Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 29. kapitola

upír a člověk by jitule


Lovec vs. Predátor - 29. kapitolaBella, Winchesterovi a měniči ve víru boje...

Padala jsem hlavou k zemi, když mě ta tlaková vlna z granátu nevítaně popohnala a zmařila mi tak důstojné přejití na druhou stranu. Ještě ke všemu jsem se nadýchala té nechutné spálené výbušniny, která mi zanesla dýchací cesty. Oči mě z toho příšerně štípaly a zasáhly mě i ty žhavé plameny, které mé tělo naštěstí lehce olízly. Ještě než se stihl oheň po mém oblečení rozšířit, tak jsem se dostala z mraku ven hlavou napřed. Srovnala jsem ruce a podařilo se mi dopadnout do kotoulu, takže jsem se několikrát na zemi otočila, když jsem zaryla špičky bot do země, abych se konečně zastavila. Dlaně jsem pro lepší efekt položila na zem a nehty jsem taktéž zasekla do půdy. Zůstala jsem v pozici olympijského sprintera před startem a s hodně naštvaným obličejem. Ideální nálada do boje.

Všimla jsem si dvou párů vytřeštěných očí a povolených čelistí patřící bratrům, kteří zděšeně přihlíželi mému úniku od našich protivníků. Mrkla jsem na ně, že jsem v pořádku, a už jsem očima mapovala zdejší terén, který se po mém vpádu poněkud přetransformoval. Tam, kde předtím stáli, byl takový menší kráter a vzduch kolem se stále potýkal se zbytky výbuchu. I tak se mi díky mému vylepšenému zraku podařilo zahlédnout tři stojící postavy s týmž výrazem, který jsem měla já. Nečekala jsem, že by se alespoň jednomu z nich nepodařilo uniknout.

Z dálky jsem zaslechla spoustu párů tlap s měkkými polštářky, které se po velkých skocích přibližovaly velice rychle k nám. Vyskočila jsem na nohy, otočila jsem se a už tam všichni stáli bok po boku seřazení v řadě. Deset obrovských vlků s nebezpečně vyceněnými zuby a bojovnými postoji. Hlavu jsem vrátila zpátky se spokojeným úšklebkem namířeným k volterským vyslancům. Ti akorát tupě postávali s nevěřícím výjevem v jejich bezcitných očích a s pobouřeně odhalenými špičáky. Něco takového ani v nejmenším nečekali. Rozeběhla jsem se k bratrům, mezi nimiž jsem se zastavila. Chtěla jsem jim stát taky po boku, protože jsem se domnívala, že po tomhle kousku si to bezesporu zasloužím.

„Bello?” tázal se Sam užasle, i když se stopou děsu, jak musel přihlížet té kaskadérské scéně, o které doposud neměl tušení. Pousmála jsem se, aby už konečně vyhnal z tváře to strnutí.

„To se ti povedlo,” uznal Dean obdivně a zvedl palec v chvalitebném gestu. Pak vytáhl ještě koutky úst výš, aby mi ukázal, jakou radost jsem mu tím udělala. Tou jednou krátkou větou o čtyřech slovech mi zase on udělal radost, a tak jsem mu úsměv s potěšením vrátila. Tyhle úsměvy nás ale honem rychle přešly, když jsme se obezřetně podívali na druhou stranu, kde se postupně rozhoupávali naši nepřátelé a počali nebezpečně postupovat blíž k nám.

Dean se otočil na naše čtyřnohé spolubojovníky a škubnutím hlavy jim naznačil, ať jdou mezi nás. Ten nejvyšší a nejmohutnější vlk černé barvy poslušně přikývnul a rozpohyboval svoje těžké nohy naším směrem. Za chvilku jsme stáli v houfu obřích vlků, načež jsme názorně demonstrovali naši nepopiratelnou sílu, která měla šanci na výhru. 

„Tohle jste neměli,” zavrčel Laurent mrazivě a nasadil skutečně děsivý výraz, při němž jeho rudé oči přímo sálaly vztekem a chutí se pomstít. Victorie naštvaně syčela a James pouštěl hrůzu svýma přimhouřenýma očima víc, než dosud. Každopádně určitě mi všichni chtěli tenhle můj defenzivní krok oplatit, a to co nejvíc bolestivě. Přemítala jsem, jestli nám ten plán vůbec vyšel, protože granát sice vybouchl a já z toho vyšla relativně bez úhony, ale ty tři jsme nerozdělili.

„Vy jste sem neměli chodit,” oplatila jsem mu úplně stejně, aby si nemyslel, že by mě tím snad mohl zastrašit. Tímhle veškeré rozhovory skončily a nezastavitelně se dění chýlilo k boji, který bezpochyby již očekávaly obě fronty. Dean i Sam během naší konverzace vzali do rukou své zbraně, aby byli stoprocentně připravení. Poté znovu nastalo nečinné ticho, kdy jsme pouze na sebe vrhali ošklivé pohledy. Proto se znovu projevil Dean, když zvedl pravačku dlaní vzhůru, aby prsty několikrát zahýbal sem a tam v gestu, kterým je troufale vyzval. Ještě když k tomu přidal zářivý, nadšený úsměv, čímž je zaručeně účinně vyprovokoval, aby se do nás bez prodlení pustili. Zabralo to. Jak málo jim stačí k vyprovokování...

Společně se rozeběhli k nám, ale dřív, než stihli nabrat svoji přirozenou rychlost, tam najednou zbyli pouze Laurent a James, protože Victorie kamsi neznámo zmizela. To zmátlo jak nás, tak především ty dva. Pro nás to byla ale skvělá možnost, kterou jsme nesměli promarnit.

„Běžte!” vzkřikla jsem k vlkům a nechala jsem ruku projet vzduchem, abych jim naznačila, že se mají vydat vpřed. Alfa na mě hlasitě zavrčel, jak se mu můj rozkazovačný tón nelíbil, ale vystřelil dopředu jako přímo neřízená střela. Zbytek smečky instinktivně za ním. Hnali se přímo za svým cílem, který si stanovili a kterým se stal právě Laurent, kterému to obratem došlo. James se ale odvážně postavil vedle něj, aby bojovali společně. Vlci se rozdělili, takže jich bylo pět na jednoho. To bylo dle mého pořád hodně. Mlčky jsme s bratry civěli na ten smrtelný boj, přičemž jsme stáli v pozoru a očekávání, kdyby na nás došla řada. Semlelo se to hrozně rychle, což Winchesterovi asi ani všechno stihnout nemohli, ale Laurent nápor útoku pěti schopných vlků postupně přestal zvládat na rozdíl od Jamese, který se zdál velice obratný, rychlý a chladnokrevný. Laurent se bránil, seč mu to šlo, a když na malý moment ustaly údery psovitých šelem, tak toho hbitě využil a vzal nohy na ramena. Vlci se ihned pustili za ním, aby dotáhli tuhle akci do konce.

James si ale v boji vedl nadmíru šikovně. Odvracel ataky vlků a dokonce se mu dařilo jim to vracet. Když přišlo první bolestné zavytí společně se zakřupáním kostí, zatrnulo mi. Šedý vlk odkulhal několik metrů od místa boje a skácel se k zemi, kde tiše kňučel a snažil se nabrat síly, aby se tam mohl vrátit. Ani na pátý pokus se vlkovi nepodařilo vstát, a tak zůstal raději ležet s nešťastně pohasnutýma hnědýma očima. Nato jsme my tři zpozorněli. Začínalo to být znepokojující. Taky to vypadalo, že se přece jenom přidáme, protože James se během chvilky dokázal vypořádat s dalším vlkem, který proletěl vzduchem a skončil kdesi v lese mezi stromy. Bratři namířili zbraně vzhůru, kdyby se jim náhodou naskytla příležitost vystřelit, jenomže ta mela byla natolik rychlá, že beztak neměli sebemenší šanci cokoliv pochytit. Za moment zakřupaly znova kosti a třetí vlk se svezl k zemi s bolestným kňučením, přičemž se mu krev hrnula z ošklivé rány na svalu pravé přední. James ho na závěr triumfálně nakopl do žeber, tudíž ho odkopl několik desítek metrů dál. Měl přitom na bledé tváři zákeřný škleb a v očích takovou nebývalou euforii způsobenou převahou nad čtyřnohými bojovníky, kteří teď jenom tiše naříkali. Nevšimla jsem si toho jenom já, ale také bratři a hlavně zbylí dva vlci, kteří se nijak dlouho nerozmýšleli a přistoupili k ústupnému manévru. Hned jak se odcouvali tak akorát daleko, spustili se za ostatními, kteří šli po Laurentovi. Nejprve ale zkontrolovali své zraněné přátele, jestli je můžou opustit, a když jim to odsouhlasili, tak teprve poté se za nimi vydali. Nastal čas i pro nás. Konečně.

James zaujal pozici, ve které byl připravený se pustit do další pranice. Neustále mu na rtech pohrával uspokojený úsměv hraničící s odporným šklebem. Bratři natáhli své jednoruční zbraně a připravili je do akce. 

„Nenechám tě, aby ti to prošlo,” zařekl se James ostře a oči se mu blýskaly urputným odhodláním. Byl celý bez sebe, jak si čím dál jasněji uvědomoval, že zrovinka přišel o své dva nesmrtelné kamarády. Laurent to měl stoprocentně spočítané, o Victorii se to tak jasně říct nedalo. Prostě zmizela, kdo ví kam a proč.

„Nebuď blbej. Já bejt tebou, tak beru nohy na ramena," uvažoval nahlas Dean, aby Jamese nejenže zastrašil, ale i znejistil. To varování bylo zcela na místě, jelikož jsme měli vážně dost veliký šance. Jamesova nahá hruď se rozvibrovala pod náporem hrozivého vrčení, kterým reagoval na Deanovu poznámku. Beztak jsme ho nemohli nechat jít, protože by se ihned vrátil do Volterry a tím by to rozhodně neskončilo. Naopak by to bylo ještě horší, i když kdo by mohl být horší než samotná garda? Snad jen Tři, jenomže ti by se kvůli mně neobtěžovali. Ale nač ušetřit jeho život, když on jich společně s těmi třemi zmařil nespočetně víc? Žádné slitování. Tihle si ho vskutku nezaslouží...

„No jak chceš,“ pronesl Dean se samolibým potěšením, že mu přece jenom zůstal terč k zmasakrování. Zbraně měli oba dva stále v pozoru, aby se náhodou něco nešuplo. Já jsem si stála relativně klidně na rozdíl od Jamese, který byl připravený k bitvě, ale každičký sval v mém těle byl nachystaný se stáhnout do téže bojovné pozice. Cítila jsem, že nastala přesně ta chvíle pro nějaký proslov či vtipnou hlášku, než dojde k té pranici. Urputně jsem přemýšlela, ale žádná vtipná hláška mě teda nenapadala. Na to byl ostatně expert Dean. A tak jsem se zaměřila na nějakou oduševnělou promluvu.

„Nemáš ponětí, kolikrát jsem si přála a představovala, že vám to někdo takhle spočítá. Nikdy by mě ale nenapadlo, že bych to mohla být já, a o to je to pro mě vítěznější. Až ti urvu hlavu a zapálím ji, tak si to pořádně vychutnám, to ti slibuju. Za všechny, kterým jste kdy ublížili a které jste zabili. A až to udělám, budu na sebe zatraceně pyšná. Máš to spočítaný, hajzle,“ cedila jsem skrz zuby, aby ta celá řeč nabrala drsnějšího rázu a očividně se mi to povedlo, když se v jeho bezcitných očích zableskla známka zastrašení. Nic lepšího mi před samotným bojem ukázat nemohl. Motivovalo mě to ještě mnohem víc.

„Hodláš mě užvanit k smrti nebo mi ukážeš, jak se perou malé holky?“ zvolil výsměšnou taktiku, aby mu neunikl jakýkoliv náznak slabosti. To k Jamesovi prostě nepatřilo. On to byl ten veliký neporazitelný bojovník, kterého právě vyzvala upírská míšenka. Nevím tedy, jak si to představoval, ale asi hodně mylně. Nemínila jsem se s ním prát, to bych nejspíš dopadla dost špatně, protože to trhání končetin mělo nastat po tom, co ho Winchesterovi oslabí krví mrtvého muže.

„Ne, ukážu ti, jak chutná krev mrtvého muže,“ vyvedla jsem ho z té mýlky, čímž jsem vlastně i Winchesterovým naznačila vhodnou chvíli k útoku. Jamesovi ale stačila moje nejednoznačná věta, aby rozpoznal nějaké podezření, takže vyrazil vpřed ještě než Winchesterovi spustili palbu. Nemohla jsem dovolit, aby jednomu či druhému něco provedl, takže jsem se vrhla přímo k němu. Plánovala jsem do něj pouze vrazit plnou svou silou, nic víc. Prostě ho odrazit, aby Winchesterovi mohli v klidu zamířit a trefit se do jeho tvrdého těla. Střetli jsme se v halasném třesknutí, které vyznělo podobně jako zahřmění hromu. Chtěla jsem se od něj ihned odtrhnout, ale on mi v tom samozřejmě pohotově zabránil. Nezbylo mi nic jiného, než se s ním pustit do mely. Všechno probíhalo v naší přirozené rychlosti, takže ti dva neměli vůbec žádný prostor nějak reagovat, aby mi pomohli. Já jsem se maximálně soustředila, abych stíhala Jamesovy obratné chvaty a on se nedostal k nějakému stisku, kterým by mě připravil třeba o nějakou končetinu. Bylo to sakra náročné. Bránit se mu a ještě přemýšlet dopředu, jak se ho zbavit, dokud na to mám dost sil. Zrovna když jsme se dostali do zvláštní pozice, kdy on se mi postavil za záda, aby mě mohl chytit za hlavu a utrhnout mi ji, přičemž mi zkroutil levou ruku dozadu, až jsem zaslechla, jak mi praskají kosti, a jak se trhá kůže. To přišla má chvíle. Nezpanikařila jsem a na místo toho jsem toho využila. Všechnu svoji sílu jsem vložila do máchnutí pravé ruky, jejíž loket jsem mu zarazila kolmo do hrudníku. S dalším hlasitým třásknutím odletěl několik metrů ode mě.

„TEĎ!!!“ zařvala jsem na Winchesterovi, aby se do toho vložili a už s ním konečně zatočili. Proti němu bych jinak neměla moc dobré vyhlídky. Po pár vteřinách, kdy bratři hledali nemrtvý cíl a zaměřovali hlavně na Jamese, jsem se konečně dočkala zvuku střelby. James se naštěstí nestihl vzpamatovat, takže ho kulky několikrát provrtali skrz na skrz. Nadšeně jsem sledovala, jak na něj krev působila a on postupně slábl a slábl. Oči měl naprosto vytřeštěné, jelikož něco takového vůbec nečekal. Stála jsem nad ním a spokojeně jsem se na něj šklebila, co nejvíc věrně tomu jeho odpornému úsměvu. Bratři se čím dál víc přibližovali k nám, když si též chtěli vychutnat svoji vítěznou chvilku a když se zásoba projektilů rychle tenčila. S koncem palby James ležel na zemi a na nic jiného se nevzmohl. Krev ho velice rychle skolila. No co, o to dřív jsem mu tu hlavu mohla urvat.

„Přesně tohle je krev mrtvýho muže,“ okomentovala jsem škodolibě ten jeho stav a nějakou chvilku jsem ho se zájmem sledovala, abych si užila ten poslední pohled na tu krvelačnou svini. „A tohle jsou moji nový kámoši,“ nezapomněla jsem mu představit bratry Winchesterovi, kteří nad ním stáli stejně jako já, ale s již vyměněnými zásobníky ve zbraních, které si stále drželi v dlaních, aby, kdyby se něco zvrtlo, mohli pohotově zakročit.

„Níž už jsi… klesnout nemohla,“ neodpustil si James poslední nestoudná slova, kterými mě chtěl pouze rozhořčit. To se mu nepovedlo, protože takovou ohromnou radost z jeho pokoření mi nikdo zkazit nemohl.

„Že to říkáš zrovna ty,“ nenechala jsem to bez trefné odezvy, kterou jsem okořenila opovržlivým výrazem, načež jsem si nad něj obkročmo stoupla, abych s ním triumfálně skoncovala. Chytila jsem ho za ruce, které následně odletěli kousek za něj. Pak jsem ho vzala za hlavu a s opravdu protivným skřípením jsem mu ji oddělila od krku. Tu jsem odhodila k rukám a završila jsem to očištěním si dlaní od téhle špinavé práce.

„Deane, můžeš?“ požádala jsem ho, aby se postaral o zbytky Jamesova těla. Dean souhlasně přikývl, přičemž měl zapalovač připravený již v ruce, takže stačilo jen zažehnout a hodit. Následně jsme tam postávali nad hořícím torzem těla jako tři sudičky a sledovali jsme, jak nám mizí před očima. Sladká vůně spáleného upírského masa se mi vedrala do nosu, až jsem se musela odvrátit, jelikož mi to přišlo trochu nechutné a poněkud morbidní. Takže tímhle to skončilo… Bylo definitivně po všem…

Až na Victorii. Co bylo s ní? Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli něco zvláštního nespatřím, ale moje důkladné oči nic nezjistily. Akorát že se k nám z lesa postupně vraceli vlci, kteří se vypořádali s Laurentem. Ti, co byli zraněni Jamesem, se během naší rvačky zahojili a nikomu dalšímu se nic vážného nestalo. Dopadlo to kupodivu dobře. Bez obětí a zranění. Tihle dva volterští to měli za sebou, ale Victorie nám scházela. Sice by toho stejně sama moc nezmohla, i tak ji musíme najít a zlikvidovat. Nesmím dovolit, aby se z nich někdo vrátil zpátky. 

Když jsme se všichni sešli a shlukli do takové větší skupinky, slova jsem se ujala já sama. Celkem se mi dařilo vše vést, tak bych to ráda dotáhla do konce. Momentálně jsem mínila pronést nějaký projev na téma absence Victoriina popela.

„Ta zrzka, Victorie, před bojem zmizela, takže ji musíme najít a skončit to i s ní. Nesmí nám utýct, jasný? Rozdělíme se, takže na sebe dejte pozor. Zatím jsme si vedli dobře, proto by byla škoda, kdyby se něco pokazilo. Sejdeme se zase tady,“ rozkázala jsem jim důrazně, načež vlci po dvojicích vyrazili každý jiným směrem. Zůstali jsme tam opět ve třech, přičemž jsem již věděla, že je dva z toho musím vynechat, hlavně z časových důvodů. Jenom z mého pohledu poznali, že se s nimi teďka nepočítá, a to se jim zjevně ani trošku nezamlouvalo. Ani na zbytečnou diskuzi nescházel čas. 

„Potřebovala bych tu bouchačku,“ naznačila jsem jim lehce nespokojeně, že po nich ještě něco chci, když se toho oni přitom nemůžou zúčastnit. Vyrazily mi vstříc dvě různé dlaně s dvěma rozdílnými typy jednoručních zbraní. Ta Deanova byla vážně moc pěkná, a tu jsem si vzala jako první. S poděkování jsem si vzala od Sama i tu druhou, no, pro jistotu.  

„Našij to do ní,“ povzbudil mě Dean se širokým úsměvem a strčil si ruce do kapes od kalhot, když je měl najednou prázdné. S příslibem jsem mu to odkývala a svojí rychlostí jsem vyrazila nahoru do hor, které zářily bělostným sněhem. Ani nevím, proč jsem tam zamířila, ale prostě mě to tam táhlo. Doběhla jsem na zasněženou mýtinu, která nesla patrné známky boje. Stromy kolem byly polámané a zpřerážené, sníh na hodně místech uválený. Při delším pátrání jsem našla ohořelé zbytky těla. Byla to určitě Victorie. Otázkou zůstávalo, kdo měl tohle na svědomí. Dobrý pocit jsem z toho teda fakticky neměla.

Nějakou dobu jsem strávila nad jejími pozůstatky s myšlenkami zahloubanými do všelijakých alternativ tohohle výsledku. Probralo mě až na sebe pozornost strhující zakašlání. Jako na povel jsem se otočila o 180° a spatřila jsem samotného Edwarda. Nato mě okamžitě zasáhl šílený mix emocí, které vyvolala jeho přítomnost. Radost, starost, pochyby, lítost, vina, touha, nejistota a další a další, které nebyly o nic méně výrazné. Ihned jsem pochopila, že se s Victorií vypořádal právě on.

„Kdybych chtěl, tak už seš bez hlavy. Měla by sis líp hlídat záda,“ promluvil ke mně jako první s takovým odtažitým a chladným hlasem, že mě to úplně zarazilo. Celé moje tělo nečekaně ztuhlo a nohy jsem měla jako z kamene. Ještěže jsem se s ním nestřetla dřív, protože by se mi zaručeně stalo to samý, a to by byl potom ovšem průšvih. Sama jsem ale nevěděla, jak se k němu po tom všem chovat, ale tohle by mě určitě nenapadlo. Netušila jsem, jestli v tom stejném duchu pokračovat, anebo se chovat tak, jak mi radí srdeční sval. Nechtěla jsem ho ale jakkoliv uvádět do rozpaků, takže jsem raději zvolila jinou taktiku. 

„To ty, že?“ změnila jsem téma z té nervozity, kterou jsem pociťovala díky téhle podivné situaci. Edward mi pouze přikývl a krátce sklopil pohled dolů. Pochopila jsem, že na to nebyl kdovíjak hrdý, ale věděl, že to bylo nezbytné. I na tu dálku, na kterou ode mě stál, jsem na něm viděla, že je jaksi na vážkách. Asi též kvůli tomu, jak se ke mně má chovat. 

„Nemusel jsi,“ pokračovala jsem dál, i když mi to dělalo značné problémy. Hrozně moc jsem s ním toužila mluvit, ale neměla jsem ponětí, co mu mám vlastně říkat. Měla jsem dojem, že všechno je málo a zároveň tak hodně. A ten náhlý neskonalý pocit provinění, který od té osudné, nešťastné chvíle doprovázel moje veškeré myšlenky na něj, mně opět zasáhl opravdu drtivou silou. 

„Jak to, že ne? Chtěli tě odvést,“ odporoval mému názoru, čímž mě mile a velice překvapil, jelikož mi tím dokázal, že to mezi námi není tolik zlé, jak se to na první dojem jeví.

„Vím, jak to bylo s…“ nedokázala jsem tu větu dokončit, jelikož mi slova vyloženě uvázla v krku. Bylo těžké na to myslet, natož potom o tom mluvit. Nasucho jsem polkla a na krátkou chvíli jsem sklopila zrak. Když jsem oči opět zvedla vzhůru, mýtina zela prázdnotou. Edward jednoduše zmizel. Běžet za ním nemělo smysl, takže jsem se po krátkém konsternovaném zírání do prázdna vrátila dolů za zbytkem.

 


Příště se objeví znova Edward, a můžu snad říct, že to bude docela zajímavý rozhovor, který ovlivní další dění. Už jen dvě kapitoly do konce nás čekají, a já jsem neskutečně potěšená, že stále věrně držíte!!! :)

Děkuju Vám!!! <3 

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 29. kapitola:

 1
4. baja
22.09.2013 [7:49]

Emoticon Emoticon Emoticon

22.07.2013 [14:05]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
21.07.2013 [9:22]

Jak zmizel???To nemyslíš vážně,že ne??? Emoticon Emoticon
Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

20.07.2013 [22:29]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!