Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 11. kapitola

17.12.2011 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 74× • zobrazeno 10540×

Edward

To, že mám za přítelkyni čarodějku, mě vytočilo. Neskutečně mě frustrovalo, že jsem si toho nevšiml. Ale má upíří hlava to celkem rychle zpracovala. A musím se přiznat… Přiznat něco, co bych Sophii nikdy nepřiznal, protože mám pocit, že by ji to zranilo. S ženami to absolutně neumím, ale tímhle jsem si byl jistý.

Když jsem si uvědomil smysl jejích slov, jako první jsem myslel na Bellu. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Najednou mi myslí prolétla Bella, která by žila, a čemuž by dopomohla Sophie. Skoro vůbec jsem se nezaobíral mojí dívkou, ale jen tou nadějí, která v tu chvíli nabrala jiné rozměry.

U Soph doma jsem přečetl tolik množství zaklínadel a kleteb, že bych o tom mohl přednášet. Bylo to neuvěřitelné, ale proč bylo tak těžké tomu uvěřit? Vždyť Bella – jako vždy – měla pravdu. Jsem upír, tak co čekám? Možná upíři byli, díky své síle a postavení, nejsilnějšími predátory na zemi, stejně tak i díky sebevědomí, a připadali si naprosto nedotknutelní, že pro ně neexistovala možnost, že je tu ještě někdo, přestože to bylo pravděpodobné, ne-li dokonce jisté.

Bella si prohlížela knihy, které jsem odložil, a komentovala snad i tvar jednotlivých písmen. Byla neuvěřitelná. Byla takhle ukecaná i za života? Nebo ji smrt takhle změnila? Přál jsem si ji znát s červenými tvářemi a bez toho otravného sarkasmu, který ji, jako jediný, držel nad vodou. Občas mi ze sebe bylo zle, když jsem něco přehnal, ale byla tak nesnesitelná, že jsem se nedokázal udržet. Pokaždé jsem to hned chtěl vzít zpět, ale pak Bella otevřela pusu a vypustila jedovatou poznámku a já jí chtěl přidat. Zkuste si žít věčnost v plné bdělosti s tímhle ukecaným, otráveným a znuděným duchem. Už jste si to představili? Tak ve skutečnosti je to ještě mnohem horší.

Ale byly tu i světlé a prozářené chvíle. Dokázala být tak roztomilá, když němě otevírala pusu a vymýšlela si výmluvy, proč mi chtěla vlézt do sprchy. Trochu… trochu víc to pohladilo moje ego. A pak tu byly ty rozhovory, kdy jsem se jí otevřel víc, než komukoli jinému. S ní to prostě šlo. Měl jsem pocit, že jí můžu říct všechno na světě, ale teprve jsem si na to zvykal. Po sto letech jsem měl ji. Nešlo ji srovnávat s Carlislem a ostatními, protože ona byla jedinečná. Nepárala se se mnou a řekla mi, jak to doopravdy vidí. Navíc mě nelákala její krev, protože žádnou neměla, a to úžasné ticho jejích myšlenek…

Má sladká Sophie se o mě otřela svými neuvěřitelně smyslnými rty a mně po těle přeběhlo vzrušení. Bella si znechuceně odfrkla a já se pohotově odtáhnul. Tohle nebylo správné… Užívat si, když sedí vedle mě. To bylo nejen nesprávné, ale i opovrženíhodné a nevhodné.

„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se moje krásná zrzavá princezna vystrašeně. Princezna, přitom to byla sexy ďáblice s čarodějnou mocí, co mě přiváděla k šílenství.

„Bella je tu. Sedí na posteli,“ vysvětlil jsem jí šeptem a kývl ke strážci všech svých činností.

„Jasně,“ přitakala chápavě a nechala si ruce u těla.

Vyptával jsem se na různé detaily, které jsem se nedozvěděl z knih. Jako třeba - jejich moc. Bella nezapomněla přidat svoje připomínky a já se na ni šklebil, protože – jak jsem řekl – byla neuvěřitelná. Otázka dnešního dne byla – existují mořské panny? Když už škemrala jako malé dítě a já se na ni pořád otáčel, Sophii blesklo očima pochopení a sklonila hlavu. Připadal jsem si jako ignorant a kazisvět.

„Mlč chvíli,“ požádal jsem Bellu. Zareagovala tak, jako vždycky. Naježila se a už chtěla plivat síru.

„Nebylo by lepší, kdyby na chvilku odešla?“ šeptla Soph s mírnou provinilostí v hlase. A takhle ji chci o něco požádat a být dobrým partnerem, když způsobuji, že se cítí provinile?

„To určitě!“ opáčila nevěřícně Bella a divil jsem se, že na Soph necení zuby. Takhle to vážně nepůjde.

„Bylo. Bello?“

„No, tak to si děláš legraci?“ zašeptala bez dechu s vykulenýma očima. Došlo mi, že jsem ji zranil. Nevím, jak nás dva brala, ale byl jsem její opora, která plně neplnila svoji úlohu. A teď jsem ji znovu zradil. Jsem parchant - což často sama říká - a má pravdu. Jenže teď musím jednat a ona mi to nevědomky nedovoluje. Její oživení mi totiž nepřišlo jako něco, o co můžu požádat jen tak. Neznal jsem čarodějné způsoby a morálku, ale tohle bude složité. Takže ať si Bella prská, jak chce, ale pro mě je přednější vdechnout jí zpátky život. Na tom záleží nejvíc.

„Bello…,“ zkusil jsem to zmírnit, abych ulevil svému svědomí a aby ona dalších pár hodin netrávila jen vymýšlením nadávek pro mou osobu.

„Trhni si,“ štěkla a já sledoval, jak kousek po kousku mizí ve zdi. Sophie se naprosto uvolnila a položila mi hlavu do klína. Váhavě jsem zajel prsty do těch ohnivých vlasů a vychutnával si jejich texturu. Lidské vlasy měly úplně jiný povrch. Nejlepší na tom bylo, že když jsem odhrnoval jednotlivé prameny a uvolňoval tak silné koncentrované mraky Sophiiny vůně, dalo se to bez větší námahy vydržet, protože voněla zvláštně. Příjemně a atraktivně, ale ne tak atraktivně, jak člověk voní upírovi. Skoro mě to nelákalo jako predátora. A není feťák, takže to muselo být jejím malým kouzelným tajemstvím. Soph jemně zavrněla a já se usmál. Vzhlédla na mě zezdola a skenovala mě pohledem. Pak sáhla do hromady neprobádaných knih a vytáhla jednu, která se dala přirovnat k salátu. Její strany byly zmačkané a lidé by museli text studovat pod mikroskopem, aby si jej přečetli.

„Tohle by tě mohlo zajímat,“ šeptla a já se zahleděl do těch modrých bezedných oceánů. Byly tak modré… Předala mi knihu a já přelétnul první stranu.

„To je o mně,“ hlesl jsem zaujatě a pročítal si varování před upíry.

„No, přímo o tobě ne, ale o vašem druhu ano.“ Dostal jsem se k textům, které byly titulovány jako zakázané nebo zapomenuté. Všechny byly napsány latinou, kterou jsem ovládal tak dobře, jako kdyby byla můj rodný jazyk.

„Ale to je…,“ zašeptal jsem do ztracena.

„Co?“ zeptala se a znovu vzhlédla.

„Je to legenda, kdy se čarodějka zamilovala do upíra a chtěla mu vrátit lidskost. Proto jsi mi tu knihu dala do ruky?“ zeptal jsem se.

„Ne. Ani jsem ji nikdy nečetla celou. Je to trochu děsivé. Myslím tuhle upíří historii,“ řekla a já jí věřil. Ale u mrtvého srdce mě píchla ta neskutečná představa, že by ten spálený kamenný sval znovu tloukl o má žebra. To bylo pro upíra něco naprosto nepřestavitelného.

„Myslíš, že je to pravdivé?“

„Samozřejmě. Legendy se odvíjí od pravdy,“ odpověděla a mně se zadrhnul dech.

„A dokázala to?“

„Ne. To nejde.“

„Ale…“

„Edwarde, nemůžeš změnit svoji podstatu. Můžeš něco přesunout, anebo posílit, ale podstata je trvalá a nedotknutelná. Proto když vidíš v seriálech, jak čarodějce vezmou moc, tak to je pěkná kravina. Já jsem se s tím narodila. Je to moje podstata a osobnost. Nemůžou mi vzít magii, stejně jako z tebe nikdo nestrhne tvoji kamennou kůži.“ Nic jsem na to neřekl a sledoval, jak se moje představa bušícího srdce mění na prach.

„Co mám udělat, abys z toho nebyl smutný?“ zeptala se, když viděla stíny v mojí tváři.

„Nejsem smutný. Za sto let jsem se vyrovnal s tím, co jsem. Ale byla to nádherná představa,“ přiznal jsem zdráhavě a vyhnul se jejímu pohledu. Nevím, ale otázky mé existence byly tak osobní. Nebyli jsme se Sophií ještě tak daleko, abych jí dokázal říct všechno, co mám na jazyku.

„Duch má taky svou podstatu?“ zeptal jsem se, protože tohle bylo důležité. Já už jsem navždy pod drnem, ale Bella měla šanci.

„No, duch je vlastně zhmotnělá duše. Když zemřeš, duše se oddělí od těla.“ Věděl jsem, že mám pravdu. Zemřel jsem a moje duše odešla. Ani jsme se na to nechtěl ptát, protože jsem byl moc zbabělý kvůli odpovědi.

„A co s ní pak děje?“

„To nevím, a dokud neumřu, tak se to nedozvím.“

„Bella tu ale zůstala.“ Sophie ke mně šlehla pohledem a napjala čelist. „Proč?“ vydechl jsem lítostivě. Zůstala tu bez možnosti něco ovlivnit a bez cíle. Kolikrát si Rosalie stěžovala na svoji existenci, tak by měla někdy zkusit tohle a vsadím se, že by prosila na kolenou, aby se mohla vrátit do svého upířího těla. I já bych prosil.

„Může to mít desítky důvodů. Nedořešené záležitosti, mystická smrt…“

„Mystická smrt – to znamená, že zemřela rukou nadpřirozené bytosti?“

„Přesně tak. Ale muselo se do toho přimíchat ještě něco. Lidé umírají každý den mystickou smrtí a nemáme svět plný duchů. Vlastně je to dost ohrožený druh,“ řekla se smíchem, ale já se nesmál, protože mě naplňoval pocit viny.

„Edwarde, co je?“ zeptala se po chvíli, když jsem mlčel jako zařezaný.

„Je to moje vina,“ přiznal jsem zahanbeně.

„Co?“ Vstal jsem a přecházel po místnosti. Sophie seděla na posteli a zmateně mě pozorovala.

„Určitě je to moje vina. To já se do toho přimíchal a kvůli mně to zkratovalo.“ Musel jsem narušit nějakou přírodní rovnováhu. Když Bellu zabila nadpřirozená osoba a já – další zrůda – ji chtěl zachránit, vychýlil jsem osud a z obvodů přetížením začaly sršet jiskry. Všechno jsem to podělal. Měl jsem nechat svoje mrtvé pracky u těla a nehrát si na hrdinu. Mihnul jsem se pokojem a zjevil se Sophii před rozšířenýma očima. Klekl jsem si k nohám postele a chytil ji za ruku.

„Dokážeš ji vrátit zpět? Do jejího těla?“ zeptal jsem se a čekal na ortel. Sophie polkla a uhnula pohledem.

„Tak dokážeš to?“ hlesl jsem tiše a bál se odpovědi.

Pak přikývla a já měl chuť hned běžet za Bellou a zatočit s ní ve vzduchu. Ale nejdřív jsem to udělal se Sophií, protože to ona je moje úžasná hrdinka.

„Jsi úžasná,“ zašeptal jsem jí do ucha a políbil na ty krásné krvavé rty.

„Jasně,“ šeptla mi do ucha. Sesbíral jsem svých pět švestek a rozloučil se s mojí kouzelnou přítelkyní. Teď u ní slovo kouzelná nabíralo nový rozměr.

Věděl jsem, kam mám jít. Byl to instinkt a zcela správný. Ležela na katafalku a zírala na věčně zamračené nebe. Pak zavřela oči a uvolnila své naštvané rysy, které jsem jí způsobil já. Byl to tak smutná scenérie. Ležela na svém mrtvém těle. Musela z toho být tak vyděšená.

„Já věděl, že budeš tady,“ řekl jsem, když jsem se dostatečně vynadíval na její nenazlobený obličej. Takhle se musela tvářit za života… Ten srdcový obličej a čokoládové oči určitě braly klukům dech.

Lekla se a vyskočila do sedu. Hned na mě začala prskat, takže jsem musel se svojí životně důležitou zprávou počkat. Když všechno pochopila a poskládala si to v té své nehmotné hlavě, obličej se jí rozjasnil. Byl jsem rád, že už mi zase věří. Tím spánkem jsem to pokašlal, ale zpět bych to nevrátil. Ty hodiny klidu byly k nezaplacení.

„Nechápeš to, Bello? Ona tě může vrátit zpět,“ vysvětlil jsem jí a ani jsem nedokázal potlačit svoji radost. Ona se nevěřícně zamračila.

„Co to meleš?“ No, čekal jsem jinou reakci.

„Ty jsi duch a ona je čarodějka. Už chápeš?“

„Ne.“

„Kdybys nebyla mrtvá, tak ti zakroutím krkem!“ zavrčel jsem. Měl jsem takovou radost a ona mi řekne – co to meleš… To je celá Bella. „Sophie tě vrátí zpět do tvého těla!“ Rozhodil jsem rukama ve snaze jí to vysvětlit.

„To se mi nezdá.“ Bouchnul jsem se do čela a ozvala se hromová rána.

„A ty se mi zdáš!“ Natáhnul jsem ruce, aby mě za ně chytila. Váhavě to udělala. „Bello, budeš žít.“ Téměř jsem slyšel ty malá kolečka, jak se o sebe dřou a dávají si vše dohromady.

„Vážně?“ hlesla přidušeně.

„Přece jsem ti to slíbil.“ Slíbil jsem jí to, ale ona mi nevěřila. A to bylo jako malé plamínky, co olizovaly bolestivě moji kůži.

„Ona s tím souhlasí?“ pochybovala.

„Samozřejmě.“

„V tom případě – první, co udělám, bude to, že se převléknu,“ řekla tiše a já se rozesmál.

„Asi moc vonět nebudeš,“ souhlasil jsem a kývnul ke katafalku.

„Ty jsi ho zaplatil,“ utrousila lehce a s úsměvem. Vyskočil jsem na katafalk a ještě ve vzduchu natáhnul nohy před sebe. Dopadl jsem na černou mramorovou desku a seděl naproti Belle, která vypadala, že neví, jak se má tvářit.

„Bello, mě to opravdu moc mrzí,“ řekl jsem provinile.

„No, ještě jsem na to nezapomněla, ale už je to lepší,“ řekla a já zakroutil hlavou.

„Tohle nemyslím. Už jsem přišel na to, proč jsi tu zůstala.“ Vykulila oči a já se připravoval na to, že mě začne nenávidět.

„Je to moje vina.“ Bella vyprskla smíchy a mlátila pěstí do mramoru, jak se snažila vybít si svůj záchvat. „Nesměj se. Je to pravda. Všechno zkratovalo kvůli mně. Míchal jsem se do něčeho, do čeho jsem neměl.“

„Takže?“

„Podle mě, jsi zemřela rukou nadpřirozené bytosti. V těch knihách bylo napsáno, že v sobě máme obrovské množství energie, která se pak u těla drží a tím, že jsem se do toho přimíchal já, té nahromaděné energie bylo moc a všechno to bouchlo.“ Bella zírala bez výrazu. Ubíjelo mě to.

„Jak moc mě nenávidíš?“ Zakroutila překvapeně hlavou a vypadla ze svého transu.

„Proč bych tě měla nenávidět? Chtěl si mi zachránit život,“ řekla, ale mému svědomí to nepomohlo. „I když si nepamatuji, co bylo předtím, tak to asi byla nejhezčí věc, co pro mě kdy kdo udělal,“ dodala s překrásným úsměvem. Když se takhle usmála, všechno zářilo.

Až do brzkého rána jsme seděli na hřbitově a povídali si. Řekl jsem jí o legendě, která vyprávěla o zamilované čarodějce a o mé chvilkové naději na to, že bych znovu žil. Na to mi řekla, že jsem blázen, protože být upírem musí být super. Připomněl jsem jí, proč to super není a ona zvážněla.

„Edwarde, jsi upír. A co? Někdo je člověk, někdo pes a někdo prostě upír.“ Koukal jsem na ni s pozdviženým obočím.

„Tak to není moc dobrá úvaha.“

„Ale je. Dostal si dar. Važ si ho,“ doporučila mi a já otevřel pusu dokořán.

„Dar?“

„No a ne?“

„My tomu odborně říkáme prokletí.“

„A já vám odborně říkám pitomci. Jste nesmrtelností rozmazlení blbci, co nemají nic jiného na práci, než si stěžovat, jak je život nefér.“

„Tak to díky,“ řekl jsem uraženě.

„Snažím se jen říct, že jsi skvělý tak, jak jsi,“ zamumlala a slova se jí zadrhávala v krku. Tak to bylo to nejhezčí, co mi řekla. Kromě toho, když mi zírala první okamžik na zadek, ale tohle bylo mnohem lepší.

„Děkuju.“

„Nemáš zač.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 11. kapitola: