na tom paloučku. Konečně jsem si ji mohl pořádně prohlédnout i zepředu.

Byla velmi hezká a roztomilá. Měla kulatý obličej srdcovitého tvaru a rysy měla ostře řezané. Rtíky měla syté barvy a plné. Očička se jí leskla a tančily jí v nich jiskřičky. Byla hnědá se zelenými odlesky a veselá. Ovšem tuhle hnědou barvu už jsem někde viděl… u své Belly… ale to je zřejmě jenom náhoda, říkal jsem si. Po světě běhá spousta holčiček s hnědýma očima.

Pejsek doběhl na druhou půlku malého trávníku, ale klacík se mu ztratil. Přiložil čenich k zemi a snažil se ho najít. Marně. Holčička za mnou se začala čertit. V tu chvíli byla ještě roztomilejší než předtím.

„Ty jsi ale ňouma,“ zamumlala a rozeběhla se k němu. Rozhlédla se, a když ten klacek zahlédla, došla k němu a opět ho zdvihla. Neunikl mi její kradmý pohled na mě, a tak jsem se začal dívat před sebe, jako bych ji vůbec nepozoroval. Dělal jsem, že mě nezajímá, ale periferním viděním jsem ji nepřestal sledovat. Stejně jako ona sledovala mě.

Dívala se na mě dlouhou chvíli, a toho, že jí Sam cuká rukou, neboť se chce přetahovat o ten klacek, si nevšímala. Našpulila pusinku a ke mně dolehly její myšlenky.

Vypadá tak smutně… byla celá její myšlenka, která se jí honila hlavou pořád dokolečka. Popravdě jsem si ani neuvědomil, že už se neusmívám. Ano, byl jsem lehce zamračený a na okolí jsem asi opravdu působil smutně a sklesle.

V tu chvíli jsem měl pocit, jako by té malé v hlavě zablikala žárovička. Její další myšlenka mě vcelku překvapila. Ona si se mnou chce jít hrát!

„Same, pusť. Pusť! No tak, Same!“ dohadovala se s tím čtyřnohým hlídačem. I když na trhače, který hlídá celý dům, opravdu nevypadal. Pejsek to bral jako hru, tak tahal ještě silněji. Když se jí konečně povedlo dostat od něj tu dřevěnou hračku, hodila ji zase opačným směrem. Ta oslintaná věc dopadla přede mě.

V tu chvíli se tu objevil Sam a už držel klacek v tlamě. Hned za ním doběhla ta dívenka a klacík chytla do své malinké ručičky. Sam ho nechtěl pustit a ta dívenka také ne. Drželi ho spolu. Po chvilce se Sam opět začal přetahovat.

Podíval jsem se jí do obličeje a střetl se s jejíma očima. Bylo znát, že přemýšlí, jestli mě oslovit.

Maminka říkala, že se nemám bavit s cizími lidmi… když on je tak smutný… nechci, aby byl smutný… ale je to cizí člověk… to nevadí, maminka si toho nevšimne… určitě ne… ale je cizí! Ach jo… ale je smutný. Musí být veselý! honilo se jí hlavou. Žasl jsem nad její inteligencí. Je tak malá a přitom tak chytrá a rozumně přemýšlí!

Takto se odhodlávala dobrou půl minutu. Celou tu půl minutu jsem ji sledoval jako zhypnotizovaný. Po té půl minutě sklopila zrak, a když ho zvedla, promluvila na mě.

„Proč jste tak smutný, pane?“ zeptala se a já ji chvilku sledoval. Přemýšlel jsem, co jí odpovědět. V jejích očičkách byla znát ta zvědavost a dychtivost po odpovědi.

„Protože jsem tu sám a nemám nikoho, s kým bych se mohl bavit,“ odpověděl jsem jí a usmál se na ni. Myslel jsem, že jí to bude stačit a odejde, ale ona zůstávala a pokládala mi další otázky. Bylo vtipné pozorovat, jak se jí to rozkládá v hlavě.

„A proč jste sám?“ vyptávala se mě. Opět jsem se na ni usmál a odpověděl jí.

„Protože… jsem sem přišel sám. Bez nějaké kamarádky,“ řekl jsem jí jako odpověď. Dívenka si to přebrala po svém a následovalo další vyptávání.

„Ona odjela pryč?“ překvapila mě svou otázkou. Chvilku jsem na ni jen němě koukal, bylo těžké vymyslet pro ni odpověď. Na chvilku jsem se zaměřil na Sama, který už dávno pustil klacek a dožadoval se toho, aby mu ho dívenka hodila.

„Ne, ona ne… můžu?“ zamluvil jsem rychle svou tichou odpověď a natahoval ruku po tom klacku. Chtěl jsem ho hodit Samovi, třeba tím zarazím ten proud otázek. Dívenka mi to dovolila a ani Sam se necukal a nechal mě, abych mu ho aportoval. Nehodil jsem plnou silou, jinak by ten pes musel běžet až do… pryč. No blízko by to nebylo.

„Pane, pojďte si hrát!“ vykřikla z ničeho nic a už mě tahala z lavičky. Sam opět přiběhl s klackem v tlamě a podával mi ho. Zvláštní, že se mě nebojí, napadlo mě, ale neměl jsem moc času nad tím přemýšlet. Byl jsem trošku mimo z chování té malé. Když jsem se uklidnil, snažil jsem se věnovat více myšlenek Samovi. Každé normální zvíře by uteklo hned, jakmile by ucítilo můj pach, jakožto pach upíra, ale Sam ne. Zřejmě je to tím, že už je zvyklý na Renesmé. Jde z ní cítit ta upíří podstata, jen jsem to zatím nepochopil. Srdce jí bije a v žilách jí koluje krev. No jsem si jistý, že Carlisle, můj otec, mi to vysvětlí, až se ho na to zeptám.

Nevím, jak dlouho jsem tam s ní asi blbnul, ale dobrá čtvrt hodina to bude. Potom mi došla dosti zásadní věc.

„Jak se vlastně jmenuješ, princezno? A s kým tu jsi?“ vyptával jsem se jí. Lhal bych, kdyby mě nenapadla myšlenka na to, že se chovám jako pedofil… ale jde pouze a jenom o to, že mě ta malá fascinuje. Je prostě k neuvěření!

„Maminka říkala, abych nikomu neříkala, jak se jmenuju… ani bych se s vámi neměla bavit…“ odpověděla mi nejistě.

„Maminka má pravdu… takže jsi tu s maminkou? A Sam je tvůj pes?“ ptal jsem se jí dál. Dívenka už se neostýchala, dokonce si ke mně stoupla blíž.

„Ne, Sam patří jedné paní, se kterou se maminka baví… maminka sedí támhle,“ řekla mi a ukázala na ženu, sedící na lavičce. Neseděla sama, ale s jednou starší ženou. Tu starou ženu jsem neznal, ale tu mladou jsem znal až moc dobře. Hnědé vlnité vlasy, čokoládové oči. Srdcovitý obličej a jemné rysy. Vysoká, štíhlá. Je to ona. Moje Bella.

To, co mnou projelo, když se naše pohledy setkaly, byl nepopsatelný pocit. Skoro vůbec se nezměnila. Stále vypadá tak jako dřív, snad jen vlasy má delší. A má dceru…

Věděl jsi, že když odejdeš, ona si najde muže a bude mít dceru… věděl jsi to… nadával mi můj vnitřní hlas.

Ano, věděl. Opět jsem se zaměřil na tu dívenku. A potom zpátky na ni, na Bellu. A zase na tu dívenku. A zase na Bellu. Ano, stoprocentně je to její dcera. Ty rysy se nedají popřít. Když jsem se zase zadíval na Bellu, všiml jsem si, že Bella otočila svůj pohled. Píchlo mě u srdce, tuším, jak jí asi je, když mě tu znovu vidí. Musel jsem jí před těmi čtyřmi lety hodně ublížit, ale udělal jsem to pro její dobro. Alespoň jsem v to tenkrát věřil…

„Hm, jmenuju se Renesmé,“ vyrušila mě ta malá. Zahleděl jsem se na ni. V hlavě mi znělo to jméno. Renesmé, Renesmé, Renesmé… René a Esmé. Renesmé. Proč zrovna tohle? Co tam dělá to Esmé…?

Chvilku mi trvalo, než mi všechno zapadlo. To snad ne! Pozorně jsem se na Renesmé zahleděl. Světlé vlasy, zelené zbarvení duhovek, ostré črty… to nemůže být pravda! Vždyť upír přece nemůže mít děti!

„To je hezké jméno… kde máš tatínka? Je doma?“ neodpustil jsem si šťouravou otázku. Musím si být jistý, že je moje domněnka správná. Není přece možné, abych já byl její otec. Jsem upír, nemůžu mít potomky!

Renesmé se přestala usmívat. Tvářička jí posmutněla a chvilku hleděla do země.

„Já tatínka nemám… maminka říká, že prý musel odjet dřív, než jsem se narodila. A bude trvat ještě hodně dlouho, než se vrátí, ale že prý mě má moc rád! Prý se vrátí, až budu velká holka…“ odpověděla mi a potom se zase začala usmívat. Nakonec ještě dodala pár vět: „Měla bych se vrátit za maminkou, aby neměla strach. Určitě mi vyhubuje, že jsem s vámi mluvila,“ řekla zamyšleně. Ani netušila, že mi tím přihrála do karet.

„Tak já tě k ní odvedu a vše jí, když tak, vysvětlím, ano? A můžeš mi říkat Edwarde…“ navrhl jsem jí bez váhání. Dal bych cokoliv, jen abych s Bellou mohl prohodit byť i jen jediné slovíčko. Jen jediný pohled zblízka do jejích očí. Cítit její vůni a teplo, které sálá z jejího těla.

„To jako vážně?! Tak dobře!“ zajásala a rozhlédla se po Samovi. Ani jsem si nevšiml, že psík už se nevrátil. Uviděl jsem ho u Belly a té staré ženy.

„Jé, Sam už je u Abigail… tak jdeme!“ zkonstatovala a následně zavelela. Nečekaně mě chytla za ruku a táhla směrem k Belle. Abigail musí být ta stará žena, odvodil jsem si. Sam zřejmě patří jí.

Každým krokem, co jsme se přibližovali, jsem byl nervóznější a nervóznější. Zvláštní a nepopsatelný pocit proudil celým mým tělem. Měl jsem pocit, že i mé mrtvé srdce poskočilo, když jsem ucítil její vůni. Nebylo to jako dřív, kdy jsem měl chuť napít se její krve, neboť mi její krev zpívala… to už dávno ne, teď to bylo jiné, takové zvláštní… o slovo se hlásila má láska k té hnědovlasé dívce. Velmi silná upíří láska. Věčné zalíbení, které už nikdy nepoleví.

„Já počkám tady, ty běž za maminkou, ano?“ řekl jsem, když jsem zastavil zhruba deset metrů od lavičky, na které Bella seděla. Renesmé se na mě otočila a smutně na mě pohlédla.

„Uvidíme se zase někdy?“ zeptala se mě. Velmi jsem se divil její otázce. Ona se se mnou chce zase někdy vidět? Tak holka je vážně neuvěřitelná. Známe se sotva pár minut a ona už domlouvá další odpoledne.

„To já nevím… asi ne, nechodím sem často,“ řekl jsem jí. Ovšem… já ji také znovu vidět chci. „Ale co ty víš,“ dodal jsem a mrkl na ni. Renesmé se zasmála, rozloučila se se mnou a odběhla k Belle. Sledoval jsem ji, jak celá uchvácená Belle vypráví.

„Mami, mami! Sam se naučil aport!“ oznamovala jí. Byl jsem trošku zklamaný, že se nezmínila o mně, ale dalo se to očekávat. Třeba se zmíní později.

„To je super, Renesmé, ale s kým jsi to tam byla?!“ začala, jako každá správná matka, hubovat. Nemohl jsem to nechat jen tak, a tak jsem k Belle přistoupil a promluvil na ni.

„Promiňte, madam… Byla to má chyba. Jen jsem jí chtěl vysvětlit, jak nejlépe naučí Sama aport. Omlouvám se,“ řekl jsem jí a mrkl na Renesmé, která nejdříve nechápala, ale potom se spiklenecky usmála. Šikovná holka.

Bella se na mě podívala a já měl pocit, že snad dostane infarkt. Srdce jí bilo jako na poplach a já se obával, že ji budu muset křísit. Vypadalo to, že Bella chce něco říct, ale byla zřejmě příliš zaskočena.

„Ehm, to, eh… dobře, ale… no. Děkuju, že jste ji ke mně doprovodil. Hm… Renesmé, už půjdeme, ano? Rozluč se se Samem…“ zamluvila Bella tuto trapnou situaci. Zřejmě chtěla co nejrychleji odejít a já jsem se jí nedivil. Velmi silně mě píchlo u srdce. Ale co jsem očekával?! Jsi naivní, Edwarde, naivní!

„Nashledanou, Abigail,“ rozloučila se Bella s tou starou ženou. Teprve teď jsem si všiml, že mě rentgenuje svým pohledem skrz naskrz. Usmál jsem se na ni a ona svůj pohled odvrátila.

„Ahoj Same, zase se uvidíme, ano? Ahoj Abigail!“ rozloučila se Renesmé. Samovi dala pusu do kožichu a pořádně ho objala. Abigail zamávala a usmála se na ni. K mému překvapení se otočila i na mě a rozloučila se.

„Ahoj Edwarde! Určitě se zase uvidíme,“ řekla bez zaváhání celá přesvědčená. Já jsem jí neodpovídal, jenom se na ni usmál a zamával jí. Podíval jsem se Belle do obličeje a ta svým pohledem propalovala zem, ale jakmile uslyšela, co řekla její dcera, střelila pohledem ke mně. Vyvalila své hnědé oči a zůstala stát jako opařená. Řekl bych, že z toho zrovna dvakrát nadšená není.

„Ahoj,“ řekl jsem Belle na rozloučenou. Bella se na mě už nedívala překvapeným a nenávistným pohledem. Tento pohled byl zklamaný. Bolelo mě z toho u srdce, ale i přes to jsem se otočil a odešel.

 


Druhou část máme za sebou. V příštím díle budou oba dva pohledy a konečně se začně dít něco pořádného. Jak se vám povídka líbí? :) Opět velký dík pro RoSeate. ;)

Agule99, tobě také díky. ;)

Jinak pro informaci, kdo by se chtěl všechny novinky ohledně mých povídek dozvídat úplně začerstva, tak se může přidat na mou facebookovou stránku o mých povídkách. Odkaz a více info najdete v mém shrnutí úplně dole. :)

Jinak... strašně mě překvapil počet komentářů u prvního dílečku. Jste úžasní! :)

Teď už jen poprosím o další komentáře. Děkuju! :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 2:

 1 2 3 4   Další »
27.03.2013 [18:34]

barcinaTenhle díl je úžasný. Ještě lepší než ten předchozí. Renesmé, Edward a Bella jsou super. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. Ness
18.01.2013 [15:55]

Mooc krásné pěkně zpracované Emoticon Emoticon Emoticon

32. Verru
16.01.2013 [13:16]

Verru Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. :)
15.01.2013 [20:13]

RÝCHLO ĎALŠIU!!!!!!!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30. mea
14.01.2013 [12:45]

no jednoduse D*O*K*O*N*A*L*E Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon rychle.....rychle....raychle.....dalsi Emoticon Emoticon Emoticon

29. RoSeate
13.01.2013 [21:00]

Wáááááu! Nechápu, kde se to v tobě bere! Jednou tě prostě dokopu k tomu napsat knihu! Je to tak neuvěřitelný! Vůbec to neuspěcháváš a na té povídce jde znát jak si s tím dáváš záležet a jak to psaní procituješ Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ta věta, bože ta věta! Úplně se mi vybavil ten okamžik jak jsme tu povídku vymýšlely Emoticon Emoticon Emoticon Jinak jsi vymyslela krásný popis Renesmé Emoticon Emoticon A Edward? Tomu to v tomhle díle neuvěřitelně pálilo! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Já vím, že ty díly máš předepsané takže mé srdce už jen plesá po dalším dílu! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Zlatí, jsem na tebe hrozně moc pyšná! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. veronika hélová
12.01.2013 [10:37]

proc tu není další díl? Emoticon

12.01.2013 [10:21]

Sanasamino páááááni Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon skvelé rýchlo pokračkooooooo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.01.2013 [21:32]

NatalieVolturije to nádhera ale chce to pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.01.2013 [19:39]

Agule99Jeziskutéééééééé! To je prostě boží povídka Havránku, já to věděla že to bude skvělý! A ono je to dokonce ještě lepší, než skvělý!!! Píšeš skvěle, úžasně, krásně, hyper-super-bombasticky a tak dále Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ale tyhlety řečičky už jsou ti známé, jelikož je opakuju všude (pravda se holt musí omílat furt dokola, alespoň v mym případě Emoticon Emoticon )
Kapitolka byla vážně skvělá, strašně moc se mi líbil Edwardův pohled - on je takovej snaživej a jak je snaživej, tak je roztomilej!!! Ale vážně, já ho úplně vidim před očima jak tam stojí a poulí oči ve snaze vyloudit ze svého kamenného mozku nějakej nápad Emoticon Emoticon... Bella se zachovala správně, Edwardovi se nedá odolat, ale musí ho nechat trošku zabojovat, jinak by to nebylo to pravý ořechový Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A Renesmé... No, samozřejmě nejlepší nakonec - ta se mi tam totiž líbila nejvíc... Prý: pane, pojďte si hrát! To bylo tááááák sladký! Málem jsme si poslintala obrazovku novýho mobilu, když jsem toto četla Emoticon Emoticon A jak byla nerozhodná - jestli se s Edem bavit, nebo ne... Ťuťu! Ňuňu! Emoticon Emoticon Vážně píšeš skvěle, ale asi už tě to moje "pochlebování" nudí co? Emoticon Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
***
A díky moc za věnování, nebo-li zmínění mého jména pod čarou Emoticon Emoticon! Strašně mě to potěšilo! A taky vážně promiň, že píšu komentík tak pozdě, ale ono to mělo i svůj důvod, protože...
MÁŠ NAROZKYYYYY!!!!!! Takže všechno nejlepší, hodně štěstíčka a zdravíčka, užij nějakou tu oslavu až bude a prostě vše nej!
*A.99*
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!