Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 28. kapitola Je mi líto

30.07.2012 (07:00) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1688×

Edward mě líbal celou dobu, co jsme šli nahoru, docela jsem se divila, že se nás Alice nepokoušela zastavit, a že jsme proklouzli pod jejím drobnohledem.

Když se za námi zavřely dveře Edwardova pokoje, otočila jsem se v jeho náručí a začala ho mnohem vášnivěji líbat. On mi hojně polibky oplácel a docela bych si dovolila říct, že ještě větší měrou.

Jakmile jsme se ale svalili na postel, Edward zvolnil. Vůbec se neodtahoval – jaký kluk by to taky udělal? –, jenom zvolnil. Změna však přišla, když jsem zajela rukou pod jeho košili a začala ho hladit po tvrdém břiše.

„Bello, Bello, počkej,“ řekl Edward, prudce se nadechl, odtáhl se a sedl si. Já jeho polohu napodobila, ale stále jsem snažila získat si větší blízkost.

„Co se děje?“ ptala jsem se okamžitě vyděšeně.

„Víš, já… to nejde,“ zašeptal Edward a uhnul pohledem, aby mi nekoukal do očí.

Usmála jsem se. „Jak to?“ ptala jsem se ho a snažila se ho opět začít líbat, ale dosáhla jsem pouze na krk.

„Ne, Bello,“ zastavil mě zase. „Já… já nemůžu,“ zašeptal ještě tišeji než předtím.

To bylo jak ledová rána.

„Já tě… nevzrušuju,“ konstatovala jsem smutná a s planoucími tvářemi.

„Ne, to neříkej,“ bránil mi, „ani nevíš, jak velká lež to je,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Jen… řekl bych, že… že na to ještě nejsem připravený. Oba. Že na to nejsme připravení.“

Přikývla jsem. Chtěla jsem se na souhlas usmát, ale nejsem dobrá herečka a obzvlášť ne ve společnosti Edwarda, takže jsem nedokázala můj smutný výraz vygumovat z tváře.

„Bello,“ zasténal a políbil mě na spánek, „miluji tě, ani nevíš, jak moc a samozřejmě, že po tobě… toužím, nevíš, jak moc mě to ubíjí…“ mluvil Edward a už se zaplétal do svých vlastních slov.

„Počkej,“ zastavila jsem ho, „já to chápu, nemusíš mi to vysvětlovat.“ Edward chtěl opět zase něco namítnout, ale já jsem mu to nedovolila a raději jsem ho políbila. „Já to chápu,“ říkala jsem pomalu a po každém slově ho políbila. „Nebudeme dělat nic, co si oba dva nepřejeme,“ uklidnila jsem ho. Edward zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu a začal mě vroucně líbat.

„Ale já si to přeju, hrozně,“ zašeptal po jednom z jeho vášnivých polibků.

„Ale není vhodná chvíle,“ zastavila jsem ho a on se odtáhl.

V tu chvíli vtrhla do pokoje Caroline v objetí nějakého jejího dalšího úlovku a opile se smáli. Teprve když se od sebe odtrhli, všimli si, že se tady nacházíme taky.

„Ouu, s-sorry, lidi,“ začala opile drmolit Caroline.

„Čí je to pokoj?“ zeptal se ten kluk.

Čekala jsem, že Edward odpoví můj, ale on řekl „náš“ a přivinul si mě k tělu a políbil mě do vlasů.

„A nemůžeme si ho na takovou čtvrt, půl hodinku půjčit?“ zeptala se Caroline a nesmírně se smála.

„Ne,“ řekl nekompromisně Edward.

Ti dva naproti nám na nás chvíli překvapeně zírali, ale pak se vzpamatovali a odkymáceli se zneuctít nějaký jiný pokoj.

Neudržela jsem se a začala se nekontrolovatelně smát, po chvilce se ke mně připojil i Edward, a tak jsme veškeré trapné momenty zahráli do autů.

Když jsme se pak po chvilce přestali smát, zdálo se mi, jako by se začínalo vytvářet to nepříjemné ticho, takže jsem okamžitě zakročila.

„A co teď?“ zeptala jsem se a plácla sebou do polštářů, ve kterých jsme oba ještě seděli.

Edward se na mě chvíli zbožně díval a já mu ten pohled oplácela, ale pak se mu v očích objevila jiskra škádlení a vyskočil nade mě.

Zprvu jsem se lekla a šíleně se mi rozbušilo srdce, ale potom mě Edward začal lechtat, až jsem se začala příšerně smát a kopat kolem sebe nohama, které mi Edward v ten samý moment přidržel.

Naštěstí mě Edward brzo přestal lechtat, ale jeho pohled byl zvláštně toužebný a já se ho začínala přímo panicky děsit. Měla jsem chuť křičet a moje podvědomí mi napovídalo, abych utekla, ale pak mi přiložil ústa na rty a započal mě líbat tak, že jsem okamžitě zapomněla na svoje jméno.

Když jsem už neměla kyslík, Edward se ode mě oddělil, ale když jsem se zhluboka nadechla, začalo to nádherné omamování nanovo.

„Já myslela, že nechceš,“ zamumlala jsem do dalšího polibku, kde už jsem získávala trochu vědomí a mozku.

„To není vůbec žádná pravda. Ani nevíš, jak moc tě potřebuju,“ řekl a na důkaz svých slov provlékl svou ruku pod mým tělem – které stále spočívalo pod ním –, chytil mě za zadek a přitiskl si mě více k sobě, abych měla větší možnost cítit to, co prý ještě žádná přede mnou.

Vzrušeně jsem mu zapředla do úst, když někdo vrazil do našeho pokoje.

Rychle jsme oddechovali a Edward se naštvaně podíval směrem ke dveřím, na které jsem neměla – díky jeho stále velmi těsně přitisknutému a pulsujícímu tělu – výhled, slyšela jsem jen opět Caroliin opilecký koktající hlas, který se nepřetržitě smál. Tentokrát však její soprán nedoprovázel už nízký tenor jako poprvé, nýbrž vyšší bas, který mi byl docela povědomý ze školy.

„Ou, zase chyba,“ zasmála se Caroline.

„Jo, zase,“ zavrčel na ni nevrle Edward.

Seskočil z postele a zavřel jim před nosem, když se však otočil na mě s úsměvem a vracel se zpět k posteli, do pokoje vrazil jak velká voda Emmett a myslím, že i s jasným úmyslem.

„Čau děcka! Co vyvádíte?“ Předběhl Edwarda, usadil se vedle mě a objal mě kolem ramen. Když jsme po sobě s Edwardem těkali očima – já stydlivě, Edward naštvaně –, Emmett se zasmál. „Víte co? Radši to ani nechci vědět, ještě bych díky vám přišel o svou neposkvrněnou nevinnost,“ řekl, strčil do mě ramenem, mrknul na mě a propukl v hurónský smích, který dozajista musel slyšet každý, kdo se v tomto domě nacházel i přes ohlušující hudbu, která hrála nebezpečně nahlas a linula se ze soukromé diskotéky v přízemí.

„Víš co, Emme?“ řekl Edward a smířlivě si povzdychl.

„Co?“ ptal se natěšeně Emmett a div neposkakoval netrpělivostí.

„Vypadni,“ odpověděl Edward. Vůbec nekřičel, ale ten tón, kterým to řekl, mluvil za vše.

Emmett naštěstí přestal provokovat a poznal, která bije, a tak jen zvedl ruce nad hlavu a pomalu couval k otevřeným dveřím.

„Fajn, fajn, jen mě nezabíjej,“ řekl Emmett, ale ještě než utekl, tak na mě zavolal. „Ty vado, Bello, zkroť si ho. Nebo si na něj aspoň pořiď zbroják, nebo opravdu něco někomu udělá!“ křičel přes celou chodbu.

„Pane Bože, co já to mám za rodinu,“ zanaříkal Edward a natáhl se na postel vedle mě.

Usmála jsem se na něj, ale on měl zavřené oči.

Nic jsme neříkali a já ho jenom pozorovala.

Po chvíli promluvil.

„Ty mě sleduješ,“ zašeptal s úsměvem, ale řekl to spíše jako obvinění.

„To dělají romantici a zamilovaní.“

„Spíš vrahové a stalkeři,“ zahuhlal a během chvilky mě zpacifikoval, abych ležela pod ním.

„Kde jsme to skončili?“ zeptala jsem se provokativně a vykouzlila mu tak přenádherný úsměv na rtech.

„Já myslím, že mi dlužíš pusu,“ řekl svůdně Edward a na mě to skvěle zabíralo, ale přece jenom sebou nenechám jen tak manipulovat.

„Chyba! Ty ji dlužíš mně,“ vyvrátila jsem mu.

„Hm, tak co s tím uděláme?“ zeptal se zkroušeně Edward. „Tak si je vyměníme. Na tři.“

„Dobře.“

„Raz.“

„Dva, tři,“ řekla jsem rychle a vystartovala jsem si pro dokonalý polibek. Když skončil, s nevolí jsem se odtáhla.

„Tři,“ zašeptal Edward do ticha a znovu vyhledal mé rty.

Tentokrát jsem se snažila polibek co nejvíce protáhnout, ale osud tomu zase nepřál a u postele se zjevila jako duch Alice.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si.

„Alice,“ zaskuhral Edward a sedl si vedle mě, abych se také mohla narovnat. „Co chceš?“

„Promiňte, ale Bellu shání Charlie,“ řekla smutně Alice a automaticky mi podala telefon, abych ho mohla přijmout.

„Tati?“ zeptala jsem se opatrně do telefonu. Snad se mu něco nestalo.

„Isabello, kde jsi?“ zahřměl hlas Charlieho do telefonu.

„No, u Cullenů… na večírku.“

„A můžeš mi laskavě říci, co tam děláš?“

„No… Alice chtěla, abych přišla. A je pátek, takže jsem myslela…“

„Takže sis myslela, že se můžeš producírovat, kde se ti zachce a nezeptat se na to svého otce, který má za tebe zodpovědnost?“

„Ale já myslela, že jsi mě pustil, ráno jsi nic neříkal.“

„Ale ty ses mě ani nezeptala.“

„Promiň, tati, ale nechápu, kam tím míříš,“ řekla jsem už nabroušeně, vůbec nechápu, co chce.

„Chci, abys okamžitě přijela domů, jinak máš do maturity domácí vězení.“ Jen jsem vykulila oči a lapala po dechu.

„Co?“

„Slyšela jsi dobře, Isabello. Chci, abys okamžitě přijela domů,“ zopakoval mi můj otec.

„Hodím tě tam,“ zašeptal mi Edward do druhého ucha.

Neměla jsem tátovi co říct, a tak jsem mu to bez pozdravu típla. Teda, tohle mi ještě nikdy v životě neudělal a vůbec nechápu, proč teď začíná.

„Takže asi ahoj, Alice,“ řekla jsem a podala jí telefon, když jsme stáli s Edwardem u dveří.

Během čtvrt hodiny jsme stáli před naším domem, ale já se ani za nic nechtěla s Edwardem rozloučit.

„Unes mě,“ zašeptala jsem mu prosebně do rtů, když mě líbal. On se ode mě odtáhl a zasmál se.

„Co?“

„Unes mě. Chci být jenom s tebou.“

Edward se opět překrásně usmál a pohladil mě po tváři.

„Miluji tě.“

Úsměv jsem mu oplatila, ale stále jsem ještě nebyla schopna mu odpovědět stejně.

Chtěla jsem ho ještě naposled políbit, ale na zápraží se rozsvítilo světlo.

Předzvěst špatného znamení.

„Asi bych měla jít,“ zašeptala jsem teď už se stopou strachu.

„Asi ano,“ řekl Edward jakoby nic a tím mě docela dost vykolejil. Počkal, než vystoupím, a pak bez nějakého přemlouvání odjel.

Bylo mi to docela líto. Celou dobu vypráví, jak beze mě nemůže žít, a když mu řeknu, že bych asi už měla jít, tak řekne jen „asi jo“. Co to jako mělo znamenat?

No, dále jsem to raději už neřešila a vydala se s pochroumaným sebevědomím řešit tátovy problémy týkající se mé výchovy.

Tak co? Zlobíte se moc? A pokud ano, tak doufám, že jen na Caroline, Emmetta, Alice nebo Charlieho protože já za to opravdu nemohla. Uznejte, přece je nemůžu jen tak nechat, musí se ještě trochu potrápit. =oD

Ale nebojte, náš pár se brzy dočká, i když nevím, nevím, jestli to bude pro ně to nejlepší, protože právě po tomto se stane zásadní změna. Ne, už víc neřeknu, teď zase něco napište vy! =oD

AfrAC

P.S.: Ještě jednou se chci omluvit za to, že to tak dlouho trvalo.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 28. kapitola Je mi líto: