Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 8. kapitola

09.12.2011 (17:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 87× • zobrazeno 11823×

Zírala jsem na černý smoking, který vypadal dokonale, a to jsem hodlala změnit. Visel na ramínku, které zase viselo na skříni. Stejně má doma Edward miliony smokingů - respektive Alice má pro Edwarda milion smokingů. Neměla jsem tušení, co s tím provést, aby měl smolíka. Chtěla jsem ho naštvat… Ať už byl můj důvod racionální nebo ne… Upřímně… Hrozně se nudím.

A taky možná…

Ne, určitě!

Nemůžu si být jistá! Můžu to vůbec cítit?

Žárlivost…

To je dost směšné a hloupé. Duch, co žárlí! Tohle je fakt za trest.

Trvalo mi dost dlouho, než jsem na to přišla. Přesněji řečeno dvě utkání ve fotbale. Emmett se vrátil do starých kolejí, takže jsem měla smůlu. A tak jsem tam seděla u televize, sledovala červené postavičky – nutno dodat, že už vím, co to znamená ofsajd – jak běhají po trávníku a honí černobílou kouli. U toho jsem přemýšlela, proč tak moc chci překazit ten ples. No, vlastně bych to měla specifikovat na Edwarda a Sophii. Protože nechci, aby se Edward zamiloval a na mě se vykašlal. Je jediný, koho mám, ať se mi to líbí nebo ne. No, a taky ze žárlivosti, jak už jsem řekla. Záviděla jsem Sophii, že má jeho plnou pozornost. Záviděla jsem jí, jak se na ni dívá a jak se na ni usmívá… A nesmím zapomenout na Edwardův předstíraný spánek.

Mlsně jsem si prohlížela bílou košili… Vyliju na ni limonádu! Ale to bych nejdřív musela odšroubovat víčko. To je několik pohybů. To by bylo možná i na hodiny. Ve dvířkách lednice jsem zahlédla hořčici!

„Já věděl, že to tu nemám nechávat!“ nadával Edward, který se najednou tradičně zjevil vedle mě a vzal za ramínko.

„Prosím?“ zeptala jsem se uraženě. Jak to sakra věděl?

„Něco chystáš,“ obvinil mě tiše s přimhouřenýma očima.

„Jako já?“ Přehodil smoking přes televizi a s rukama založenýma v bok mě provrtával zlatým pohledem.

„Tak co si s ním chtěla dělat? Zapálit ho?“ Proč mě to jen nenapadlo. Vedle krbu je zapalovač!

„Ta tvoje paranoia začíná být směšná,“ utrousila jsem a podupávala si nohou. Jen lehce, takže se stále neozýval žádný skutečný dupot.

„Ne. Směšné je to, že jsi pořád naštvaná kvůli tomu spánku.“

„Já jsem naštvaná kvůli tomu, že jsi lhal. A kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe,“ poučovala jsem ho.

„No, technicky vzato nemám duši, takže máš nejspíš pravdu.“ Vyvalila jsem oči… Je nadrogovaný?

„Co to meleš?“

„Ale no tak, Bello. Jsem upír. Noční můra, co mu za jeho nesmrtelnost byla odebrána duše.“

„Nebyl jsi to náhodou ty, který mi tuhle tvrdil, že tohle jsou kraviny, co si vymysleli v seriálech?“ uhodila jsem na něj přísně. Duše… Co si vymyslí příště? Že dárky opravdu nosí Santa, ale soby s sebou netahá, protože by to bylo týrání zvířat?

„Možná,“ přiznal. „Ale to nemění nic na tom, že ji nemám.“ Sedla jsem si do křesla a opřela se zády. Budu teď dělat psychologa upírovi. Musím říct, že když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, ovoce do Jogobelly jsem přeskočila a vrhla jsem se rovnou na tohle. Byla to jasná volba.

„Tak jo. Teď mi řekni tvoji definici duše,“ požádala jsem ho s rozvahou. Zakýval hlavou, jak přemýšlel, a sedl si na lenošku naproti mně.

„Vstupenka do nebe… Čistá a dobrá energie… Něco, co dělá živého člověka jedinečným…“

„Tak počkej! Živého? Naznačuješ, že já duši nemám?!“ Promnul si kořen nosu, jako kdyby chtěl na uzdě držet vztek. Štvala jsem ho? Výborně, Bello.

„Jak to mám vědět?“

„No u sebe to víš, že ji nemáš. Tak máš asi nos na duše.“

„Žádný nos na duše nemám!“

„A jak víš, že ji ty nemáš?“

„Protože to vím!“

„To není důvod!“

„Je!“

„Není! A na tohle už ti podruhé nenaletím! Prostě to nevíš! Tak se s tím smiř.“ Zakroutil očima a já na něj vyplázla jazyk. Vypadl, že ta duše ho dost trápí. To se mi moc nelíbilo. Koukala jsem na něj, jak téměř zlomeně kouká do podlahy. To ho to tak štvalo? Ale proč? Jo, jasně. Je přesvědčený, že je bezduché monstrum… To je nespíš důvod ke smutku. Ale jak na to, proboha, přišel? Jestli v sobě opravdu máme nějakou zářící bílou mlhu, která je naše esence, osobnost a prostě celá identita, tak proč si myslí, že ji nemá? Není v podstatě duše svědomí? No, kromě toho, že mě nechal trávit noci samotnou a lhal mi, je ten nejšlechetnější a nejsvědomitější člověk… Teda upír. Zavrhl svoji vlastní podstatu. Něco, k čemu byl stvořen. A odmítl to. Tak co chce víc? Nejspíš se zdá, že má všechno, ale důvěru sám v sebe asi ne. Bylo mi ho líto. Možná, že to já jsem tu otravný sobec. Nadávám jemu, ale nejspíš bych měla začít u sebe. Ať se mi to líbí nebo ne, ten ples mu kazit nebudu. Tak se na něj těší. A pak mě něco napadlo.

„Edwarde, ty… Ty se nepotíš a ani… Proč se sprchuješ?“ Utrápený výraz mu zmizel z tváře a vystřídal ho nevinný úsměv.

„Další půlhodina, kdy jsem měl pokoj.“ Fajn! Fajn! Žádný ples nebude! Já mu dám duši!

„Můžeš si sednout dozadu?“ zeptal se naštvaně, když jsem mu i přes jeho zákaz dělala spolujezdce.

„Když to říkáš takhle mile,“ odpověděla jsem suše a nehnula se. Povzdechnul si.

„Můžeš být tak hodná a posadit se, prosím, dozadu?“ Usmála jsem se sladkým úsměvem a pohlédla mu do dokonalé tváře.

„Ne,“ odsekla jsem a úsměv se mi vytratil. Vztekle zavrčel a odhalil zuby. „Azore, k noze!“ zašvitořila jsem jako panička obávající se ho o svého vrčícího pejska. Vrčel ještě víc a zase drtil volant. Byl úplně nový, kvůli jeho minulému výbuchu. No, já to neplatím, tak ať se na něm klidně vybije.

„Slyšela jsem, že otisky na volantu jsou cool,“ šeptla jsem vševědoucně a on ho pustil.

„Já se z tebe fakt zblázním!“ bědoval s otráveným obličejem. Našpulila jsem rty a pokývala vážně hlavou.

„Nápodobně, ale ber to z lepší stránky. Až tě strčí do blázince, můžeme být na pokoji spolu! No, nebylo by to skvělé?“ Seděl s rozšířenýma očima a napnutou čelistí a já se usmívala, jak měsíček na hnoji.

„Dneska je pěkná noc. Je teplo? Já nevím, necítím to, ale vypadá to tak,“ šeptala jsem si sama pro sebe. „Stejně, proč jsem musela umřít zrovna v tomhle svetru? No, štěstí, že jsem třeba nebyla zrovna ve vaně. To by nebylo moc fajn, ale ve vaně by mě asi nikdo neroztrhal, co… I když - proč ne? Ve filmu se taky vždycky potopí, otevřou oči a nad hladinou k nim někdo sklání ruce…,“ povídala jsem a povídala, zatímco Edward čekal na Sophii a zíral na přední sklo. Ani jednou se nepohnul a ani nedýchal. Prostě kámen v autě. A pak se rozzářil a vystoupil z auta. Samozřejmě jsem pokračovala za ním.

„V klidu, vypadáš, jako kdyby si viděl ducha.“ Vchodové dveře se otevřely a v nich stála starší kopie Sophie.

„Dobrý den,“ pozdravil Edward takovým tím hlasem - já jsem slušný syn doktora, který vaši dceru nepřivede do jiného stavu před svatbou.

„Edward Cullen? Tak ty jsi doprovod Sophie? Nezmínila se,“ šeptla pochybovačně, ale moc tvrdá nebyla. Vydržela se Edwardovi dívat do očí čtyři vteřiny. Je to sice zatím rekord, ale pořád dost slabý výkon. Její dcera to vydržela vlastně šest sekund nejdéle, takže rekord drží ona. Já ty lidi nechápu. Já se v Edwardových očích topila a chtěla do nich koukat navždy a oni uhýbají. Nevděčníci. Dobře, uznávám, Edward se mi prostě moc líbil. Komu taky ne. Jenže u mě to bylo směšné. Nejsem hormonálně zdravá a plnohodnotná žena. To bych totiž nesměla být mrtvá.

„Ano, on je můj doprovod,“ řekla trochu nakvašeně Sophie své matce, když vyšla zpoza rohu. Byla nádherná… a já mrtvá. Moje nízké sebevědomí nikdy neodolá tomuhle srovnání. Černé šaty jí těsně obepínaly postavu a kulatý výstřih jí tvořil dokonalý dekolt. Zrzavé vlasy měla uvázané v perfektním drdolu se stříbrnými kamínky, které tvořily na světle malou duhu. K tomu všemu se na Edwarda smály rovné bílé zuby a modré studánky obehnané černými smetáky.

„Mami…,“ šeptla Sophie se smířlivým tónem, jako by ji chtěla uklidnit. Paní Hammiltonová znovu šlehla pohledem k Edwardovi.

„Žádný alkohol za volantem,“ řekla a odkráčela pryč. Byla mnohem menší než Sophie, ale dlouhé zrzavé vlasy se jí stáčely ve velkých loknách dozadu, jako jí. No, každý byl menší než Sophie. Byla skoro stejně vysoká jako Edward, a to se ještě ani u kluků na škole skoro nikdy nestalo. Já jsem musela hlavu zahnout dozadu, abych na ni viděla, když stála vedle mě.

„V klidu, paní Hammiltonová, tenhle upír se živí krví zvířat, takže vám dceru pravděpodobně nesežere,“ zavolala jsem na ni a usmála se na Edwarda, který mi úsměv neopětoval, a to tentokrát ani ten kyselý, protože zíral na Sophii. A jéje. Vymývání mozků začíná.

Váhavě a opatrně jí nabídnul rámě a ona jej přijala. Vyšli ven a pokračovali k Volvu. Já se plahočila za nimi. A pak mě trklo, že když tam budu později než Sophie, tak si budu muset sedat já do ní a na to jim kašlu. Oběhla jsem je a utíkala na přední sedadlo. Vrhla jsem se skrz dveře a zaplula na místo. Tiše jsem se smála Edwardovi, který mě nevraživě sledoval, jak se křením za okýnkem.

„Kuku!“

Otevřel jí dveře a ona si, k mé radosti, sednula na mě. Ona se opřela o sedadlo, zatímco já seděla shrbená, takže jsem jí trčela z hrudi. Edward nasednul vedle mě a šlehnul k nám pohledem. Vyvalil oči a trochu se pousmál. Edward se usmál? A ještě k tomu na mě? Co se děje? Rozhlížela jsem se po tom důvodu, a když jsem otočila hlavu dozadu, zírala jsem Sophii přímo na prsa. Aha. Tady asi bude chyba.

„Děsně vtipný.“ Přelezla jsem s jistými obtížemi, a velkým soustředěním, dozadu. Nejsem žádný nádor…

„Sluší ti to,“ řekl jí Edward a nenápadně si ji prohlížel.

„Děkuju,“ odpověděla Sophie.

„Jo, já taky,“ řekla jsem vesele… No, nejsou tyhle cesty na ples báječné?

Středoškolský ples ve Forks se konal v tělocvičně. Jaké překvapení. Kromě DJ, co stál nehnutě u notebooku a zíral do počítače s otevřenou pusou, tu byli také studenti, lačnící po alkoholu a sexu, což bylo další překvapení. Prostě pravý večírek teenagerů, jejichž dozor zmizel, bůhví kam. Tady asi moc ples jako ten ples nebrali. Ale co já vím, jestli jsem byla někdy na plese, ale představovala jsem si ho jinak. Co se dá dělat. Stejně tu nejsem proto, abych si zatancovala.

Začali hrát přeslazenou píseň, o jejímž textu radši pomlčím.

„Moje oblíbená,“ vřískla Sophie s širokým úsměvem a Edward ji ihned, jako na rozkaz, začal točit po parketě. Všichni jim uhýbali z cesty, protože jim to opravdu šlo. Jejich pohyby byly sehrané, ale do očí se nedívali. Edward by asi rád, ale to nikdo nevydrží… Aha, tak moment. Sophie to zrovna začala zkoušet.

„To nedáš,“ fandila jsem jí tiše a zatínala ruce do pěstí. Jenže ona pohledem tentokrát neuhnula. Dokonce už se jen pohupovali ze strany na stranu. Písnička o kotli, plném horké lásky, jim do toho pobrukovala. A já moc dobře věděla, k čemu se schyluje. Jako pomatená jsem běžela ke stolu, kde seděl DJ a bez jakéhokoliv meditování a přípravy jsem mu strhla sluchátka a hodila je do kouta. Lekl se, vyskočil ze židle a pátral po viníkovi. Já jezdila prstem po platformě, která zastupovala myš a hledala způsob, jak tohle přerušit. Bylo tam hned několik složek a jedna z nich nesla název heavy Metal a praštila mě do očí. Najela jsem na první skladbu a tělocvičnou začaly otřásat elektrické kytary a bicí. Romantická atmosféra byla v tahu a všechny páry, včetně mnou sledovaného, se odtrhly. Bylo to na poslední chvíli.

„Co děláš?“ nadávali plesající studenti sborově DJ, který zmateně koukal kolem. Edwardovy oči mě našly dřív, než jsem se stačila schovat. Dokážu se sice propadnout podlahou rychlostí blesku, ale nějak jsem se nemohla zrakem odlepit od toho, jak rozpojili své ruce. Chtěl mě zabít, to bylo vidět. Zazubila jsem se a zamávala. Zakroutil nevěřícně hlavou a znovu vzal Sophii za ruku a přitáhl si ji k tělu. Něco jí zašeptal a vedl ji ven. Proběhla jsem stolem a všudypřítomnými studenty, abych je dostihla. Šli zadním vchodem k osvětlenému altánu, kde to opět nebezpečně zavánělo romantikou. Navíc se hudba vrátila do původních slaďáků. Zase se na sebe začali lepit a já se ukrývala za stromem. Edward je možná upír, co vidí i ve tmě, ale ona ne. Už se nebude topit v těch zlatých jezírkách a ani hudba nebude hrát… Vyhodím pojistky!

Vpadla jsem do školy, která byla neuvěřitelně tichá a ponořená ve tmě. Běhala jsem po chodbách a místnostech a hledala tu krabičku ve zdi s barevnými páčkami.

„Kdepak vás, pojistky, mám?“ šeptala jsem si pro sebe. Taky jsem přemýšlela nad tím, jak snadno jsem uchopila ty sluchátka. Edward je můj katalyzátor… To bylo jasné. Ne, počkat. Edward zírající na Sophii je můj katalyzátor. Tohle už nebylo o pomstě kvůli předstíranému spánku… Nikdy to nebylo o tom. Byla to jen výmluva pro moje svědomí.

„Tady!“ zahlásila jsem, když jsem ji konečně našla, v přízemí, ukrytou pod nánosem prachu kromě míst, kde ji někdo otvíral.

„Tak, copak tu máme? Červená, modrá, zelená…,“ odříkávala jsem barvy. Nad padesáti miliony páček byly popisky, které ovšem nejspíš vymyslelo NASA, protože mi to taky nic neříkalo. Ale nakonec jsem vsadila na velikost. Chtěla jsem zatáhnout, ale moje ruka jí jen proplula.

„Ne! Ne! Teď mi to, do hajzlu, nedělej!“ prosila jsem svoji končetinu zoufale a zkusila to znovu. A nic.

„Ahr!“ zavrčela jsem a zatřásla pěstmi. Tak fajn! Mysli na Sophii a Edwarda v romantickém altánu, jak se pomalu přibližují rty… A je to. Páčka pod tlakem mých prstů sjela dolů.

„A máte černou hodinku,“ radovala jsem se a poskakovala až ven před budovu. Studenti zmateně běhali po školních pozemcích a hlasitě nadávali na elektriku. Doběhla jsem až k altánu, kde ale už pochopitelně nebyli, protože tam byla tma jako v hrobě. A tak jsem se otočila na kramfleku a běžela vstříc parkovišti, ale dřív, než jsem tam doběhla, jsem uviděla Edward a Sophii pod světlem pouliční lampy, na kterou se bohužel školní pojistky nevztahovaly. A to, co jsem viděla, mě trhalo na kusy. I když nic cítit nemám, šíleně to bolelo. Objala jsem si hruď ve snaze to zastavit, ale nefungovalo to. Ještě pár sekund jsem se mučila pohledem na to, jak jeho ruce objímají její pas a ona mu zaplétá ruce do bronzových vlasů, když jejich jazyky hrály vášnivou hru.

Začala jsem couvat dozadu a nakonec utíkat pryč. Doběhla jsem na parkoviště a zhroutila se na obrubník. Bylo to horší, než vidět své mrtvé tělo na stole a slyšet Carlislea, jak oznamuje čas smrti. A to jsem si myslela, že nic horšího už neexistuje. A pak mi začaly téct po tváři zářivé slzy, které mi nic nesmáčely, protože nebyly mokré. Byly to prostě jen stíny. Moje nakloněná hlava je posílala k zemi, ale žádná jezera netvořily. Propadly se asfaltem. Já jsem se do toho upíra snad zamilovala. Proboha, to ne! Co jsem komu udělala? Blbější úděl, než být duch, je být zamilovaný duch. Proto jsem tak neskutečně protivná a náladová… Protože na něj nemám a na něčem si to vybít musím. Já jsem takovej idiot.

Seděla jsem tam neskutečně dlouho, ale nějak jsem přestala vnímat čas. Z tohohle už mi nepomůžou ven ani nejapné vtípky a provokování. Ve škole už dokonce nahodili pojistky. Moje ovlivnění něčeho, byť jen osvětlení, netrvalo dlouho. Zírala jsem na prázdné parkoviště a netoužila jsem po ničem jiném, než žít. Chodit i na blbé plesy, maturovat, studovat vysokou a pak třeba skončit ve špatně placené práci, která mě ale bude bavit. Možná mít rodinu, psa, který mi zlikviduje všechny boty, a manžela, který mě políbí při návratu z práce. Když jsem si pomyslela slovo manžel, okamžitě jsem viděla Edwarda v obleku s kufříkem, který by hodil na kuchyňskou linku a objal mě. Vzájemně bychom se dotýkali a užívali si jeden druhého... Zaslechla jsem tiché kroky, ale nechala jsem to být. Stejně mě nikdo nevidí.

„Tak tady jsi,“ vydechl s úlevou Edward a já se na něj odmítala podívat. Ne, pěkně děkuji, nepotřebuji vidět obraz mé zkázy.

„Celou noc tě hledám,“ vysvětlil mi mírně naštvaně a posadil se vedle mě. Ruce měl zastrčené v kapsách, jako by nevěděl, co s nimi.

„Stalo se něco?“ zeptal se zmateně. Jo, ty ses stal!

„Ne,“ řekla jsem beze stopy jedu v hlase. Pro jednou. Nějak totiž došel.

„To ty jsi vyhodila ty pojistky?“

„Možná,“ připustila jsem a počítala kamínky u mé boty.

„Proč tu sedíš?“ zeptal se po chvíli mlčení. Zrovna teď má chuť si povídat.

„Čekám, až začnou padat trakaře,“ řekla jsem, ale nijak jedovatě. Bylo to suché a bez života.

„Jasně. Bello, měl bych ti něco ukázat,“ řekl váhavě a já se na něj konečně otočila. Snad ne svatební oznámení…

„Co?“

„Pojď,“ šeptl a vstal. Natáhl ruku, abych se jí chytla, ale já zavrtěla hlavou.

„Když dokážeš vyhazovat pojistky, tak bys to zvládla, ne?“ zeptal se vesele. To jeho veselí na mě rozhodně nepřecházelo. Nevěděl, že se ho nechci dotknout úplně z jiného důvodu. Pokrčil rameny nad mým nevraživým výrazem a vykračoval si po silnici, neznámo kam. A pak z nebe spadl trakař… Ne, to kecám, ale na tomhle podivném světě plném mystických příšer by to stejně nebylo nic divného.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 8. kapitola: