Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 19. kapitola

30.06.2016 (14:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1947×

19. kapitola

(pohled Belly)

„Ahoj,“ pozdravila jsem nejistě.

„Ahoj Bello,“ usmál se Emm váhavě. Stál opřený o strom a díval se na mě, ale vypadalo to spíš, jako by se díval skrze mě. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“

„Budeš se asi divit, ale to mi došlo, když mě sem Alice tak okázale poslala,“ ušklíbla jsem se a protočila oči. „Kde máš svoji drahou polovičku?“

„Jela ještě vyzvednout nějaký dárek pro Esmé.“

„Aha… Tak o čem jsi to chtěl vlastně mluvit?“ sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem v sobě měla. A že jí moc nebylo. V podstatě jsem spíš přemáhala nutkání vzít nohy na ramena. Bylo mi jasné, že tenhle rozvhor bude mít nepříjemný konec.

„O nás.“

Ani jsem nevěděla, co dělám, než jsem došla těsně k němu, opřela se o stejný strom jako on a svezla se po něm dolů. Emmett mě chvilku sledoval a pak mě napodobil.

„Tak mluv,“ pobídla jsem ho.

„Víš já… poslední dobou jsme strávili hodně času spolu a já… mám tě vážně rád, věř mi. Ale nejde to, jsem ženatý a Rose miluju. Nechci o tebe přijít, ale takhle to dál nepůjde. Velice rád budu i nadále součástí tvé nové rodiny, jen… možná by bylo dobře, kdybychom přestali trávit tolik času o samotě, já… Nechci ti lhát, když jsem s tebou, sotva se ovládám. Od té doby, co ses přeměnila, se nedokážu na nic soustředit, když jsi poblíž. Fakt, že k sobě máme tak blízko, mi taky moc nepomáhá. Proto si myslím, že když si od sebe budeme nějakou dobu držet odstup, mohlo by to začít zase fungovat jako dřív a mohli bychom být přátelé. Co říkáš?“

Emmett vypadal tou řečí zdeptaný. Byl smutný, strnulý a zároveň i vzteklý. Moc jsem to nechápala. Když si chtěl ode mě držet odstup, tak proč to tolik hrotil? Opřela jsem si hlavu o strom a zadívala se na nebe, které pod listy prosvítalo. Bylo krásně.

„Já tě mám taky ráda, Emme. A chápu to. Nechci a nikdy jsem nechtěla bránit tobě a tvé ženě ve štěstí. Omlouvám se. Jestli chceš, tak prostě odejdu…“

Emmett sebou trhnul a šokovaně se na mě zadíval: „Kam bys, proboha, asi šla?“

„Já bych si poradila, copak nevíš, že já si dovedu poradit absolutně se vším?“ usmála jsem se na něj trošku ironicky a Emmett najednou vypadal ustaraně. Asi se mu vybavil můj nepodařený pokus o sebevraždu.

„Nechci, abys odešla, Bello. Jen chci…“

„Prostor?“ doplnila jsem ho a Emmett pomalu, rozvážně přikývnul.

„Tak dobře,“ přitakala jsem a rychle se vyhoupla na nohy. Pak jsem se zadívala na les před sebou. „Jdu na ten slavný Alicin lov, přijdu večer. Měj se, bráško.“

Bez jediného dalšího slova jsem vyrazila. Neměla jsem však žízeň, toužila jsem se jenom prohánět po lese a nechat ten hrozný stravující pocit kolem srdce, aby mě celou zaplnil. Bylo to hrozné. Měla jsem pocit, jako by mi někdo ukradl kus mě, násilně ho vyrval a nechal mě tak. Necelou. Neúplnou. Toužila jsem brečet, ale nešlo to. Věděla jsem, že by se mi tak ulevilo. Vždycky se mi tak ulevilo. Ale to už nepůjde. Nevěděla jsem, proč se tak cítím, a upřímně jsem po tom pátrat ani nechtěla. Chtěla jsem se jenom dostat ke své skrýši, kde můžu být sama se svým svědomím.

*   *   *

„Neviděl někdo Bellu?“ volal někdo na celý dům. Ten někdo byla Esmé.

„Právě dorazila,“ odvětil jí Edward, který se mezitím stihl vrátit. Aby taky ne, byl už večer. Carlislea jsem slyšela ze své kanceláře, Alice byla stále na verandě s Jasperem. Kde byl Emm a Rose, bůh ví.  Rozhodla jsem se, že si přisednu k Edwardovi, který koukal na nějaký starý film pro pamětníky.

„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ řekla jsem směrem k Esmé, která si sedla naproti nám do křesla a vzala si knížku.

„To nevadí, Bello. Měla jsem o tebe jenom strach.“

„V překladu: Měla strach, jestli jsi někoho nezakousla,“ naklonil se ke mně Edward a zašeptal mi do ucha, ne však zrovna moc potichu. Esmé po něm vrhla zlobný pohled a já se zahihňala. Vtom dovnitř vešli Emmett s Rose ruku v ruce. Emmett mi věnoval překvapený pohled, ale jinak se nevyjadřoval. Já se ušklíbla a zavrtala se lépe do sedačky. Edward se nad něčím ušklíbal, ale určitě to byla jen odpověď na něčí myšlenkové pochody. Nechala jsem to plavat.

„Kdy už to bude končit? Chceme se koukat na fotbal,“ zeptal se Emmett a sednul si do druhého křesla, Rose si sedla na něj.

„Asi dvacet minut,“ odvětila jsem, aniž bych se na něj podívala.

„Ty to znáš?“ podivil se Edward vedle mě.

„Mám ráda staré filmy. Dokonce i muziku,“ pokrčila jsem rameny. Edward se po mně překvapeně podíval, ale nijak to nekomentoval až do konce filmu. Když skončil, vzala jsem si časopis, který ležel na stole a začala si číst. Neměla jsem náladu ukrývat se sama ve svém pokoji, ale fotbal také zrovna nebyl podle mého gusta.

„Přerušujeme vysílání kvůli důležitým novinkám,“ ozvalo se z televize a to mě donutilo zvednout hlavu.

„Copak se asi děje?“ zajímala se Esmé.

„Určitě zase nějaká krádež nebo únos,“ protočila oči Rose.

„Třeba ne,“ odporoval jí Emmett.

„Pšššt!“ zavrčel Edward.

„Dnes, asi před hodinou, byl v Seattlu nalezen mrtvý muž. Podle dokladů se jedná o Louise Stilinskyho, několikrát trestaného muže za drobné krádeže a domácí násilí. Podle výpovědi místních policistů byl proboden šípem. Nejedná se však o prvního mrtvého, který byl za poslední dobu takto nalezen. Před týdnem byl stejným způsobem zabit jiný muž, dosud neznámý. Policie sama požádala o tuto reportáž, která má varovat veřejnost před případnou hrozbou sériového vraha a prosí občany, aby po desáté večer nevycházeli z domovů, než bude pachatel dopaden…“

„Tak co tomu říkáte, rodinko?“ zeptal se Emmett.

„No, možná je tu vážně nějaký vrah,“ zauvažovala Esmé. „Ale je to strašné.“

„Třeba policie jenom přehání,“ protočil oči Edward a já se mezitím znova začetla do časopisu.

„Uvidíme, jak to bude dál vyvíjet,“ shrnula to Esmé a všichni kývli na souhlas. Já ani nevzhlédla a snažila se nevnímat běžící fotbal. Esmé to brzo vzdala a odešla k sobě do ložnice, podle tekoucí vody si nejspíš napouštěla vanu. Za chvilku potom, jsem slyšela Carlislea, jak opustil kancelář a vydal se do ložnice.

Každopádně vana nebyla špatný nápad.

„No, já půjdu nahoru. Dobrou noc,“ prohodila jsem trošku ironicky a bez dalších průtahů vyběhla schody. Tam jsem si připravila věci na převlečení a začala si napouštět vanu. Pustila jsem si k tomu stereo, abych nemusela poslouchat to, co se začalo dít ve všech ložnicích po domě. Pak jsem namířila zpět do koupelny a zrovna se skláněla nad vanou, abych zastavila vodu, když ode dveří někdo promluvil.

„Škoda, že se nemůžu přidat.“ Vůbec jsem to nečekala a natolik se lekla, že se mi na kluzké podlaze smýkla noha a já skončila ve vaně - ještě oblečená. Voda vyšplouchla ven a rázem tu byla potopa. Naštvaně jsem se pokusila z vany vstát, ale podklouzla mi ruka a já spadla zpět. To si ze mě někdo dělá snad srandu. Edward ve dveřích se musel sklonit v pase pod přívalem smíchu.

„Edwarde, já tě zabiju!“ zavrčela jsem a cákla na něj vodu. Edward se jí pod přívalem smíchu nestačil vyhnout, a tak skončil mokrý od hlavy až k patě. Díval se na mě dost ublíženě.

„No co, chtěl ses přidat, ne?“ usmála jsem se šibalsky a jemu se zablýsklo v očích. Ve chvilce byl u mě a i přesto, že už se mi podařilo vylézt, letěla jsem tam za chvilku znovu. Nečekal však, že ho vezmu za ruku a skončil ve vaně se mnou. Spadla jsem však nemotorně, a když jsem se v ní posadila, vykašlala jsem nějakou vodu. Edward seděl naproti mně, a když mě viděl, znovu se rozesmál. Já se ale musela smát taky, protože jeho jindy pečlivě nagelované vlasy mu splihly a lepilo se na něj oblečení. Radši jsem nechtěla ani vědět, jak jsem na tom já.

„Takhle jsem to ale nemyslel,“ protočil oči, když jsme se uklidnili. „Kdybys nebyla tak nešikovná, možná bych byl ještě suchý.“

„Nejsem nešikovná.“

„Jistě, když tomu chceš věřit,“ mrknul na mě a pohodlně se ve vaně rozvalil. Ještěže byla pořádně veliká.

„Co jsi mi vůbec chtěl?“ napadlo mě a podezřívavě jsem si ho měřila. Sice už se nějako dobu choval slušně, ale stále jsem si nebyla jistá, jestli mu můžu věřit.

„Přišel jsem za tebou kvůli tomu, co jsi říkala dole. Že máš ráda staré filmy a hudbu. Mám pár desek, které jsem ti chtěl ukázat. Pokud teda nemáš nic lepšího na práci.“

„No, teď už zřejmě ne,“ pokrčila jsem rameny a on se usmál. Celkem mile.

„Dobře, máš je na posteli. Já se skočím k sobě převléct a pak si je můžeme poslechnout, jestli budeš chtít.“

„No, nakonec... proč ne?“ kývla jsem.

„Tak za pár minut,“ oznámil mi a byl pryč. A nechal za sebou otevřené dveře od koupelny.

„A zavírat bude kdo?“ zakřičela jsem a uslyšela už pouze tichý smích. Povzdechla jsem se a sesula se ve vaně níž. Tohle bude ještě asi dlouhá noc.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 19. kapitola: