Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 28. kapitola

12.07.2013 (10:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1081×

„O čem to mluvíš?” vypravila jsem ze sebe ostře a neurvale, jak mě tohle provokativní nakousnutí naprosto dostalo. Šla jsem sem s tím, že si ponechám kamennou tvář, ale to by nebyli oni, aby si něco nepřichystali. Emoce jsem se ovládat pořádně ještě nenaučila. Drtila jsem Laurenta vzteklýma, tvrdýma očima a příliš moc vzduchu jsem vtahovala do sebe a zase vyrážela ven na to, abych vypadala, že mě to nijak zvlášť nerozhodilo. Dean po mém boku mlčel jak zařezaný a pouze přihlížel stávající situaci. Naši protivníci načali jeho nejméně oblíbené téma, které ho stále přivádělo k rozpakům. Momentálně to beztak bylo to poslední, co mě zajímalo. Chtěla jsem neprodleně vědět, co tím myslí.

„Ještě si myslíš, Deane, že si nemáme o čem povídat?” obrátil se Laurent jízlivě na Deana, přičemž měl tvář celou strnulou, jak mu mimika dvakrát nic neříkala. Nikomu z těch tří, což prostě působilo děsivě. Dřív mi to tak ani nepřišlo, ale od té doby co jsem byla u Cullenů, a teďka zvlášť ve společnosti Deana a Sama, jsem to vnímala docela jinak. Dean se pouze dopáleně ušklíbl a sklonil hlavu níž, aby mu tím ukázal, že tohle na něj neplatí. Pak se stočil na mě s očividným záměrem mi něco neodkladného povědět. Stíhala jsem se zavrtávat zlověstným pohledem do Laurenta a naslouchat Deanovi.

„Budou ti lhát, víš to, že jo?” připomněl mi Dean věcně, ale se stopou rady a obavy v jeho hlubším hlase, který ale raději ztišil, i když zaručeně věděl, že není šance, aby to ti naproti neslyšeli.

„Proč bychom jí lhali?” reagoval na to Laurent nechápavě a lehce popuzeně, jak se mu Deanovo nařčení ani trochu nezamlouvalo. Aniž bych na Deanovu připomínku stačila zareagovat, už znovu věnoval svůj neprostupný pohled našim protivníkům. Uvítala bych, kdyby se do tohohle raději Dean se Samem nemotali. Stačilo, že jsou vůbec tady.

„Protože parchanti jako vy nelžou, nepodvádí a už vůbec nezabíjí nevinný lidi,” pronesl Dean ironicky, ale ze zelenkavých očí mu běsnivě sršely blesky. Všechny tři páry krvavě rudých duhovek se na nás zaměřily a dívaly se s hodně ošklivým nádechem, který nevěstil nic dobrého. Jejich obličejové svaly se sice neuměly vyjádřit, ale ty hrůzné oči to bez potíží dohnaly.

„Nemáme důvod lhát. Beztak odejdeme s tím, pro co jsme si přišli,” prorokoval Laurent přesvědčeně s jistým škodolibým potěšením, které viděl v tom blížícím se předání. Ještě že neměli sebemenší ponětí o tom, co se na ně chystalo. To jeho skálopevné mínění mně způsobilo velký knedlík v krku, který jsem se pokoušela zahnat polknutím, přičemž jsem zjistila, že mám hrdlo úplně vyschlé, že jsem měla pocit, že se mi stěny vzájemnou třou o sebe. K tomu mi stačila jedna nezlomná věta z úst respekt vzbuzujícího upíra exotického původu.

„Takže co bude?” položil Dean otázku decentně nedočkavě, když jsme nějakou dobu na sebe pouze mlčky hleděli. Laurent vleklým tempem vyměnil moji poděšenou tvář za tu Deanovu, která se na rozdíl od té mé jevila nebojácně.

„Chceš vědět, co se stalo nebo ne, Bello?” promlouval ke mně vábivě jako by lákal svou oběť. Počkat, já jsem oběť. V jeho bezcitných očích zaručeně. Akorát jsem přikývla, abych se nezdržovala s verbální odpovědí. Zmocnila se mě neskonalá zvědavost, ale zároveň jsem chápala, že se dozvím něco hodně ošklivého a že by hodně pravděpodobně bylo lepší to nevědět. Laurent nejspíš záměrně mlčel a vychutnával si mou zvídavou netrpělivost, která velmi rychle přerůstala v chorobnou nedočkavost.

„Co jste udělali?” zasyčela jsem ledově, když jsem usoudila, že s hysterií to daleko nedotáhnu. Ještě by mi mohli vytknout, že se mnou mluví na úrovni, tak proč s nimi nejednám taky tak. Jenomže tohle natahování přímo týralo moje již příliš zkoušené nervy. Oni ví, parchanti...

„Začněme od začátku,” podotkl Laurent neoblomně a k mému údivu vytáhl pravý koutek svých hnědých, plných rtů výš v úlisném gestu. Připomněl mi tím i svoji nadřazenost, kterou beztak nešlo přehlédnout, i kdyby mi někdo vydloubl oči. Asi se taktéž nakazil tím lidstvím, zatímco jim Sam dělal nedobrovolně společnost, protože tohle jsem u něj jaktěživ neviděla.

„Hned jak jsi ze sídla utekla, - za což máš můj obrovský obdiv - tak nás Aro povolal. Naštěstí moc Volterry sahá daleko za její hranice, takže nám to netrvalo dlouho a my jsme zjistili, kde jsi,” vžil se do svého sáhodlouhého povídání, které ozvláštnil lehce úsměvným podtónem, který se hořce snoubil s tím jeho sdělením. Victorie se vedle něj pouze nepříjemně šklebila, když Laurent opakoval jejich bezesporu dobrodružnou výpravu, která dle jejich očekávání měla ještě zlepšit jejich pověst. James vypadal poněkud hladově, přičemž nápadně často zaměřoval chladnokrevné oči na Deana. Nejenže dobře chutnal, on i moc dobře voněl. 

„Jak?” vložila jsem se do toho, než se dal do pokračování. Tahle otázka mi vrtala hlavou již moc dlouho, takže jsem tu příležitost prostě nemohla nevyužít. Laurent se krátce usmál, ale pak opět přešel k tomu obličeji vytesaném z kamene.

„Kdybych ti to řekl, tak bych tě musel zabít,” pronesl Laurent ironicky, ale s takovým hrotem varování, že jsem to vyptávání raději tímhle utnula. „Tak on je to vtipálek,” poznamenal Dean výsměšně, ale tvářil se značně pobouřeně. „Aspoň víš, jaký to je,” namítla jsem mu pohotově, jak jsem ihned pochopila, že v té Laurentově větě poznal ten svůj humor, který nikomu z jeho okolí neseděl, až přirozeně jeho majiteli.

„Dejme tomu, že jsme využili svých kontaktů, které zase využily svých kontaktů,” poučil mě Laurent velice obrazně. Něco takového jsem očekávala, protože by mi určitě nevyžvanili, jak na mě přišli.

„Řekl bych, že není podstatné, jak jsme se o tobě dozvěděli, ale spíš to, že Carlisle věděl, že si pro tebe přijdeme,” upozornil mě Laurent s podlým zábleskem v jeho bezcitných očích. Takový šok jsem neměla šanci ovládnout, natož vůbec nějak nedat najevo. 

„Lžeš!” vykřikla jsem odmítavě, čímž mě nejenom šokoval, ale také dost rozhořčil. Laurent sklonil hlavu v blahosklonném posunku, který byl falešný skrz na skrz. Ale když jsem nehleděla do toho mramorového obličeje s hranými emocemi, atakovala mě ta druhá možnost. Co když přece jenom nelže? Vždyť se Carlisle choval tolik podivně, jak tvrdil i samotný Edward. Že by to bylo kvůli tomuhle? Že by to vážně věděl? To snad ne…

„Jak jsem řekl… Nemám proč lhát,” zopakoval mi uspokojeně, čímž ze mě dokonale udělal hlupáka. Spolkla jsem bleskově svoji hrdost, protože jsem toužila vědět daleko víc a v tom mě ani potupení nedokázalo zastavit. 

„Ale proč by jinak,…” nesvedla jsem větu dokončit, jelikož jsem měla co dělat, abych nedovolila slzám, aby se dostaly ven. Cítila jsem se zrazená a podvedená, a to hodně bolelo. V hrudníku se mi to přitom tak úzkostlivě stáhlo, což následně zapříčinilo mělké dýchání. Uvrtala jsem oči k zemi, abych Laurentovi upřela to potěšení se dívat na moje nezkrotitelné ublížení.

„Odmítl tě vydat. Asi se naivně domníval, že to vyřeší nějak jinak,” vyvedl mě z omylu, načež jsem reagovala hutným údivem, ve kterém se mi povolila brada, a uslzené oči se vytřeštily. Na malý moment jsem ucítila radost, než jsem si vzápětí uvědomila, že opět vina zůstává na mně. Před chvilkou jsem se sice cítila hodně mizerně, ale alespoň ze mě to masivní provinění alespoň na pár sekund spadlo, ale teď se znovu vrátilo a tížilo mě ještě jednou tolik silně. Carlisle se kvůli mně odhodlal takhle riskovat a doplatil na to. Všichni na to doplatili. Tohle zjištění způsobilo další nával slz, který už jsem musela likvidovat utíráním do rukávu Deanovi bundy.

„Vždycky jsi byla příliš přecitlivělá Isabello,” litoval mě afektovaným tónem, bezvýrazným obličejem a zlovolným zábleskem v krvavé záplavě jeho duhovek. Tahle teatrální upomínka mě nečekaně sebrala a zocelila. Oči přestaly produkovat ty ostudné slzy a namísto toho mě ovládl vztek. Volterra zase bylo moje citlivé místečko.

„Co jste jim udělali?” zavrčela jsem nenávistně, když se vyžíval v mém utrpení a navíc si dovolil se vrátit k těm desítkám protrpených let, která mě nezvratně poznamenala. A to oni moc dobře věděli.

„Ten obviňující tón se mi nelíbí. Jak jistě víš, popel tvé rodiny spočívá na jeho rukou,” bránil se mému odsouzení, z něhož mě ani tímhle hrubým upozorněním nevytrhl, při kterém rozhodil volně ruce směrem k Deanovi. Oni se na tom bezpochyby taky podepsali. Jakkoliv, ale určitě. Ani bych se nedivila, kdyby měli v tom všem prsty pouze oni. Moc a schopnosti na to tedy rozhodně měli.

„Vy jste tam taky byli,” nenechala jsem ho se z toho takhle snadno vykroutit. Díky tomu bylo zjevné, že ten jejich charakter byl mnohem víc, než jenom pokřivený. Chtěla jsem přesně vědět, co se tam onehdy stalo. Jakou roli v tom sehráli volterrští a jakou Winchesterovi.

„Bavili jsme se,” shrnul krátce a pro mě bezobsažně. Tohle mi naprosto nestačilo, ale stačilo mi to k tomu, aby mě to znovu rozžhavilo do běla. Oni se bavili a přitom u toho přišlo o hlavy šest upírů?! I když to popravdě odpovídalo jejich zvrhlým představám zábavy.

„Tak vy jste se bavili? A kvůli tomu museli zemřít?” zvýšila jsem hlas, který mi nešel ovládnout, jak mě popadl obrovský hněv doprovázející tenhle emočně náročný rozhovor, který s druhou stranou ale celkem nic nedělal. Krom toho, že si to moje divoké rozčarování hodně užívali. 

„Kvůli nám by nanejvýš pozměnili jídelníček,” odporoval mi důrazně, abych je víc neosočovala vinou, kterou si očividně nepřipouštěli. Nechtěla jsem dráždit hada bosou nohou, a tak jsem se již dál neplánovala do nich strefovat. Každopádně to, co jsem se dozvěděla, znělo beztak dost otřesně. Ale přesto jsem pořád trpěla nedostatkem klíčových informací.

„Jak jste je k tomu donutili?” chtěla jsem vědět taktéž důrazně, což byla pouhá obrana, protože ve mně byla jinak malá dušička. No co, sám mi navrhl, že mi všechno poví, tak ať už to, sakra, řekne.

„Trocha toho výhrůžného vyjednávání ohledně tvého a Edwardova fiktivního únosu a ve všem nám ochotně vyhověli,“ nastínil průběh toho vyjednávání, o kterém už jsem si svedla udělat jasnou představu. V rámci té jejich zábavy je donutili vysát ty tři chudáky a bohužel u toho zrovna byli i Winchesterovi, kteří s tím naložili zase po svém.

„Vy jste o nich věděli!” odhadovala jsem konsternovaně v hořké narážce na bratry, když jsem zahlédla v Laurentových očích zase něco zákeřně tajemného.

„Aro z toho bude mít radost,” zaradoval se nepokrytě s takovým slizkým šklebem, že do mě vjela další vlna vzteku, která mi zatemnila rozumný úsudek, a který nechal vystoupit mé umocněné pocity, které jsem nedokázala zkrotit.

„Aro by nedovolil, abyste jste Carlisleově rodině ublížili! Vždyť byl jedním z nich!” odmítala jsem to jeho směšné tvrzení, které pronesl spíš na můj popud, což se mu nesporně povedlo. Měla jsem co dělat, abych se vzteky neroztřásla a nevrhla se na ně. 

„Jen proto, že Aro, obdivoval jeho schopnost odolat lidské krvi a chtěl to pozorovat,” vyvracel mi naprosto nenuceně, což na mě působilo daleko mocněji, než kdyby se mi to pokoušel do hlavy vehementně nacpat. Napovídalo mi to, že mluví pravdu a nesnaží se mi jen něco nalhat. Jenomže oni to jsou takoví šikovní manipulátoři, že u nich jeden vážně neví. 

„Potom není Aro o nic lepší než ti další dva,” prskla jsem jedovatě, když jsem uvážila tu možnost, že má Laurent pravdu a že Carlislea ve Volteře nebrali jako sobě rovného a drželi si ho tam pouze ze sobeckých důvodů. Není divu, že Carlisle od nich odešel, protože ani jeden z nich se nedal snést. Aro se velmi rychle zprotivil tím svým neustálým osaháváním a nekontrolovatelným nadšením, které zažíval poměrně dost často. Cauis a ten jeho nenávistný postoj vůči všem a všemu. A v neposlední řadě Marcus se svým lhostejným přístupem, protože ho od smrti své družky nic  nezajímalo. Prostě velkolepá, harmonická a funkční trojice vládnoucí celému upírskému světu.

„Měla jsi mnoho šancí se o tom přesvědčit,” přitakal bezostyšně, jako že to pro něj není nic nového, tudíž ze mě podruhé za krátkou dobu udělal totální blbku. Stáhla jsem vystrčenou bradu zpátky a ještě ji posunula dolů, abych mohla chytit druhý dech. Poněkud mě vykolejilo, že neměl sebemenší problém pohanit upírskou monarchu. Pravděpodobně kalkuloval s tím, že toho po předání již moc nenamluvím. A i kdyby, komu asi víc uvěří, že? 

„Vyjasněno? Že bychom přešli k tomu, proč jsme tu,” vstoupil do konverzace netrpělivě Dean, který doposud tiše poslouchal a postupně pochopil, že onehdy u Cullenů došlo skutečně k omylu. Poznala jsem to snadno, protože jeho nitro zachvátilo hutné provinění. Uznala jsem, že to byl v tuhle chvíli ten nejlepší nápad, protože tenhle rozhovor nabíral podivných rozměrů. Nezvedla jsem hlavu vzhůru, abych pokračovala dál, čímž jsem dala prostor těm dvěma a tomu, co nás čekalo. Potřebovala jsem několik vteřinek na uklidnění, ačkoliv jsem nemálo pochybovala, že se mi to podaří. 

„Výborně,” ocenil Laurent a ukročil stranou, aby tak ustoupil z cesty Samovi, který stál celou dobu za ním. James ho vystrčil před Laurenta, který se postavil z boku za něj, aby mohl okamžitě jednat, kdyby se něco zvrtlo.

„Moment, co s ní bude?” zjišťoval si Dean jen tak na oko, aby tomu předání dodal větší důvěryhodnosti. Zvedla jsem hlavu se zájmem, protože bych se moc ráda dozvěděla svůj další osud a hlavně u toho viděla Laurentův výraz. V očích tedy aspoň.

„Zajímá tě osud tvé vězeňkyně?” divil se Laurent, oprávněně. Ani Sam nevěděl, jak se věci mají, natož potom tihle tři. Pakliže by mezi nimi neměl někdo dar jako Edward, anebo nějaký um rozpoznat mezilidské a mezidruhové vztahy. První myšlenku jsem obratem zamítla, protože jsem věděla, že Edwarda a Alice chce Volterra získat pro sebe díky jejich neobyčejným vlastnostem. A tu druhou jsem taky nakonec zavrhla, jelikož bylo obecně známo, že z těch tří má pouze jediný dar Victorie, která ostatním mohla jejich schopnosti potlačit. Ale od té konverzace s Deanem mě vrtalo hlavou, jestli v tom nebude ještě něco dalšího. Něco co je dělá téměř nepřemožitelnými bojovníky. Ostatně se za chvíli na ostro přesvědčíme o tom, jak nepřemožitelní jsou.

„Za tu dobu jsme se trochu sblížili,” napověděl mu Dean s poučným zabarvením hlasu, kdy správně odhadl, že tihle upíři zrovna těmihle vlastnosti nijak dvakrát nevynikají. Nepoznají, jestli to myslí vážně nebo ne, protože tomu prostě nerozumí. 

„Popravdě,” odmlčel se v přemýšlivé pauze, při které doopravdy dumal nad odpovědí. „Netuším. Něco takového se zatím nestalo,” dořekl s ledabylým nádechem hlasu, do kterého vnesl špetku zájmu, který zajisté vzbudilo to pomyšlení, co se se mnou bude dít, až mě přivedou do Volterry.

Na té malé mýtince pojednou zavládlo uklidňující ticho, které příjemně podkreslovala přiléhající příroda. Stáli jsme proti sobě a vzájemně se sledovali obezřetnými pohledy, jak se blížilo to nejdůležitější na téhle schůzce. Cítili to všichni kolem, ale asi jenom já jsem měla plno práce s tím nedat na odiv svůj strach, znepokojení a obrovský adrenalin. A když Laurent vyslal Sama vpřed přiměřeným zatlačením do zad, všechno to ze mě neočekávaně spadlo. Možná proto, že už nebylo cesty zpět. Nešlo couvnout. Musela jsem to udělat. Věnovala jsem jeden krátký, vyrovnaný pohled s titěrným úsměvem Deanovi, který mi na oplátku poslal povzbudivé mrknutí, které ti tři vidět nemohlo. Strčila jsem ruce do kapes a vyrazila jsem kupředu. Uvnitř kapsy jsem nahmatala výbušninu a připravila jsem si ukazovák kousek k pojistce. Šla jsem pomalým tempem, které se úplně míjelo s tím Samovým. Každým jeho dalším pohybem bylo poznat, že chce být co nejdál od nich. Ve tváři měl vepsaný takový nešťastný a zároveň omluvný výraz, který patřil tomu co se právě odehrávalo. Ale to akorát proto, že neměl ponětí o tom našem plánu. Pro nás jedině dobře, jelikož to vypadalo o to uvěřitelněji.

Noha rychle střídala nohu, když jsme se po pár metrech se Samem střetli. Zastavil se těsně přede mnou s úmyslem mi něco říct, když se jeho úzké rty zkroutily do podivného šklebu. Na obličeji jsem vyloudila to samé jako před chvilkou, aby viděl, že se nic tak hrozného neděje.

„Omlouvám se,” šeptl s odprošujícím zabarvením, které se prolínalo až se zoufalstvím. Rozšířila jsem rty do většího úsměvu, kterým jsem ho chtěla ukonejšit, aby si to tak nebral. Osmělila jsem se k letmému dotyku jeho ruky, po které jsem ho lehce poplácala a sklonila jsem hlavu dolů, načež jsem pokračovala v cestě dál. Sam to měl blíž než já, což se taky hodilo.

„Tobě se k nám snad nechce, Isabello?” promluvil James s tím jeho odporně sebevědomým hlasem a hladově pídivým pohledem. Ignorovala jsem ho. Plně jsem se soustředila na tu těžkou věcičku v mé kapse a na správné načasování, které bylo hodně podstatné. Chybělo pár kroků a byla jsem u nich. Neopomněla jsem se otočit za sebe, abych zjistila Samovu polohu, která byla již po Deanově boku. Dean mi akorát pokynul, což pro mě znamenalo jediné. Nastal čas…

Zahákla jsem ukazovák za pojistku, zatímco jsem pomaličku sunula nohy vstříc volterrským. Cukla jsem prstem a pojistka vypadla. Ten zvuk museli zaručeně postřehnout, i to zpozornění v jejich jinak laxních obličejích. Bleskově jsem vytáhla ruku z kapsy i s granátem a hodila jsem jim ho zlehka k nohám. Granát letěl táhlým obloukem, až se zastavil tak dvacet centimetrů od Laurentových špiček bot. Všichni tři zírali na granát s očima až na vrch hlavy, než jim došlo, o co jde. Počkala jsem až se granát usadí, ještě jsem zkontrolovala ty jejich vyjevené ksichty, které jsem si stihla nanejvýš vychutnat a začala jsem utíkat co mi nohy stačily. Jakmile jsem se rozběhla, několik setin vteřin po mně se do země počaly zarývat další tři páry bot, avšak opačným směrem. Nabrala jsem potřebnou rychlost a odrazila jsem se od pevné půdy, abych se k Winchesterům dostala o něco dřív. I o něco efektivněji. Jenomže jsem to načasování moc nevychytala, když mi přímo za zády vybouchl ten granát. S hrůzou jsem vnímala, jak se ke mně vzduchem šírí tlaková vlna, ale už jsem nestihla včas zareagovat. Vnořila jsem se do mraku dýmu, žhavých zplodin a spršky zeminy, přičemž jsem ztratila přehled o dění kolem sebe.

 Příště již opravdu konečně dojde na tu melu... Děkuju vám srdečně za Vaši úžasnou podporu! :) :3  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 28. kapitola: