Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezvratný Osud - 2. kapitola

25.01.2012 (12:30) • Gwendolin • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1520×

2. kapitola

Isabella M. Swan - Blacková:

Vzbudily mě dešťové kapky bijící do oken. Vlastně to nebylo jediné, co mě vzbudilo. Do ložnice se linula příjemná vůně opékané slaniny a vajec. Ještě napůl rozespalá jsem si šla obléknout jeden ze svých kostýmků. Vzpomněla jsem si na Alice a nutilo mě to přemýšlet, co by řekla, kdyby mě teď viděla. Asi by se divila, jak moc se můj vkus změnil. Sevřela jsem v ruce přívěšek křišťálového srdce, zavřela jsem unavené oči a vzpomínala na časy, které jsem prožila s Edwardem. Otevřela jsem oči a musela se usmát při pohledu do zrcadla. Vždycky jsem na to zapomínala. Ze zrcadla se na mě usmívala má tvář z období mých devatenáctých let. Povzdechla jsem si a změnila se opět na tu postarší ženu a úspěšnou kantorku. Rozhodla jsem se jít nasnídat. V kuchyni jsem objevila svého milovaného manžela, jak - oblečený pouze do půl těla - připravoval snídani. Ježíši, jak mě strašně přitahuje ta jeho svalnatá hruď. Konečně si všimnul mé přítomnosti, odložil pánev a šel mě obejmout. Samozřejmě k objetí přidal polibek.

„Dobré ráno, Jaku,“ popřála jsem mu a znovu ho políbila.

„Jak ses vyspala, Bells?“ otázal se. Tiskl si mě ještě pevněji k tělu.

„Nechtěli byste si to nechat na jindy? Nechci kvůli vašemu srdcervoucímu vítání přijít hned druhý den pozdě do školy. Nebo to už se loučíte?“ připomněla se nám naše jediná dcera, která seděla u stolu. Zřejmě jsme si jejího příchodu ani nevšimli.

„Sarah!“ ozval se z chodby rozzlobený hlas dědečka Billyho. „Nesmíš být na rodiče tak drzá. Nech je užít si vzájemné lásky. Jednou to pochopíš.“

„Ale, dědo, to rodičům nestačí, když si vzájemnou lásku dopřávají skoro každou noc?“ zeptala se naoko nevinně Sarah.

„Má milovaná Sarah,“ oslovil ji Billy jako už mockrát, „časem pochopíš, co tvoje maminka znamená pro tvého tatínka.“

A po chvíli tiše dodal: „Jak rád bych byl, abys to nezažila.“

S úsměvem jsem pozorovala jejich spor. Nakonec jsem se rozhodla zakročit.

„Sarah, jestli si se nasnídala, měli bychom jet. Vždyť víš, musím ještě něco zařídit,“ upozornila jsem ji.

„Máš pravdu, mami.“ Odložila talíř, šla se obout a vzít si kabát.

„Hodně štěstí, dítě,“ popřál jí Billy.

„Děkuji, dědečku, a ahoj. Ahoj tati. Mami, čekám v autě, abyste se mohli s taťkou rozloučit.“ A už upalovala ven.

„Sarah, vrať se!“ To už ani Jake nevydržel.

Tak tohle je moje skvělá rodina, i když… No nic, na přemýšlení nemám stejně čas.

Rozloučila jsem se s Jacobem a jen tak ze zvyku jsem zavolala na Billyho, zda něco nechce přivést.

Místo obvyklého „ne" řekl: „Bello, prosím tě, nezapomeň koupit koření na ryby, už ho tu moc není. Snad to bude stačit na dnešní večeři a připomenutí tvého táty Charlieho. Jak je to už dlouho? Třicet devět let? Ten čas ale…“

Stekla mi po tváři slza vzpomínek a výčitek. Dál jsem Billyho nemohla poslouchat.

„Bells, neboj,“ promluvil ke mně Jacob a tiskl si mě pevně k tělu.

„Musím jít, Jaku, nebo si Sarah neodpustí další poznámky na naši lásku,“ připomněla jsem mu a vymanila se mu z objetí. Šla jsem nastartovat auto. Sarah si všimla slz, ale neptala se. Vyjela jsem z příjezdové cesty a jela ke svému starému domovu, kde žila část mého já. Má prvorozená dcera. Dcera mého milovaného upíra.

„Mami, už jsme tady,“ upozornila mě Sarah a dodala, „mám dojít pro Nessie?“

Nečekala na mou odpověď a vyběhla z auta. Vůbec jsem nedokázala pochopit, jak mě mohly obě přemluvit, abych je přihlásila do školy. U Sarah jsem to nechápala, protože chodila do školy v rezervaci. Hrozně se bojím, aby se v ní nespustil vlčí gen, a zvlášť ve škole. U Renesmé se bojím mnohem víc, jelikož je dcera upíra. Bojím se, aby nedostala uprostřed hodiny žízeň a…  Snad jí čtyřicet let stačilo k tomu, aby se ovládla. Ještě, že Jake neví o její existenci, určitě by reagoval trochu přehnaně. Velice mě překvapilo, jak se mají obě dívky rády. Dvě ztělesněné bohyně protikladů, oheň a led. Navzájem se dobírají, jak si navzájem obě smrdí, ale navzájem si vyměňovaly názory ohledně jejich vzhledu. Na začátku prázdnin jsem oběma řekla, že jsou sestry. Bála jsem se, aby si navzájem neublížily, už jenom proto, jaké měly otce - dva doživotní nepřátele.

Konečně se obě objevily ve dveřích domu. Obě tak půvabné a krásné, jako není žádná lidská žena. Možná i krásnější než Rosalie, a to je co říct. Nastoupily a my mohly jet do školy.

Na parkovišti jsem své autíčko zaparkovala na poslední volné místo. Vedle nádherného stříbrného Volva. Ta nablýskaná kára ve mně vyvolala nával vzpomínek.

„Mami, je ti dobře?“ staraly se mé dcery.

„Ale jo. Tak už běžte a užijte si to,“ popřála jsem jim a ještě pár minut seděla v autě, než jsem odešla do sborovny. První hodinu jsem stejně neučila, druhou hodinu bych měla učit Nessie biologii. Třetí, čtvrtou a pátou mám učit chemii. Šestou odučit ještě ve třídě, kde je Sarah, potom ještě odučit třeťáky biologii a jet domů…

„Dobré ráno, Bello,“ zdravili mě mí kolegové a kolegyně.

„Dobré,“ odpověděla jsem.

Šla jsem se posadit ke svému stolečku. Chtěla jsem si přečíst noviny.

Deník Forks.

Dnes by se měla v každé domácnosti zapálit svíčka, jako památka na zesnulé při velkých povodních před třiceti devíti lety…

Dál jsem nemohla číst, tak jsem přeskočila na další článek:

Bojíte se o sebe a o své děti? Už nemusíte, do naší skromné nemocnice zavítal velmi nadaný a velice talentovaný doktor. Už se nemusíte bát, že se po operaci žaludku neprobudíte z narkózy. S tímto lékařem už se nemusíme ničeho bát. Dnes se na přivítání nového lékaře Carlislea Cullena a jeho rodiny uspořádá večírek. Začátek v 19:35. Přijďte včas…

Dál už jsem nečetla, protože jsem - zaprvé - spadla ze židle a - zadruhé - už jsem ani nechtěla. Pomalu jsem se sesbírala ze země a znovu si sedla ke stolu. To není možné, nebo snad jo? Přece se jen tak nevrátili?

Musela jsem jít učit. Vše bylo při starém. Nic nenaznačovalo jejich návrat. Učila jsem jako vždycky, přednášela jsem automaticky naučené citáty a podobné věci. Nikdo na mně nemohl poznat, že se se mnou něco děje. Nikdo to nepoznal, až na Nessie. Nastal čas odučit poslední hodinu biologie a pak už se budu moct zhroutit do Jacobovy náruče. Ten mi pomůže se vzpamatovat. V noci mi krásně vynahradí tu hrůzu, co jsem zažila, když jsem držela Charlieho mrtvé tělo v náruči. Už abych byla u svého Jacoba, abych se mohla dotýkat jeho krásné, svalnaté, snědé hrudi…

Vešla jsem do třídy. Při cestě ke katedře jsem studentům naznačila, ať se posadí. Spočítala jsem žáky a zapsala do třídnice, že nikdo nechyběl. Znovu jsem vzhlédla od třídnice a přejela očima nadšené obličeje. Překvapilo mě, že Sarah sedí na stejném místě, kde jsem seděla kdysi i já. Ale pak jsem se pohledem chtěla věnovat jejímu sousedovi. Málem jsem dnes ze židle spadla znovu. Na místě, kde před čtyřiceti lety sedával můj milovaný upír, seděl on. Stále tak půvabný, krásný, nepoznamenaný časem, prostě on. Mé oči se nekonečně dlouho po takové dlouhé době mohly opět topit v těch jeho topazových očích. Vrátil se. Našel to kamenné srdce na naší louce? Otevřel dopis, který jsem mu poslala? Ví, že máme dceru? Ví, že jsem vdaná? Miluje mě stále? V jeho očích se odrážela má poslední otázka. Chtěla jsem znovu cítit jeho ledové rty na svých a…

„Edwarde?“ Neslyšně jsem vyslovila jeho jméno.

Vstala jsem od katedry a začala přednášet o vlastnostech buněk. Čas se vlekl neuvěřitelně pomalu. Konečně zvonění ukončilo mé trápení. Odešla jsem z učebny, ani se neohlédla. Šla jsem připravit pro třeťáky laboratorní práci. Musela jsem odnosit spousty potřebných věcí do třídy. Když jsem si rovnala vzorky na katedře, všimla jsem si dvou nepřehlédnutelných osob. Dívky a chlapce. Okamžitě jsem pochopila, co jsou zač. Zrovna jsem zachytila dívčin pohled a viděla, jak šťouchá do toho svalnatého chlapce loktem.

Tichým, melodickým hlasem, který by normální člověk neslyšel, řekla: „Emmette, podívej se na tu profesorku. Nepřipomíná ti náhodou naši milovanou Bellu?“

Emmett zvedl hlavu a upřeně se na mě podíval. Po chvilce se usmál a prohlásil: „Konečně zase bude sranda. Jen si představ, Rose, jak musel reagovat Edward, když ji viděl. Haha.“

A už se ke mně hrnuli, jestli náhodou nepotřebuji pomoct. Tahle hodina proběhla ze všech nejlíp a já, Emmett a Rosalie jsme ji prožili se smíchem. Nejlepší však bylo, že jsme s Rose zakopaly válečnou sekeru -samozřejmě, ne doslova.

Že by přece Emmett měl pravdu, a tenhle rok byl opravdu plný radosti a smíchu?

Až doma jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla na to koření na ryby.

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Gwendolin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezvratný Osud - 2. kapitola: