Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový měsíc tak trochu jinak - 6. kapitola

AliceGreene


Nový měsíc tak trochu jinak - 6. kapitolaV šesté kapitolce se dozvíte, jestli si opravdu Charlie dělá srandu, ale jestli ne… Jestli ne, tak kdo jsou Bellini rodiče? Bude pro ni proměna pořád tolik bolestná? A co Jacob? Budou zase nejlepší kamarádi? Mnoho otázek a žádná odpověď. Mělo by se zveřejnit více dílů za sebou, protože tento víkend jedu na tábor a hned z něj na dovolenou. Takže doufám, že to nějak vyjde a povídku už budu mít z krku. Ano, dobře čtete. Povídka se blíží ke konci a já doufám, že vás nezklamu. Příjemné počtení přeje Grace. ;)

Nový měsíc tak trochu jinak  

 

6. kapitola

„Řekni, že to není pravda, tati. Že tohle byl jenom hloupý žert, abys mě rozesmál?!“


Čekala jsem, ale Charlie se ani nepohnul. Cítila jsem, jak se mi hromadí slzy v očích, aby ve správnou chvíli mohly přetéct oční víčka.


„Tati?“ zeptala jsem se znova… Teď už s panikou v hlase.


Hledala jsem alespoň malý náznak toho, že tohle byl jenom hloupý vtip, který Charlieho napadl, aby mě rozesmál. Ale spletla jsem se… Nic z toho, co jsem vidět chtěla, jsem neviděla. V jeho obličeji se nacházely jenom dva pocity, a to smutek a bolest.


Charlie pokýval hlavou nahoru a dolů.


„Tvoje matka nám tě položila před dveře v košíku a utekla. Nechala v něm dopis, že jsi potomek DrakeWolfů a co se stane, jestli tě neodneseme toho osudného dne na měsíční světlo. Napsala nám i adresu, kdyby ses chtěla vrátit, nebo si aspoň vyslechnout celý jejich příběh.“


„Proč jste mi to neřekli?!“ Ucítila jsem mokré kapky na tvářích.


„Protože jsme se báli, že tě ztratíme. Čekali jsme, až budeš větší…“ Charlie nevěděl, co mi má dál říct, a tak jeho slova vyzněla do ztracena.


Tak tohle je moc. Já hloupá jsem si myslela, že bude Charlie taky DrakeWolf. Představovala jsem si, že bychom spolu se smečkou běhali po lesích a bylo všechno tak, jak má být. Že už nebudu mít tolik smůly, co jsem měla doteď. Ale zase jsem se, jako vždycky, spletla.


Celé moje tělo ovládly vzlyky. Charlie mě objal, ale já jsem se mu vytrhla. Naposledy jsem se na něj podívala a pak utíkala pryč z domu. Za mnou se ozýval Charlieho hlas: „Bello nedělej to!!! Neutíkej!!! Prosím tě, vrať se! Bello…“ Postupně se hlas vytrácel.


Utíkala jsem za dům do lesa. Celé moje tělo se třáslo, až nakonec vybuchlo. Všimla jsem si, že nemám křídla, ale to mi teď bylo jedno. Chtěla jsem se odsud dostat, než Charlie něco řekne smečce.


Po dlouhém běhu, který mě vůbec nenamáhal, jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, kam běžím. Celou dobu jsem běhala po lesích s bílou srstí, takže asi tak nenápadná nebudu. Když jsem před sebou spatřila hory s bílou pokrývkou, tak mě napadlo, že jsem musela utíkat na sever a na severu je Aljaška. Ztratit se jako vlkodlak ani nejde, protože teď přemýšlíte jako zvíře. Začalo se stmívat a můj první den na útěku jsem měla za sebou. Lehla jsem si vedle stromu a usnula. Zdál se mi sen… Byla jsem u Cullenů a slavili jsme mé osmnácté narozeniny.


Je čas rozbalit dárky," prohlásila Alice. Vzala mě chladnou rukou za loket a táhla mě ke stolu s dortem a blýskavými balíčky.


 Nasadila jsem nejlepší mučednický výraz, jaký jsem svedla.

 Alice, vím jistě, že jsem ti říkala, že nic nechci!"

 Ale já jsem tě neposlechla," přerušila mě sebevědomě. „Otevři to." Vzala mi z rukou fotoaparát a místo něj mi strčila velkou stříbrnou krabici.

 Krabice byla tak lehká, jako by byla prázdná. Nahoře byl lísteček, na kterém stálo, že je to dárek od Emmetta, Rosalie a Jaspera. Celá nesvá jsem strhla papír a zírala na krabici, která se skrývala pod ním.

Byla to asi nějaká elektronika, v názvu to mělo spoustu číslic. Otevřela jsem krabici s nadějí, že budu moudřejší. Ale krabice opravdu byla prázdná.

„Ehm… děkuju."

Rosalie se neubránila úsměvu. Jasper se zasmál. „Je to stereo do tvého náklaďáčku," vysvětlil.

Emmett ho právě instaluje, abys nám ho nemohla vrátit."

 Alice byla přede mnou vždycky o krok napřed.

„Děkuju, Jaspere, děkuju, Rosalie," řekla jsem jim a usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Edwardovy stížnosti ohledně mého autorádia dnes odpoledne - všechno to bylo samozřejmě předem domluvené. „Děkuju, Emmette!" zavolala jsem hlasitěji.

Zaslechla jsem jeho ohlušující smích z auta a také jsem se neubránila smíchu.

„Teď otevři dárek ode mě a od Edwarda," nabádala mě Alice a hlas jí přeskakoval vzrušením. Držela v ruce malý, plochý, čtverhranný balíček.

Otočila jsem se, abych po Edwardovi šlehla baziliščím pohledem. „Něco jsi mi slíbil."

Než jsem mohla odpovědět, vpadl Emmett do dveří. „Právě včas!" zavýskl. Natlačil se vedle Jaspera, který se také posunul blíž než obvykle, aby dobře viděl.

„Neutratil jsem ani halíř," ujistil mě Edward. Smetl mi pramen vlasů z obličeje, až se mi kůže pod jeho dotykem zachvěla.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k Alici. „Tak mi to podej," vzdychla jsem.

Emmett se radostně zachechtal.

Vzala jsem balíček a střelila očima po Edwardovi; přitom jsem strčila prst pod okraj papíru a škubla jsem pod páskou.

Sakra," zamručela jsem, když mě papír řízl do prstu. Vytáhla jsem prst, abych se podívala, jakou škodu to napáchalo. V drobné rance se perlila jediná kapka krve.

Pak se všechno seběhlo hrozně rychle.

Edward se na mě vrhl a prokousnul mi tepnu na krku.


„Nééé!!!“ vymrštila jsem se do sedu.


Po tvářích se mi zase kutálely ty mokré kapky. Rychle jsem je setřela a všimla si, že je už ráno. Vstala jsem a nemohla uvěřit vlastním očím, byla jsem člověk, ale co bylo ještě lepší…. Měla jsem oblečení.


Pořádně jsem se prohlídla a nemohla tomu uvěřit. Jak to, že mám oblečení? Vždyť mi to Jacob říkal. „Je to normální, když se proměníš, že se ti oblečení roztrhá na miliony kousků.“  Tak jak to, že ho mám teď na sobě?


Dost otázek!!! Nikdy jsem nebyla v horách a nikdy jsem nebyla na Aljašce. To se přece musí nějak prozkoumat, ne? Rozeběhla jsem se jako člověk tou největší rychlostí do hor.


Míjela jsem podivný keřík, když jsem najednou uslyšela hlásek...


„No, že se nestydíš tady běhat takhle bez křídel!“


Zastavila jsem se a otočila dokolečka, ale nikoho jsem neviděla.


„A ještě k tomu mě nevidíš, no, je tohle možný?! To tě vaši doma nenaučili, že přehlížet trpaslíky se nesmí?! Počkej, až to řeknu panu králi, ten ti dá!!!“ křičel na mě ten srandovní hlásek.


Trpaslík? Podívala jsem se k tomu keři a uviděla ho. Stál tam v červené čepičce se zkříženýma rukama a zlobou v očích. Ale po chvilince se jeho obličej změnil v překvapení.


„Princezno Sněhurko…,“ zašeptal v úžasu.


Cože?! Jaká princezna a ještě k tomu Sněhurka?


„Vy to nevíte?!“ popošel ke mně, ale pořád se mi díval do očí.


Ty mě slyšíš?


„Ano…“ Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou.


A jak se tedy jmenuješ?


„Arthur.“


 Jak to, že to o mně víš? Vycenila jsem na něj zuby a varovně zavrčela. A vůbec, proč bych měla běhat po lese s křídly, když je nepotřebuju?


„To je dlouhý příběh…,“ podíval se na zasněžené hory.


Přeměnila jsem se, protože mě tohle dorozumívání nebavilo, a posadila se.


„Mně to nevadí… Jen mi prosím říkej pravdu.“


„Já vždycky říkám pravdu!“ zazubil se na mě a posadil se vedle mě.


„V Království Sněhu se oslavovalo narození malé princezny Marie. Král Thomas s královnou Madeline se všude chlubili princeznou Marií, dokonce i sedmi trpaslíkům ji ukázali, které si princezna moc zamilovala. Trpaslíci malou Marii hodně rozmazlovali a jednou, když se vezla v kočárku, začalo sněžit. Trpaslíci chtěli kočárek otočit a odvést malou princeznu zpátky na hrad, ale uslyšeli smích. Vycházel z princeznina kočárku. Trpaslíci se podívali na malou princeznu, která se usmívala od ucha k uchu na padající vločky. Jedna neposedná vločka jí dopadla na tvářičku a Marie se znovu zasmála. Trpaslíci tomu nemohli uvěřit. Tak malá a už se smála. Proto trpaslíci princezně Marii začali říkat Sněhurka. Nikdo v království si neuměl představit život bez Sněhurky, ale když se upíři dozvěděli o existenci malé nástupkyně, chtěli jí zabít. Proto královně Madeline nezbývalo nic jiného, než odnést malou Sněhurku z království. V noci napsala dopis:

 

Drazí Swanovi,

Prosím vás, postarejte se o mou dcerku Marii. Bohužel v mém nadpřirozeném světě už pro ni není bezpečno -  chtějí ji zabít upíři, protože je budoucí královna Království Sněhu. Je jí půl roku a má strašně ráda sníh. Až dosáhne svých sedmnácti let, přemění se při úplňku v DrakeWolfa – vlkodlaka s křídly. A tak vás prosím, tito vlkodlaci jsou vzácní a mohou při přeměně zemřít, pokud ji neodnesete na měsíční světlo. Bude procházet velkými bolestmi, ale musíte si dát pozor, aby vás nezranila, mohla by vás i zabít. Takže by bylo lepší, kdybyste se někam schovali. Tady vám napíšu adresu našeho království…

Království Sněhu

111 99 Aljaška

 Samozřejmě nechci, aby se po přeměně vrátila a měla nás za své rodiče. Jen mi na ni, prosím, dejte pozor.

                                                                               Královna Madeline Elizabeth White

   


Po cestě zpátky přemýšlela, co říct ostatním, aby nevyzradila, kam Sněhurku odnesla, a tak vymyslela, že Sněhurku unesli. Král nechal prohledat celé království a okolí, ale Sněhurka nikde.


Všem se po Sněhurce moc stýskalo, a proto je od té doby v království podivné ticho. Jako by tam nikdo nebyl, jakoby království Sněhu nikdy neexistovalo a taky, že ano. Když království opustilo sedm trpaslíků, hrad zmizel. Už ho nikdy nikdo neviděl společně se všemi, co tam zůstali…,“ zašeptal.


„Jste jediný DrakeWolf, který může království najít, a proto musíte běhat ve vlčí podobě s křídly, jinak by vás mohl někdo napadnout a ublížit vám,“ říkal s důrazem.


Cítila jsem, jak mi putují slzy po tvářích, a tak jsem je se vztekem setřela a postavila se. Arthur se okamžitě postavil.


„Princezno, promiňte… Nechtěl jsem vám ublížit.“ Padl na kolena a začal se klanět.


„Arthure, prosím tě, nech toho… já už musím jít… je toho na mě moc…“ Dívala jsem se na něj, jak se pomalu zvedá.


„A nechcete vidět i ostatní trpaslíky?“ udělal na mě psí očička. „Oni by mi to potom vyčítali. A musel bych sníst zase tu hnusnou polévku od Alberta,“ zašklebil se.


Zasmála jsem se.


„Tak dobře, ale jenom na chvíli. Musím se včas vrátit domů, aby o mě neměli strach.“ Usmívala jsem se.


„Jupííí!!!“ povyskočil.


Strčil si dva prsty do pusy a hvízdnul. Popoběhl a stoupl si vedle mě. Dívali jsme se na ten podivně tvarovaný keřík a čekali. Za chvilku už jsem slyšela tlumené nadávky. Dvě malé ručičky roztáhly keř do stran a vyšel o trošku větší trpaslík než Arthur. Měl modrou čepičku a zástěru okolo pasu. Byl tak komický.


Rozhazoval ruce okolo sebe a kroutil hlavou nevěřícně.


„Sakra, Arthure! To mě musíš vždycky volat v tu nejnevhodnější chvíli?! A vůbec, koho si to sem přitáhl?! Ty si snad nepamatuješ sedm pravidel, které jsme si určili?! Mám ti je snad zopakovat!!!“ zpražil mě pohledem.


Drsnej trpaslík. Kdybych byla menší, asi bych se ho i bála.


Za chvilku vylezli i ostatní trpaslíci. A věřte tomu nebo ne, stálo přede mnou šest neposedných, různě oblečených trpaslíků, s rozzlobenými výrazy.


„Tak, bando, představuji vám princeznu Isabellu Marii Swan White, aneb naši Sněhurku,“ zazubil se Artur a hrdě se napřímil.


Všichni vyvalili oči až na jednoho. Byl to ten v té modré čepičce a zástěře.


„To ti nevěřím,“ ukázal na něj. „Jak mám vědět, že tohle je naše princezna a néé nějaká jiná holka?“


„To ti klidně můžu dokázat.“ Otočil se na mě. „Princezno, mohl bych vás o něco požádat?“


„Ale jistě…,“ zasmála jsem se.


„Přeměnila byste se?“


Ale co když nebudu mít křídla?


„Budete,“ mrkl na mě.


Jen, co jsem pomyslela na své vlčí tělo, už jsem stála na čtyřech tlapkách a dívala se na vyděšených šest trpaslíků.


„Odpusťte princezno,“ padl na kolena trpaslík se zástěrou a začal se klanět.


Proměnila jsem se zpátky.


„Odpouštím ti,“ usmála jsem se na něj. „A jak se vůbec jmenujete?“


„Já jsem Albert,“ řekl trpaslík se zástěrou.


„Peter.“ Trpaslík v montérkách a hnědou čepičkou.


„Walter.“ Trpaslík s lopatou, zelená čepička.


„Oliver.“ Montérky, žlutá.


„Luke.“ Rybářská síť, oranžová.


„Jack.“ Lucerna, černá.


„Těší mě.“


Všichni ke mně doběhli a začali se mě vyptávat: „Kde jste se tu vzala? Proč jste u nás nezůstala? U koho jste byla? Chcete ukázat náš domeček? Najdete království? Zazpívá-“


„Kluci, tak dost!!! Princezna pospíchá domů, takže ji nechte, ať se sama rozhodne, jestli tady s námi ještě chvíli zůstane.“


Arthur má pravdu. Slunce už je v půli cesty a já ani neznám cestu zpět. Třeba je ještě někdy navštívím. A musím najít to království, spolu s mými rodiči. Ach, to je zase práce.


„Ráda jsem vás poznala, ale já už opravdu budu muset jít. Takže se mějte hezky a já vás zase někdy navštívím.“


„Ach jo… Tak na shledanou,“ vzdychli všichni.


Tomu jsem se ještě jednou zasmála a zamávala jim. Rozeběhla jsem se k horám. Ani nevím proč, ale něco mě tam táhlo.



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc tak trochu jinak - 6. kapitola:

 1
7. Lucka
09.07.2012 [20:37]

tak to je něco. Bella a sněhurka s trpaslíky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Skvělé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. reneesmecarliecullen
09.07.2012 [18:39]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Ceola
09.07.2012 [18:37]

Jupííí! Další díl....já se nemohla dočkat! Kdy bude další?! :)) Doufám, že brzo! :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Ell
09.07.2012 [18:18]

skvely ! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. mona
09.07.2012 [17:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. nikca289
09.07.2012 [17:49]

super kapca Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. martty555
09.07.2012 [17:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!