Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový měsíc tak trochu jinak - 5. kapitola

Tuhle kapitolku věnuji svým věrným - ať už novým nebo pravidelným - čtenářům. :)* Co se to děje s Bellou? Umře? A jaktože Charlie ví, co má přesně udělat? Doufám, že se někomu neudělá z téhle scény špatně a bude číst dál moji povídku. :D Tahle kapitola měla vyjít až příští týden, ale když jste tak nedočkaví, tak jsem vám tu radost prostě musela udělat. :D Takže si toho važte! :'D Jinak vám moc děkuju za komentáře… Moc mě potěšily. :) Příjemné počtení přeje Grace. ;)

13.04.2012 (08:00) • Grace • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2302×

 

Nový měsíc tak trochu jinak  

5. kapitola

 

Bolest přišla zase zpátky a já si přála, abych umřela, bylo to, jako když do vás bodá tisíce nožů, a je jim jedno kam. Z hrdla se mi dral takový jekot, že jsem se bála, abych neohluchla. Když jsem se zaposlouchala do hlasů, které vycházely od ostatních, bolest nebyla taková.

 

 

„Proč bych nemohl jít za ní? Držet ji za ruku, utěšovat ji. Copak nevidíte, jak trpí?!“ mluvil ten nejkrásnější hlas.

 

 

Jacob měl pravdu… Trpěla jsem, trpím a trpět budu. Svět ke mně nikdy nebyl spravedlivý. Dříve jsem byla přesvědčená, že Bůh nadělil každému z nás spravedlivý příděl neštěstí. Ale teď už tomu nevěřím. Mám tolik smůly, že by to normální člověk neunesl, ale já nejsem člověk… Teď už ne.

 

 

„Protože nevíme, jak ta přeměna probíhá. Mohla by se přeměnit a ublížit ti, Jacobe!!!“

 

 

„To mi je jedno! Hlavně, že budu u ní. Jestli to je naposledy, co ji uvidím živou, tak pro to udělám všechno!!!“ křičel Jacob na Charlieho.

 

 

Oba dva byli tak zoufalí. Báli se o mě. Ale já nechci, aby se o mě někdo bál… Ani nevíte, jak by se mi ulevilo, kdybych umřela. Avšak… To já nemůžu. Nemůžu tady nechat Charlieho s Jakem samotné. To bych nikdy nedopustila!

 

 

„Jacobe, ona neumře… Já vím, že jsou vzácní - tito vlkodlaci - a hrozí, že nepřežijí první přeměnu, ale Bella je silná… Ona přežije, Jacobe!!! Přežije!“ Dál už hlasy nemluvily, a tak se bolest zase vrátila tam, kde byla.

 

 

Zvíře, které se ve mně skrývalo, se dralo na povrch. Teď jsem ječela ze všech sil, protože ty křeče, ta bolest… Vlastně celé tělo mě tak neskutečně bolelo, že to snad ani nebylo možné. Přála jsem si umřít… Tak moc jsem si to přála. Nevím, jak jsem se dostala do sedu, ale seděla jsem a najednou - buch. Moje tělo vybuchlo. To není možné. Podívala jsem se na sebe a byla jsem sněhově bílá. Po celém mém těle jsem měla bílé, dlouhé chloupky. Místo rukou a nohou jsem měla tlapy… Na hlavě špičaté uši… A ocas? Já jsem vlk… Ne vlk, ale sněhově bílý vlkodlak.

 

 

Viděla a slyšela jsem úplně všechno. Šum listí javoru, drhnoucí o sebe, šepot peří, které si ptáci upravovali v korunách stromů, jejich třepetavý tlukot srdce, sotva patrný dupot mravenců, pochodujících za sebou v dlouhé řadě nahoru po kmenu nejbližšího stromu, vítr, prohánějící se skrz nechráněnou trávu, měl jiný zvuk – a malý potůček, se dnem posázeným kameny. Všechny tyhle zvuky mi přehlušilo šest srdcí. Bily neuvěřitelně rychle.

 

 

Podívala jsem se tam, kde se nacházela moje rodina, a nemohla uvěřit svým očím, byli vystrašení. Ze mě? A proč? Vždyť jsem to samý, jako kluci… Vlkodlak, akorát bílý.

 

 

„Je nádherná…,“ řekl Jacob a chtěl jít ke mně, ale Sam ho chytl za ruku. To se mi nelíbilo a tak jsem začala vrčet. Cože? Já vrčím?

 

 

„Pusť mě, Same… Vidíš už je proměněná, nic mi neudělá.“

 

 

„Tady není něco v pořádku. Nemá křídla,“ pošeptal Charlie. Já mám mít křídla?

 

 

„Asi je nemá mít. Třeba je má jenom někdo!“ vyštěkl Jacob na Sama a vytrhl mu svoji ruku.

 

 

Sam se na něj podíval. „Buď opatrný.“

 

 

Jacob kývl a rozešel se za mnou.

 

 

„Bello? Mám se proměnit?“ zeptal se, když byl asi pět metrů ode mě.

 

 

Jenom jsem zavrtěla hlavou. Nechci, aby se mu něco stalo. Najednou jsem se začala zmenšovat, až jsem stála jako člověk na nohou. Spadla jsem na zem, protože mě všechno bolelo. Cítila jsem se tak slabě. Jacob neváhal ani vteřinu a rozeběhl se ke mně.

 

 

„Bello, jak ti je? Nebolí tě něco?“ zeptal se.

 

 

„Ne... Jenom mě bolí celý tělo,“ usmála jsem se na něj a on mě objal.

 

 

Až teď jsem si uvědomila, že jsem nahá.

 

 

„Jacobe, jak to, že nemám oblečení?“ zakřičela jsem zděšeně. I když to jako jekot neznělo… Bylo to spíš takové zaskřehotání. Jacob se zasmál a dál mě drtil ve svém objetí.

 

 

Ach, ne! Zase jsem začala pištět, protože se bolest zase drala na povrch. Jacob mě okamžitě pustil.

 

 

„Bello, co se děje?! Bello!!!“ křičel.

 

 

Pomalu začal ustupovat, a pak se rozeběhl zpátky za ostatními. Neustále se otáčel a to zděšení v očích… Ten strach. Strach, že umřu!

 

 

Odpovědět jsem mu nemohla, protože to strašně bolelo. Moje záda, auuu. Prohnula jsem se jako kočka dopředu a křičela. Viděla jsem, jak se mi prodlužují a černají nehty, na rukou mi vystupovaly žíly… Měly barvu tmavě fialové až královsky modré. Cítila jsem, jak se mi prodlužují špičáky, a pak ta strašná bolest. Moje ruka, auuu… Ohnula se nepřirozeně nahoru, až mi v ní zakřupalo. Ječela jsem a cítila proud horkých slz, který mi až teď vytryskl, protože jsem si slíbila, že budu statečná… Že nebudu křičet! Ale tohle byl jenom začátek, cítila jsem to, jako by mi to už někdy někdo řekl. Ale kdo?

 

 

Ruka mi spadla zpátky na trávu a já se svalila na bok, protože to přešlo do nohy. Zvedla se mi, a pak jsem ucítila ostrou bolest ve stehně… Zlomila se mi stehenní kost, a to přímo uprostřed. Ucítila jsem horký proud královsky modré krve. Chytila jsem se za zlomeninu a snažila se krvácení zastavit, ale nešlo to. Asi mi kost přeřízla tepnu. Proč? Proč musím umřít zrovna takhle? Za co si to zasloužím? Myslela jsem, že to s Jacobem bude lepší, ale zatím to tak nevypadá. Zase ta bolest, jako by mě někdo vzal za zápěstí a zlomil ho. Pak už to šlo naráz. Žebra na pravé straně zakřupala, kotník, klíční kost.

 

 

Cítila jsem, jak my vytéká z úst a nosu proud krve. Takže já opravdu umřu? Vykrvácím? Už chápu, proč se o mě Jacob tolik bál… Věděl, že to nezvládnu. To proto ty pohledy. Loučili se se mnou. Otočila jsem se na bok, abych mohla krev vyplivnout. Ta nechutná pachuť rzi a soli. Zvedal se mi z toho všeho žaludek.

 

 

"Ne!!! Bello!" Jacob se chtěl rozeběhnout, ale kluci ho zastavili.

 

 

"Pusťte mě!!! Já ji nenechám umřít!!!" pral se s nimi dál.

 

 

"Vždyť už jí stejně nemůžeš pomoct! Nemáš jak!!!" zakřičel Sam.

 

 

Slzy mi zase přetekly přes spodní víčka a já je nechala. Nechtěla jsem se na to koukat. Převalila jsem se zpátky na záda a nechala, aby si zvíře uvnitř mně dělalo s mým tělem, co chtělo. Byla jsem tak otupělá… A najednou jsem pod sebou přestávala cítit půdu. Otočila jsem se a viděla, jak se vzdaluju od trávy… Byla výš a výš. Cítila jsem, jak mnou proudí energie, bylo to tak vzrušující.

 

 

Bolest najednou přestala.

 

 

Ucítila jsem tlak na hrudi, který mě postavil ve vzduchu, a pak jakoby ze mě všechna ta energie vybuchla. Celé moje tělo zářilo a začalo se točit dokola víc a víc. Normálně mi je z kolotočů špatně, ale tohle bylo jiné. Moje tělo bylo jiné, jako by mi nepatřilo! Všechno se mi rozmazalo do jedné protáhlé šmouhy, která měla barvu lesů, černého nebe bez hvězd a měsíčního světla. Už jste někdy viděli úplněk a černé nebe bez hvězd? Já teda ne. Když vtom jsem náhle zase uslyšela to trhání kůže a místo mě se tu vznášel vlkodlak s křídly.

 

 

Z místa, kde stáli ostatní, se ozývala slova úžasu: „Páni…“

 

 

Už jsem nezářila… Bylo takové ticho. Jako klid po boji. Začala jsem se snášet zpátky k zemi. Ve chvíli, kdy jsem pod sebou zase ucítila měkkou půdu, začala jsem se zmenšovat. Konečně ten tlak na celé moje tělo ustoupil a já se zhroutila na zem. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se nemohla ani zpátky posadit. Jacob se ke mně rozeběhl a vzal si mě do náruče.

 

 

„Bello!!! Bello!!! Jsi v pořádku?!“ rozkřičel se Jacob a vypadal, že se každou chvíli i rozbrečí.

 

 

Podívala jsem se na své nahé tělo a nemohla tomu uvěřit. Všechny zlomeniny, ať už otevřené a schované pod mojí kůží - byly pryč. Moje tělo vypadalo úplně jinak. Měla jsem větší a vytvarovanější prsa. Dokonce i celulitida byla pryč. Šáhla jsem si na vlasy a zjistila, že jsou o několik délek delší, než byly. Vsadila bych se, že je mám až po pas. Dokonce už ani nebyly zničené. Takové jsem si je vždycky přála mít. Při celém tomhle trapném prohlížení mě Jake neustále pozoroval.

 

 

„Myslím, že jo…,“ vydechla jsem údivem a podívala se mu do očí.

 

 

Do těch krásných hnědých očí, které se na mě dívaly s takovou láskou.  

 

 

„Vezmi Bellu k nám domů, Jacobe. Já budu ještě chvíli u vás,“ zavolal Charlie a Sam si ho vzal do náruče.

 

 

„Dobře,“ odpověděl Jake a nepřestával se mi dívat do očí.

 

 

Teď jsem si vzpomněla, že mi Jacob neodpověděl na otázku, a tak jsem se ho zeptala.

 

 

„Jaku, ještě jsi mi neodpověděl.“

 

 

On se začal nahlas smát a vypadalo to, že mu snad i vypadnu z náruče, ale naštěstí se uklidnil.

 

„To je normální když se proměníš, že se ti oblečení roztrhá na miliony kousků.“

 

Proč mě to nenapadlo dřív?

 

 

Zčervenala jsem a nezmohla jsem se na nic víc než na hloupou odpověď: „Aha.“

 

 

Jacob se rozeběhl do lesa a víc si už nepamatuju.

 

 

 

***

 

Otevřela jsem oči a všimla si, že jsem ve svém pokoji. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo to byla pravda, ale byla to nádhera. Představila jsem si své dokonalé tělo, vlasy, hlas, dokonce i Jacobův pohled.

 

 

Nechtěla jsem věřit tomu, že to byl jenom sen, a tak jsem utíkala do koupelny, abych se podívala do svého odrazu v zrcadle. Rozrazila jsem dveře a podívala se do zrcadla. No, a v téhle chvíli byste se u mě asi krve nedořezali. Takže to byla pravda? To snad není možný, já jsem DrakeWolf. Nadpřirozeně krásný vlkodlak s křídly. Začala jsem se točit dokolečka s rukama nad hlavou a byla šťastná jako nikdy jindy.  

 

 

„Bello? Ach, já se tak o tebe bál,“ vyrušil mě hlas z mého přemýšlení a než jsem se nadála, drtil mě Charlie ve svém objetí.

 

 

„Tati, já tomu pořád nemůžu uvěřit…“

 

 

„Já taky ne.“ Zatočil se se mnou dokolečka.

 

 

Ale počkat! Jak to, že Charlie přesně věděl, co má udělat? To je snad taky DrakeWolf? No, tím by se všechno vysvětlovalo.

 

 

„Tati, jak to, že jsi toho o mně tolik věděl?“

 

 

Charlie mě pustil ze svého objetí a začal chodit po koupelně sem a tam. Co to s ním, krucifix, je? Sledovala jsem ho pohledem.

 

 

„Tati? Řekni mi pravdu, tady něco nehraje.“ Založila jsem si ruce na prsou a čekala na vysvětlení.

 

 

Charlie ještě chvíli váhal, ale po chvíli spustil. Při těch slovech se pořád vyhýbal mému pohledu.

 

 

„Bello, je mi to tak líto, ale ty… ty nejsi naše…“

 

 

„Cože? Jak to myslíš, že nejsem vaše?“ Nedokázala jsem to pochopit.

 

 

Charlie se zastavil a podíval se mi zpříma do očí. „Jsi adoptovaná.“

 

 

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Grace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc tak trochu jinak - 5. kapitola:

Dokonalý!!! Super kapitolka! Těším se na další!!

Přidat komentář:

Nick:

Text: