Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 26. kapitola

27.06.2013 (07:15) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1115×

Dean postával nad stolem, na nějž právě vztekle hodil mobilní telefon. Ten jsem naživo taky spatřila teprve nedávno a předtím jsem ho viděla maximálně tak v televizi. V domácnosti plné upírů byl totiž prakticky k ničemu. Mlčky jsem pozorovala Deana, který se pokoušel zklidnit svoje rozčilení, které mu způsobil ten krátký, v podstatě jednostranný telefonát od jeho bratra, který nám naše plány poněkud zkomplikoval. Ne, on přímo je zmařil. Čekala jsem, jestli se neujme slova sám, ale byl natolik tím hovorem rozčarován, že jsem to vyčkávání honem rychle vzdala. Ještě jsem krátce zkontrolovala měničův obličej, který se křivil pod nejapným otazníkem, jak toho zase moc nepochytil. Jestli jsou všichni takhle bystrý, tak to potěš...

„Co chceš dělat?” tázala jsem se ho lehce váhavě, jelikož jsem uvažovala nad použitím množného čísla, jenže jsem měla takový neutuchající dojem, že tohle rozhodnutí padlo jen a jen na Deanova bedra, a že já do toho nemám co povídat. Jeho podmračená, zadumaná tvář se usadila na mé maličkosti, jakmile ta věta vyzněla do ztracena. Trošku mi z toho zatrnulo. I on si moc dobře uvědomoval, že jsme v parádním svrabu.

„Nechci dělat vůbec nic,” zasyčel rozhořčeně a zatnul čelisti, přičemž se mu rysy ve tváři viditelně napjaly a ztvrdly. Sice na povrchu vypadal relativně v pořádku, ale uvnitř se zmítal hněvem a zároveň bezmocí. Při tomhle uvědomění mě okamžitě atakovalo nutkání mu od  toho nějak pomoct. A jedno řešení se velice nápadně nabízelo, ale bylo to přesně ono řešení, které předtím tak urputně se Samem zamítali. Po tomhle hovoru to byla vlastně dokonce podmínka. Pevně jsem se rozhodla to udělat. Ani mě to nijak neděsilo, protože na mém místě se právě nacházel Sam a já tolik nechtěla, aby se mu něco stalo. Další oběti by moje zkoušené svědomí nezvládlo.

„Musíš,” připomněla jsem mu, když se mi vybavilo Samovo horečné sdělení, ke kterému ho donutili jeho věznitelé. Jejich stanovisko znělo jednoznačně a nevyhnutelně. Šlo o tři vynikající bojovníky, kteří hry sice milovali, ale hráli je zatraceně tvrdě. Nemíním cokoliv riskovat, když mají Sama hnedka na ráně. To prostě dovolit nemůžu. Potom všem nedopustím, aby se právě jemu něco kvůli mně stalo.

„Mohl byste mi někdo říct, co se stalo?” ozval se nedostatečně informovaný Jacob, který po celou dobu nakláněl hlavu ze strany na stranu podle toho, který z nás právě mluvil. Já i Dean jsme se přestali drtit protichůdnými výrazy, protože Dean se tvářil odmítavě, zatímco já odhodlaně, a zadívali jsme se na toho polonahého narušitele. Tentokrát jsme se s výrazy shodli, protože nám oběma připadal nanejvýš otravný s těmi jeho neodkladnými dotazy na které nikdo nechtěl odpovídat. Jak jsme se na něj stočili s neurvalými a netolerantními pohledy, tak si odpustil ten svůj překypující rozkazující panovačností. Takhle už se konečně tvářil úměrně jeho momentálnímu postavení. 

„Chtějí mě vyměnit za jeho bratra,” shrnula jsem výstižně celý jejich rozhovor do jedné stěžejní věty, která nic víc nepotřebovala. Jacob ještě chvíli nereagoval, když najednou nasadil spokojený úsměv a bezstarostně pokrčil rameny, což bylo něco, co jsem nečekala. Hm, měla jsem. Pitomý, smradlavý čokl...

„Tak to jsem tady skončil, ne?” radoval se naprosto bezohledně a culil se jak praštěný palicí. Tímhle mě absolutně zaskočil, takže jsem na něj pouze vyjeveně civěla a pokoušela jsem se si jeho necitlivou poznámku nebrat osobně. Co bych taky chtěla od odvěkého druhového nepřítele, že? Po pár vteřinách úvah jsem se přistihla, jak se na něj mohutně mračím a vyrážím hlasitě příliš mnoho oxidu uhličitého z nosních dírek jako nějaký rozzuřený býk. S vlky jsem teda skončila zase já. Kdybych chtěla, skoncuju s nima, tedy s ním, doslova, ale nač si špinit ruce něčím takovým... 

„Hele svalovče, zatím si udělej pohodlí, protože tímhle to rozhodně nekončí,” usadil ho Dean hrubým hlasem, který zněl skutečně autoritativně, čehož si zajisté všiml i Jacob, protože ho přešel ten jeho nadšený škleb a trochu se napřímil, jak ho ten Deanův nekompromisní proslov nevítaně umlčel. Alespoň dal najevo vnitřní vzdor, ale ten mu byl beztak houby platný...

„A co chceš teda dělat?” zopakovala jsem znovu svoji prvotní otázku, když Jacob začal dělat, že tam vůbec není, ale teďka o něco víc naléhavěji a udiveněji. Sice to bylo v podstatě zbytečné, protože nebyl dobrý nápad jejich výhružku ignorovat. Prostě jsem se jim musela vydat, protože jinak by Sam nedostal sebemenší šanci. Přišli si pro mě a beze mě taky určitě neodejdou. Proč to tedy ztěžovat a snažit se to obejít? Jiné východisko neexistovalo. Nebo jsem ho alespoň neviděla, jelikož bylo natolik riskantní, že ho můj mozek podvědomě odmítal.

„Nevím, Bello, já nevím,” zavrčel Dean zuřivě, když jsem narušovala jeho usilovné dumání nad tím, jak z toho ven. Zdál se nervově na hraně. Pravděpodobně přemítal nad tím, jestli splnit jejich požadavky, anebo vymyslet něco, čím by zachránil mě i Sama.

„Jinak to nejde. Nechci, aby za mě Sam nastavoval krk, takže to uděláme tak, jak jsem to navrhovala předtím. No, ostatně teďka už stejnak nemáme na výběr,” vyslovila jsem nahlas to, co jsme věděli oba dva, akorát já jsem si to připustila ihned na rozdíl od Deana, který se zatěžoval vymyšlením únikového řešení a jehož nemožnost ho zjevně deptala. 

„To se fakt vzdáš takhle snadno?” žasl nad mým rezignujícím přístupem a vrtěl nechápavě hlavou.

„Já se nevzdávám, Deane, akorát nedovolím, aby se kvůli mně ještě někomu něco stalo,” namítla jsem mu na to důrazně, aby konečně uznal, že jinak to nepůjde, přičemž jsem mu i nechtěně naznačila, co se Samem nedávno napáchali. Provinění se mu krátce zazrcadlilo v zelených duhovkách, ale hnedka ho nechal zmizet, aby ho ještě ke všemu tohle nezatěžovalo. Ani jsem to takhle nemyslela, ale už jsme si to automaticky oba dva spojovali. 

„Vymyslíme, jak to uděláme,” věřil Dean, že v tom časovém presu a stresové situaci budeme schopni na něco kloudného přijít. Já jsem tedy vůbec optimistická nebyla. Pro změnu jsem nad ním vrtěla hlavou já, abych tím poukázala na tu jeho bláhovou naivitu.

„Není čas něco vymýšlet, takže jestli se nechce pobít, když proběhne ta výměna, tak netuším, co s tím chceš dělat,” plácala jsem nějakou pitomost, abych o to víc ukázala na nereálnost to vyřešit jinak, než jak po nás žádají oni. Založila jsem si ostentativně ruce na prsou a zaklonila jsem hlavu, celé v gestu, že to já mám tady tu pravdu a že ho o ní hodlám přesvědčit. Sledovala jsem Deana, jehož obličej dosud ovládala zloba a nerozhodnost a který se postupně změnil na nadšený zápal. Velké oči se mu pod náhlým spásným vnuknutím úplně rozzářily. Vlastně, celý jeho starostmi stažený obličej se mu rozjasnil, který se nechal strhnout tím čerstvým rozradostněným nápadem.

„Co je?” dožadovala jsem se neprodleného objasnění toho jeho nečekaného veselí.

„To vůbec není špatnej nápad,” zhodnotil to moje nesmyslné, bezradné blábolení, ze kterého vzešla díky Deanově pohotovosti absolutní šílenost. Jestliže jsme byli tolik troufalí, že jsme se odhodlali se s nimi utkat, tak tohle byla holá pošetilost.

„Tak na to ani nemysli!” zatrhla jsem mu následující rozvíjení nového plánu, který se mu dle jeho natěšeného, širokého úsměvu nesmírně zamlouval. Skoro vůbec mě nevnímal, jak se do toho sebevražedného záměru zabral. U toho jsem ho nemohla samozřejmě nechat, aniž bych znovu nezmínila ten těžko postřehnutelný fakt, s kým že to máme vlastně tu čest.

„Ty asi pořád nechápeš, co jsou ti tři zač! Když je takhle přitom předání podrazíš, tím si akorát podepíšeš rozsudek smrti!” Dobře, nepatrně jsem to dramatizovala, jenomže mě příšerně iritovalo to jeho nepodložené nadšení, které patřilo téhle extrémně nebezpečné záležitosti.

„Takže v tom nakonec nebude žádnej rozdíl,” zhodnotil bezstarostně s takovým tónem, který nepochybně demonstroval to, že jeho nezviklatelné rozhodnutí tímhle zastrašováním určitě nezměním. Hlasitě jsem si povzdechla, když mi jeho posledním komentářem došly veškeré argumenty. Navíc jsem se donutila si přiznat, že s jeho slovy souhlasím. Velký průšvih to byl tak jako tak, a když ten nápad pořádně naplánujeme, třeba by mohl i vyjít. Dean s tím má určitě dobré zkušenosti, takže bychom i s vlky nějakou tu šanci mohli mít. 

„Deane,” hlesla jsem bezmocně a bezděčně jsem rozhodila prozatím složené ruce. Vnímala jsem, že nemá žádný smysl mu to rozmlouvat, jelikož si nezvratně usmyslel, že to přesně takhle provedeme. Nevydržela jsem mu opětovat ten nesmlouvavý pohled, takže jsem urychleně oči strhnula jinam a k mému údivu na toho třetího, který seděl jako zařezaný a ani nedutal. Dean ho velice efektivně umlčel. A když si všiml mého nenápadného sledování, raději se zase zadíval jinam. Asi nestál o žádný další konflikt. Já osobně jsem s ním nemínila jakkoliv komunikovat. U mě definitivně skončil. 

„Nebudem zbytečně čekat,” stál si neoblomně za svým a nejspíš se již vyhlížel ve víru boje. Fakt se mi nedařilo zbavit se dojmu, že se na to vyloženě těší. No, on se do toho vyloženě hrnul.

„A proč to prostě neuděláme, jak to oni chtějí? Já jsem s tím smířená,” přemlouvala jsem ho v tklivé prosbě, aby to přece jenom nechal být. Vykoupí bratra a oba dva odsud co nejrychleji zmizí. Když jsem vyřkla to, na co jsem do počátku pomýšlela a zatvrzele jsem si za tím stála, vrátil se mu ten samý výraz jako předtím mým směšným návrhem. Fakticky skvělé... 

„O tom už jsme mluvili, ne? A nehodlám poslouchat Samovi další výčitky, že jsem obětoval další jeho kamarádku, takže to uděláme podle novýho plánu,” zopakoval s hrubším, neústupným zabarvením svého zvučného hlasu, který ještě proložil tvrdohlavou neodkladností, proto jsem pozbyla veškerých snah o nějaké další pokusy ho od toho odradit. Taky proto, že mi došlo, že přesně tohle byl ten jeho osobitý způsob, jak někomu říct, že ho nenechá na popas jeho osudu. Sklaplo mi podruhé, ale ne protože by mi scházely námitky, nýbrž mě tím zakamuflovaným gestem nebývale potěšil. Po té době strávené s ním jsem do něj kapku viděla. Ne moc, ale alespoň jsem dalo by se říct rozuměla jeho skrytým sdělením a myšlenkovým pochodům. Jak kdy ovšem. Tohle ale nijak zvlášť složité nebylo. Vážně jsem pociťovala takový závratný pocit, když jsem jistě věděla, že za mnou stojí a je odhodlaný kvůli mně bojovat. U upírů to bylo trochu jiné, než teď. Ti spolu kolikrát drží i díky druhové soudružnosti. U lidí to ale fungovalo jinak, muselo to mít nějaký pádný důvod. Nějaký silnější vztah, a já jsem ho s nimi pravděpodobně měla, i po těch všech útrapách. A to bylo prostě úžasné zjištění. Každopádně se kvůli tomu do spárů upířích tesáků vrhat nemuseli. 

„Fajn,” zahučela jsem smířeně a vážně jsem neztrácela čas nad tím, že bych se na tom ještě pokoušela něco změnit. Nemělo to viditelně žádný smysl...

„Hele, ty,” obrátil se na Jacoba, který se přitom neurčitém oslovení jenom kysele zašklebil. Nedivila jsem se, protože ho za celou dobu neoslovil jeho jménem, přičemž jeho jméno nesporně znal, jelikož ho i ode mě několikrát zaslechl. Nevím, co bylo horší, jestli když na někoho volal jako na nějaké hej nebo počkej, anebo když ho nazýval nějakými ujetými přezdívkami.

„Potřebujeme zbytek, takže běž a sežeň je, jasný? Sejdeme se na kraji města směrem k pobřeží,” instruoval ho Dean stručně, ale za to velice povzbudivě, čímž si chtěl asi vyžehlit to, jak ho nepěkně oslovil, protože se na to Jacob zrovna přívětivě netvářil. Ale když mu Dean nadiktoval jeho úkoly, tak se sebral a vypadal opravdu odhodlaný je neprodleně vykonat. Vyskočil hbitě na nohy a postupoval směrem ke dveřím, přičemž ještě očekával nějaký dodatek.

„Dávej si bacha,” nabádal ho Dean s nefalšovaným náznakem té jeho ochranitelské povahy, kterou na povrch propouštěl jen ve skutečně výjimečných a závažných momentech. No, i tohle on zakrátko ukázal podruhé. Nešlo mi to přejít bez povšimnutí a patřičného ohromení, a tak jsem nechala obočí vyjet vysoko nahoru. Žasla jsem nad ním čím dál víc. Kdyby mi někdo zpočátku řekl, že takovýhle dokáže být, normálně se mu vysměju. 

Jacob pokorně přikývl, mně věnoval jeden nečitelný obličej a dál nijak neotálel a vyrazil na svoji misi. Zase jsme tam zůstali trčet my dva, ale aspoň se pročistilo ovzduší. Už jsem to ani moc nepříjemně nevnímala, když tu Jacob seděl déle a já si na ten odér postupně celkem přivykla, ale jakmile opět odešel, můj nos si opětovně uvědomil ta hrůzná muka. Do pokoje při jeho odchodu pronikl svěží, chladný závan, který mému zkoušenému čichu lehce pomohl, což mi vnuklo logickou myšlenku otevřít dveře a vyvětrat. Za necelou vteřinu byli dveře dokořán a do vydýchané a zatuchlé místnosti začal proudit osvěžující vzduch. Letmo jsem zahlédla Deanův zaskočený obličej, když jsem prosvištěla kolem něj, přičemž jsem otevřela ty dveře a skončila na té rozvrzané posteli. Stále ho moje nečekané, bleskové úkony překvapovaly, možná i trochu děsily.

„Vlci našemu druhu vůbec nevoní,” vysvětlila jsem důvod těch otevřených dveří. Jo, mohla jsem otevřít okno, ale to by trvalo jednou tolik dlouho, než bych se směla volně nadechnout, aniž by mě v nose neštípal ten zvířecí pach. Protáhl ústa a pokrčil ledabyle ramena, jak ho to nijak zvlášť nezajímalo.

„A co teď?” zjišťovala jsem jeho nadcházející úmysly, které zatím nestačil zmínit.

„Teď se asi podívám na Doktora House,” usoudil Dean decentně nejistě a do ruky si vzal ovladač, aby prolistoval nynější televizní program. Jeho nepřehlédnutelná poklidnost mi taky jistým způsobem vadila. Neměli bychom probírat strategii nebo něco podobného? Nejspíš počítal s tím, že se pomlátíme hlava nehlava a pak se prostě rozejdeme.

„Neměli bychom se domluvit na tom, jak to celý provedeme?” nastínila jsem mu svůj problém, který podle jeho byl nejspíš úplně zbytečný. Odtrhl zahleděné oči do nějaké hloupé reklamy na prací prášek a zaklesl je v těch mých krvavě rudých.

„Co přesně myslíš?” ptal se po konkrétním případu, čímž mě na pár sekund umlčel, jak jsem dumala nad tím, jestli to myslí vážně, anebo si ze mě zas utahuje. Když z jeho strany nevzešla žádná odezva, vyloučila jsem druhou možnost, ale tím mě opět akorát zavřel pusu, protože jsem jeho neprominutelnou lhostejnost vůči pečlivě promyšlenému plánu ani v nejmenším nebrala. Tohle snad není možný...

„Ty to furt nebereš vážně!” obořila jsem se na něj nakvašeně, když mě ovládl jistý pocit, který jsem získala při sledování toho jeho nezodpovědného přístupu. Nato se jen nedotčeně ušklíbl a pomalu se nadechoval, že mi na to něco důmyslného odpoví. Samou nedočkavostí jsem se zpříma posadila, jako kdybych seděla na něčem pichlavém.

„A ty to zas nafukuješ,” vrátil mi to vlažně a nevzrušeně, když chtěl okázale zvýraznit ten rozdíl v našich postojích. Nemohli jsme si nic vyčítat, protože on to extrémně neřešil a já jsem to podle něj extrémně hrotila.

„Já sice nevim, jak jste vy dva schopný, ale rozhodně vim, jak jsou schopní ti tři. Viděla jsem je při boji a spolu jsou neporazitelní,” strašila jsem ho, aby konečně vzal v potaz, že naše výhledy nejsou zrovna růžové. Ale ne, to on si vůbec nepřipouštěl, na místo toho mu očividně zase svítalo. Při zmínce o neporazitelných se mu oči rozžehnuly jako dvě obří žárovky. Popravdě jsem se bez zastírání obávala toho, co z něj zase moudrého vypadne.

„A vidělas je někdy bojovat zvlášť?” vyptával se podle všeho cíleně, ačkoliv jsem ten cíl zatím ani z dálky matně neviděla. Hluboce jsem se nad tím zamyslela, abych si vybavila onen okamžik, ale nic se nestalo. Takový okamžik nikdy nenastal, proto jsem si ho nesvedla vybavit. Paměť i mozek mi sloužily nanejvýš dobře. Nadlidsky a téměř naplno. Horečně jsem vrtěla hlavou sem a tam tak rychle, že to byl spíš takový slabý náznak. Dean se široce usmál až mi ukázal dvě řady bělostných ukázkových zubů. Takový široký úsměv úplně ponoukal o co nejpodobnější a nejdůvěryhodnější napodobení, jenže když jsem pořád nevěděla proč, tak se mně spíše chtělo zamračit.

„Co kdybychom je rozdělili?” navrhl důmyslně a s takovým zákeřným šklebem se uculoval, jak si už maloval, že na to zrovna kápnul a že máme vyhráno. Nemohla jsem mu to ani odsouhlasit a ani vyvrátit. Každopádně jestli tohle mínil provést, znamenalo to čistý risk, který buďto vyjde nebo na to dojedeme. Nicméně to znělo věrohodně, že by to i za ten risk stálo. Třeba kvůli své společné síle všudy putovali dohromady a jednotlivě se nikde neukazovali, protože sami byli zranitelní. Tahle teorie se mi jevila racionálně a taky dost lákavě. Ne nadarmo se říká, že v síle je počet... Nebo nějak podobně. 

„Co když to nepůjde?” bojovala jsem s druhou stranou mince, čemuž prostě nešlo zabránit. A já jsem se už kord nedokázala ubránit skepticismu, když jsem věděla, do čeho se to takhle bezhlavě, někteří nedočkavě, vrháme.

„Od toho je moment překvapení,” zasvětil mě do toho pozitivního vnímání nastávajících událostí. U mě ale žádná změna nenastala, i když z jeho strany proběhlo tohle velkolepé odhalení. Přikládala jsem to hlavně tomu, že jsem si pod pojmem moment překvapení nesvedla absolutně nic představit. Pořád mám kapku mezery...

„Musí to přijít hned, jak se vyměníte,” rozvedl svojí myšlenku, jak provést ten útok na volterrské bojovníky, jenže mi pořád nepřiblížil co tím má konkrétně na mysli.

„Ale co?” dožadovala jsem upřesnění nejasností, které vzešly z těch dvou nevinných slovíček, které slibovaly veliké věci. 

„Máš rychlý reakce?” zjišťoval si s naprosto vážným podtónem, což ještě umocnil tím, když sklonil bradu níž, aby na mě koukal o něco příkřeji. Těžko se mi to objektivně posuzovalo, když to byl můj subjektivní pohled, ale vzhledem ke svému původu jsem se přikláněla spíš ke kladné odpovědi. 

„Jsem cvičená,” poodhalila jsem kousek ze své volterrské minulosti. Učili nás k boji, i když k radikálně odlišnému, než k boji co vedli ti, co si pro mě přišli. I přesto by se nám to mohlo hodit. 

„Paráda, protože budeš ve víru ohňostroje,” prozradil mi zapáleně a spiklenecky na mě mrkl. Jenže tohle zjištění mi tolik úžasné jako jemu nepřipadalo a pořád jsem jasně nevěděla, co to znamená. Muselo to na mě být znát, protože nade mnou protočil panenky a hlasitě si odfrkl nad mým nulovým umem si věci samostatně domyslet. Nemůžu být přece dokonalá ve všem...

„V autě mám takový menší Molotovův koktejl,” dodal konečně tu nejzásadnější část celého našeho rozhovoru. Klesla mi brada proklatě nízko. Z jednoho akčního filmu jsem ten název znala a taky jsem věděla co takový molotov umí natropit. Od Deana bylo moc hezké, že tolik věřil mým upírským schopnostem, jenomže já jsem díky tomu získala pocit, že je to naprosto nepotřebný krok, protože když se jim jednoduše vydám, že to vyjde na stejno a možná to bude i míň bolet. Nicméně ta snaha mě od nich zachránit tímhle plánem vyšla nesporně vniveč. Vždyť upíři jsou jak chodící zápalky...

A příště střet s Volterrskými. 3x-) 

Děkuju Vám!! :-* 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 26. kapitola: