Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 29. kapitola On není jen kamarád?!

13.08.2012 (20:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1406×

Chvíli jsem se ještě naštvaně dívala do ulice, ale pak jsem se otočila ke dveřím, ve kterých už stál veselý táta. Počkej, na tebe teď přijde řada!

„Budeš venku celou noc nebo hodláš jít dovnitř?“ zeptal se mě mile.

Prošla jsem kolem něj jako slon, z nohou si skopla boty a uraženě jsem se na tátu podívala.

„Tak co se děje, Charlie?“ zdůraznila jsem jeho jméno, protože vím, jak ho štve, když mu tak já říkám. „Nebo ti mám začít říkat šerife?“ zvýšila jsem na něj hlas.

„Stačí, když zůstaneš u táty,“ řekl klidně a posadil se na pohovku do obýváku a napil se piva. Chce dělat, jako by nic? Tak to ani náhodou! Nemusel mě tu celou noc mít a on si mě zavolal jako nějakou holku, kterou musí chránit před sebou samou, protože na každém rohu roztahuje nohy, ale při tom dobře ví, že já jsem poslušná. A taky moc dobře ví, jak večírky nesnáším, a tak mu mohlo dojít, že když jsem se nevrátila už v sedm, tak že se mi tam možná líbí.

„Zůstaneš stát na chodbě?“ zeptal se mě, aniž by vzhlédnul od obrazovky.

„To mi řekni ty! Ty přece teď hlídáš každý můj krok,“ řekla jsem nabroušeně a neměla jsem daleko k řevu. Dala jsem si výhrůžně ruce v bok a vrhala po tátovi blesky jako sám hromovládce. To teprve tátu donutilo se na mě podívat.

„Ale no tak, Bello, nedělej scény, jen jsem tě chtěl mít doma,“ řekl a mávl nad tím rukou.

„Cože?!“ zeptala jsem se nevěřícně a už jsem vážně křičela. „Takže tys mě odtrhl od mého přítele jenom kvůli své sobeckosti, že jsi mě chtěl mít doma?! Jen tak?!“ ječela jsem po něm jak smyslů zbavená a táta se na mě zamyšleně podíval. Najednou se jeho zamyšlení změnilo ve zlost a mně pozdě došlo, co jsem to vlastně řekla.

„Přítele?“ zeptal se klidně táta, ale sama jsem viděla, jak začínal rudnout v obličeji. O-ou. Jak bych se teď mohla vypařit? Nebo se aspoň stát neviditelnou. „Isabello, proč jsi mi neřekla, že máš přítele?“

Pokoušela jsem se na něj udělat panenkovský pohled, ale ten asi pomůže, jenom když vám je pět a chcete novou barbie, ne když vám táhne na osmnáct a prokecnete se, že máte kluka.

„Nějak jsem se k tomu… nedostala?“ zašeptala jsem a pořád se snažila uplatnit taktiku panenkovských očí.

„To se ptáš mě?“ řekl táta stejným stylem.

Raději jsem to už nezkoušela a pouze zakroutila svěšenou hlavou.

„Jak jste spolu dlouho?“ zeptal se mě táta.

„Proč?“

„Abych věděl, jak dlouho mi lžeš.“

„Já ti nelhala!“ obhajovala jsem se, ale táta mě nekompromisně přerušil.

„Jak dlouho jste spolu?!“

„No…“ Rychle jsem začala v duchu počítat. Kolikátého je a kdy jsme spolu začali chodit.

„No povídej!“

„Asi měsíc.“

„Ty si mi měsíc lhala přímo do očí?“

„Ale já ti nelhala. Ty ses neptal, jestli s někým nejsem.“

„To je jedno, ale neměla bys mi to taky možná říct, že máš přítele?“

„Tati, nejsme v devatenáctém století a věř nebo ne, teenageři se pořád s někým scházejí a rozcházejí.“

„To není pravda, vždyť ty jsi přece přítele ještě nikdy neměla.“ Ne, o kterém bys věděl.

„Tak mi dovol aspoň teď začít žít!“

„Dobře, jak chceš! Klidně si začni žít, ale, prosím, s ochranou. Jsem ještě moc mladý na to, abych byl dědečkem,“ řekl táta a odešel do kuchyně pro další pivo. Nakvašeně jsem šla za ním, protože mi bylo jasné, že tato debata ještě neskončila. „Víš vůbec, jak je nebezpečné teď s někým udržovat vztah?“ zeptal se mě najednou táta. Poblázněně jsem se zasmála.

„To snad nemyslíš vážně! Nechceš mi teď citovat policejní statistiky? Protože jestli jo, tak si jdu raději hodit mašli.“

„Nezlehčuj to, Bello. V mé profesi se často stává, že ten, kdo je ti nejbližší, skrývá svoji druhou tvář.“

„Jasně, a nakonec se z něj vyklube masový vrah, který tajně vraždí lidi ve Forks. Tati, přestaň s tím!“

„Dobře,“ řekl jednoduše, zatímco kolem mě procházel. Nakonec svou pouť ukončil opět před obrazovkou televize a na nic už se neptal.

„To je konec?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Řekla jsi, abych s tím přestal, tak jsem s tím přestal. Můžu dovléct koně k řece, ale pít už musí sám. I když se tě budu snažit varovat, nemůžu tě nutit.“

„To je opravdu vše? Řekneš lidové moudro, výhružku a můžu jít? To ani nechceš vědět, kdo ten můj kluk je? Že ten masový vrah, jak ho tady popisuješ, je vlastně na tvoje doporučení?“

„Moje doporučení?“ zeptal se překvapeně táta a viděla jsem, že jsem plně zaměstnala jeho pozornost, i když nevím, jestli to bylo správné, obzvláště když jsem už mohla beztrestně pláchnout.

„No, ano, přece ses mi ho pokoušel dohodit.“

„Cože? To nemůže být pravda.“

„Ale je,“ přitakala jsem.

„Kdo je to?“ zeptal se po dlouhém přemýšlení.

„Edward.“

„Edward?“ vzpomínal. „Počkej, ten Edward? Edward Cullen?“

„No a který jiný asi?“ zeptala jsem se ho.

„Vždyť jsi povídala, že o něho nemáš zájem.“

„Nic takového jsem neřekla,“ bránila jsem se.

„A já myslel, že jste jenom přátelé.“

„Cože?“

„No, jak jsi měla tu vykloubenou nohu a já přišel a ty jsi spala na Edwardovi, tak jsem ze začátku byl naštvaný, ale pak jsem si myslel, že jste jenom přátelé, jako se Stefanem Smithem.“

„Steve je gay. To znamená, že je na kluky, což značí, že je jako holka. Edward je na holky, což značí, že když jsi nás našel, jak spolu ležíme, tak ti mohlo dojít, že spolu víc než jen kamarádíme.“

„Aha,“ řekl překvapeně táta. I já jsem byla překvapená, s jakou lehkostí jsem to ze sebe dostala. Ani jsem nečekala na další tátovu reakci a vystřelila nahoru. Už jsem se o tom nechtěla bavit a jediným východiskem bylo utéct. Rychle jsem zavřela dveře svého pokoje a zhluboka si oddechla a zavřela uvolněně oči. Cítila jsem však na sobě něčí pohled, a tak jsem je zase hezky rychle otevřela. Z mojí postele se na mě zubil můj dokonalý přítel. Ani jsem se nestačila zeptat, jak se sem dostal, a on dvěma dlouhými kroky překonal můj pokojík a políbil mě šťastně na rty. Když mě pustil ze svého ústního sevření, povzdechla jsem si a do plic nabrala trochu jeho vůně, až teprve pak se mi znovu vrátil malinký kousek racionálního myšlení.

„Co tu děláš?“ zašeptala jsem.

„Nechceš mě tu?“ zeptal se, i když odpověď dávno znal.

„Naopak, ale chtěla bych vědět, jak ses sem dostal. Jsme v prvním patře.“

„No, jen tak mimochodem, víš, že ti hned u okna roste obrovský strom?“ Přikývla jsem, ale pořád nechápala význam jeho slov, až po nějaké době mi svitlo.

„Aha,“ zašeptala jsem a zrudla jako rak z mého dlouhého vedení. Edward se zasmál a ukazovákem mi nadzvedl dosud dobře schovanou tvář.

„Jak dlouho jsi tady?“ zeptala jsem se. Edward se zamyslel.

„No, vím, že zítra už můžu přijít na návštěvu jako tvůj přítel,“ zasmál se.

„Pane Bože,“ zasténala jsem a zabořila svůj stále rudý obličej do Edwardovy košile.

„Já jsem naopak rád, už jsem oficiálně tvůj přítel,“ řekl potěšeně a věnoval mi polibek do vlasů.

„To jsi byl celou dobu,“ zamrmlala jsem přes jeho košili.

„Ale teď už i před tvým otcem.“

Edward tu noc zůstal. Řekl, že je to jedno, protože kdyby mě táta nezavolal, tak bych stejně skončila u něj v posteli, takhle jsme si prý jen prohodili postele a on prý konečně milerád přespí u mě. Sice jsme si už dovolili více, než jen pár nesmělých dotyků, a já tak nahlédla k nebeské bráně, ale k samotné věci nedošlo. Oba jsme věděli, že měsíc je ještě málo.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 29. kapitola On není jen kamarád?!: