Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový měsíc tak trochu jinak - 4. kapitola

07.04.2012 (11:15) • Grace • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1834×

Nový měsíc tak trochu jinak  

4. kapitola

Šok! To nemůže být pravda. Nesmí! Já Jacoba potřebuju… On ví, že to bez něj nezvládnu. A vůbec, proč mluví jako on? To se snad s Edwardem domluvili? Hned, jak jsem pomyslela na jeho jméno, ucítila jsem tu známou bolest… Na místě, kde kdysi dávno bývalo mé srdce.

„Jakeu, proč? To, co se včera stalo – nic nebylo, Jacobe! Nic!!!“

Ach jo, a už je to tu… Den, kdy mě opustil. Ty mokré kapky našly znova cestu po mém obličeji.

„Bello, mohlo by se ti něco stát… Jsem pro tebe moc nebezpečný. Nemůžeme se dál vídat.“

Bolest! Už jsem ji skoro nevnímala, i když se s každou vzpomínkou na Jacoba stupňovala. Cítila jsem se tak bezmocná.

Podíval se na mě a já uviděla, že se mu třesou ruce.

„Jeď domů, Bello. Já už se s tebou nemůžu stýkat."

Nechtěl mi ublížit, ale povedlo se mu to, a bolelo to nečekaně silně. V očích se mi zase sbíhaly slzy.

„Ty-y s-se… se mnou rozcházíš?"

Ta slova jsem zvolila úplně špatně, ale nepřišla jsem na lepší způsob, jak vyjádřit, na co se ptám. Koneckonců, to, co bylo mezi mnou a Jakem, bylo víc než nějaká školní láska. Silnější.

Hořce se zasmál štěkavým smíchem.

„To sotva. Kdyby to tak bylo, řekl bych: Zůstaňme přáteli. Ale nemůžu říct ani to."

„Jacobe… Proč? Sam ti nedovolí mít jiné přátele? Prosím tě, Jaku. Slíbil jsi mi to. Já tě potřebuju!"

Ta nicotná prázdnota mého života předtím - předtím, než mi do něj Jacob vnesl zdání toho, že má nějaký smysl - se vrátila a postavila se mi. Samota mě dusila v hrdle.

„Je mi to líto, Bello," odsekával Jacob každé slovo chladným hlasem, který jako by mu ani nepatřil.

Můj hlas přecházel v šepot.

„Je mi líto, že jsem nemohla… předtím… Přála bych si, abych dokázala změnit, co k tobě cítím, Jacobe." Byla jsem zoufalá. Napínala, natahovala jsem pravdu tak dalece, až byla zakřivená téměř do tvaru lži.

„Možná… Možná bych se mohla změnit," zašeptala jsem. „Možná, že kdybys mi dal trochu času… Jenom mě teď neopouštěj, Jakeu. To neunesu."

Jeho obličej přešel ve vteřině od hněvu k hrozné bolesti. Jedna třesoucí se ruka se ke mně natáhla. A já ji chytila. Bylo to tak uklidňující. Ale pravda byla horší. Byla horší v tom, že jsem tohohle úžasného, hodného, milého kluka musela opustit.

„Ne. To si nesmíš myslet, Bello, prosím tě. Nedávej si to za vinu, nesmíš si myslet, že je to tvoje vina. Za tohle všechno můžu jenom já. Přísahám, o tebe tu vůbec nejde."

„O tebe nejde, jde o mě," zašeptala jsem, „jen jsem to nevěděla."

„Myslím to vážně, Bello. Já nejsem…" Přemáhal se a jeho hlas byl ještě chraptivější, jak se snažil ovládnout své emoce. Jeho oči byly zmučené.

„Nejsem dost dobrý, abych byl tvůj přítel, nebo cokoliv jiného. Už nejsem takový, jaký jsem býval dřív. Nejsem… člověk."

„Cože?" Zírala jsem na něj, zmatená a zděšená.

„Co to říkáš? Jsi mnohem lepší než já, Jakeu. Ty jsi dobrý! Kdo ti řekl, že nejsi? Sam? To je ošklivá lež, Jacobe! Nedovol mu, aby ti tohle říkal!" rozkřikla jsem se najednou.

Jacobův obličej se zatvrdil, zlhostejněl a vytrhl mi ruku z mého sevření.

„Nikdo mi nic říkat nemusel. Já vím, co jsem."

Jacob přede mnou zuřil, třásl se hněvem. Skoro jsem ho neviděla, jak se třásl.

„Jsi můj přítel, to jsi! Jakeu - tohle mi nedělej!"

Ustupoval ode mě.

„Je mi to líto, Bello," zamumlal zlomeně.

 „Jakeu, já tě potřebuju, neděj to, co mi udělal on. Prosím.“

Natáhla jsem ruku jeho směrem a postoupila jsem k němu s rozevřenou náručí.

Přikrčil se a zvedl ruce jako štít.

 „Nesahej na mě," zašeptal.

To už jsem nevydržela a spadla na zem. Ta díra v mé hrudi byla nesnesitelná.

 „Bello!!!“ volal za mnou Charlie.

Charlie asi stál za oknem a pozoroval nás, jinak by to ani nevěděl.

„Co jsi jí udělal, Jacobe?!“

Charlie byl už u mě a zvedal mě z mokré země. Až teď jsem si uvědomila, že prší.

„Charlie, my už nemůžeme být kamarádi,“ řekl tiše Jacob.

Není to tak zlé! Není to tak zlé! Moje mysl se mě snažila uklidnit. Byla to pravda. Tohle nebylo tak zlé. Tohle pro mě nebyl konec světa, tentokrát ne. Tohle byl jenom konec té trochy klidu, který mi zbyl. To bylo všechno.

Není to tak zlé, souhlasila jsem, a pak jsem dodala, ale je to dost zlé.

Myslela jsem si, že Jake léčí tu díru ve mně – nebo ji alespoň ucpává, drží ji, aby mě tolik nebolela. Mýlila jsem se. On jenom hloubil svou vlastní, takže jsem teď byla děravá jako ementál. Divila jsem se, proč se nerozpadnu na kusy.

Ucítila jsem strašnou bolest na místě, kde jsem měla srdce, a v hlavě. Bylo to, jako kdyby vás bodali na jedno a to samé místo pořád a pořád. Ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem prostě musela zakřičet.

„Aaauuu, aaauuu!!!“

Začala jsem se svíjet v křečích. Křičela jsem z plných plic, ale bolest nepovolovala. Spíš se víc a víc stupňovala. Nevnímala jsem nic, jenom tu bolest. Bolest, kterou jsem ještě nikdy necítila.

Ucítila jsem pod sebou měkký gauč. Ani nevím, kdy mě přenesli.

 „Bello, ach ne. Jacobe, proč si to udělal?!“

Charlie doslova křičel. Zoufalství v jeho hlase bylo strašné. Zněl, jakoby o mě měl přijít. Ale proč?

„Protože jsem vlkodlak!!!“ zařval na něj Jacob. Uvědomila jsem si, že mám zavřené oči, tak jsem je zase otevřela. Bolest najednou ustoupila a já se mohla posadit.

„Jacobe, proč si mu to řekl?“ zašeptala jsem a dala si hlavu do dlaní.

„To nevadí, Bello, já už to vím dlouho, že tady v La Push jsou vlkodlaci. Billy mi to v pokoji potvrdil,“ řekl Charlie a přitom si klekl vedle mě.

„Jak to, že to víš?“ spustil Jacob.

Ta bolest se zase drala na povrch. Začala jsem zase ječet a svíjet se. Dopadla jsem tvrdě zpátky do gauče a moje celé tělo se ohýbalo v nepřirozené poloze.

„Billy, co je s ní?“ ptal se Jacob a stoupnul si vedle mě.

„Billy, je dneska úplněk?“ zeptal se Charlie a rozbrečel se.

Zase ten nepříjemný jekot si mi dral z úst. „Ano, Charlie, a vím, co to znamená,“ posmutněl Billy a podíval se z okna na úplněk. „Řekne mi už někdo krucinál, co se tu děje?!“ zakřičel Jakob.

Charlie se otočil zpátky na Jacoba a zahleděl se mu do očí.

„Bella se mění v DrakeWolfa a zabije ji to, jestli ji neodneseš na místo, kde dopadá nejvíce měsíčního světla,“ promluvil Charlie.

Už jsme nebyli v domku jen my čtyři, ale přiběhli i kluci, takže nás tu bylo devět. Jacob ani chvíli nezaváhal a vzal si mě do náruče.

„Odvedu ji na louku v lese.“

„My půjdeme s tebou,“ řekl Charlie a šel za námi.

„Quile, zůstaň tu, prosím, s tátou,“ řekl ještě Jacob a rozeběhl se.

Charlieho vzal Sam a běžel za námi.

„Jakeu, není to tvoje vina. Ty bolesti jsem měla, už když odešel on. To ty jsi mi pomohl,“ řekla jsem Jacobovi a zase začala křičet. Jacob ještě víc zrychlil.

„Bello, je to moje vina, kdybych ti neřekl, že už nebudeme…“ Dala jsem mu prst na rty.

On se na mě podíval a já se na něj usmála.

„Není, ale stejně na tohle jednou muselo dojít.“

Jacob zastavil a zavolal na Charlieho: „Co teď?“ Přitom se mi pořád díval do očí. Bolest jsem už necítila. Bylo to tak  zvláštní.

Sam Charlieho postavil na nohy a Charlie řekl: „Polož ji a pojď sem k nám, mohla by ti ublížit.“

Jacob se na něj nesouhlasně podíval, ale položil mě.

„Bello, slib mi, že se ti nic nestane.“

„Neboj,“ řekla jsem a on mě pohladil po vlasech.

Pak si stoupnul a rozešel se za ostatníma.

Autor: Grace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc tak trochu jinak - 4. kapitola: