Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 27. kapitola

09.07.2013 (11:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1058×

Klesla jsem zpátky na postel do své pohodlné polohy s nepřítomným pohledem v rezignujícím gestu, když jsem přemýšlela nad tím Deanovým šíleným návrhem. Samu sebe jsem viděla pomateně pobíhat kolem a la hořící pochodeň. Živě jsem si představovala, že až budu ten molotov zapalovat, tak že chytnu společně s ním, ještě než ho stihnu zahodit. V té stresové situaci to bude dost možné. Nikdy jsem nebyla takhle blízko něčemu tolik nebezpečnému. Sice volterrské souboje, které pořádali ti tři královští šašci, kolikrát nedopadali dvakrát dobře, ale oheň v žádném případě nehrozil. To by pokoušeli, že by to někdo dobrovolně skončil dřív sám, než by si užili to svoje nechutné divadýlko. Takhle snadno by nám vysvobození rozhodně nedarovali. Při pomyšlení na mé tělo, které olizují žhavé plameny mi bylo poměrně hodně úzko.

„Co je?” divil se mi Dean, když jsem se úplně zarazila a umlkla. Zřetelně jsem cítila jeho tápavý pohled na své zadumané tváři, která stále směřovala nepřítomně před sebe. Vždyť jsem předtím byla rozhodnutá se jim vydat a také jsem odmítala vzít si Deanovu krev, takže mi moc nedávalo smysl, že mě tohle teďka tolik zastrašilo. Možná za to mohla vidina té bolestné smrti. Nemohla jsem se označit za nějakou hrdinku, pokud možno jsem se jakémukoliv utrpení vyhýbala, a tohle mě vážně neskutečně děsilo. Lepší, když upírovi urazíte končetiny, než když ho zapálíte. No, tak to aspoň vidím já. 

„Hej, Bello? Jsi v pohodě?” povšiml si, že se mnou není fakticky něco v pořádku, když jsem stále nereagovala. Ta hrůzná představa mě naprosto vykolejila.

„Bello?!” neostýchal se použít zvýšeného hlasu, abych se konečně probrala. Úlekem jsem nadskočila, jak mi jeho hlasitý, rázný hlas nepříjemně zaútočil na mé citlivé ušní bubínky a nekompromisně prořízl ty bojácné myšlenky.

„Co seš tak zaražená? Dostalas na poslední chvíli strach?” utahoval si ze mě, ale nejspíš ani netušil, jak moc se blížil pravdě. Obratem mu to docvaklo, když nečekanou odpověď našel v mém děsem strnulém obličeji.

„Upíři a oheň nejdou dohromady,” uvedla jsem na pravou míru příčinu svých obav. Nakrčil nos, když ho moje odůvodnění nikterak nenadchnulo a ještě okatě vyvrátil panenky, čímž bravurně zlehčoval moji živelnou fobii.

„Oheň, vlci, ještě něco?” zesměšňoval moje odvážné přiznání, které jsem mu sdělila v dobré víře a on se mi takhle sprostě vysmál. Naštval mě, a to jakože docela fest.

„Jo, ta krev mrtvýho muže a tvůj smysl pro humor, který dokáže akorát naštvat,” vypadlo ze mě nekontrolovatelně a značně rozhořčeně, jelikož jsem každé slovo zvlášť jedovatě cedila skrz sevřené čelisti.

„Uklidni se,” protáhl udiveně, ale smířlivě, když viděl, že jsem poněkud rozladěná a nemám zábrany si to na něm vybít. Původně jsem neplánovala být takhle protivná, ale podepsaly se na mně ty ošklivé myšlenky na to, co mě zanedlouho čekalo. Nemůže to za mě udělat někdo méně vznětlivý?

„Vymyslíme něco jinýho, jestli ti to vadí,” spolupracoval se mnou ochotně, aby asi nemusel dál čelit mé pobouřené náladě. Jenže když mi tohle navrhl, jako by se moje vnímání otočilo o 360°. Určitě tomu napomohl ten jeho chápavý a konejšivý podtón, který nechal vyniknout, když pozoroval ten můj zbabělý rozruch. Příčilo se mi vědomí toho, že v jeho očích vypadám jako srab, který se o sebe zjevně chorobně bojí. Tak jo, bála jsem se o sebe, ale najednou jsem to fakt chtěla podstoupit. Je stejná možnost, že se to povede, jako že se to nepovede. Smůly jsem měla již dost, takže třeba tohle klapne.

„Ne, uděláme to takhle,” odmítla jsem jeho velkorysou nabídku, která mě uvrhla do téhle mission impossible. Tom Cruise se mi vůbec nelíbil, a ten film ostatně taky ne, bohužel se v něm celkem často vyžíval Emmett. Jeho filmový vkus se mi absolutně nelíbil, protože jakmile tam netekla krev a neřezali se hlava nehlava, tak to pro něj nebyl kvalitní snímek. Čas od času jsem se k němu přece jenom přidala, ale to jsem fakticky nevěděla, do čeho píchnout. V tuhle chvíli bych si ale nesmírně přála být Tomem Cruisem, jelikož jemu se ta mise vždycky vydařila.

„Jo?” ujišťoval se, zdali to takhle skutečně chci, což pouze vedlo k ještě hutnějšímu přesvědčení, že do toho půjdu. Umíněně jsem mu to odkývala a víc jsem se o tom nehodlala bavit. Dean to z mého výrazu pravděpodobně vyčetl, a tak mi věnoval nepatrný, chápavý úsměv a raději se zadíval zase na obrazovku. Udělala jsem to samé, protože jsem se zrovna dvakrát netoužila zase mučit těmi úvahami na událost, která se kvapem blížila. Pnutí uvnitř mého těla závratně stoupalo... 

„To zvládneš,” dodal přesvědčeně, když na mě opětovně zaměřil svoje pokojné zelenavé duhovky. Navázala jsem oční kontakt, kterým ke mně vysílal povzbudivé vlny, abych se již dál neobávala či nepochybovala. Protentokrát jsem se na něj opatrně usmála já. Pak už jsme si každý hleděl svého.

Neuběhla moc dlouhá doba, když Dean vypnul televizi a vstal od ní s takovým napětím a nedočkavostí kvůli věcem nadcházejícím. Neotálela jsem a napodobila ho s podobnými pocity jako on. Vzápětí začal běhat po pokoji, protože sháněl všelijaké potřebné zbraně k onomu předání, které se mělo změnit v boj, ale ne v ledajaký boj. Nebylo dvakrát těžké přijít na to, že bitva s volterrskými bude na život a na smrt. Vyhrajeme my, anebo oni. My je zlikvidujeme nebo oni skoncují s námi. Definitivně. 

„Castiel musí nejdřív zrušit tu stěnu,” připomněla jsem mu věcně, než jsme přešli k odchodu z motelového pokoje. Dean ke mně uvědoměle vzhlédnul od plnění batohu municí a povytáhl vysoko obočí, když si oživil tenhle náš menší problém. 

„No vidíš,” uznal Dean bystře a už hlavu směřoval nahoru ke stropu, jak se chystal zvolat k černovlasému andělovi, který slíbil svoji pomoct, pakliže se bude moct uvolnit tam ze shora. „Cassi? Slyšíš mě? Potřebujem zrušit to kouzlo,” rozprávěl do prázdna hutným, žádavým tónem, aby Castielovi nic neušlo a vyšel nám neprodleně vstříc. Neměli jsme čas na otálení a už vůbec ne na zdržování...

„Zkus to,” pobídl mě pár vteřin po prosbě k nebeskému poslíčkovi, přičemž pohodil hlavou ke dveřím, načež se znovu věnoval výbavě k boji. Prosvištěla jsem místností a vlítla mezi futra, ale žádná elastická skrytá stěna se nekonala, takže zbylo na mně se zastavit sama. Nohy mi přestaly kmitat osm metrů od motelových dveří. Krátce nato z nich vykoukl nadšený Dean, který zvedl vítězně palec nahoru a hned zaplul dovnitř, kde pobral nezbytné věci a vypakoval se ven. Nezapomněl zamknout pokoj, ve kterém si nechali zbylé věci. Udělal pár kroků a zasekl se s podmračeným čelem, když očividně neviděl to, co očekával, že uvidí.

„Sakra, auto má Sam,” zaklel otráveně a rozhodil svérázně ruce, protože ho tohle nevítané zjištění vůbec nepotěšilo. Zato já jsem uvnitř přímo jásala. Nebylo žádné auto, nebyl ani žádný koktejl. Jenže to moje spokojené plesání rázem ustalo hned, jak jsem si uvědomila, že tímhle nám chyběl ten jistý moment překvapení, na který Dean tolik sázel.

„Co bude s momentem překvapení?” ptala jsem se nejasně, poněvadž už mě žádná jiná možnost nenapadala. Dean mě ale poslouchal tak napůl, jelikož se viditelně hloubal ve své mysli nad něčím zcela jiným než momentem překvapení. Pravděpodobně nad tím autem. 

„Jestli se mýmu baby něco stane,” mumlal si pod vousy, což bych zaručeně jako obyčejný člověk nezaslechla, ale s tím svým vylepšeným sluchem jsem postřehla každé slovíčko. Už už jsem se nadechovala, že ho upozorním na svou osobu a zopakuju mu svůj dotaz, když se probral a chystal se mi odpovědět. „Mám něco jinýho. Ne tak účinnýho, ale účel to splní,” sdělil mi nevzrušeně na rozdíl ode mě, jenže u něj se nic nezměnilo, až na ten jeden drobný detail, zatímco já už jsem si domýšlela všelijaké katastrofické konce našeho plánu. Druhá část věty mi s úlevou napověděla, že snad nebudu muset vrhat nic prudce hořlavého.

„A co to je?” vyzvídala jsem zvědavě, abych se dozvěděla o novém prostředku momentu překvapení. Ale Dean mi opět nevěnoval plnou pozornost, jelikož zrakem pročesával zdejší vozový park motelových hostů. Nebylo složité dojít k závěru, že chce někomu cizímu ukrást auto. Svým způsobem mě to zjištění pohoršovalo, ale na druhou stranu jsme se potřebovali dostat na smluvené místo, což pěšky nešlo. Mně tedy ano, ale jeho a ty jeho krámy jsem s sebou táhnout nehodlala.

„Granáty,“ artikuloval němě, aby to náhodou nějaký kolemjdoucí nezaslechl anebo spíš, aby tomu přidal senzačnosti, kterou pod tím dozajista spatřoval, protože nikde nebyla ani noha. Pojem granát mi díky Emmettovi též nebyl neznámý, ale tahle šikovná věcička ve mně naštěstí nevyvolávala žádný panický strach. S granáty se dle mého manipulovalo mnohem bezpečněji než s molotovy. Ale vždycky se může něco neplánovaně pokazit, takže je to vcelku jedno, jestli to bude granát nebo koktejl. 

„Pojď, ať na tu show nepřijdeme pozdě,” vyzval mě jakýmsi velitelským tónem, abych poslechla a bez prodlení konala. Dean vyrazil jako první směrem k nějakému staršímu, obrovskému autu v honosném stylu bohatých rančerů, načež jsem poslušně nakračovala hned za ním. Přikradli jsme se k béžovému Cadillacu, jak jsem záhy zjistila na čelní masce auta, když se Dean postavil ke dveřím, vytáhl dlouhý šperhák, jímž začal lomcovat ve dveřích auta, až v nich hlasitě cvaklo, když se otevřely. Dean rychle naskočil dovnitř, otevřel mi druhé dveře, a co nejrychleji jsme odtamtud zmizeli. Až uvnitř auta mi naplno došlo, že jsem zrovna přihlížela krádeži auta. Stává se ze mě zločinec…

„Potřebuješ rychlokurz ke správnýmu použití granátu?” staral se Dean o bezproblémový a hladký chod svého geniálního nápadu, který se dost snadno mohl díky mé nevědomosti pokazit, ale neopomněl si mě přitom decentně škádlivě dobírat. I když to pro mě bylo docela potupné, přikývla jsem, že ano. Víc potupné než poučování o šití to ale nebylo. Navíc to přišlo celkem vhod, když mě něčím zabavil, protože jinak bych se už třásla nervozitou a strachem. Ten tlak a napětí v mém těle neúprosně stoupaly a nebylo mi z toho dvakrát dobře. 

„Vytáhneš pojistku, a co nejrychlejc ho zahodíš,” poučil mě ve vší stručnosti a výstižnosti, když se domníval, že nic víc vědět nemusím. Jeho instrukce jsem si spojila s pár záběry z filmu a skutečně jsem nic dalšího slyšet nemusela.

Blížili jsme se k domluvenému místu, kde jsme se měli sejít s quiletskými a společně s nimi si to pak namířit na druhou stranu města, a tam mělo dojít k tomu nevyhnutelnému setkání. Čím se to víc blížilo, tím jsem byla nervóznější, napjatější, nedočkavější a natěšenější. Mlelo se to ve mně jedno s druhým. Potily se mi ruce a srdeční sval tloukl všelijak, jen ne pravidelně. Hlavně se blížil konec téhle neúnosné situace, která vznikla díky mně a znamenala pro obyvatele Forks velké nebezpečí. Vážně se těším, až tohle všechno skončí, i když kvůli tomu budeme muset podniknout několik velice nebezpečných věcí, které ohrozí nejeden život. 

Na hranici La Push již čekali všichni měniči, kteří patřili do smečky. Když si nás všimli, zdvořile se ukáznili a nechali vystoupit alfu, který s námi komunikoval za všechny ostatní.  Jacob mezi nimi samozřejmě nescházel a vypadal nadmíru spokojený, uvolněný a veselý. Byl zas mezi svými, a to mu stačilo k úplné radosti. Nechala jsem si na rtech usadit ironický úšklebek a přitom jsem připravovala čichové buňky na hutný útok vlčího odéru. Vystoupili jsme z auta, abychom v rychlosti probrali taktiku a následně se odebrali na místo činu.

„Připravení?” ujal se slova Dean, který se tak nějak automaticky stal špičkou tohoto shromáždění. Alfa přikývl s povzneseným výrazem, že se Dean takovými zbytečnostmi zabývat nemusí. Někteří další jedinci se tvářili podobně samolibě, ale větší část z nich mi připadala poněkud vyplašeně. Vysmála bych se jim, kdybych se necítila naprosto stejně. 

„Takže jakej je ten plán?” strefil se alfa do Deana, čímž opět rozdmýchal ty potlačené nesympatie. Dean to ale vzal kupodivu shovívavě, načež se pouze výsměšně uchechtl a začal potřásat hlavou, že ano. Nato alfa pozvedl obočí a udržoval si ten nadnesený výjev v jeho širokém, tvrdém obličeji, jak čekal na rozvedení Deanovi odpovědi. Ten jeho ksicht mi začínal silně vadit... 

„Budete se držet do poslední chvíle zpátky a až uslyšíte výbuch, teprve potom vstoupíte na scénu, okay? Musíme ty tři upíry rozdělit od sebe, pak je dokážem porazit. Zvládnete dva?” zjišťoval si naše šance, které s vlky razantně stouply. 

„Je nás na to dost,” potvrdil alfa, což se poslouchalo velice dobře. Měla jsem z toho o něco lepší pocit, když jsem viděla ten polonahý zástup mladíků, kterých jsem napočítala deset. Desítka ohromných, silných vlků s ostrými tesáky a obřími, těžkými tlapami, které uměly dobře uzemnit. Poznala jsem to na vlastní kůži, takže mě tahle četná výpomoc celkem uklidňovala. Co mě ale nejvíce trápilo nebyl ten výstup s granátem, nýbrž absence jedné velice důležité osoby. Kdyby tu po mém boku stál Edward, všechno by bylo mnohem lepší. Ale něco takového bylo protentokrát nemyslitelné. S tím jak odešel a co všechno se dozvěděl. Myslet si něco takového by bylo hodně hloupé, jenomže i kdybych to zakázala své mysli, srdce by si stejnak vedlo tu svou. Vlastně vůbec to nejútrpnější pomyšlení bylo na to, co bude s námi dvěma, jestli tohle zvládneme. Popravdě jsem si nedělala nějaké dobré vyhlídky. Jednak kvůli sobě a taktéž kvůli němu. Doteď nechápu, jak se to mohlo takhle příšerně podělat...

„Takže jsme domluvený,” zakončil naši konverzaci, která sotva začala. Jim, ale i nám to ovšem naprosto stačilo. Aspoň jsme tu planě nežvanili a neztráceli drahocenný čas. „Sejdeme se na druhý straně města,” přidal ještě jednu podstatnou informaci, kterou alfa neverbálně odsouhlasil, a poté jsme znovu sedli do auta a vyrazili napříč městem na ono místo. Všechen ten mix pocitů, co jsem cítila předtím, se několikanásobně umocnil, tak abych si nějak ulevila, začala jsem si vzájemně mnout nervy roztřesené ruce. Čím dál jasněji jsem si uvědomovala, že jde o hodně, než aby mě to nechávalo klidnou.

„Seš nervózní?” neušlo Deanovi moje nekontrolovatelné roztřesení, které se z rukou pomalinku šířilo dál. Snažila jsem se to zarazit, ale s dalšími ujetými metry to bylo těžší a těžší. Akorát jsem zamručela něco v tom smyslu, že vůbec ne a dál jsem se zaobírala vlastními niterními pocity, které naneštěstí pronikaly na povrch.

„Na prvním lovu jsem taky byl. To tě po pár dalších přejde, to mi věř, a pak už ti to ani nepřijde,” vzpomínal Dean na svoje začátky jeho krví nasáklé kariéry. Nedalo se nad tím alespoň krátce nezamyslet. Představovala jsem si ho jako malého kluka, který se chystá do něčeho takového vlítnout. Bylo mi ho líto, protože děti by měly být dětmi a ne tím, co dělá, ale naopak jsem k němu cítila i nesmírný obdiv. A taky jsem se příšerně styděla. On s tím začal jako dítě a vzal to statečně, jako dospělý muž, a mě čekal jenom jeden lov, ale chovala jsem se jako to malé dítě. Tohle mě přímo postrčilo k tomu, abych se sebrala a přestala takhle vyšilovat. Též mi to vnuklo takový nápad, protože mi to přesně tak podal, aby mě to napadlo. Co kdyby to nebyl můj poslední lov?

„Jestli to vůbec přežijeme,” přešla jsem k nevtipnému, vynervovanému žvatlání, které původně mělo zahnat veškeré chmurné úvahy nad kvapně se blížícím bojem. Dean se na mě přísně zadíval s obrovským nesouhlasem vepsaným v každičkém milimetru jeho náročnou prací zmožené tváře.

„Tak hele, Sněhurko, takovejhle přístup si nech. Navíc skeptiky nemá nikdo rád,” napomenul mě nekompromisně, ale na závěr na mě mrkl, abych to nevzala nijak špatně. Nezaujaly mě nijak zvlášť jeho slova a jejich sdělení, ale spíš to oslovení. Pořád jsem netušila, co to ta sněhurka je. Další pojem ze stovek pojmů, které jsem zatím jaktěživ neslyšela. Ale sněhurka mi zněla od těch další přízvisek, kterými mě nazval, vůbec nejlíp. Bylo na tom cosi... kouzelného. 

„Kdo je Sněhurka?” vychrlila jsem ze sebe bez obalu, protože nevědomost se prostě okecat nedá. Je to stejně trapné bez kaše okolo, jako s ní. Deanovi po doznění věty vyskočilo obočí o něco výš, ale hned potom ho nechal zase klesnout. Asi už mu přišlo, že není na místě se tolik divit s tím vědomím, že jsem se vzala tam, odkud jsem se vzala.

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v zemi zdejší ze všech dívek nejkrásnější?” přednesl mi jakousi rýmovačku, kterou jsem neznala, takže jsem mu to zavrtěním hlavy dala najevo. „Sedm trpaslíků?” zkoušel to dál, bez výsledku. „Zlá královna a otrávený jablko?” nevzdával se, opět zbytečně.

„To je hodně divný,” podělila jsem se s ním o svůj názor, který jsem získala z těch pár Deanových pokusů mi přiblížit tu sněhurku. Určitě to byla nějaká pohádka. Pohádky jako takové jsem znala, i když pouze jako název, a taky jsem věděla, že jsou pro děti, a že vždycky končí žili šťastně až do smrti. Trochu matoucí a lživé. Jenže když můžou existovat upíři, vlkodlaci a další smyšlení tvorové, tak to vlastně nezní moc ujetě a zpravidla tyhle nadpřirozený potvory, včetně mě, žijí věčně. Poněkud úsměvný, ne? Hm, takový Dean a Sam v jedné takové hrůzostrašné pohádce dokonce žijí. Jestli se na ně dívali jako malí, asi se museli hodně divit, když zjistili, jak to ve skutečnosti je. 

„Je to pohádka,” osvětlil mi s poučným tónem, který se mi moc nezamlouval, když jsem sama došla k tomu, o co jde.  

„I když to, co děláte ty a Sam… to je ještě divnější,” nenechala jsem si pro sebe, což ho kdo ví proč rozesmálo. Zatím jsem jeho smích nezaslechla a bylo to vskutku zajímavé poznání. Nešlo ani tak o ten smích samotný, který mimochodem zněl vážně srdečně, ale o to, jak se přitom tvářil. Měla jsem co dělat, abych neukázala, že mě jeho smích nemálo nadchnul. Ten široký, zářivý úsměv, který člověka úplně pobízel, aby se také usmál. Tváře mu roztomile nabyly a rozdělily je ty typické vrásky, které se při úsměvech objevovaly. Jeho oči přitom přímo jiskřily tisíci drobnými hvězdičkami a kolem těch rozzářených očí se mu tvořily drobné vějířky, které ten úsměv dělaly ještě daleko hezčím. Tak na tohle se koukalo mnohem lépe, než na ten výraz, kterým pouštěl na všechno hrůzu.

„Rodinnej podnik,” uzavřel naši debatu věcnou poznámkou, když se přestal smát a pokrčil jen lhostejně rameny, čímž mi v podstatě naznačil, že to ani jinak nejde. Pokračují v tom, co jejich předci započali. Když auto začalo zpomalovat, tak jsem si teprve uvědomila, že jsme u cíle. Touhle debatou jsme se s Deanem skvěle zabavili a já jsem odšoupla obavy stranou, ale ty se při zastavení auta zase vynořily nazpět a v plné síle. 

„Můžem?” stočil se na mě, když zhasl motor a přestal vydávat ten chrčivý zvuk, který ale dobře ničil možnost nás odposlouchávat. 

„Jo,” zahučela jsem pevně rozhodnutá tam jít a hodit na ně ten granát. I když tím moje úloha pravděpodobně stejnak nekončila. Už jsem se uchylovala k tomu, že vylezu z auta, když mě zastavila jeho ruka. „Počkej.” Zase mě pustil, aby se mohl natáhnout dozadu pro bundu, kterou mi následně podal. Nechápala jsem proč to.

„Musíš někam schovat ten granát. Až se vyměníte, tak ho použij, ale pojistku vytáhni v kapse a pak zdrhej,” poučil mě naposled, načež jsem se znovu zkusila vystoupit z auta, jenže on měl stále něco na srdci. Znovu jsem se na něj otočila. „Zvládneš to, Bello. Pro tebe to není problém, ale jestli si dostatečně nevěříš, tak věř aspoň nám,” poradil mi opravdu naposledy. Pousmála jsem se lehce pochybovačně, ale zároveň potěšeně, a teprve na třetí pokus jsem opustila ten ukradený vůz. Společně jsme vyrazili do lesa. Vlci se pohybovali nedaleko od nás, když se nám na moment přihlásili, jinak byli maximálně tišší a nenápadní. Šli jsme docela dlouho a hluboko, aby vše proběhlo tak jak mělo. Po pár vleklých minutách mezi stromy počaly prosvítat tři známé postavy, až jsme došli na menší louku, kterou si vybrali naši protivníci. Sam stál za nimi s nešťastným výrazem a svěšenými rameny. Doufala jsem, že mu za tu dobu, než jsme se sem dopravili, nic neprovedli. Ale nezdál se nějak zraněný, pouze skleslý. Postavili jsme se obezřetně před ně. Dost daleko, abychom si připadali relativně v bezpečí a dost blízko, aby s nimi mohl komunikovat i Dean.

„No konečně. Začínali jsme se tu nudit, což by asi odnesl tvůj bratříček, Deane. Určitě je rád, že jste tady, ale to my ostatně taky,” uvítal nás James s tím svým slizkým šklebem a lačným pohledem. Tenhle ksicht jsem odjakživa nesnášela.

„Přestaň kecat. Nejsme tu od toho, abysme si povídali. Vy chcete Bellu a já bratra, to je všechno,” zchladil jeho nadšení, které se pohupovalo na hraně infantilnosti a šílenosti. Jeho úšklebek povadl a rudé oči zatvrdly. Laurent si nás jen tiše prohlížel a tvářil se poněkud mírumilovně. Ale zrovna on byl nejvíc nepředvídatelný. Victorie si s potěšením prohlížela můj vyděšený obličej a určitě se v tom škodolibě vyžívala. Ona to byla taková podlá mrcha, před kterou si nemohl být jistý vůbec nikdo. 

„Máš pravdu Deane, ale myslím si, že Isabella by se ráda dozvěděla pár věcí, které se tu při naší návštěvě odehrály. Třeba jak jsme nechali popravit její novou rodinu,” vložil se do toho Laurent s nezúčastněným tónem hlasu ze kterého mě mrazilo, anebo spíše z toho, co právě nakousl.

Minulý týden jsem měla dost plný, takže kapitolka je tu až teďka. Pokusím se přidat tenhle týden aspoň tři, abych vám to vynahradila. :) Příště ještě trochu povídání... Já vím, je to natažený, ale já jsem si to u toho psaní moc užívala. :)

DĚKUJU!!! :-* x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 27. kapitola: